Stáhnout PDF/Download - Ostravská univerzita

Transkrypt

HISTORICA REVUE PRO HISTORII A PŘÍBUZNÉ VĚDY 2013/2
HISTORICA
REVUE PRO HISTORII A PŘÍBUZNÉ VĚDY
ROČNÍK 4
2013/2
Facultas Philosophica
HISTORICA REVUE PRO HISTORII A PŘÍBUZNÉ VĚDY 2013/2
HISTORICA
2013/2
REVUE PRO HISTORII A PŘÍBUZNÉ VĚDY • ROČNÍK 4
REDAKČNÍ RADA
REDAKČNÍ KRUH
Prof. PhDr. et dr. h. c. Milan Myška, DrSc. (předseda, Ostravská univerzita v Ostravě)
Prof. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D. (místopředseda, Ostravská univerzita v Ostravě)
Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D. (tajemník, Ostravská univerzita v Ostravě)
Prof. Gary B. Cohen (University of Minnesota, Minneapolis, USA)
Prof. zw. dr hab. Wacław Długoborski (Muzeum Holokaustu, Oświęcim, Polsko)
Prof. zw. dr hab. Ryszard Kaczmarek (Uniwersytet Śląski, Katowice, Polsko)
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. (Ostravská univerzita v Ostravě)
Prof. PhDr. Eduard Kubů, CSc. (Univerzita Karlova v Praze)
Doc. PhDr. Marián Skládaný, CSc. (Univerzita Komenského, Bratislava, Slovensko)
Dr hab. Janusz Spyra (Akademia im. Jana Długosza w Częstochowie, Polsko)
Doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (Slezská univerzita v Opavě)
Prof. PhDr. Josef Válka, CSc. (Masarykova univerzita, Brno)
Prof. PhDr. Vladimír Wolf, CSc. (Slezská univerzita v Opavě)
Prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (Ostravská univerzita v Ostravě)
Prof. PhDr. Tomáš Krejčík, CSc. (Ostravská univerzita v Ostravě)
Prof. PhDr. Jiří Štaif, CSc. (Univerzita Karlova v Praze)
Prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem)
Doc. PhDr. Bohumír Smutný, Dr. (Moravský zemský archiv v Brně)
Doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno)
PhDr. Jan Hájek, CSc. (Historický ústav AV ČR, Praha)
PhDr. Jana Machačová, CSc. (Slezské zemské muzeum, Krnov)
PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D. (Ostravská univerzita v Ostravě)
Mgr. Jana Grollová, Ph.D. (Ostravská univerzita v Ostravě)
OBSAH
INDEX
STUDIES
JAROSLAVA SMETANOVÁ
129 To Each Their Own and Czech Children into Czech
Schools The Activity of Czech Protective Associations
as Exemplified by the National Union for Southwest
Moravia and the National Union of Pošumaví
ARKADIUSZ MARKOWSKI
152 Chełmek – Baťa’s Polish Company Town
MATERIALS
DAVID PINDUR
165 They Should Be Hesitant to Attend Confession and
Accept the Holy Eucharist... A Source Concerning the
Issue of Re-Catholicisation of the Town of Strumeň
in the 17th Century
JIŘÍ ŠÍL
176 Not a National Revivalist, but Nation Enhancement
Maker: Personality of Grammar School Teacher
Vincenc Prasek from his Student’s Point of View
IGOR LISOVÝ
187 From the Popularising Oeuvre of Professor
Pavel Oliva, DrSc. (Dedicated to the 90th Birthday
of the Scholar, Pedagogue, Translator and Populariser
of Classical Antiquity)
HORIZONS
ČLÁNKY A STUDIE
LITERATURA
129 Svůj k svému a české dítě do české školy
Činnost českých ochranných spolků na příkladu
Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a Národní
jednoty pošumavské
ARKADIUSZ MARKOWSKI
152 Chełmek – Baťovo polské tovární město
MATERIÁLY
DAVID PINDUR
165 Ku zpovědi a přijímání velebné svátosti jíti by se
zdráhati měli… Pramen k problematice rekatolizace
města Strumeň v 17. století
JIŘÍ ŠÍL
176 Ne národní buditel, ale budovatel stavby národa.
Osobnost středoškolského pedagoga
Vincence Praska pohledem jeho žáka
Recenze
225 PINDUR, David – TURÓCI, Martin a kol.: Šľachta
na Kysuciach a jej susedia. Čadca – Český Těšín –
Žilina : Muzeum Těšínska, Kysucké múzeum v Čadci,
Považské múzeum v Žiline, 2012, 263 s.
ISBN 978-80-86696-26-3 (Muzeum Těšínska),
978-80-970780-1-0 (Kysucké múzeum v Čadci).
(Jana Knapíková)
226 GRULICH, Josef: Migrace městského a vesnického
obyvatelstva : Farnost České Budějovice 1750–1824.
Monographia historica, 13. Jihočeská univerzita
v Českých Budějovicích : České Budějovice 2013,
392 s. ISBN 978-80-7394-374-5. (Radek Lipovski)
229 Zprávy o literatuře
244 KRONIKA
IGOR LISOVÝ
187 Z popularizační palety profesora Pavla Olivy, DrSc.
(k 90. narozeninám učence, pedagoga, překladatele
a popularizátora antického starověku)
OBZORY
HANNA KUROWSKA
195 Stan badań nad historią kultury w Polsce
w XX i na początku XXI wieku
© Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2013
MK ČR E 18625
ISSN 1803-7550
HANNA KUROWSKA
195 State of Research on the History of Culture in Poland
in the 20th Century and at the Beginning
of the 21st Century
LITERATURE
225 Reviews
229 Literature Reports
244 CHRONICLE
HISTORICA REVUE PRO HISTORII A PŘÍBUZNÉ VĚDY
Vychází dvakrát ročně. Toto číslo vyšlo 20. prosince 2013
Cena 100 Kč + poštovné
Vydává Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta,
Dvořákova 7, 701 03 Ostrava, CZ, IČ: 61988987
Adresa redakce: Katedra historie, Filozofická fakulta,
Ostravská univerzita v Ostravě, Reální 5,
701 03 Ostrava, CZ
e-mail: [email protected]
Vedoucí redaktor: Prof. PhDr. et Dr. h. c. Milan Myška, DrSc.
Výkonný redaktor: Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D.
Obálka, grafická úprava a sazba: Kazimierz Gajdzica
Obrázek na titulní straně:
Monstrance z roku 1686, kostel sv. Barbory ve Strumeni
(foto Kazimierz Gajdzica)
Překlady: Jiří Knap (něm.), Jakub Vala (ang.),
Tisk a vazba:
Finidr, s. r. o., Český Těšín
Distribuce: Prodejna skript Ostravské univerzity,
Mlýnská 5, 701 03 Ostrava 1
tel.: 597 091 034, e-mail: [email protected]
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2013/2
129
ČLÁNKY A STUDIE
Svůj k svému a české dítě do české školy
Činnost českých ochranných spolků
na příkladu Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a Národní jednoty pošumavské
Smetanová, Jaroslava: To Each Their Own and Czech Children into Czech Schools The Activity of Czech Protective Associations as Exemplified by the National Union for Southwest
Moravia and the National Union of Pošumaví.
Protective associations represent a specific manifestation of nationalism of the latter half of
the 19th century and the beginning of the 20th century. The first associations of this type were
being established primarily in the German-speaking environment within the Czech lands.
The National Union for Southwest Moravia and the National Union of Pošumaví made it
their goal to care for Czech communities on the ethnic border from the Czech-majority town
of Plzeň to German-dominated Brno. Like their earlier German counterparts, they strived
to advance minority education and culture. They sent journals and material as well as financial help to the threatened areas to reinforce the national consciousness of the local population. The activity of protective associations should not only be interpreted by judging the
organisation as a whole; regional differences should also be respected.
Keywords 19th century * Nation * Nationalism * Protective association * The National
Union of Pošumaví * The National Union for Southwest Moravia * Bund des Deutschen
Südmährens * Schulverein * Böhmerwaldbund * Language Border * Minority School * Economic Nationalism
Contact Masarykova univerzita (Brno); [email protected]
Stav výzkumu
Nárok bránit svou kulturu a jazyk znamenal pro některé obyvatele Předlitavska v druhé
polovině devatenáctého století jedno ze základních občanských práv, které bezděky podpořila neoktrojovaná konstituce z šedesátých let devatenáctého století poskytující obyvatelům Rakouska-Uherska spolkové právo.
Spolčování patří k základním charakteristikám německého kulturního prostředí. Ne náhodou se koncept obrany národních hodnot na základě společné organizace poprvé plně
rozvinul v takovém klimatu.1 Německé obranné spolky vznikaly nejen v českých zemích,
1 Schulverein, jeden z prvních obranných čili ochranných spolků, byl založen 2. července 1880 ve Vídni jako spolek pro podporu německého soukromého školství s působností zahrnující i české země. Český protějšek Schul
vereinu – Ústřední matice školská (ÚMŠ) – vznikl ve stejném roce. V českých poměrech představovaly nejčastější
formu ochranných spolků vedle odborů matice školské jednoty. Z iniciativy říšského poslance Josefa Taschka se
ustavil Böhmerwaldbund (Německý pošumavský svaz) 27. dubna 1884. Českou obdobou Böhmerwaldbundu se ve
stejném roce stala Národní jednota pošumavská. Největší český ochranný spolek –Národní jednota severočeská –
130
ale doprovází německé minority i v Haliči, Bukovině a dnešním slovinsko-rakouském
jazykovém pomezí.2 Idea specifického národního spolku splňovala zvláštní požadavky
i německé menšiny v pruské části Polska, která se cítila ohrožena kompromisní politikou
kancléře Leona Capriviho. Její Ostmarkverein (též HaKaTa) měl bránit polonizaci germánského obyvatelstva. Podobný spolek Südmark se utvořil v roce 1889 také na jazykové
hranici jižního Rakouska s působností pro Korutany, Kraňsko, Štýrsko a pobřežní část
dnešního Slovinska. Jeho hlavní činnost směřovala k hospodářskému povznesení přítomného germánského obyvatelstva a stejně jako u Ostmarku ke zvyšování jeho populace zakupováním usedlostí a usazováním německých kolonistů mezi přítomné slovanské obyvatelstvo: Der Südmark wäre nur die Besiedlung und das Kreditwesen (Raiffeisenkassen,
Spar- und Vorschussvereine) vorzubehalten.3 Právě Südmark a Ostmark poskytují řadu
materiálu ke komparaci s českým prostředím, kdy se proti sobě vymezovalo slovanské
etnikum a německá majorita nebo minorita. Také v Čechách a na Moravě se postupně
utvořilo několik obranných jednot.
Metoda a základní literatura k tématu
Zabývat se konkrétními projevy nacionalismu obranných spolků znamená definovat jejich činnost v dané lokalitě a vymezit všechny sféry aktivit jak po stránce komparace s dalšími ochrannými spolky na obou stranách jazykové hranice, tak uvnitř vlastní organizace.
Elementární terminologii výzkumu ochranných spolků vymezuje práce Pietera Judsona.4
Prochází ekonomickou, politickou, kulturní, sociální a školskou politikou ochranných
spolků v jižních Čechách. Myšlenka uměle vyvolaného konfliktu na jazykové hranici,
jeho podněcování z českého a německého zázemí formou zakládání menšinových škol,
materiální a finanční pomocí nebo podporou turistiky a liknavost a tolerance národnostních třenic ze strany státu určovala podle jeho názoru základní rysy vývoje etnických poměrů v českých zemích. Jeho pohled daný zejména studiem pramenů centrálního vedení
ochranných spolků zdůrazňuje jednotnou ideologii celého spolku bez zásadnějších regio
nálních diferencí.
Menšinovému školství v českých zemích od přelomu století a v meziválečném Československu se věnuje významné dílo historičky Tary Zahry s názvem Kidnapped Souls.5
Autorka potvrzuje Judsonův závěr o vnesení nacionálního rozporu. Umělá nacionalizace
školství, praktiky české i německé strany v podobě zakládání menšinových škol a uplácení
rodičů, důležitá role vzdělanostních elit a neutralita státu v tomto procesu se také odráží
v činnosti obou ochranných spolků a udává základní rámec jejich školské činnosti. Její
se ustavila o rok později, stejně jako Národní jednota pro východní Moravu. Mozaiku ochranných spolků na
Moravě doplnila v roce 1886 Národní jednota pro jihozápadní Moravu. Na německé straně působil Bund der
Deutschen Nordmährens a Bund der Deutschen Südmährens. Podobnou strukturu vytvořil v Čechách Bund
der Deutschen in Böhmen. V roce 1903 vznikla Národní rada jako centrální koordinátor snah českých jednot.
2 Bund der Deutschen in Bukowina vznikl v roce 1897. O osm let později ho následovaly podobné spolky Bund
der Deutschen in Niederösterreich (1905) a Tiroler Volksbund (1905). Nejmladší „Bund“ vytvořila německá minorita v Haliči pod názvem Bund der Deutschen in Galizien (1907).
3 FISCHREDER, Martin: Die Zukunft unserer Südmark. Der getreue Erkart : Monatschrift für die Gesamtinteressen deutscher Schutzarbeit, 7, 1909, s. 410.
4 5 JUDSON, Pieter M.: Guardians of the Nation : Activists On the Language Frontier of Imperial Austria. London 2006.
ZAHRA, Tara: Kidnapped Souls : National Indifference and the Battle for Children in the Bohemian Lands
1900–1948. Ithaca 2008.
ČLÁNKY A STUDIE JAROSLAVA SMETANOVÁ SVůj k Svému a české díťe do české školy
131
hledisko opět vychází z centrálního modelu správy nacionálních záležitostí a shrnuje základní charakteristiky menšinového školství.
Tematiku ochranných spolků začlenil do evropského rámce sborník Schutzvereine in
Ostmitteleuropa.6 Příspěvky Tary Zahry7 a Jitky Balcerové8 se týkají českého prostředí do
roku 1918. Obraz jejich rozvoje v Rakousku-Uhersku, Německu, Poznaňsku nebo Rusku
zdůrazňuje důležitost německého kulturního klimatu jako prvotního zázemí pro rozvoj
organizací tohoto typu a jejich přenos na druhou stranu jazykové hranice.
O hospodářském nacionalismu, ideologickém směru ovlivňujícím ekonomickou činnost ochranných spolků, referuje sborník Eduarda Kubů a Helgy Schultzové9 a Oľgy Šrajerové.10 Ukazují různé evropské podoby tohoto trendu, který vychází z ekonomického
vývoje devatenáctého a dvacátého století, nacionalismu a agrarismu. Příspěvky Alice Teichové,11 Catherine Albrecht12 a zejména Eduarda Kubů, Jiřího Novotného a Jiřího Šoušy13
ukazují jeho formu v českých zemích, která se u obranných jednot projevovala hlavně
v podpoře zemědělství a regionálního průmyslu. Definici nacionalismu podává v úvodu
své práce o Hansi Kudlichovi Pavel Kladiwa.14 Důležitá myšlenka o relativitě pojmu národ
a přizpůsobení jednomu či druhého konceptu koresponduje s názorem Tary Zahry o odlišném pochopení českými a německými nacionalisty. Základní vymezení pojmu národ
a nacionalismus a změny pojetí těchto termínů poskytuje práce Miroslava Hrocha.15 Jeho
typologie a tři fáze vývoje národních hnutí v Evropě od učeneckého zaujetí k masovému
hnutí a vztah státu k různým formám národních hnutí poskytuje teoretický rámec i tematice ochranných spolků, zejména pak identifikace příslušníka národa na základě mateřské
řeči a ideová konstrukce historického práva české svébytnosti.
Sekulární tendence českého nacionalismu zachycuje sborník Národ místo boha. Jiří Rak
v úvodu16 vysvětluje základní myšlenku o zbožšťování národních symbolů a sekulárních
směrech českého nacionalismu. Tuto problematiku lze pro tematiku ochranných spolků
6 HASLINGER, Peter (Hg.): Schutzvereine in Ostmitteleuropa : Vereinswesen, Sprachenkonflikte und Dynamiken nationaler Mobilisierung 1860–1939. Marburg 2009.
7 ZAHRA, Tara: From Christmas Gifts to Orphan’s Pensions : How Nationalist Associations Created the Welfare State in the Bohemian Lands 1900–1918. In: HASLINGER, P. (Hg.): Schutzvereine, s. 192–207.
8 BALCAROVÁ, Jitka: Die deutschen nationalen Schutzvereine in den böhmischen Ländern und der Tschechoslowakei 1880–1945 : Begriffsabgrenzung, Klassifizierung und Periodisierung. In: HASLINGER, P. (Hg.):
Schutzvereine, s. 111–141.
9 KUBŮ, Eduard – SCHULTZ, Helga (ed.): History and Culture of Economic Nationalism in East Central Europe. Berlin 2006.
10 ŠRAJEROVÁ, Oľga (ed.): České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Šenov u Ostravy 2003.
11 TEICHOVÁ, Alice: Reflections on Transformation and Heritage of the Past in Central and Southeast Europe.
In: SCHULZ, Helga (Hg.): History and Culture of Economic Nationalism in East Central Europe. Berlin 2006,
s. 161–170.
12 ALBRECHT, Catherine: Cultural Aspects of Economic Nationalism in Bohemia. In: SCHULZ, H. (Hg.): History, s. 173–184.
13 KUBŮ, Eduard – NOVOTNÝ, Jiří – ŠOUŠA Jiří: Slavism in National Czech Enterprises in the First Hall of
the Twentieth Century. In: SCHULZ, H. (Hg.): History, s. 185–206.
14 KLADIWA, Pavel – POKLUDOVÁ, Andrea: Hans Kudlich (1823–1917) : Cesta života a mýtu. Ostrava 2012.
15 HROCH, Miroslav: V národním zájmu: Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve
srovnávací perspektivě. Praha 1999.
16 RAK, Jiří: Úvodem – Národy místo Boha. In: KAISEROVÁ, Kristina – VESELÝ, Martin (ed.): Národ místo
Boha v 19. a první polovině 20. století. Ústí nad Labem 1994.
132
použít jen z části v kulturní rovině činnosti obou jednot. Příspěvek Tomáše Vebera17 zdůrazňuje roli duchovních při vytváření národního obrazu jižních Čech, regionu NJP.
Základní informace o Ostmarku nabízí dílo polského historika Piotra Wandycze,18 Mariana Zgórniaka a Józefa Buszka.19 Čtvrtá část historie Polska obou zmiňovaných autorů
se zabývá politickým, ekonomickým a sociálním vývojem rozděleného Polska od roku
1815 do vzniku nezávislého státu. Piotr Wandycz podává obraz účinků německého kulturního boje v pruském záboru a ve vzniku spolku jako reakce na pozdější smířlivou politiku Leona Capriviho vůči Polákům. Vytvoření Ostmarku připomíná vznik německých
ochranných spolků v českých zemích agilností místních elit. Aktivitami německých obyvatel v dnešním rakousko-slovinském příhraničí, a tudíž i Südmarkem se zabýval Janez
Cvirn.20 Slovinci jako nově etablovaný národ bez staletí samostatné existence narozdíl od
českých nacionalistů svou identitu teprve vytvářeli. Přesto lze nalézt paralely s českým
národním hnutím v zakládání národních spolků, v prvotní jednotě politických proudů ve
jménu národních zájmů a důrazu na budování školských a kulturních institucí.
Vlastnímu zpracování dějin ochranných spolků v českých zemích byla již v minulosti
věnována pozornost. Národní jednotou pošumavskou (dále NJP) se zabýval historik Karel Řeháček ve své monografii Češi a Němci na jihozápadě Čech,21 kde popisuje historii
jednoty do konce třicátých let dvacátého století. Politice Němců na jižní Moravě, a tím
i Südmährerbundu věnoval pozornost Martin Markel ve svém článku22 a hlavně monografii,23 kde zasazuje vývoj tohoto menšinového etnika do širších politických, sociálních
a ekonomických souvislostí. Vysvětluje politiku jihomoravských Němců od revolučního
roku 1848 do vzniku Československa s důrazem na Znojmo a jeho úlohu důležitého střediska německého prostoru na jižní Moravě. Silné zázemí, které vytvořilo jihomoravské
prostředí pro rozvoj Südmährerbundu, kontrastuje s počátečními neúspěchy moravské
jednoty bez silného finančního zázemí německých měšťanských vrstev.
O Nordmarku informuje Dan Gawrecki ve svém článku ve Slezském sborníku24 a v disertaci.25 Popisuje historii jejich vzniku, vývoj členské základny v jednotlivých regionech,
srovnání programových požadavků a vymezení se vůči proudům obecné politiky. Propracovaná organizační síť německých obranných spolků a jejich propagandistická úloha
17 VEBER, Tomáš: Role katolických kněží v probuzení českého jihu. In: KAISEROVÁ, K. – VESELÝ, M. (ed.):
Národ, s. 26–33.
18 WANDYCZ, Piotr: Pod zaborami : Ziemie Rzeczypospolitej v w latach 1795–1918. Warszawa 1994.
19 BUSZKO Józef – ZGÓRNIAK Marian: Wielka Historia Polski, 4: Polska w czasach walk o niepodleglość
(1815–1864) : Od niewoli do niepodleglości (1864–1918). Kraków 2003.
20 CVIRN, Janez: Politička orientacija Nemcev na Spodnjem Štajerskem (1861–1914). Maribor 1997.
21 ŘEHÁČEK, Karel: Češi a Němci na jihozápadě Čech 1880–1938. Plzeň 2002. Autor se zabývá vývojem západní části republiky především v období meziválečného Československa a Protektorátu. V roce 2003 publikoval studie na podobné téma ŘEHÁČEK, Karel: Česko-německé soužití na jihozápadě Čech v letech 1900–1938.
Acta Universitatis Palackianae Olomucensis : Facultas Philosophica : Historica, 31, 2003, s. 217–242; TÝŽ: Národní jednota pošumavská (1884–1951). In: České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Šenov u Ostravy 2003, s. 221–244.
22 MARKEL, Martin: Svaz Němců jižní Moravy do roku 1914 : Příspěvek k charakteru nacionalizmu na počátku
století. Časopis Matice moravské, 119, 2000, s. 404–420.
23 MARKEL, Martin: Svoboda a demokracie v regionu rakouského impéria : Politika jihomoravských Němců v letech 1848–1918. Brno 2010.
24 GAWRECKI, Dan: Spolek Nordmark a německá politika. Slezský sborník, 70, 1972, s. 1–15.
25 TÝŽ: Německé „obranné spolky“ 1880–1938. Praha 1975.
133
neskončila se vznikem samostatného Československa, ale přenášela se do dvacátých a třicátých let stejně jako úkoly národních jednot.
Dějiny obou jednot z pohledu ústředního vedení dostatečně přibližují sborníky a výroční
zprávy nebo periodika obou spolků. V roce 1903 začala NJP vydávat vlastní věstník pod
názvem Pošumaví. Později se z něj stal čtrnáctideník. Národní jednota pro jihozápadní
Moravu (dále NJJM) zpočátku uveřejňovala zprávy o činnosti v telčských časopisech Orel
a Orlice. Vlastní Věstník Národní jednoty pro jihozápadní Moravu začal vycházet na začátku dvacátého století. První číslo bylo vydáno v prosinci 1902 pod vedením Jana Máši,
nakladatele v Telči. Podával pravidelné zprávy o činnosti ústředí a veškerém dění týkajícím se NJJM, vyjadřoval se k aktuální politické situaci hlavně komentáři k jazykovým nařízením po roce 1905 a informoval čtenáře o národnostních poměrech na jazykové hranici.
Ve stejném duchu pracoval i věstník Národní jednoty pošumavské. Na rozdíl od věstníku
NJJM bylo jeho vydávání v době první světové války zastaveno. O činnost obou jednot se
zajímal také místní tisk.26
Dosavadní výzkum ochranných spolků se soustřeďuje na vývoj jednot jako celku nebo
na některé aspekty jejich činnosti, především na menšinové školství. Srovnání dvou velmi
podobných, ale i v něčem rozdílných obranných jednot a jejich vymezení vůči nacionálním
protějškům z německého tábora umožňuje pochopit otázku vývoje ochranných spolků
jako rovnocenných organizací s vlasteneckým zaměřením vedle Sokola nebo lokálních
kulturních spolků. Rozbor vlastní správy NJP a NJJM, jejich ideové orientace, propagační, školské, kulturní, politické, ekonomické, sociální a charitativní činnosti poskytuje
obraz celého spektra jejich aktivit. Rozdíly obou jednot byly dány charakterem území, na
kterém působily, odlišnou finanční a materiální základnou, spíše defenzivní pozicí moravské jednoty nebo mírou uplatnění v politické sféře.
Vedle zpracování historie obou jednot z pohledu ústředí je také nutné zaměřit se na
fondy místních odborů a tím na realizaci základních myšlenek v konkrétním regionu
a době. Biografická analýza socioprofesního složení místních činitelů vybraných odborů
NJJM a NJP společně s rozborem existence regionálních jednot ve formě personálního
a kulturního propojení s městskou politikou a spolkovým životem ve vybraných městech
různého významu a národnostních podmínek, charakterizovaných na základě výzkumu
lokálních elit27 jako malá a střední, doplňuje dosavadní výzkum ochranných spolků o regionální dimenzi tématu.
Materiály k činnosti NJP jsou uloženy téměř v každém okresním archivu s výjimkou
Českokrumlovska, Kašperskohorska a Novokdyňska. Fond ústředí NJP Praha spravuje
SOA v Třeboni. Archiválie NJJM se nachází v horším stavu, celkově lze vyhledat přes dvacet
26 Zprávy o NJJM a NJP uveřejňovala brněnská a regionální periodika – Jihlavské Listy, Znojemské listy, Listy
ze západní Moravy, Naše Noviny (Moravské Budějovice) nebo Moravský jih, Obrana Podyjí aj. Činnost NJP se
objevovala často v Ohlasech od Nežárky (Jindřichův Hradec), Budivoji (České Budějovice), Poutníku od Otavy
a Otavanu (Písek), Vodňanských rozhledech, Stráži na Šumavě (Strakonice), Klatovských listech a Šumavanu
(Klatovy), v Domažlických listech a Plzeňských listech.
27 Právě tato města, vymezená hranicí od několika tisíc do dvaceti tisíc obyvatel, poskytují dostatečnou základnu
pro srovnání spolků. Základní pojmy výzkumu lokálních elit vymezily publikace: KLADIWA, Pavel: Lesk a bída
obecní samosprávy Moravy a Slezska 1850–1914, I/1: Vývoj legislativy. Ostrava 2007; KLADIWA, Pavel – POKLUDOVÁ, Andrea – KAFKOVÁ, Renata: Lesk a bída obecní samosprávy Moravy a Slezska 1850–1914, II:
Finance a infrastruktura. Ostrava 2009; FASORA, Lukáš – HANUŠ, Jiří – MALÍŘ, Jiří (eds.): Občanské elity
a obecní samospráva. Brno 2006; FASORA, Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci? : Občanské elity a obecní
samospráva města Brna 1851–1914. Brno 2007; URBANITSCH, Peter – STEKL, Hannes (Hg.): Kleinstadbürgertum in der Habsburgermonarchie 1862–1914. Wien – Köln – Weimar 2000.
134
místních odborů. Kromě dvou fondů se badatel dozví o Böhmerwaldbundu a Südmährerbundu jen z tiskovin obou spolků, a to z výročních zpráv a Mitteilungen Böhmerwaldbundu.
Časové vymezení od vzniku NJP a NJJM do ustanovení Československa odpovídá jedné
éře v dějinách obranných spolků. Dostatečné materiály pro zkoumání místních poměrů
odborů jednot poskytují vedle vlastních fondů NJP a NJJM také volební seznamy, zápisy
městského zastupitelstva, kroniky, monografické zpracování dějin měst, fondy místních
spolků a místní tisk.
Spojením obou přístupů, pohledu ústředí na činnost jednot s pomocí teoretického
konceptu prací Pietera Judsona a Tary Zahry a popisu praktického fungování některých
odborů může vzniknout zajímavé srovnání dvou ochranných spolků v dané národnostní
situaci spojitého území Čech a Moravy od Plzně k Brnu.28
Specifika výzkumu ochranných spolků
Rozmanitost přístupů a metod ochranných jednot ztěžuje přesné vymezení jejich základní
charakteristiky. Petr Hasslinger odmítá přesnou definici: Jedoch auch die Mitgliederstruktur oder Aktivitätmuster allein bilden keine hinreichende Grundlage zu einer Definition von
Verein als Schutzverein.29 Příspěvek v tomto sborníku30 a již zmiňovaná práce Pietera Judsona nabízejí přesnější představu: Eigentlich engagierten sich die Schutzvereine um eine
ganz bestimmte Art von Nation zu schaffen, um eine nationale Gesellschaft aufzubauen
und das nationale Bewusstsein im Alltag einer bestimten Bevölkerung zu verankern.31
Ani předmět zájmu ochranných spolků, termín národ, nelze přesně charakterizovat.
Jeho pojetí se u českých a německých nacionalistů lišilo. Na tento rozdíl upozorňuje také
Tara Zahra. Zatímco Češi identifikovali národ hlavně ve spojitosti s jazykem, Němci ho
pojímali v širším hledisku: German nationalists, in contrast, typically promoted a more
assimilationist understanding of national belonging. They considered individual self-identification as well as the possession of bourgeois cultural attributes to be the most significant criteria for membership in the German nation.32 K řešení nejednotnost interpretace
národa a národnosti nenapomohla ani předlitavská sčítání lidu, která tyto pojmy vůbec
neregistrovala a ve formulářích občané vyplňovali obcovací řeč (Umgangssprache, Language of Everyday Use).
Pavel Kladiwa klade začátky nacionalismu do předbřeznové éry. Také popírá exaktní
pojem národ. Vidí v něm nástupce náboženství v některých aspektech lidského života.
Nacionalismus charakterizuje jako ideologii, v níž citová vazba k národu stojí na prvním
místě v celé škále jiných loajalit. Předminulé století podle něj vnímalo národ jako odvěkou pospolitost, která je „nesmrtelná“. 33 Vlastenci oslavují svá jazyková společenství bez
28 Národnostní poměry Moravy dostatečně objasňuje Vlastivěda moravská a Historický místopis Moravy a Slezska. Pro Čechy lze použít Chytilův adresář království českého, Lexikon obcí pro Čechy, Batovcův kalendář a adresář, Statistiku českých menšin v království českém a Seznam míst v království českém. Národnostní poměry
ve školství nastiňují schematismy školství v Čechách a na Moravě.
29 JUDSON, Pieter M: Die Schutzveriene und das Grenzland: Strategie zur Verwirklichung von imagined borderlands. In: HASLINGER, P. (Hg.): Schutzvereine, s. 14.
30 JUDSON, P. M.: Die Schutzvereine, s. 9–19.
31 Tamtéž, s. 7.
32 ZAHRA, T.: Kidnapped Souls, s. 17.
33 KLADIWA, P. – POKLUDOVÁ, A.: Hans, s. 9.
135
uzardění, přejímají náboženský slovník a církevní formy, jejichž prostřednictvím vyjadřují
svou novou víru, získávají nové věřící a utvrzují se ve svém přesvědčení.34
Rozporuplnost charakteristiky národa byla ovlivněna také dvěma nacionálními koncepty v českých zemích. Pavel Kladiwa tak dokládá marginální možnost verifikace jedné
nebo druhé interpretace. Obě označuje za spíše chtěné než reálné. Ve své práci připomíná
myšlenky Miroslava Hrocha, který národ představuje v geografické rovině, kdy se promítnutí národa do prostoru stalo obecnou potřebou elit devatenáctého století.35 Ve venkovském prostředí splývá v některých případech nacionalismus s liberálními tendencemi
konstituční éry. Myšlenka pokroku zde přichází ve spojitosti s národním uvědoměním.
Pro užší interpretaci postačí geografická orientace pojmu.
Aktivity ochranných spolků směřovaly především ke smíšeným regionům, jednotlivým
obcím a městům na takzvané jazykové hranici (Sprachgrenze, Language Frontier), a ne
k počeštění či germanizaci území oponentního etnika: Die Sprachgrenze sollte keine wissenschaftliche beschreibbare Zone mehr darstellen, … sondern sie markierte den spezifischen geographischen Ort, an dem zwei verschiedene Nationen in aggresiver Weise aufein
anderstiessen.36
Z velké míry venkovské prostředí na jazykové hranici určilo velmi široký záběr činnosti
ochranných spolků. Snaha podchytit všechny vrstvy obyvatelstva se projevovala hlavně
v zájmu o školství. Spolupráce s Ústřední maticí školskou a německých bundů se Schulvereinem zavedla nový typ vzdělávací instituce – menšinovou školu, která vedla i ty nejmenší
ke vzdělání ve správném jazyce. Vedle zakládání škol, školek, polévkových ústavů a opatroven dalo úsilí nacionalizovat život v příhraničí vzniknout novému pojmu hospodářský
nacionalismus (Wirtschaftsnationalismus). Autoři již zmíněného sborníku ho definují
jako double edged sword that combines economic emancipation and oppresion against
the „others“.37 V českých poměrech nabýval formy hospodářské a zemědělské pomoci
prostřednictvím peněžitých subvencí, zakupováním strojů, sazenic ovocných stromů, košíkářské vrby, plemenných býků a kanců, vydáváním příruček o chovu domácích zvířat
nebo podporou domácího průmyslu prostřednictvím zakládání dílen a péčí o regionální
průmysl například v podobě krajkářství, výroby hraček či pletení košíků.
Vedení jednot věnovalo velkou pozornost také politickému zastoupení svých činitelů
v obecních, zemských a říšských legislativních orgánech. Snahou o mandáty třeba jen
v obecních samosprávách si řada členů ústředního vedení i místních odborů vybudovala
kariéru a tím zároveň podporovala zájmy jednot a bundů v širším měřítku. V kulturní rovině se činnost ochranných spolků soustředila na zakládání knihoven, zasílání tiskovin na
venkov nebo podporu ochotnického divadla.
34 RAK, Jiří: Úvodem: Národy místo Boha. In: KAISEROVÁ – VESELÝ (ed.): Národ, s. 10.
35 KLADIWA, P. – POKLUDOVÁ, A: Hans, s. 9.
36 Judson, P. M.: Die Schutzvereine, s. 14. Na Moravě procházela hranice politickými okresy (PO) Moravské
Budějovice, Moravský Krumlov, Dačice, Hustopeče, Znojmo a Mikulov. Patřil k němu také německý jihlavský,
brněnský a vyškovský jazykový ostrov. V jižních Čechách se jazyková hranice působnosti NJP táhla od Štocka,
Německobrodska, Jindřichohradeckem, třetinově německým Českobudějovickem, českým Třeboňskem, německým soudním okresem (SO) Nové Hrady, německým SO Kaplice, z dvou třetin českým SO Chvalšiny, z poloviny
německým SO Netolice, z dvou třetin českým Prachatickem, českým Sušickem, smíšeným Kašperskohorskem,
českým PO Klatovy, německými SO Nýrsko a Horšův Týn, většinově českým Domažlickem, smíšeným Horšovotýnskem, většinově českým PO Kralovice, většinově německým PO Stříbro s SO Dobřany, Stod a německým
SO Touškov k českému Plzeňsku.
37 KUBŮ, E. – SCHULTZ, H.: History, s. 10.
136
České země tvořily jako celek kompaktní typ osídlení s relativně definovanými jazykovými hranicemi a několika jazykovými ostrovy ve vnitrozemí. Německá menšina
dominovala hlavně v příhraničí severních Čech a severní Moravy. Zvládat hlavní nápor
germánského živlu v tomto regionu si vzala za úkol Národní jednota severočeská. Část
jejího území na severu Plzeňska převzala Národní jednota pošumavská (NJP). Území její
působnosti se rozprostíralo od Plzeňska až k Jindřichohradecku a Štocku. Současně přebrala odpovědnost také za část německobrodského jazykového ostrova.
Národní jednota pro jihozápadní Moravu (NJJM) se soustředila na Jihlavsko, Brněnsko a území od Dačicka k Břeclavi. Oblast od české Plzně k německému Brnu s pásem
německého příhraničí a českobudějovickým, jihlavským, německobrodským, brněnským
a vyškovským jazykovým ostrovem tak poskytuje zajímavé srovnání řešení národnostních
poměrů v Čechách a na Moravě na bázi spolkového práva v podobě ochranných jednot.
Industrializace druhé poloviny devatenáctého století se tohoto regionu dotkla méně než
průmyslového severu. Malý počet ekonomicky silných center a polovenkovské prostředí
zbytku regionu určovalo charakter činnosti obou ochranných spolků na tomto území. Jejich srovnání nabízí řadu analogií, ale i rozdílů.38 Teritorium působnosti NJP sice nepřerušeně přecházelo do areálu činnosti Národní jednoty severočeské, ale oba regiony odlišuje
různý hospodářský profil, kdy proti sobě stojí průmyslový sever s naprostou dominancí
německého obyvatelstva a kapitálu a zemědělsko-průmyslový západ a jih Čech s českou
Plzní a sítí českých měst v blízkosti jazykové hranice.
Německé obranné jednoty na druhé straně jazykové hranice spolu takovou měrou nekooperovaly. Geografická vzdálenost areálu působnosti Böhmerwaldbundu a Svazu Němců
jižní Moravy a Svazu Němců severní Moravy se lišila od těsného zeměpisného spojení
některých českých jednot. Hlavní činnost těchto regionálních svazů spočívala z velké míry
ve spolupráci s ústředními spolky, jako byl Schulverein nebo Svaz Němců v Čechách.
Veškerá činnost ochranných bundů a obranných jednot prozrazuje vzájemnou inspiraci
proudící zpravidla z německého tábora do českého. Třenice o tu či onu lokalitu na jazykové hranici nebránily Národní jednotě pošumavské umístit v Prachaticích na vychování
pražské sirotky a zvýšit tak počet dětí na zdejší české obecné škole. Jako vzor posloužily
sirotčince Bund der Deutschen v Netřebicích a Albrechtci u Sušice. V době, kdy moravská
jednota zaměstnávala prvního kočujícího učitele, pro Svaz Němců jižní Moravy pracovali
již dva. Tento těsný, i když nepřiznaný vztah vypovídá o souběžnosti zdánlivě rozdílných
konceptů. Stejně jako německé bundy zakládaly svou činnost na spolupráci se Schulvereinem, činnost NJP a NJJM se opírala o Ústřední matici školskou a její regionální obdoby.
Součinnost ochranných spolků v Čechách vyústila v založení Národní rady, jakéhosi
koordinačního orgánů snah, kde měly své zástupce jak NJP, tak Národní jednota severočeská. Společně s oběma jednotami pro východní a jihozápadní Moravu se účastnily
národní daně ve formě Národního kolku, kdy plynulo padesát procent zisku do ústřední
pokladny těchto spolků.
Snahy vytvořit podobnou platformu pro koordinaci menšinové otázky na Moravě představoval menšinový výbor, kde zasedali funkcionáři Národní rady v Brně, Ústřední matice
školské a Brněnské matice školské. Jeho referentem se stal činovník NJJM Jan Máša.
38 Například moravská jednota operovala v méně národnostně vyhraněném regionu i přes kontinuitu jazykové
hranice z Čech na Moravu. Její sídlo se od roku 1888 nacházelo v německém Brně na rozdíl od české Prahy
a Plzně, o kterou se opírala Národní jednota pošumavská. Podobné diference se objevují i v politické, ekonomické a školské sféře činnosti jednot.
137
České ochranné spolky více spolupracovaly na zemské úrovni. Jejich regionální vazby
se příliš neprohlubovaly vlivem špatných finančních poměrů moravských jednot, které
nejdříve potřebovaly vyřešit své materiální potíže. Národní jednota pro jihozápadní Moravu vzhlížela spíše ke své české obdobě, než by rozvíjela společnou platformu s Národní
jednotou pro východní Moravu.
Užší vazba NJJM na Národní jednotu pošumavskou se projevovala ve vzájemném postupu na Jihlavsku a Svitavsku. Úspěšný vývoj NJP inspiroval v devadesátých letech devatenáctého století upadající organizaci NJJM, která svou větší českou sestru požádala
o návrh reorganizačního statusu. Zatímco do Prahy jezdili delegáti z území rakousko-slovinské jazykové hranice a Poznaňska pozorovat úspěchy NJP, na Moravě bojovaly
ochranné spolky o holou existenci.
Národnostní složení dnešní České republiky nic nevypovídá o tom, že se ještě ve čtyřicátých letech dvacátého století třetina obyvatel Československa hlásila k německé národnosti.
Pieter Judson ve své práci dokazuje, že nacionalismus byl do ohrožených oblastí vnesen
zvenčí: With regard to policy, however, nationalist organizations operated under a different
assumption, fearing that communities on the frontier constituted a weak link in the national armor.39 Této tezi nasvědčuje vznik obou jednot mimo ohrožené oblasti jako myšlenka
několika osvícených. Ustanovení NJJM proběhlo v Telči, v českém prostředí, na vyzvání
českých periodik 26. dubna 1886. Podobným způsobem vznikla také NJP – zásluhou tří
profesorů z Pošumaví na schůzi v místnostech Měšťanské besedy v Praze. Vývoj počtu
místních odborů NJJM a NJP probíhal odlišně, jak naznačuje tabulka:
Tab. 1: Vývoj počtu odborů NJJM a NJP40
Ochranný spolek
Počet místních odborů v době vzniku
1890
1895
1900
1903
1907
NJJM
24
61
42
120
135
290
NJP
220
283
294
Bund der Deutschen Südmährens
Böhmerwaldbund
155
334
455
391
443
68
99
139
525
561
657
Všechny ochranné spolky spojuje ústřední vedení a síť místních odborů. Jako mezičlánek využíval Bund der Deutschen Südmährens členění na Bezirkshauptmanschafty
a Böhmerwaldbund na župy.
Vyšší uspořádání NJP na jednatelské odbory pomáhalo pravidelnému zvyšování počtu
odborů a decentralizaci správy jednoty. Organizace NJJM delegovala na místní odbory
větší míru pravomocí až v roce 1912 po několika reorganizačních pokusech. Kromě statutárního členění si některé větší lokální odbory NJJM a NJP vzaly na starost blízké jednoty v ohrožených oblastech. Sušický místní odbor financoval v roce 1914 stavbu školy
v Šimanově náležejícím jednatelskému odboru Kašperské hory a některé pražské jednoty
si daly za úkol dohlížet na situaci na Českokrumlovsku. Podobně projevoval Akademický
odbor NJJM v Praze zájem o Znojemsko. Vysoký stupeň decentralizace správy v případě
39 40 JUDSON, P. M.: Gurdians, s. 22.
Zdroj: Výroční zprávy NJP a NJJM (SOKA Třeboň, MZK Brno); Věstník Národní jednoty pro jihozápadní
Moravu, III–XVI, 1902–1917, Brno 1902–1917; Pošumaví : Věstník Národní jednoty pošumavské, I–XII 1903–
1914, 1903–1914; Mitteilungen des deutschen Böhmerwaldbundes 1885–1929 (SOkA Jindřichův Hradec),
1885–1929; výroční zprávy spolku Bund der Deutschen Südmährens (SOkA Znojmo).
138
NJP a snaha lokálních odborů plně nepotvrzuje myšlenku Pietera Judsona o umělé implementaci národnostního konfliktu z centra.
Jeho teorii naopak odpovídá sociální složení ústředních výborů (ÚV) NJJM a NJP a výborů některých místních odborů NJJM a NJP:
Tab. 2: Sociální složení ÚV NJJM a NJP v procentech41
Místní odbory NJJM
Místní odbory NJP
ÚV NJJM ÚV NJP
(Batelov, Rájec nad Svitavou, (Jindřichův Hradec, KlaProfese / Počet žen v ÚV a výborech jednot 1886–1926 1884–1934 Ivanovice na Hané, Velké Mezi- tovy, Písek, Sušice, Plasy
říčí, Třešť, Tuřany, Nové Město Strakonice, Dobřany,
na Moravě, Královo Pole)
Chýnov)
Učitelské profese
(učitel, ředitel, profesor)
24,7
20,4
28,0
29,5
Držitelé akademického titulu
(Dr, Ing.)
27,3
0
4,0
2,3
Úřednické profese
(úředník, tajemník, oficiál, ředitel, rada)
7,3
32,7
8,0
16,0
Duchovní
(farář, opat)
2,8
3,0
4,0
0
10,1
29,1
5,3
4,5
7,9
0,5
9,3
9,0
Stavitel, architekt
0,7
4,6
2,7
0
Redaktor
0,7
7,7
0
0
Obchodník
1,1
0
2,7
9,0
Živnostníci a řemeslníci
3
0,5
10,7
9,0
Majitelé továrny
0
0,5
0
0
Rolník
0,6
0
17,3
11,4
Dělník
0
0
2,7
0
0,6
1,0
5,3
9,1
Právník, notář, soudce
Lékař, zvěrolékař, lékárník
Ženy
Ostatní / Nezjištěno
13,2
Podle Judsona byl do mírového soužití obou etnik národnostní konflikt pouze vnesen.
K hlavním propagátorům této myšlenky měly patřit elity z řad inteligence, výzkumem
lokálních elit nazývaní Bildungsbürgertum (Bildungskleinbürgertum), zejména učitelé
jako nositelé pokroku v zapadlých venkovských oblastech: […] they saw themselves as
agents of modenization and progress, with a mission to simultaneously nationalize and civilize the peasantry. […] Teachers thus shouldered a heavy burden in the development and
expansion of growing nationalist movements.42 Inteligence v ústředním výboru i výborech
místních jednot jednoznačně převládá nad hospodářskými elitami (Wirschaftsbürgertum,
Wirschaftskleinbürgertum). Složení výborů místních jednot odráží i sociální složení regionů, kde se vedle velkého podílu inteligence v případě odborů NJJM projevuje agrární
prostředí Vysočiny s vysokým procentem rolníků.
41 Zdroj: Výroční zprávy NJP a NJJM (SOA Třeboň, MZK Brno); Věstník Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, III–XVI, 1902–1917; Pošumaví : Věstník Národní jednoty pošumavské, I–XII, 1903–1914.
42 ZAHRA, T.: Kidnapped Souls, s. 53–54.
139
Mezi funkcionáře NJP a NJJM se řadily významné osobnosti doby. Jejich vlastenecké
a politické snahy nepatřily pouze národním jednotám. Totéž platí v případě místních
odborů.43 Finanční poměry obou jednot se vlivem špatné organizace NJJM v devadesátých letech výrazně lišily.44 Národní jednota pošumavská vynaložila do roku 1918 nejvíce
prostředků na školství a nákup realit pro menšinové školy (25,9 %).45 Böhmerwaldbund
vynaložil v roce 1908 více než třicet sedm procent prostředků na hospodářské účely. Národní jednota pro jihozápadní Moravu vydala třicet procent všech svých výdajů do roku
1910 také za školství.46 Otázka vzdělávání tak patřila mezi priority jednot.
Školství jako odraz nacionálních třenic
Obě jednoty věnovaly školství soustavnou pozornost. Jejich činnost doplňovala aktivity
Ústřední matice školské v národnostně smíšených oblastech.47 Prvním úspěchem školské
politiky NJJM se stalo založení měšťanské školy v Telči. Druhý ze zamýšlených podniků,
kamenická škola v politickém okrese Dačice, se měl uskutečnit na konci osmdesátých let
devatenáctého století. Věc se řešila současně i na půdě říšské rady. Zemský sněm založení
školy zamítl. Ústřední výbor nakonec zřídil několik stipendijních míst na kamenické škole
v Hořicích. Ani zájem o Horní a Dolní Radíkov48 v politickém okrese Dačice nevyvrcholil
založením menšinové školy přímou péčí NJJM.
Činnost NJJM se soustředila především na Brno a okolí, v dalších lokalitách se jí příliš
nedařilo. V roce 1914 NJJM vydržovala mateřské školy v Nových Černovicích, Jundrově,
Novém Lískovci a Hustopečích, obecnou školu v Komárově, Miroslavi a Želeticích, měšťanskou školu v Dolních Kounicích a lidovou malírnu v Telči. Výstavní podnik představovaly dívčí školy Světlá ve Velkém Meziříčí s několika ústavy a penzionátem, které financoval zdejší dámský odbor NJJM nákladem šedesáti tisíc korun ročně. S německou protiakcí
se školství NJJM setkalo v Hodoníně, Hustopečích, Znojmě a Břeclavi.49
43 V místním odboru NJJM Velké Meziříčí se objevují tytéž osoby jako ve Sboru dobrovolných hasičů, Sokole,
Spolku vojenských vysloužilců nebo Měšťanské besedě. Se svou stovkou členů patřila Národní jednota mezi největší místní spolky. I v tomto případě se mezi dlouholetými funkcionáři angažovala inteligence například v osobě
inženýra Antonína Večeře, profesora zimní hospodářské školy, nebo advokáta Adama Píčmana. Oba zasedali
v městském zastupitelstvu a Antonín Večeř jako člen ředitelstva 1913 v záloženském výboru. Pro místní elity tak
platí podobná pravidla jako pro členy ústředního vedení.
44 Oživení přichází v osobě lékaře Františka Veselého. Základní příjmy tak stouply z dvou tisíc korun v roce 1896
na osmnáct tisíc v roce 1910. NJP podobnými otřesy neprocházela. V roce 1896 má třikrát větší příjem než NJJM
v roce 1910. Fakticky využívala strategii vyvinutou německými ochrannými spolky, a to velké množství odborů
mimo ohnisko činnosti, které platily vysoké příspěvky a téměř vše ponechávaly ve spolkové pokladně.
45 VONDRÁČEK, Karel: 50 let Národní jednoty pošumavské 1884–1934. Praha 1934.
46 Pamětní spis k jubileu 25letého trvání Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Brno 1910.
47 Na
místní i centrální úrovni jednoty spolupracovaly s různými spolky. V případě NJP se mezi spřátelené
organizace počítaly vedle Ústřední matice školské a Národní rady také Vývozní spolek, Národohospodářská
společnost českoslovanská, Sokol, Klub českých turistů aj. V Brně byla NJJM kulturně i personálně propojená
s Českým čtenářským spolkem, Maticí brněnskou, Vesnou, Ústředním spolkem živnostníků moravských nebo
Družstvem národního divadla. Na místní úrovni vznikaly odbory NJP a NJJM často vedle sokolských jednot
a sdílely s nimi vedení i funkcionáře.
48 České obyvatelstvo z Horního a Dolního Radíkova využívalo německou školu v Dolním Radíkově. Matiční
sbírka vynesla tři tisíce korun, z nichž byly najaty prostory pro matiční školu.
49 Česká škola v Hodoníně dlouho postrádala vhodné prostory. V Želeticích na Znojemsku založila NJJM českou
obecnou školu a zařídila pro ni prostory. Schulverein zde ihned zřídil odbor. Ve Znojmě vznikla v soukromém
domě zimní hospodářská škola. Německá městská rada nenechala její existenci bez povšimnutí. V Břeclavi koupila NJJM domek pro českou matiční měšťanskou školu.
140
Národní jednota pošumavská se stejně jako NJJM rozhodla pro založení odborné školy,
a to v podobě dřevařské školy ve Vlachově Březí. Po několika letech existence zanikla.
Nejvíce menšinových škol podporovaných NJP vzniklo na Českobudějovicku. Česká
akce zde obvykle vyvolala německou odezvu. Ve smíšeném Suchém Vrbném vznikla vedle
české současně německá opatrovna. V Rudolfově s německou správou bránila městská
rada společně se Schulvereinem stavbě české školy. V Českém Vrbném založila NJP soukromou jednotřídku. Obec odmítala převzít ji do své správy a tím nést náklady s ní spojené. Opačný postup zvolila jednota v případě Čižkrajic v soudním okrese Trhové Sviny,
kde proti německé škole postavila českou. Vzhledem k většímu množství finančních prostředků opatřovala NJP hlavně prostory pro matiční školy v jižních Čechách. Ve prospěch
českého školství pracovaly také některé městské odbory. V roce 1913 koupil odbor NJP
v Kouřimi od premonstrátské kolonie na Strahově pozemek v blízkosti smíšeného Bedřichova na Českomoravské vysočině a otevřel zde soukromou obecnou školu.50
Pro podporu studentů z ohrožených oblastí zakládaly české a německé ochranné
spolky stipendijní místa na českých středních školách. K agitaci ve prospěch českého
školství sloužily zápisové akce formou roznášek letáků nebo veřejných schůzí. Školství
na Moravě zásadně upravoval Moravský pakt: The Moravian Compromise also had far –
reaching consequences for Moravia’s children. Lex Perek, paragraph 20 of the Compromise
stipulated as the rule children may only be accepted into an elementary schoolf if they are
proficient in the language of instruction.51 Různé výklady sporného zákona vedly k vyreklamování dětí.52
Národní jednota pošumavská, která nemusela čelit německé převaze v místě sídla
ústředního vedení, bojovala proti germanizaci českých dětí hlavně materiální formou. Do
ohrožených oblastí zasílala vánoční nadílku v penězích a naturáliích.53 V roce 1903 zaslal ústřední výbor NJP nadílku sestávající se z ošacení, školních potřeb, vánoček, ořechů
a cukroví do třiceti obcí na jazykové hranici.54 Tyto praktiky spojovaly české i německé
ochranné spolky: As Czech and German nationalists in the Austrian Empire competed to
fill their schoolrooms and expand the ranks of the nation, welfare programs became one
of their most successful tools. The shoes, lunches, clothing, and Christmas gifts that lured
parents to enroll their children in minority schools soon inspired farmore ambitious social
programs.55 Loajalita rodičů obvykle patřila straně, která nabídla více.
Husitství a slovanství jako národní ideologie
Všechna národní hnutí zakládají svou činnost na určité mytologii. V českém případě
posloužila významná epocha husitství a české reformace. Zvláště česká jednota s rodištěm Jana Husa v areálu své působnosti mohla rozvinout ideovou základnu: Národ, který
byl ukřižován na české Golgotě (Bílá Hora) vstává v druhé polovině devatenáctého století
50 VONDRÁČEK, K.: 50 let, s. 41.
52 V roce 1905 podává například NJJM rekurs na brněnské hejtmanství kvůli sporným případům dělnických dětí
z Husovic a Židenic. Správa české školy v Židlochovicích podala ve stejné době 32 reklamací.
53 Jindřichohradecký odbor NJP rozděloval šatstvo i peníze dětem ze smíšených obcí v soudním okresu. Vánoční
nadílky si oblíbily také brněnské odbory NJJM.
54 Zpráva o činnosti Národní jednoty pošumavské za dvacátý rok 1903–1904. Praha 1904.
141
z mrtvých.56 Relativně nízká angažovanost duchovních v řadách ústředního výboru a místních odborů dává tušit určité protikatolické tendence ochranných jednot.57
Moravská jednota také čerpala z husitského odkazu. Poněkud problematickým se ukázal pro autory ústředního periodika být výklad liknavého postoje Moravy k husitskému
hnutí. Odpovědnost svedli na města ovládaná německou elitou. Hypotéza pokračovala až
k Frankfurtskému sněmu, kdy se většina zástupců královských měst vyslovila proti státoprávnímu spojení českých zemí také vlivem vládnoucí německé elity v nich. Pro některé
české nacionalisty zůstávala Morava přítelem husitství, přestože se jejich názory v dílčích
bodech rozcházely se skutečností, což však dokázali zdůvodnit.
Na husitství navazovala oslava prvních osvícenců a významných vlastenců. Teoretikové
jednot také kladně přijímali slovanský impuls.
Vliv na jisté antikatolické a sekulární tendence obou jednot měla i rozsáhlá spolupráce
se Sokolem jak na lokální, tak na centrální úrovni. V případě NJJM měla kooperace činnosti dospět až k okrskovému spojení se sokolskými a učitelskými jednotami. Česká jednota velmi často využívala sokolských knihoven ke vzdělávání svých členů.
Centrální orientace obou ochranných spolků se projevovala především v přednáškové
činnosti. Jan Hus, Jan Žižka, Komenský, Ladislav Čelakovský, František Palacký nebo
Karel Havlíček Borovský, slovanská výstava v Petrohradě a situace na Balkáně dominovali výběru historických témat přednášek, pronášených členy ústředního vedení i činiteli
místních odborů. Někteří funkcionáři šířili oslavné spisy – např. v Kašperských Horách,
kdy bylo zakoupeno a rozdáno přes dvě stě spisů o Komenském. Podobně objednal odbor
NJJM v Rakvicích pro členy spisy Svatopluka Čecha a třicet uměleckých vyobrazení Husa
a Žižky. Národním patronům byly zasvěcovány přenosné knihovny, rozesílané některým
místním odborům. V případě NJJM pořídil v roce 1898 Joža Barvič sto kompletních sad
Palackého díla. Ústředí NJP postupovalo podobně a rozdávalo souhrnná vydání Husových prací. Stejná tématika dominovala řadě slavností místních odborů. Zaměření obou
ochranných spolků se proto odráželo především v kulturní rovině.
V některých případech stála oficiální doktrína jednot proti situaci v konkrétních regionech. Činovníci a členové jednot jak na Moravě, tak v Čechách vyrůstali v konzervativním
prostředí a praktikovali katolictví. Obzvláště na Moravě hrálo klerikální křídlo vlastenectví velmi důležitou úlohu. Menší účast duchovních ve vedení jednot částečně vyvažovala
podpora některých vysoce postavených funkcionářů. V roce 1916 působil v ústředním
výboru NJJM opat benediktinského kláštera Prokop Šup, podobně se mezi zakládajícími
členy NJP registroval sídelní kanovník na Vyšehradě.
Proti nastolenému kurzu NJP stál také sulislavský problém. Potřeba zřízení české duchovní správy v Sulislavi na Stříbrsku podnítila ústřední vedení k založení samostatné
komise a ke spolupráci s arcibiskupskou konzistoří v Praze, která spravovala sbírku v řádech několik tisíc zlatých na založení české fary. Poučování svých členů o národní historii
v rámci husitských a slovanských tradic se častěji věnovaly místní jednoty mimo jazykovou hranici. Zatímco plzeňský jednatelský odbor pečlivě organizoval přednáškové kursy
56 57 RAK, J.: Úvodem, s. 10.
Na obecné škole v Hustopečích, založené a vydržované NJJM, vyučoval například v roce 1914 náboženství
evangelický kněz. Odbor ve Velké Lhotě vedl v roce 1901 Josef Václavík, také evangelický farář. V řadách pravidelných přispěvatelů obou jednot není mnoho duchovních registrováno. Zpráva o činnosti Národní jednoty pro
jihozápadní Moravu za období 1901–1902. Brno 1902; Věstník Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, XIII,
1914.
142
o Janu Husovi a vyjížděl s nimi do okolí, regionální skupina NJP v Kaplici naopak důsledně trvala na českých bohoslužbách ve městě.
Ideologické zabarvení činnosti NJP a NJJM tak nepostrádá velké množství husitských,
slovanských a vlasteneckých prvků s možnou interpretací proti katolictví směrem k sekularizaci veřejného života. V praktickém slova smyslu však tyto tendence nepřekročily ze
strany státních úřadů obvyklou mez tolerance, kterou řada lokálních i centralizovaných
vlasteneckých spolků zachovávala.
Interpretace voleb jako nacionálního zápasu
Nejednotnost výkladu příslušnosti k etnické skupině řečí akceptovaných ve sčítacích
arších umožňovala různé interpretace národa a národnosti. Ani ochranné spolky nevynechaly příležitost zviditelnit se. Národní jednota pošumavská v součinnosti s dalšími
ochrannými spolky a politickými stranami sestavila v roce 1890 zvláštní komisi. Kromě
vydání brožury Poučení o sčítání lidu učitele a vysokého funkcionáře NJP Antonína Hubky
nevyvinula žádnou další aktivitu. Další sčítání si vzal na starost organizační odbor NJP.
Ve spolupráci s Národní jednotou severočeskou opět ustanovil Menšinový výbor. Kromě
přednášek vydala jednota knihu Naše menšiny a smíšené kraje na českém jihu.58 V roce
1901 bylo provedeno soukromé sčítání lidu ve spolupráci místních odborů.59 Statistiky se
od oficiálního sčítání lišily v český prospěch. Komisaři soukromého sčítání do nich totiž
často zahrnovali také děti ze smíšených rodin: Czech nationalists adamantly insisted that
all children who spoke Czech (even if they spoke German as well) or who were descended
from Czech – speaking parents were ethnic Czechs.60 Ústřední vedení NJJM se na začátku
dvacátého století k akci podobného rozsahu neodhodlalo, docházelo pouze k dílčím sčítáním přítomného českého obyvatelstva. Kromě četných přednášek vyšla brožura O sčítání
lidu. V součinnosti s dalšími českými spolky v Brně konaly odbory NJJM agitace a veřejné
schůze. Mezi své členy a širší veřejnost rozšiřovaly letáky. Pochvalu za vykonanou práci
obdržely odbory Brno I, Brno II a Moravské Budějovice.61
Různá interpretace etnických poměrů v Čechách a na Moravě se promítala do volebních
zápasů na regionální, zemské a celoříšské úrovni. Česká většina na moravském zemském
sněmu po Moravském paktu umožnila zvolení řady funkcionářů NJJM. Činovníci NJP
měli při svém politickém vzestupu už od osmdesátých let devatenáctého století snazší situaci díky přetrvávající české nadvládě nad zemským sněmem. Ve smíšených oblastech se
ale českým kandidátům příliš nedařilo.62
Politická orientace činovníků obou jednot v zemských sněmech odráží odlišný vývoj
v Čechách a na Moravě. Zatímco v Čechách proběhla hlavní profilace partijního spektra
v druhé polovině devadesátých let devatenáctého století, na Moravě se tak stalo o deseti58 HUBKA, Antonín: Naše menšiny a smíšené kraje na českém jihu. Praha 1899.
59 Formuláře obdrželo více než 800 obcí. Například na Sušicku výsledek udával v Albrechtci o 105 Čechů více.
61 Zpráva o činnosti Národní jednoty pro jihozápadní Moravu od května r. 1900 do dubna r. 1901. Brno 1901.
62 V roce 1895 kandidoval na Českokrumlovsku Antonín Porák, na Kašperskohorsku notář Kříž, předseda NJP
Kašperské Hory, a na Horšovotýnsku dr. Kudrna. První české vítězství zaznamenal Bedřich Schwarzenberg
v páté kurii při volbách do říšské rady roku 1897 v Českých Budějovicích. V roce 1903 kandidoval na Kašperskohorsku Antonín Kalina. Německé straně se podařilo sloučit volební obvody Nýrsko a Hartmanice a tak zajistit
vítězství svého kandidáta.
143
letí později. Spolupráce původní Národní strany s Lidovou stranou na Moravě a rychlý
nástup mladočechů v Čechách se projevil také v ideové orientaci činovníků ústředních
výborů, kteří zasedali v zemských sněmech:
Tab. 3: Funkcionáři NJP a NJJM v zemských sněmech63
Jméno činovníka NJP
Politická strana
V ÚV NJP působil
Mandát v zemském sněmu
Baxa Karel, JUDr.
Národní strana svobodomyslná
1902–1935
1895–1913
Fiedler František, JUDr.
1884–1890
1908–1913
Strana národně sociální
1892–1893
1908–1913
1892–1902
1901–1902
Realista / Strana pokroková
1892
1891–1893
Preiss Jaroslav, JUDr.
Strana agrární
1901–1905
1899–1901
Steidl Antonín, MUDr.
Národní strana
1904–1909
1880–1907
Tonner Emanuel
Národní strana
1884–1891
1861–1873, 1883–1895
1897–1898
1895–1901
Žalud Josef, JUDr.
Národní strana
1883–1900
1883–1901
Jméno činovníka NJJM
Politická strana
V ÚV NJJM působil
Mandát v zemském sněmu
Helcelet Ctibor, JUDr.
Národní strana
1890–1892
1878, 1884, 1890
Chlum Ludvík, JUDr.
1910–1916
1906
Kancnýř Bedřich
Lidová strana
1898–1909
1896, 1902
Konárovský Josef, JUDr.
Národní strana
1886–1892
1871, 1873, 1878
Mladočeský proud
1890–1892
1896
Pluhař Ladislav, JUDr.
Lidová strana
1897–1918
1906, 1913
Podbrdský Josef, JUDr.
Lidová strana / Národní strana
1899–1916
1890, 1896, 1902, 1906
Pražák Otakar, JUDr.
Národní strana
1889–1895
1890, 1896, 1902, 1906, 1911
Sobotka Josef, Dr.
Národní strana
1886–1889
1884
Šílený Václav, JUDr.
Lidová strana
1886–1906
1896, 1902, 1906
Šrom František Alois, JUDr.
Národní strana
1886–1888
1861, 1867, 1871, 1873, 1884, 1890
Šup Prokop Bartoloměj
Katolický proud
1915
1913
Národní strana / Lidová Strana
1887–1891
1881, 1884, 1890, 1896
Nezávislý /
Lidová strana pokroková
1909–1918
1913
Klofáč Václav
Kurz Vilém, PhDr.
Masaryk Tomáš Garrigue, PhDr.
Záhoř Jindřich
Lebloch Václav
Tuček Josef, JUDr.
Vozáb Karel
63 Zdroj: Výroční zprávy NJP (SOA Třeboň) a NJJM (MZK Brno); Věstník Národní jednoty pro jihozápadní
Moravu, I–XVI, 1902–1917; Pošumaví : Věstník Národní jednoty pošumavské, I–XII, 1903–1914; MALÍŘ, Jiří:
Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918. Brno 2012; LIŠKOVÁ, Marie:
Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861–1913. Praha 1994.
144
V druhé polovině devatenáctého století se zpočátku v ústředním výboru NJJM angažují
politicky aktivní osobnosti z jednotné Národní strany jako Ctibor Helcelet, Otakar Pražák nebo František Alois Šrom. Někteří z nich zůstávají činní i v době dominance Lidové
strany jak v zemské politice, tak ve vedení NJJM. V ústředním výboru NJP převažovali
promladočesky orientovaní politici už v devadesátých letech devatenáctého století. Na
začátku dvacátého století se spektrum názorových proudů rozšiřuje směrem k agrárnímu
křídlu a kopíruje přechod od politiky honoračních k prosazování masových stran.
Obě jednoty se jako organizace působící v převážně venkovském a polovenkovském
prostoru ostře vymezovaly vůči sociální demokracii, která se více etablovala v dělnickém
prostředí větších měst. Vazbu zvláště moravské jednoty na agrární hnutí lze vysledovat z těsného propojení s českými odbory Zemědělských rad v Praze a Brně. Dlouholetý
činovník NJJM, císařský rada Jan Máša dlouhou dobu zastával místo jejího tajemníka.
Mnoho z vysokých činitelů Zemědělské rady moravské se stalo přímými členy NJJM
a tím do její pokladny odvádělo významné částky. Mezi zakládající členy NJJM se zapsal také Klub agrárních poslanců ve Vídni a v roce 1911 také Klub agrárních poslanců
zemských.
Stejně jako NJJM se česká jednota stala významným příjemcem subvencí od Zemědělské rady moravské podobě sazenic nebo peněžních částek na zakupování strojů. V roce
1903 vyhlásila NJJM pod svou patronací nouzovou akci pro krupobitím postižené Strakonicko a o interpelaci požádala Klub poslanců strany agrární na říšské radě. V ústředním
výboru moravské i české jednoty působil úředník České zemědělské rady Karel Procházka.
Na zemské úrovni zasahovaly jednoty také do voleb v obchodních a živnostenských
komorách. V případě NJP ve volbách do obchodní a živnostenské komory v Brně získala česká strana až mandáty ve čtvrtém sboru obchodní sekce v roce 1903. Narozdíl od
Moravy si česká většina na zemském sněmu dokázala úpravou volebního práva zajistit
převahu v obchodní a živnostenské komoře v Českých Budějovicích už v roce 1891. Ve
volbách do zemědělské rady se angažovaly také místní odbory NJJM. Pro řadu z nich vymohl ústřední výbor volební právo. V roce 1912 tak mohlo volit přímo i nepřímo šedesát
odborů.
Místní odbory NJP se uplatňovaly zejména při okresních a obecních volbách v národnostně smíšených oblastech jižních a západních Čech.64 Při soubojích o okresní zastupitelstva v Prachaticích, Českém Krumlově, Vimperku, Dobřanech, Stodu a Kašperských
Horách používala česká i německá strana různé volební taktiky, aby si zabezpečily vítězství. Volební řád počítal se stejným hlasem pro velkou i malou obec. Češi se často pokoušeli větší české obce rozdělit jako v případě Českokrumlovska, Němci na druhé straně
spojit. Většinově české okresní zastupitelstvo v Prachaticích zase nemohlo nastoupit svůj
mandát kvůli obstrukcím z německé strany. V případě okresního zastupitelstva Kašperské Hory zvýšilo místodržitelství počet hlasů velkostatků. Programovým skupováním velkostatků se dařilo jedné nebo druhé straně získat větší počet hlasů v první kurii.
Analogické postupy používaly obě strany v bojích o obecní zastupitelstva. Vlivem industrializace Českobudějovicka a příchodu českých dělníků začali Češi pronikat do správy
některých původně čistě německých obcí. V samotných Českých Budějovicích se průlom
nepodařil narozdíl od Plzně, kde se česká správa prosadila již na konci devatenáctého
64 V okolí Českých Budějovic zachraňovala Národní jednota paradoxně obce, kde původně převažovalo německé obyvatelstvo. Vlivem industrializace obyvatelstva přibývá, a to hlavně českých dělníků.
145
století.65 Česká samospráva výrazně ztrácela pozice na jazykové hranici v regionech, kde
obyvatelstva ubývalo a kde pracovalo v německých továrnách nebo na velkostatcích. 66
Jednatelské odbory NJP, v případě smíšeného území zakládané hlavně v českých městech,
podporovaly boj o samosprávu zejména v obcích, kde se česká většina nemohla uplatnit
proti majetnější německé minoritě.
Boje o obecní zastupitelstva vedla NJJM hlavně v Brně a okolí.67 V roce 1913 uzavřela
česká a německá strana volební kompromis v Dolních Kounicích. Svou roli v neúčasti
NJJM při obecních volbách sehrála pozdní decentralizace NJJM a nedostatek finančních
prostředků. Oproti tomu disponovala NJP sítí jednatelských odborů ochotných pomáhat
českému obyvatelstvu ve svém regionu.
Od zakládání knihoven k divadlu
Vedle školství se ochranné jednoty snažily povznést národního ducha četbou: Teachers
and libraries played an equally important role for Czech nationalist activists in rural regions.68 (Učitelé a knihovny hráli rovnocennou roli pro české nacionalistické aktivisty
ve venkovských regionech.) O zakládání knihoven se přičinily vedle ústředních výborů
hlavně místní odbory obou jednot. V roce 1906 téměř každý místní odbor NJJM vlastnil knihovnu o padesáti svazcích. V roce 1891 vznikla v Brně ve spolupráci s Ženským
vzdělávacím spolkem Vesna Veřejná knihovna pro lid. Do ohrožených oblastí vybavovaly
okrskové nebo jednatelské odbory přenosné knihovny. V roce 1901 jich tak moravská jednota registrovala více než dvacet. Odbor NJJM jich vypravil sedm, Žďár nad Sázavou pět,
Brno I tři, Velká Bíteš dva a akademický odbor dva.69 Díky darům od spolků, jednotlivců,
redakcí a předplácením některých periodik se do těchto regionů zdarma šířil český tisk.
Mezi činnosti, ve kterých aktivita místních jednot dominovala, patřily také přednášky.
Jejich počet se postupně zvyšoval od několika desítek po stovky na začátku dvacátého
století. V roce 1903 vykazuje Národní jednota pošumavská téměř tisíc přednášek uspořádaných ústředním výborem i samotnými odbory.70 Ochranné jednoty stejně jako jejich
nenacionální protějšky vznikly na spolkovém základě. Proto místní odbory pořádaly plesy,
zábavy, výlety nebo divadla. Řada z nich si pořídila vlastní jeviště. Odbor v Nové Říši se
přímo sloučil s místním ochotnickým spolkem. Tyto akce si kladly za cíl získat co nejširší
publikum. Autor ideového textu71 o pořádání národních slavností zdůrazňuje význam
začlenění lidových písní a tanců, tradičních zvyků a výchovných přednášek na program
takových akcí a aktivní účast všech členů odboru i široké veřejnosti.
65 Německá strana používala taktiku jmenování čestných občanů a tím vyššího počtu voličů v první kurii.
66 Jako příklad mohou sloužit Horní a Dolní Sekyřany v okrese Stod, ovlivňované železárnami v Heřmanově
Huti pražské železářské společnosti nebo Prapořiště v soudním okrese Kdyně, kde německý zaměstnavatel založil v obci školu.
67 V roce 1888 se podařilo zabezpečit českou většinu na radnici v Králově Poli a Husovicích. V roce 1904 získali
Češi do svých rukou správu Horního Radíkova. V roce 1905 uspěli v Jundrově většinou v prvním sboru. V roce
1913 byla uzavřena kompromisní dohoda v Dolních Kounicích, kdy česká strana obdržela několik křesel v městské radě a měšťanská škola se dočkala zveřejnění.
68 JUDSON, P. M.: Guardians, s. 84.
69 Zpráva o činnosti Národní jednoty pro jihozápadní Moravu od května r. 1900 do dubna r. 1901. Brno 1901.
70 Zpráva o činnosti Národní jednoty pošumavské za devatenáctý rok 1902–1903. Praha 1903, s. 7.
71 OLEJNÍK, František: Národní slavnosti a oslavy. Pošumaví, 8, 1910, s. 126–127.
146
Ve snaze ujistit české obyvatelstvo ve smíšených oblastech o svém zájmu neváhali členové ústředního výboru cestovat. Vysocí funkcionáři NJP se pravidelně objevovali na
sjezdech jednatelských skupin nebo svěcení menšinových škol. I tyto praktiky převzali
čeští nacionalisté od svých německých protějšků. Národní jednota pošumavská vypravila
několik stovek dětí z příhraničí na Všeslovanskou výstavu v roce 1895. Cestovní ruch se
pěstoval také v opačném směru. Mimo vydávání cestopisů, značení turistických tras nebo
stavbu rozhleden najímaly německé bundy kočující učitele.
Rozkvět turismu směrem z centra přinášel do pohraničních oblastí Čech i Moravy nové
impulsy. Podle Judsona tento argument podporuje jeho teorii o umělé nacionalizaci v situaci, kdy místní obyvatelstvo na takový příliv zájmu nebylo připraveno: In reality, peasants
too needed to be taught their heroic national identity, and they needed to be taught to accept
the presence of the tourists as well.72 Faktem zůstává, jak také Pieter Judson poznamenává, že tyto oblasti ze zvýšeného zájmu o svůj region profitovaly, ať už to byla záložna
v Kašperských Horách, nebo malé obce na Vysočině Horní a Dolní Radíkov, na jejichž
českou školu se skládala celá Morava. Díky propagaci NJP navštívila v roce 1886 lokální
slavnosti v Nové Kdyni řada účastníků z celých Čech. Ústřední výbor pro ně vyjednal slevu
na dráhu.73 O jejich nacionálním přesvědčení může být teoreticky veden spor, ale místním
elitám, ať už byly původu domácího, nebo se do regionu přistěhovaly za prací, nelze upřít
velký díl práce.
Ekonomický nacionalismus a jeho podoba v činnosti ochranných jednot
Snaha zajistit menšinová práva se u českých i německých ochranných spolků přenesla
také do ekonomické oblasti. Teoretikové nacionalismu si velmi dobře uvědomovali potřebu zajistit základní životní potřeby vedle práva na vzdělání v mateřském jazyce: It may
have been an attempt to homogenise the national economy and banish foreign strongholds
from the national economy or eliminate the economic power of minority groups in a country.74 (Mohl to být pokus homogenizovat národní ekonomiku a vyloučit z ní cizí vlivy
nebo eliminovat ekonomickou sílu minoritních skupin v zemi.) V českém prostředí nabýval různých forem. České ochranné spolky a vlastenecké organizace prosazovaly ideu
pokroku: The Czech political and business elites in Prague embraced a linear narrative of
economic progress, which emphasised the hardships that had been overcome in the past and
the promise of a modern, industrial and urban future.75
Dobrou strategii, jak ovlivňovat různá odvětví ekonomiky, vyvinula NJJM. Vyvrcholila založením Úvěrního ústavu v roce 1906: Jeho účelem bylo opatřovat členům zisk, peníze i úvěr a provozování obchodů bankovních na společný účet členů za účelem výdělkovým – účelu toho dosaženo přijímáním vkladů, poskytováním úvěru, obstaráváním konversí,
eskomptu, koupí a prodejem cenných papírů a valid i zboží.76 Ústav prosperoval. Financoval hlavně nákup pozemků, stavbu budov nebo úpravu vhodných prostor pro menšinové
školy.
72 JUDSON, P. M.: Guardians, s. 173.
73 Zpráva o činnosti Národní jednoty pošumavské od 16. května 1886 do 16. května 1887. Praha 1887.
74 SCHULTZ, H. – KUBŮ, E.: History, s. 133.
75 Tamtéž, s. 175.
76 Pamětní spis k jubileu čtyřicetiletého trvání Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Brno 1926, s 22.
147
Pro zakupování pozemků měl sloužit Jubilejní fond. Vznikl jako protiváha stejné myšlenky německého tábora získat dva miliony korun na germanizaci a zakupování usedlostí
formou prodeje dvoukorunových úpisů. Doplnit ústřední pokladnu měla také Věcná loterie v roce 1912, která vynesla více než padesát tisíc korun do fondu pro podporu českých
škol.
Národní jednota pošumavská disponovala od začátku s větším kapitálem. Narozdíl od
NJJM méně investovala do ekonomického rozkvětu ohrožených oblastí. Ústřední výbor
zakoupil dva podíly Pošumavské záložny v Kašperských horách a České záložny ve Vimperku. Péčí místních odborů vznikly záložny v Českém Krumlově, Prachaticích a Českých
Budějovicích. Reiffeisenky byly založeny v Kaplici a Sulislavi. Na Moravě se díky místnímu odboru NJJM ustavila například záložna Plenkovicích v roce 1903.
Ústřední výbor obou jednot se angažoval v získávání subvencí ze zemských organizací.
Největší dárce NJJM, Zemědělská rada moravská podpořila několik desítek odborů do
roku 1918 přímou subvencí ve výši padesát až dvě stě korun. Mezi další poskytovatele se
počítal zemský výbor, obce, záložny nebo spolky.
Finance sloužily hlavně na zakupování strojů, vysazování ovocných sadů a alejí, pořizování plemenných kanců a býků. Tyto subvence často čerpaly místní odbory NJJM na
Vysočině. V roce 1895 vypočítává moravská jednota téměř sto sedmdesát hospodářských
strojů ve vlastnictví místních odborů. Mezi nimi se objevuje padesát lučních bran, čtrnáct
secích strojů, šest šrotovníků, deset decimálních vah nebo dvě dobytčí váhy.77
Národní jednota pošumavská svou ekonomickou politiku kromě žádostí o subvence zacílila na podporu regionálního průmyslu. V Nezdicích u Kašperských Hor vznikla řemeslnická dílna. V roce 1893 byl do služeb NJP přijat odborný mistr v oboru Jan Neumann.
Pro nedostatek zájmu z Neumannovy strany se plán neuskutečnil a dílnu převzal podnikatel Jan Král. Po jeho smrti zanikla.78 V Sulislavi se jednota pokusila oživit tkalcovství
a na Jindřichohradecku pletení z rákosu. Žádná z dílen nevydržela déle než několik let.
Pro propagaci místních výrobků z Pošumaví sloužila Vánoční tržnice pořádaná dámským
kroužkem NJP v Praze. V Brně se v roce 1909 proti tomu podařilo NJJM založit Moravskou ústřednu pro lidový průmysl s podíly po padesáti korunách a prodejnou v Zámečnické ulici.
Vedle pokusů o zakládání hospodářských škol se jednoty snažily doplňovat ekonomické
vzdělání obyvatelstva na jazykové hranici opatřováním učednických míst a návratem vyškolené mládeže zpět do ohroženého regionu. Národní jednota pro jihozápadní Moravu
zřídila Spolek pro podporu studentského cestování.
Místní odbory zprostředkovávaly hromadné nákupy členů, aby český kapitál nekončil
v německých rukou.79 Pořádáním hospodářských kurzů zvyšovaly povědomí o moderních
metodách v zemědělství, účetnictví a ekonomice.80 Přednášky patřily mezi hlavní činnost
NJJM v době, kdy nedisponovala dostatečným kapitálem. Organizací vánočních tržnic
77 Zpráva o činnosti Národní jednoty pošumavské za dvanáctý rok 1895–1896. Praha 1895.
78 Pamětní list k jubileu 20letého trvání Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Brno 1906.
79 V roce 1912 schválil jednatelský odbor v Sušici hromadný nákup kávy, petroleje, sirek, oleje a prášku ke hnojení prostřednictvím členů místních odborů Vlastějov, Javoří, Dolní Těšov, Jiřičná a Hlavňovice, aby český kapitál ze smíšených obcí nepodpořil německé obchodníky v Hartmanicích. V roce 1905 zprostředkoval podobnou
službu odbor Brno V pro Zábrdovice a okolí.
80 V roce 1904 uspořádal místní odbor Velké Meziříčí zelinářský kurz.
148
se obě jednoty pokoušely najít odbytiště pro regionální výrobky. Vánoční tržnice NJJM,
pořádaná ve spolupráci s Ústředním spolkem živnostníků, vynesla v roce 1889 výdělek
více než sto zlatých.81
Dělnická otázka jako popelka programu národních jednot
Ekonomický rozvoj druhé poloviny devatenáctého století se týkal také území působnosti
NJP a NJJM. Vzestup průmyslového Brněnska, Jihlavska, Českých Budějovic nebo Plzně
ostře kontrastoval s vylidňováním některých osad na Českomoravské vysočině, v jižních
Čechách a pohraničních oblastech jihozápadních Čech. Teoretikům obou jednot dělaly
starosti vystěhovalectví a závislost českých dělnických vrstev na německém kapitálu na
Třeboňsku nebo Jihlavsku: […] jež si přitáhl dělníky volavkou výdělku a spoutal únavou
hodinových denních cest do kutišť fabrických, hrozících tuberkulosou v zaprášených dílnách hrčících strojů.82 Ochranné spolky si jako nadzájmové a bezpartijní organizace velmi
dobře uvědomovaly nutnost proniknout k nejširším vrstvám obyvatelstva s cílem získat
je pro národní program. U obou jednot hrála ale větší roli vlastenecká než sociální složka
činnosti.
Popis krutého zacházení německých zaměstnavatelů s českými dělníky velmi často zdůvodňoval nutnost zásahu, ovšem většinou v případech války o školní docházku jejich dětí.
Vánoční nadílky, polévkové ústavy, sbírky na ošacení, zaplacení nebo odpuštění školného
nebo samotné uplácení a přesvědčování rodičů představovaly většinovou politiku NJP
a NJJM v oblasti sociální péče. Nápodobou německých ochranných spolků a jejich sirotčích kolonií se pokoušely podporovat příliv českých dětí do oblasti na jazykové hranici, ale
pouze formou zprostředkovatelskou.83
Další charitativní činnost ponechávaly ochranné spolky na starost zpravidla specializovaným spolkům: Obvod NJP převážně zemědělský a dělníci v místech průmyslových dochází
ochrany ve svých organizacích.84 Vztah české jednoty k sociální demokracii lze označit za
problematický. Jen některé akce místních odborů dávaly tušit, že si někteří členové uvědomují důležitost zapojení masového publika, ovšem jako podporu českého elementu.
Odbor NJJM v Moravských Budějovicích například odeslal dvacet korun na podporu
stávkujících v Mostě. Dělnická otázka se tak obou jednot týkala spíše v teoretické rovině.
Ve svých přednáškách se autoři zaměřovali především na starobní, nemocenské a úrazové
pojištění a výklad hospodářských problémů. Odbory měly podporovat zakládání nemocenských pokladen.
České ochranné jednoty jako organizace operující spíše ve venkovském a maloměstském prostředí tak svou sociální politiku směřovaly k rolnictvu a maloživnostenským vrstvám. Oba spolky vyhlásily nouzové akce. Česká jednota v roce 1903 kvůli rozsáhlým škodám po krupobití, kdy pro poškozené zřídila zvláštní fond, a NJJM v roce 1909 vybízela
potenciální zájemce k příspěvku do speciálního fondu Zemědělské rady moravské. Převáděním hypoték z německých do českých bankovních ústavů se jednoty snažily jednak
81 Třetí výroční zpráva Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Brno 1890.
82 Výroční zpráva Národní jednoty pro jihozápadní Moravu za správní rok 1907/1908. Brno 1908, s. 80.
83 Odbor NJP v Prachaticích se snažil umístit ve městě a okolí české sirotky z Prahy. Místní jednota NJJM v Kloboukách usilovala o založení takové kolonie, kde by Zemský výbor vydržoval dvanáct sirotků.
84 Výroční zpráva Národní jednoty pro jihozápadní Moravu za správní rok 1907/1908. Brno 1908, s. 82.
149
neposilovat německý kapitál, jednak zlepšit úrokové podmínky dlužníků. Podle instrukcí
ústředního výboru měli funkcionáři místních jednot NJP poskytovat žadatelům bezplatnou právní pomoc. Sociální otázka se v očích českých nacionalistů rovnala národní a v jejím rámci byla podle jejich názoru dostatečně zajištěna.
Závěr
Druhá polovina devatenáctého století změnila multietnickou tvář Rakousko-Uherska.
Země sjednocená pod jedním panovníkem a vírou se začala vlivem nacionalismu přetvářet v konfliktní společenství národů, z nichž některé se začaly hlásit o svá kulturní, jazyková a posléze politická práva. Odrazem rostoucích nacionalistických tendencí se stal
vznik ochranných spolků na české i německé straně.
Obranné jednoty vznikají v blízkosti hranice německého prostoru ve středovýchodní
Evropě. Podobnost německých bundů a jejich protějšků na polské a české straně prozrazuje přenos vzorů z prostředí jednoho etnika do druhého. Českému prostředí nejbližší
slovinsko-rakouské jazykové pomezí se svým Südmarkem a polské Poznaňsko s Hakatou
a svou výbojnou politikou se od českých protějšků liší agresivnější hospodářskou a sídelní
politikou danou silným kapitálem zemědělské aristokracie ve východním Prusku a převahou Němců v oblasti činnosti Südmarku.
Pozice obranných spolků vytvořených v Čechách odráží místní podmínky. Národní jednota pošumavská podepřená silným českým vnitrozemím mohla svou činnost rozvinout
dříve než moravská jednota operující na méně národnostně vyhraněném území se silnou
pozicí německých držav v podobě Brna a Jihlavy. Interpretace myšlenky přenosu etnického konfliktu z centra ze zásadních prací Pietera Judsona a Tary Zahry tak více odpovídá
modelu v Čechách než situaci moravské jednoty, jejíž sídlo se nacházelo ve městě s německou radnicí. Teorie Pietera Judsona vychází z pohledu na ochranné spolky jako celek, jednotnou organizaci s ústředními myšlenkami. Regionální dimenze tématu, tedy praktické
naplňování základní teorie v různých regionech s ohledem na rozmanité národnostní, sociální a ekonomické podmínky vybrané oblasti, prověřuje Judsonovy závěry v konkrétní
lokalitě s ohledem na činnost nejen zemských, ale i místních elit.
Určitá rozporuplnost se projevuje už v samotné ideologii jednot, kdy tyto jako všechny
vlastenecké spolky horlí pro slovanství a nezávislou cestu českých národních dějin konstruovaných na husitství a české reformaci. Zatímco plzeňský odbor NJP v městě s českou správou pořádá přednáškové cykly o Husovi, na jazykové hranici trvají odbory téhož
spolku na českých bohoslužbách.
Judsonova teorie se naopak osvědčuje v případě školské politiky obou jednot. Děti jako
nastupující generace představovaly ideální cíl vlastenecké propagandy všech obranných
spolků. Moravská jednota bez silného partnera v podobě Ústřední matice školské, pouze
s pomocí moravských matic nesla většinu nákladů na školství sama. Česká jednota se
zaměřovala na stavbu budov a přenechávala provozní náklady dalším institucím. Přenášením konceptu národnostního boje chtěly jednoty ovlivňovat děti i jejich rodiče. Se
školstvím tak úzce souvisela sociální politika obou jednot, která se také obracela převážně
k nejmladší populaci formou darů a úplatků v podobě vánočních nadílek, školních pomůcek a odpouštěním školného.
Ekonomická stránka činnosti jednot doplňuje Judsonovu myšlenku šíření národnostního konfliktu z centra o aktivity sítě českých měst v okolí národnostní hranice. Národní
150
jednota pošumavská díky vysoké míře decentralizace přenechávala řadu aktivit samotným odborům. V moravské jednotě zůstávala velká míra pravomocí i financí v rukou
ústředního výboru a tím mohla vzniknout například úspěšná Moravská ústředna lidového
průmyslu nebo cestovní kancelář.
V politické rovině nelze v mnoha případech upřít agilnost jedincům z řad vzdělanostních elit, Judsonem označovaných za hlavní viníky nacionalizace dříve poklidného života na jazykovém pomezí. Prosadit své kandidáty se dařilo spíše české jednotě, která na
zemské a říšské úrovni těžila z české většiny na zemském sněmu. Na Moravě se téhož
podařilo dosáhnout kompromisem až v roce 1905. Na okresní a obecní úrovni bojovala
NJP se střídavými úspěchy o obecní a okresní zastupitelstva na jazykové hranici. Před vydáním moravského paktu se činitelé NJJM ve vyšších patrech politiky příliš neobjevovali.
V obecní politice se moravské jednotě dařilo méně než české, protože musela hájit pozice
v samotném Brně.
Instituce spolku jako dobrovolného sdružování osob staví své základy na aktivitě konkrétních osob. V případě ochranných jednot převažuje centrální model činnosti jednotlivců v ústředním vedení. Svou troškou přispěly ale i lokální elity jako samostatní jedinci,
a to by mělo být zohledněno ve výzkumu.
Zusammenfassung
Jedem wie er gerne möchte und tschechisches Kind in die tschechische Schule.
Die Tätigkeit der tschechischen Schutzvereine am Beispiel der Nationaleinheit
für Südwestmähren und der Nationaleinheit für Böhmerwald
Jaroslava Smetanová
Der Liberalismus und die Demokratisierung der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts beeinflussten
erheblich die konservativen Werte der österreichisch-ungarischen Gesellschaft. Die voll rechtsgültige
Verfassung förderte nicht nur den Prozess der Verankerung der grundlegenden staatsbürgerlichen
Werte, sondern schrieb sich zugleich in die Geschichte des Nationalismus ein. Einer der Mittel der
Durchsetzung der Minderheits- oder Mehrheitsrechte einer ethnischen Gruppe stellten die Schutzvereine dar. In diesen Vereinen wurden die Interessen der regionalen Minderheiten wie auch der Staatsmehrheiten sowohl politisch, als auch ökonomisch, sozial a kulturell geschützt. Die ersten Schutzvereine sind mit dem deutschen kulturellen Milieu verbunden. Nicht nur in den böhmischen Ländern
begann sich diese Tätigkeit der Minderheiten sehr bald ohne Rücksicht auf die sprachliche Grenze
zu entfalten. Die Nationaleinheit für Böhmerwald und auch ihr Ostnachbar die Nationaleinheit für
Südwestmähren stellen eine spezifische Art der Lösung von ethnischen Verhältnissen der gemischten
Regionen West- und Südböhmen und auch Südwestmähren dar.
Durch die Sorge um Minderheitsschulwesen, Kultur, Regionalindustrie und Landwirtschaft, wie auch
um Touristenverkehr und auch durch Wahlagitationen unterstützten die Vereine die tschechischen
Gemeinschaften an der Sprachgrenze. Die Interpretation ihrer Tätigkeit ruft grundlegende Fragen
über die Notwendigkeit solcher Aktivitäten hinsichtlich des Charakters des Zusammenlebens der Nationalitäten an der Sprachgrenze hervor. Die Theorie von Pieter Judson über die künstliche Hervorrufung der Reibereien aus dem böhmischen oder deutschen Hinterland schreibt die Aktivierung der
Nationaldissonanz den neuangekommenen gebildeten Eliten zu. Seine Schlussfolgerungen werden
auch durch die Forschungen von Tara Zahra bestätigt. Die Grundideologie der tschechischen Schutzvereine stützte sich auf den Gedanken der unabhängigen Auffassung der böhmischen Geschichte mit
dem Verweis auf das Hussitentum und die Reformation des 16. Jahrhunderts. Zu den ökonomischen
Tätigkeiten der Vereine ist dabei der Wirtschaftsnationalismus zu zählen. Die Zentralorganisation
151
der Minderheitsarbeit setzte die Grundregeln für die Existenz der lokalen Gewerkschaften fest. Neben der Zentralideologie spielten auch die Interessen von Einzelpersonen und die konkrete Geltendmachung der theoretischen Konzepte in der Praxis eine Rolle. Als ausreichende Materialgrundlage
können die Klein- und Mittelstädte benutzt werden, die im Rahmen der Forschung als oft vorkommender Typ der Siedlung in den böhmischen Ländern charakterisiert wurden. Die Geltendmachung von
lokalen Gewerkschaften in verschiedenen Lokalitäten, deren Stellung in der lokalen Hierarchie der
Vereine und personale wie auch kulturelle Bindungen zu der Stadtpolitik und bedeutenden Organisationen bestätigen im wesentlichen die bisherige Charakteristik des Nationalismus auf der Grundlage
des Vereinsrechtes, zugleich wird aber diese Charakteristik auch ergänzt.
152
ČLÁNKY A STUDIE
Chełmek – Baťovo polské tovární město
ARKADIUSZ MARKOWSKI
Markowski, Arkadiusz: Chełmek – Baťa’s Polish Company Town
The study is concerned with the establishment of a modern shoe manufacturing plant in
the Polish town of Chełmek in the 1930s. The factory used to be a part of the international
shoemaking group Baťa. The study first looks at the early years, which were associated with
difficulties of building a manufacturing plant in Chełmek, and then goes on to describe the
subsequent success of production of the factory on the Polish market, which was stopped only
by the German invasion of Poland in 1939. The study further examines the dramatic history
of the factory during World War II, as well as its fate in the second half of the 20th century
as a nationalised firm, until the ultimate closure of the factory in the early 21st century. The
memory of the activities of the firm Baťa in Chełmek is still very much alive.
Keywords Baťa * Poland * Chełmek * shoemaking industry * Bata-Villes * World War II *
Nationalisation * 20th Century
Contact Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau; [email protected]
Před II. světovou válkou Baťův koncern velmi rychle expandoval do světa a zakládal nové
pobočky. Z nich se stávala tovární města s typickou „baťovskou“ infrastrukturou a názvy některých z nich připomínaly firmu a jejího zakladatele, resp. nástupce. Jako velmi
zajímavý a signifikantní příklad může posloužit nizozemský Batadorp, popř. Chorvatské
Borovo Naselje (dnes součást Vukovaru), slovenské Baťovany, indický Batanagar. A tento
firemní trend se přirozeně nevyhnul československému sousedu, Polsku. Na území dnešního Polska můžeme najít tři města, jejichž dějiny jsou úzce spjaty se jménem světoznámé
obuvnické firmy Baťa a která před II. světovou válkou značně přispívala k rozvoji Baťova
koncernu: Otmęt, Radom a Chełmek. Otmęt (něm. Ottmuth, dnes součást Krapkowic
v Opolském vojvodství) se nacházel na tehdejším území německého Horního Slezska.1
Závod v Radomi v centrálním Polsku (dnes v Mazovském vojvodství) byl zprovozněn teprve několik týdnů před vypuknutím druhé světové války. Z tohoto pohledu tedy můžeme
konstatovat, že průkopníkem Baťova působení na území Polska bylo právě třetí jmenované město – Chełmek. Proto jsme si také tuto lokalitu zvolili za cíl svého příspěvku.
1 SOLLOCH, Piotr: Baťa v Otmente, k. ú. Krapkowice, Poľsko. In: DROPPOVÁ, Zoja – MIKLOŠ, Peter: Budúcnost miest s monofunkčným priemyslom : Príklady baťovských miest. Bratislava 2006, s. 19; ORŇÁKOVÁ, Ladislava: Baťa satellite towns around the world. In: KLINGAN, Katrin – GUST, Kerstin: A Utopia of Modernity.
Zlín – Berlin 2009, s. 117–135.
ČLÁNKY A STUDIE ARKADIUSZ MARKOWSKI Chełmek – Baťovo polské tovární město
153
Velké problémy se však dnes vyskytují zejména při studiu archivního materiálu. Tento
se do dnešních dnů buď nedochoval, nebo je případně jeho podstatná část dosud nezpracovaná, a tudíž badatelsky nepřístupná. Chybí především archiválie z 30. a 40. let 20. století. V případě Chełmka rovněž neexistuje monografie k jeho dějinám, a již vůbec ne k dějinám samotného baťovského závodu. Dosavadní literatura existenci továrny v Chełmku
nezatajuje, ale současně se jí již více nevěnuje.2 Výzkum zmíněné problematiky se tedy
nachází v počátcích. Badatelské výzvy se ale již chopili první zájemci – v této souvislosti
je nezbytné uvést velmi zajímavou diplomovou práci Lukasze Płatka Obuvnický průmysl
v Chełmku v letech 1932–1947, která na základě výzkumu archivních pramenů nalezených
v katovickém státním archivu (Archiwum Państwowe w Katowicach) přináší zejména
velmi cenné statistické údaje. Pozoruhodný materiál na svých internetových stránkách
poskytuje Miejski Ośrodek Kultury, Sportu i Rekreacji v Chełmku, nalezneme zde zejména dobové fotografie, vzpomínky pamětníků, články atd.3
V V V
Chełmek je polské město, které se nachází na jihu Polska poblíž bývalého koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, v západní části Malopolského vojvodství. První zmínka
o Chełmku pochází z roku 1414. Obec pravděpodobně vznikla v souvislosti s ochranou
obchodní cesty vedoucí z Krakova do Slezska a přechodu přes řeku Przemszu, protože
tam se nachází nejstarší část obce. V dalších letech se obec rozrůstala podél cesty severním a východním směrem. Spolu s výstavbou Severní dráhy z Vídně do Krakova (1856),
která vedla přes Chełmek, a také regulací řek Przemszy a Visly obec získávala na významu.
Obyvatelé Chełmka od té doby pracovali jako železničáři a voraři, kteří na vorech a posléze na bárkách převazovali nejprve stavební materiál a později uhlí do Krakova a Sandomierze. Zdejší lidé také hledali zaměstnání v okolních dolech Libiąża a Jaworzna. Roku
1921 zde byla uvedena do provozu ještě parní pila.4
Po mnoho století byl Chełmek tedy pouze malou, chudou a bezvýznamnou vesničkou. Až
příchod Tomáše Bati roku 1931 přinesl velké změny. Vesnička se v krátké době proměnila
v malé průmyslové město s moderním obuvnickým závodem, ve kterém nalezli zaměstnání
jak obyvatelé Chełmka, tak i lidé z okolních obcí. Přestože se počet obyvatel díky nově příchozím za pouhých pět let téměř zdvojnásobil (v roce 1931 zde žilo 1 580 obyvatel), městem
se stal Chełmek až v roce 1969.5 Vzrůst významu města dokládá nejen dostavba Lidového
domu, ve kterém své útočiště nalezl místní obecní úřad, ale rovněž rozvoj společenského
života místních obyvatel. Z iniciativy závodu vznikl hasičský sbor a sportovní klub, čítárna,
spolek Polského červeného kříže, Svazu záložníků, Společnosti katolické mládeže, Kroužek Ligy protivzdušné obrany či Kroužek Mořské a koloniální ligy. Dodatečně bylo dostaveno sportovní hřiště, tenisové dvorce, bazén, lyžařský můstek, hokejové hřiště a kuželna.6
2 Z mimořádně bohaté produkce srov. aktuální publikaci ŠEVEČEK, Ondřej – JEMELKA, Martin (eds.): Company Towns of the Baťa Concern : History – Cases – Architecture. Stuttgart 2013 – jedná se o sborník příspěvků
z konference Company towns of the Baťa Concern, která se uskutečnila v březnu 2011. Ke zmínkám o Chełmku
viz studii JEMELKA, Martin: Ottmuth (Otmęt) : A German Outpost of Batism? (s. 103–128).
3 Dostupné on-line na http://moksir.chelmek.pl/ (cit. 11. 10. 2013).
4 PACTWA,
Franciszek: Opracowanie. Hebda, Halina: W widłach Wisły i Przemszy. Dostupné on-line na
http://moksir.chelmek.pl/index.php?option=com_content&task=view&id=70&Itemid=70 (cit. 11. 10. 2013).
5 Informace o dějinách města dostupné on-line na http://www.chelmek.pl/ (cit. 11. 10. 2013).
6 Problem szewski w Polsce. Chełmek 1935.
154
V roce 1936 se díky iniciativě místního kněze Eugeniusze Wcisły a za vydatné finanční
podpory místního závodu také podařilo dostavit kostel, v roce 1938 byla uvedena do provozu nová mateřská škola a závodní učiliště. Prudký rozvoj obce zastavila až druhá světová válka.7
Když v roce 1931 odkoupil Tomáš Baťa (1878–1932) od knížete Adama Zygmunta
Sapiehy za 1,2 milionu zlotých pozemek o velikosti 986 ha, začal na něm stavět svoji továrnu a sídliště pro její zaměstnance.8 Co jej vedlo k tomu, že si pro stavbu vybral právě
tuto, a ne jinou lokalitu na území Polska, přesně nevíme. Předpokládáme, že o volbě této
lokality rozhodla zbudovaná železniční dráha Vídeň – Lvov a silnice z Krakova do Slezska,
poblíž vesničky se nacházející splavné řeky Przemsza a Visla, neúrodná (a proto levná)
půda a konečně také dostatečné množství levné pracovní síly. Svou roli sehrál i fakt, že
se jednalo o lokalitu ne příliš vzdálenou od mateřského podniku ve Zlíně, obec se totiž
nacházela na okraji průmyslového Horního Slezska a od Krakova byla vzdálena zhruba
50 km. Všechny výše uvedené důvody tak měly zřejmě rozhodující vliv na to, že se Baťa
rozhodl stavět právě tam.
Svou činnost na území Polska začal Baťa již koncem 20. let 20. století, když v roce
1929 založil akciovou společnost pod názvem Polska Spółka Obuwnicza „Baťa“ se sídlem v malopolském Krakově. Tato společnost měla nakupovat a prodávat všechny druhy
obuvi i materiály a suroviny nutné k jejich výrobě. Společnost byla oprávněna zakládat pobočky a obchody na území celého Polska i za jeho hranicemi. Výše počátečního závodního
kapitálu činila 250 000 zlotých, v roce 1932 byla navýšena nejprve na 1 000 000 zlotých,
a v 1935 dokonce na 3 000 000 zlotých. Předsedou společnosti se stal samozřejmě Tomáš
Baťa, zakladatel československého obuvnického komplexu. Jeho zástupci na území Polska byli jmenováni Samuel Horowitz a Zygmunt Bilewicz, kteří společnost řídili z krakovské ústředny. Po tragické smrti T. Bati v roce 1932 se stal předsedou představenstva
jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa (1898–1965), kterého v roce 1935 nahradil Alois
Gabesam, jenž byl za továrnu v Chełmku zodpovědný již od roku 1932.9
Bezprostředně po koupi pozemků v Chełmku v roce 1931 se začalo se stavbou první
výrobní haly. V letech 1932–1939 byly vystaveny další provozovny nesoucí po druhé světové válce označení č. 11–15 a 21–25. Ve všech případech se jednalo o přízemní budovy
o celkové kubatuře 88 000 m3. Výstavba přízemních provozoven bývá v literatuře vysvětlována příliš měkkou půdou, popř. blízkostí německých hranic. Podle mého soudu se mohlo
jednat o přirozenou kombinaci obou zmíněných faktorů. Celkově byly haly prosklené,
přičemž okna tvořila 75 % povrchu stěn. Většina hal byla vybavena sociálním zařízením:
toaletami, umývárnami a šatnami.10 Ještě před dokončením první výrobní haly odjelo
v prosinci 1931 do Zlína prvních 36 zaměstnanců nové továrny, s nimiž se počítalo jako
s technickým pilířem personálu školicího další pracovníky pobočky v Chełmku. Strojové
7 PACTWA, F.: Opracowanie.
8 Lipowski, Jerzy – Marcisz, Przemysław: 35 lat Fabryki Obuwia w Chełmku. Chełmek 1967, s. 6; Iwanek, Henryk – Pactwa, Franciszek – Wala, Jan: Południowe Zakłady Przemysłu Skórzanego „Chełmek”
w Chełmku. Chełmek 1982, s. 3.
9 Lipowski, J. – Marcisz, P.: 35 lat, s. 6. Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Oświęcimiu (= APKO), zespół 16/224, sign. 34/2010: Odpis poświadczony z rejestru handlowego dział B. Nr II/234.
K A. Gabesamovi srov. POKLUDA, Zdeněk: Baťovi muži. Zlín 2012, s. 58–59.
10 40 lat PZS w Chełmku. Chełmek 1972, s. 44; PŁATEK, Łukasz: Przemysł obuwniczy w Chełmku w latach
1932–1947. Diplomová práce, Akademia Pedagogiczna im. Komisji Edukacji Narodowej w Krakowie. Kraków
2004, s. 71.
155
Pracovníci baťovské továrny v Chełmku, cca 30. léta 20. století. Zdroj: Miejski Ośrodek Kultury
Sportu i Rekreacji w Chelmku. Dostupné online: https://picasaweb.google.com/
vybavení továrny dorazilo na místo 4. 12. 1931. Na počátku roku 1932 odjely na zaškolení
do Zlína také ženy z Chełmka. Jejich úkolem bylo seznámit se s technikou šití svršků.11
Také v pozdějších letech docházelo poměrně často k vysílání pracovníků z Chełmka na zaškolení do Zlína a na zlínském učilišti se učili mladí lidé z Chełmka a okolí. Mnoho z nich
pracovalo v chełmské továrně i řadu let po válce, ale samozřejmě již ve značně změněných
hospodářských podmínkách. Na jaře 1932 byla uvedena do provozu první výrobní dílna.
Pracovní doba začínala v 7.00 a končila v 17.00, mezi tím byla od 12.30 do 13.30 přestávka na oběd. Fungovala zde i závodní jídelna, postavená společně s výrobními halami.
Kromě továrny se začalo stavět i typické baťovské sídliště, ve kterém měli být ubytováni
dělníci továrny. Jednalo se převážně o odborníky, kteří sem přišli přímo ze Zlína.12 V letech
1931–1937 bylo dostaveno celkem 19 jednodomků, dvojdomků a čtyřdomků. K jejich výstavbě byly využity parcely hned naproti továrně na místě vykáceného lesa. Sídliště mělo
rozlohu 12 hektarů. Kromě domků bylo vystavěno také fotbalové hřiště, kluziště, malý
skokanský můstek, bazén, basketbalové a volejbalové hřiště, dětské hřiště, pingpongové
stoly a kuželna. Rekreační areál zabíral celkovou plochu 7,5 ha. Ještě před vypuknutím
druhé světové války byly v Chełmku zprovozněny jesle a dům pro matky s dětmi.13
První stroje se do nové továrny musely dovést ze Zlína, avšak již během několika měsíců
se továrna stala v rámci strojového vybavení plně soběstačnou.14 Spolupráce chełmské
11 Iwanek, H. – PacTwa, F. – Wala, J.: Południowe Zakłady, s. 4.
12 Lipowski, J. – Marcisz, P.: 35 lat, s.7–8.
13 PŁATEK, Ł.: Przemysł, s. 75–76; 40 lat, s. 50.
14 Zprovoznění továrny se neobešlo bez potíží: na počátku roku 1932 např.došlo ke konfliktu s polskými úřady
a policií, které v reakci na chybějící dohodu s polským ministerstvem obchodu zakázaly výstavbu továrního areálu a posléze také bránily v dovozu strojů a obuvi. Administrativní problém byl naštěstí velmi rychle vyřešen,
přesto výstavba továrny nadále narážela na obdobné problémy. Státní okresní archiv (= SOkA) Zlín, fond Baťa
I/3, kart. 18, inv. č. 29.
156
Strojové vybavení
výrobní haly
baťovské továrny
v Chełmku, cca
30. léta 20. století.
Zdroj: Miejski
Ośrodek Kultury
Sportu i Rekreacji w Chelmku.
Dostupné online:
https://picasaweb.
google.com/
Typické baťovské
domky v Chełmku,
cca 1937–1939.
Zdroj: Miejski
Ośrodek Kultury
Dostupné online:
https://picasaweb.
google.com/
továrny s jinými baťovskými závody se omezovala pouze na nákup surovin nezbytných
k výrobě obuvi. V krátké době tak vznikl moderní obuvní závod s vlastními koželužnami
v Brzeziu a Jaśkowicich. Na jaře 1932 byla spuštěna výroba gumové obuvi: galoší, sněhovek, rybářských bot a holínek. V průběhu dalších měsíců byla zavedena také výroba
kožené letní a zimní obuvi. Vyráběly se mužské, ženské a dětské boty, textilní bačkory. Jednalo se o různé druhy obuvi: kolíčkové, prošívané a flexiblové.15 V prvním roce továrna zaměstnala 521 dělníků a výroba překročila počet 500 tisíc párů obuvi.16 Jednou v týdnu, obvykle v pátek, byla vyhrazena půlhodina na údržbu strojů, kterou prováděli kvalifikovaní
odborníci. Větší opravy byly prováděny o víkendech a v době pracovního volna. Technický
stav strojů hodnotila speciální komise, která také oceňovala nejlepší pracovníky koncernu.
S růstem továrny se každým rokem zvyšoval i počet nových strojů, dodávaných nejčastěji
z českých zemí, k výrobě se však používalo také stojů anglické a německé provenience.17
Nová Baťova továrna v Chełmku měla zásobovat kvalitní obuví celé Polsko. Strategií firmy
bylo samozřejmě vytlačení konkurence z polského trhu obuvi, která disponovala dostatečnou kombinací kvality a ceny. Společnost ale svou strategii musela podřídit zájmům
15 LIPOWSKI, J. – MARCISZ, P.: 35 lat, s. 9.
16 Iwanek, H. – Pacwa, F. – Wala, J.: Południowe Zakłady, s. 4.
17 40 lat, s.50.
157
Vzpomínka na tragicky zemřelého Tomáše Baťu, zřejmě červenec 1932. Zdroj: Miejski Ośrodek
Kultury Sportu i Rekreacji w Chelmku. Dostupné online: https://picasaweb.google.com/
polského státu, a proto každoročně stanovovala plán výroby společně s varšavským ministerstvem průmyslu a obchodu.18
V roce 1934 se v celém Polsku vyrobilo 17 milionů páru obuvi. Do země bylo dovezeno
zhruba 1 000 párů bot, vyvezeno jich bylo na 46 000.19 Za povšimnutí však stojí fakt, že
se v Polsku pohybovaly ceny surovin o 20–50 % výše než v ostatních zemích. Ani tato
skutečnost však nezabránila růstu objemu výroby bot v Polsku, která za pouhých šest let
(1929–1935) vzrostla o celých 5 milionů párů: v roce 1929 bylo vyrobeno 14 milionů párů
bot, v roce 1935 dosáhla výroba hodnoty 19 milionů. Ve výrobě i nadále převládala ruční
výroba, mechanicky byly zhotoveny pouze 2 miliony párů bot. Proti strojové výrobě bot se
stavěli především zastánci tradiční řemeslné výroby, kteří ji považovali za zhoubu tradičního řemesla (podíl baťovského podniku na celkové produkci kožené obuvi v Polsku činil
v roce 1935 3–4 %). Vlastníkům továrny v Chełmku byl vyčítán zejména vývoz kapitálu
do ciziny. Toto tvrzení se však nezakládalo na pravdě, protože vedení firmy investovalo
podstatnou část zisku do dalšího rozvoje společnosti.20 Pravým důvodem výbojů ostatních
18 26. 1. a 1. 2. 1933 se ve Varšavě v budově Ministerstva obchodu a průmyslu konala konference, na které se
společnost zavázala, že její každoroční výroba na území Polska nepřesáhne 600 tisíc párů koženého obuvi kromě
pantoflí a bačkor (netýkalo se to rovněž gumové obuvi) a dovoz z Československa nepřesáhne 250 tisíc párů
obuvi. Výroba mohla přesáhnout toto číslo jenov případě menšího dovozu z Československa. Společnost se také
zavázala každoročně vyvézt do zahraničí minimálně 50 tisíc párů obuvi. Vývozu se netýkalo výrobní omezení,
díky tomu mohla továrna vyrábět více obuvi – polské vládě záleželo hlavně na obhajobě polských výrobců a zlepšení obchodní bilance se zahraničím. PŁATEK, Ł.: Przemysł, s. 20–21. Archiwum Państwowe w Katowicach
(= APK), zespół 1684/0, sign. 317.
19 Pro srovnání: v Československu se ve stejné době vyrobilo okolo 40 milionu párů, export se pohyboval kolem
7 milionů párů, import dosáhl pouze 14 000 párů. Viz Problem, s. p.
20 Od založení podniku do roku 1935 investovala společnost v Polsku na 7 milionů zlotých. Viz tamtéž.
158
Jan A. Baťa se
stávkujícími
dělníky továrny
v Chełmku
v červnu 1936.
Zdroj: Miejski
Ośrodek Kultury
Dostupné online:
https://
picasaweb.
google.com/
výrobců proti chełmské pobočce Baťových závodů byla neschopnost polských podniků obstát v konkurenci moderně řízeného a strojově vybaveného podniku. Po celou dobu svého
působení v Polsku se Baťa důsledně držel léty prověřeného hesla „obrovská spotřeba –
nízké ceny“. Za pouhých pár let existence chełmského podniku se Baťovi podařilo srazit
cenu polských bot z neuvěřitelných 40–60 zlotých na 10 zlotých.21 Důvodem vysoké ceny
polských bot byla závislost místní výroby na ruském odbytu, který byl po první světové
válce zcela přerušen. Tradiční polský obuvnický průmysl, který byl před první světovou
válkou soustředěn především ve středním Polsku v okolí Varšavy, Kielc a Lublina, ztratil
kontakty s východem a nové již nenavázal. Podle statistických údajů se na území Polska
v roce 1928 nacházelo 43 mechanizovaných továren s více než pěti zaměstnanci, pouze
v osmi z nich počet zaměstnanců překročil stovku. Celkem bylo v obuvnickém průmyslu
zaměstnáno 2 729 lidí. Nadále převládala ruční výroba v tradičních řemeslných dílnách
(523), z nichž převážná většina (249) zaměstnávala do pěti zaměstnanců. V řemeslných
dílnách pracovalo 3 241 lidí.22
Od samého počátku doporučovalo vedení podniku všem pracovníkům nosit obuv s baťovskou značkou, která v práci musela být zcela čistá. Vedle továrny se nacházel firemní
obchod, ve kterém si dělníci mohli zakoupit nejen boty, ale také další baťovské výrobky:
pasty, vosky, kartáče a další prostředky nezbytné k péči o boty.23
V roce 1934 obnášela roční výroba 1 812 000 párů kožené obuvi a 2 706 000 párů gumové obuvi.24 V následujícím roce byly výsledky podobné: vyrobeno bylo 1 689 564 párů
kožené obuvi, 2 701 812 párů gumové obuvi a 3 139 050 párů domácí obuvi.25 Export továrny do jiných států obnášel v roce 1934 přes 58 tisíc párů obuvi. Export zboží zajišťoval
hlavně přístav v Gdyni. V desítkách polských měst bylo v krátké době založeno mnoho firemních obchodů, kde bylo prodáváno zboží značky Baťa. Prodej baťovských výrobků pro21 Tamtéž.
22 SKRZYWAN, Wacław: Handel obuwiem w Polsce. Warszawa 1932, s. 5–8.
23 Lipowski, J. – Marcisz, P.: 35 lat, s. 10.
24 APKO, fond 16/224, sign. 34/2010.
25 Tamtéž, fond 16/224, sign. 34/2010, fond 1684/0, sign. 312.
159
Sklady a garáže
baťovské továrny
v Chełmku;
fotografie
byla pořízena
patrně ihned
po osvobození
v lednu 1945.
Zdroj: Miejski
Ośrodek Kultury
Sportu i Rekreacji w Chełmku.
Dostupné online:
https://
picasaweb.
google.com/
vázela rozsáhlá reklamní akce. Na území Polska se nacházelo 113 filiálek (obchodů), ve
kterých (dohromady se závodem v Chełmku) pracovalo k 31. prosinci roku 1934 celkem
1 674 pracovníků. V roce 1935 vlastnila společnost již 136 filiálek a do konce 30. let se jejich počet rozrostl na 440. Produktivitu práce zvyšovaly nové technologie (např. proudová
výroba) a vysoká míra mechanizace. V letech 1932–1939 bylo na osmi montážních pásech vyrobeno na 12 milionů párů bot, které vyrobilo více než 1 850 stálých zaměstnanců
(stav v srpnu roku 1939). Pouze za rok 1938 vyprodukoval Chełmek přes 2,2 milionů párů
obuvi, čímž si zajistil monopol na polském trhu s gumovou a textilní obuví.26 Expanze
produkce a ovládnutí polského trhu jistě nebylo jednoduchou záležitostí. Dokumentuje to
např. zpráva vedení podniku z roku 1934, podle níž se závod a jeho obchodní síť nevyvíjejí
podle předpokladů, neboť narážejí na překážky ze strany vlády, která považovala baťovský
podnik za „cizí kapitál“.27
Továrna v Chełmku zaměstnávala v roce 1935 1 146 pracovníků, filiálky dalších 526 pracovníků. Společnost dosáhla přes 86 tisíc zlotých čistého zisku, přičemž 26 tisíc darovala
na dobročinné účely. Podnik zaplatil přes 396 tisíc na daních a 262 tisíc na sociálních
dávkách. Necelé 3 miliony (přesně 2 855 918) byly určeny na výplatu mezd.28 Čistý zisk
se roku 1935 téměř zdvojnásobil a přesáhl 141 tisíc zlotých. Podnik zaplatil přes 354 tisíc
na daních a 219 tisíc na sociálních dávkách. I přes nepochybný hospodářský rozmach zůstávaly mzdy továrních zaměstnanců na přibližně stejné úrovni. Průměrná týdenní mzda
dělníka v továrně v Chełmku činila 30 zlotých 50 grošů – pro srovnání: v Polsku vydělávali
více jen dělníci zaměstnaní v hutnictví (46,2 zlotých) a hornictví (37,7 zlotých),29 v malovýrobě činil tehdy v Polsku průměrný plat 14 zlotých. Ještě vyšší byl v Chełmku plat
kvalifikovaného dělníka, který činil 70 zlotých.30
26 40 lat PZS, s. 41.
27 APKO, fond 16/224, sign. 34/2010.
28 Tamtéž.
29 Tamtéž.
30 Problem, s. p.
160
V roce 1934 zde začaly vycházet první závodní noviny v Polsku, pojmenované Echo
Chełmka. Prvním vedoucím redakce byl Adam Kępko, dalšími pak Franciszek Węglorz
(1934–1936), Jan Remer (1937) a Leon Pochowski (1938–1939). Náklad se pohyboval
kolem 1 500 kusů. Rozsah byl stanoven na 6 stran ve formátu 310x280 mm. Od srpna
roku 1938 byl formát zmenšen, zatímco rozsah vzrostl na 8 stran. Úkolem novin bylo udržovat kontakt mezi hlavním závodem v Chełmku a jeho pobočkami a zajišťovat po všech
stránkách informovanost zaměstnanců. Řadový zaměstnanec se v nich dočetl povšechné,
glorifikující a zároveň i poněkud manipulující informace o majiteli podniku (např. Úvahy
nad životem Tomáše Bati, Tomáš Baťa jako člověk ad.), o továrně (např. Nové metody řízení
výroby, Prémie) a oboru (např. Z obuvnického světa), o obci Chełmek, ale také o kulturních
a sportovních aktivitách spojených s okruhem působnosti tiskoviny. Podstatnou část novin tvořila reklama snažící se formou fotografií, kreseb a inzerátů všestranně propagovat
baťovské výrobky. Cena novin byla stanovena na přijatelných 10 polských grošů. Obsazení Polska na podzim roku 1939 znamenalo ukončení vydávání novin, k jeho obnovení
došlo již v roce 1945. První poválečné číslo vyšlo 1. září, další v listopadu, následně vycházely noviny co 10 dnů. Od ledna roku 1946 byly noviny obnoveny opět jako týdeník, ale
již v roce 1948 bylo v důsledku vážných politických změn v Polsku vydávání zastaveno.31
S opětovným vydáváním podnikového tisku se započalo v roce 1956, kdy po dva roky vycházelo periodikum s názvem Z Taśmy Obuwniczej — organ KZ PZPR, Rady Robotniczej
i Rady Zakładowej Południowych Zakładów Obuwia w Chełmku. Od ledna roku 1958 se
noviny vrátily ke svému původnímu názvu Echo Chełmka a vycházely jako dvoutýdeník.
V současné době již nejsou závodním časopisem, ale časopisem městské samosprávy informujícím o obecních událostech.32 Dodejme, že Echo Chełmka doplňoval informační
bulletin pracovníků továrny s názvem Sprzedawca. Od ledna 1939 začal vycházet také
měsíčník továrních odborů s názvem Organ Zwiazku Zawodowego Pracowników Polskiej
Spółki Baťa SA w Chełmku-Rodzina Szewska, který obsahoval především zprávy ze života
továrny.33
S blížící se hrozbou války začal J. A. Baťa uvažovat o přenesení chełmské továrny z blízkosti německé hranice do jiné, méně ohrožené části Polska. Na počátku roku 1939 zakoupil továrnu nábytku v Radomi, kde začal zřizovat dílny, ve kterých se měli školit pracovníci
pro novou obuvnickou továrnu a příslušný sklad hotového zboží. Paralelně začal stavět
novou továrnu u řeky Visla ve Wólce Gołebské u Puław v dnešním Lublinském vojvodství.34 K realizaci těchto plánů byla z Chełmka vyslána skupina odborníků. Baťovy plány
se ale dočkaly pouze částečné realizace. V Radomi se s výrobou začalo ještě v červnu roku
1939, kdy byla uvedena do provozu první továrna, v druhé polovině srpna začal zkušební
31 KOSOWSKA, Zofia: O „Echu” z dawnych lat. Echo Chełmka, 13, 1980; IWANEK, Rudolf: Wspomnienia
redaktora Echa. Citované články jsou dostupné on-line na http://moksir.chelmek.pl/index.php?option=com_
content&task=view&id=29&Itemid=33 (cit. 11. 10. 2013).
32 KOSOWSKA, Z.: O „Echu”; POKRYWKA, Henryk: O „Echu” z dawnych lat. Echo Chełmka, 16–17, 1980;
IWANEK, R.: Wspomnienia redaktora Echa. on-line na http://moksir.chelmek.pl/index.php?option=com_
content&task=view&id=29&Itemid=33 (cit. 11. 10. 2013).
33 34 40 lat PZS, s. 12–13.
Zřízení továrny v Radomi a Wólce Gołębské bylo spojeno s plány polské vlády na přemístění různých průmyslových odvětví do vnitrozemí státu, co nejdále od německých hranic. Podnikatelům, kteří se k tomuto kroku
rozhodli, polská vláda poskytovala mnoho výhod, zejména daňových. PIĄTKOWSKI, Sebastian: Żydowscy robotnicy przymusowi w radomskiej fabryce obuwia „Bata“ (1941–1943). Kwartalnik Historii Żydów, 2008, č. 3,
s. 323.
161
provoz druhé. Týdenní výroba radomské továrny dosáhla před válkou 5 000 párů pracovní
a 2 000 párů vojenské obuvi.35 Závod ve Wólce Gołębské se před válkou nepodařilo uvést
do provozu, ačkoliv vzdor náletům německého letectva se ve Wólce ještě 3. 9. 1939 pokračovalo v budování továrního komplexu. Ihned po vypuknutí války nařídil Baťa přemístit
stroje z Chełmka do Wólki Gołębské, ale akce nebyla úspěšná.36
Výroba v Němci zabraném Chełmku se koncem roku 1939 omezila na pět obuvních
dílen, provoz gumárny byl zastaven již v listopadu pro nedostatek surovin. Celkem zde
působilo 700 zaměstnanců.37 Kvůli změnám způsobeným druhou světovou válkou se vedení podniku ujali Němci a Alois Gabesam se vrátil do protektorátního Zlína. Roku 1940
byla firma vyškrtnuta z obchodního rejstříku v Krakově a naopak zapsána do obchodního
rejstříku v Katovicích pod názvem Baťa Schuh und Lederwerke A.G. Chelmek.38 K výše
uvedené změně došlo kvůli rozdělení Němci okupovaného území Polska do dvou částí:
Chełmek administrativně spadal do části Polska přímo vtělené do nacistického Německa,
Krakov se naopak nacházel na území Generálního gouvernementu. Ředitelem nově registrovaného podniku se stal Němec Reinhold Dubberke. V lednu roku 1940 Němci továrnu v Chełmku vybavili vlastními stroji na obrábění dřeva, které se lépe hodily k výrobě
obuvi na vysoké dřevěné podrážce pro německou armádu, zajatce a vězně. V dalším období okupace již nedošlo k větším změnám ve výrobě: továrna se i nadále specializovala
na výše uvedené druhy obuvi a v rámci válečné výroby zvyšovala svou produkci (v letech
1940–1944 bylo vyrobeno téměř 18 milionů párů obuvi).39 Zvýšení výroby dosáhlo německé vedení podniku mj. na základě rapidního zhoršení podmínek dělníků, kteří téměř
nedostávali zaplaceno, a jakékoliv porušení pracovní kázně z jejich strany bylo velice
přísně trestáno. Pracovní doba všech zaměstnanců byla prodloužena na 10 hodin a doba
dovolených byla naopak zkrácena na pouhých 10 dnů.40
S obdobím okupace a samotnou existencí závodu v období druhé světové války je však
spojena ještě jedna důležitá skutečnost. Od roku 1942 začali Němci využívat k práci v továrně pracovní síly deportované z nedalekého koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Vězně nevyužívali pro práci přímo v obuvnické továrně, ale při pomocných pracích,
např. při čištění rybníka, ze kterého chełmský závod čerpal vodu k provozu. Tato práce
byla pro Němce životně důležitá, neboť čerpání vody z blízkého rybníka místo ze vzdálené řeky Przemsza výrazně snižovalo výrobní náklady. Vězni byli ubytováni v chełmské
čtvrti Paprotnik v kůlně v blízkosti úzkokolejné dráhy spojující závod s lomem Jazdówka.
První pracovní komando o síle 150 mužů tvořili Židé všech národností. Práce neschopní
byli transportováni zpět do koncentračního tábora, kde byli vyměněni za zdravé a silné jedince. Jídlo pro vězně dodávala baťovská továrna. Kdy přesně pracovní komando vzniklo,
nevíme. První zmínky o jeho existenci máme s určitostí z podzimu roku 1942. S jistotou
víme, že pracovní komando bylo zrušeno 9. 12. 1942, a to i přesto, že vykonávané práce
35 PIĄTKOWSKI, S.: Żydowscy robotnicy, s. 323. SOkA Zlín, fond Baťa I/4, kart. 155, inv. č. 604.
36 Expedice strojů a zboží však začala již 20. srpna, za pár dnů bylo naloženo 50 vagonů do Radomi a 32 galarů
do Wólki. Dorazilo 32 vagonů a 8 galarů, ostatní zůstaly trčet na kolejích i na vodě. 19 vagonů strojů naložených
2. 9. se našlo na stanicí v Chełmku v polovině září, byly složeny a odvezeny zpět do továrny. Již 18. 9. začala jedna
dílna opět pracovat. SOkA Zlín, fond Baťa I/4, kart. 155, inv. č. 604.
37 SOkA Zlín, fond Baťa I/4, kart. 155, inv. č. 604.
38 APK, zespół 1684/0, sign. 315.
39 40 lat, s. 50; Południowe Zakłady, s. 6; Lipowski, J. – Marcisz, P.: 35 lat, s. 13.
40 40 lat, s. 28.
162
ještě zdaleka nebyly dokončené. Záznamy z táborové márnice dokazují, že během nich
v Chełmku zemřelo 47 vězňů.41
Dne 25. ledna 1945 byl Chełmek osvobozen Rudou armádou. Po obsazení továrny byl
vyvezen veškerý materiál. Vlastní továrna při obsazení neutrpěla závažnější škody, takže
její vedení se mohlo ihned pustit do nákupu nového materiálu a 26. 2. 1945 začít s výrobou. Továrnu technicky i administrativně zprovoznili bývalí zaměstnanci tak, jak fungovala v předválečném období. Prvním ředitelem byl Jakub Koryczik, technickým vedoucím
se stal Julian Janota.42 Nyní však již továrna pracovala v podmínkách, kdy státní moc
pomalu přebírala komunistická strana. V prvním poválečném roce továrna vyprodukovala přes milion párů obuvi a zaměstnávala okolo 1 900 pracovníků. Velkou část této produkce tvořily objednávky pro sovětskou armádu. I v dalším roce rozvoj výroby pokračoval:
v červnu roku 1946 továrna týdně produkovala na 50 tisíc párů obuvi, celková produkce
za léta 1945–1946 se vyhoupla až na 3,2 milionu párů bot.43 Koncem roku 1946 však polská vláda rozhodla o znárodnění závodu. Již následujícího roku závod změnil název na
Południowe Zakłady Obuwia Chełmek, přičemž původní vlastník – J. A. Baťa – byl definitivně vymazán jak z obchodního rejstříku jako majitel továrny, tak z názvu továrny. Tímto
aktem definitivně zaniklo baťovské působení v Chełmku.44
Továrna jako státní podnik přetrvala dalších 50 let 20. století, ale podle nově nastavených pravidel volného trhu, která v Polsku začala platit po roce 1989, nevydržela a na
začátku 21. století zcela zanikla. V poválečné době se sice rozrostla do nebývalých rozměrů a stal se z ní velkopodnik s centrálně řízeným hospodářstvím, který již v 50. letech
20. století zaměstnával přes 5 000 pracovníků a vyrobil ročně kolem 6 milionů párů obuvi
(v 70. letech přesáhla zaměstnanost 10 000 dělníků, vybudovány byly i pobočné závody
v Będzinu, Krakově, Jaworznu-Szczakowě, Łodygowicích, Osvětimi, Živci a Skočově),
přesto se s novou historickou realitou vyrovnat nedokázala a postupně zanikla.45 Dnes
žije v Chełmku přes 9 000 obyvatel, ale město samotné již nemá s dřívější tovární výrobou obuvi nic společného.46 Obuvnictvím se zde zabývá jen několik malých soukromých
firem, zánik baťovské továrny dnes dokumentují chátrající stavby a výrobní haly. V městě
ale ještě žijí pamětníci, kteří si slavnou baťovskou éru dobře pamatují a s nostalgií na ni
vzpomínají. Ve městě dosti dynamicky působí muzeum Dom Pamięci Baty a Klub Idei
Baty.47 Dom Pamięci Baty byl slavnostně otevřen v říjnu roku 2007 za přítomnosti Tomáše
J. Bati (1914–2008), který Chełmek navštívil spolu s manželkou Soňou. T. J. Baťa při této
příležitosti také přijal titul čestného občana města. Vzpomínky na první léta závodu a jeho
zakladatele jsou tak v městě neustále živé, jeho obyvatelé jsou na své dějiny hrdí.
41 IWASZKO, Emeryka: Aussenkommando Chelmek. Komando zewnętrzne Chełmek. Zeszyty Oświęcimskie,
1970, č. 12, s. 47–56; MAREK, Martin: Baťův koncern za války? : Ke způsobům psaní baťovské historie. Dějiny
a současnost, 35, 2013, č. 3, s. 41–43.
42 SOkA Zlín, fond Baťa I/10 – provozní učetnictví, inv. č. 14.
43 40 lat, s. 28; Lipowski, J. – Marcisz, P.: 35 lat, s. 18.
44 Lipowski, J. – Marcisz, P.: 35 lat, s. 18.
45 40 lat, s. 76.
46 Stav k 31. 12. 2011 viz Rocznik demograficzny : Demographic Yearbook of Poland. Warsawa 201, dostupný
on-line na http://www.stat.gov.pl/cps/rde/xbcr/gus/rs_rocznik_demograficzny_2012.pdf (cit. 11. 10. 2013).
47 Posláním Klubu idejí Bati je uchování baťovské historie a baťovských tradic, pečuje o Dům paměti Bati, pořádá přednášky, semináře apod.
163
Příloha
Tab. 1: Výroba a zaměstnanost v továrně Baťa v Chełmku v letech 1932–1946
Rok
Výroba obuvI V Tis. PárŮ
ZaměstNanost
1932
580,0
521
1933
1 057,4
751
1934
1 516,8 (1 518,0*)
890
1935
1 536,4 (1 530,4*)
1 219 (1 146*)
1936
1 684,5
1 256
1937
2 140,8
1 343
1938
2 260,0
1 669
1 656
1939
1 987,2**
1940
2 177,9**
1941
3 233,7**
1942
3 920,7**
1943
3 917,5**
2 835
1944
2 557,3
1945
1 079,3
1 896
1946
2 129,3
2 189
Zdroj: PYKA, Jacek: Tomáš Baťa v Polsku. In: Tomaštík, Marek (ed.): Tomáš Baťa : Doba a společnost : Sborník příspěvků ze stejnojmenné zlínské konference, pořádané ve dnech 30. listopadu – 1. prosince 2006. Brno 2007,
s. 77–80. J. Pyka tyto údaje cituje podle SIEKIERA, Tadeusz: Baťa – organizacja i zarządzanie. Kraków 1995,
s. 46.
* Údaje z protokolů valného shromáždění akcionářů. APKO, fond 16/224, sign. 34/2010.
** Tyto údaje jsou minimálně odlišné od údajů, které uvádějí archivní prameny ve Zlíně, tabulka níže.
Tab. 2: Prodej obuvi, punčoch a pneumatik značky Baťa v letech 1934–1938 v Polsku
Rok
Obuví
Punčochy
1934
1 457,6
655,9
Pneumatiky
1935
1 522,6
690,1
1936
1 756,8
941,9
3,1
1937
2 055,3
1 346,4
0,9
1938
2 526,9
1,6
756,6*
0,7*
Zdroj: PŁATEK, Ł.: Przemysł, s. 95.
* Prodej za první půlrok.
Tab. 3: Dovoz obuví ze Zlina do Polska v letech 1932–1937 v tis. pár
Rok
1932
1933
1934
1935
1936
1937
126,1
81,7
11,9
5,3
1,9
1,5
164
Tab. 4: Vývoz obuvi vyrobené v továrně Baťa v Chełmku do zahraničí v letech 1934–1938 v tis. párů
ROK
1934
1935
1936
1937
1938
58,6*
55,6
76,4
133,5
29,8
* Údaj převzat z protokolů valného shromáždění akcionářů. APKO, fond 16/224, sign. 34/2010.
Tab. 4: Zisk společností v letech 1934–1938
ROK
1934
1935
1936
1937
1938
86 114
141 960
48 746
6 470
113 311
Zdroj: APKO, fond 1684/0, sygn. 315; SOkA Zlín, fond Baťa I/10 – provozní učetnictví, inv. č. 14.
Tab. 5: Výroba v továrnách v Chełmku, Ottmuthi a Radomi za druhé světové války
ROK
1939
1940
1941
1942
1943
1944 první půlrok
Ottmuth
3 694
2 373
3 189
3 207
3 705
1 581
Radom
—
405
1 235
2 231
2 617
1 399
Chełmek
1 988
1 946
3 308
3 921
3 913
1 644/987*
Zdroj: SOkA Zlín, fond Baťa I/10 – provozní účetnictví, inv. č. 14.
* První/druhý půlrok (neplný údaj)
Zusammenfassung
Chełmek – Die polnische Fabrikstadt von Baťa
Arkadiusz Markowski
Die 20er und 30er Jahre des 20. Jahrhunderts sahen eine große Expansion der Schuhmachergesellschaft von Baťa, neue Fabriken und Städtchen sind damals in der ganzen Welt entstanden. Die Firma Baťa gründete ihre Niederlassungen in der ganzen Welt und beteiligte sich auch an dem Aufbau
von neuen Städten für die Arbeitnehmer ihrer Fabriken. Zu Anfang der 30er Jahre wurde die Fabrik
in Chełmek in Südpolen unweit von Krakau und der tschechoslowakisch-deutschen Grenze gegründet. Die hiesige Fabrik entwickelte sich sehr schnell, es entstanden hier neue Arbeitsstellen. Das
Wirtschaftswachstum beeinflusste im positiven Sinne des Wortes den Charakter von Chełmek. Zu
Ende der 30er Jahre produzierte der Betrieb von Chełmek mit dem Direktor Alois Gabesam schon
über 2 Millionen Schuhpaare und beschäftigte über 1600 Arbeitnehmer. Die rasche Entwicklung der
tschechischen Gesellschaft in Polen unterband der Ausbruch des Zweiten Weltkrieges. Die Führung
des Betriebs übernahmen die Deutschen. Im Rahmen der Kriegsherstellung steigerte der Betrieb die
Produktion bei minimalem Kostenaufwand. Der Betrieb spezialisierte sich auf die Herstellung der
Schuhe auf hoher Holzsohle für die deutsche Armee, Geisel und Häftlinge. Weder die Kriegsereignisse,
noch die Befreiung durch die Rote Armee verursachten dem Betrieb größeren Schaden. Gleich nach
dem 26. Februar 1945 wurde hier die Herstellung erneuert, an der sich nun die ursprünglichen Arbeiter beteiligt haben wie auch diejenigen, die von der deutschen Verwaltung entfernt wurden. Im ersten
Nachkriegsjahr stellte der Betrieb über Million Schuhpaare her und beschäftigte etwa 1900 Arbeitnehmer. Zu Ende des Jahres 1946 entschied aber die polnische Regierung von der Verstaatlichung des
Betriebs. Bereits das nächste Jahr änderte der Betrieb seinen Namen auf Południowe Zakłady Obuwia Chełmek, wobei die Gesellschaft von J. A. Baťa als ursprünglicher Inhaber dadurch definitiv sowohl aus dem polnischen Handelsregister, wie auch aus dem Namen des Betriebs verschwand. Durch
diesen Akt endete endgültig die Tätigkeit von Baťa in Chełmek. Der Betrieb existierte dann weitere
50 Jahre, konnte sich aber nicht in den neuen Verhältnisse von 1989 behaupten und am Anfang des
21. Jahrhunderts ging definitiv zu Grunde.
165
MATERIÁLY
Ku zpovědi a přijímání velebné svátosti
jíti by se zdráhati měli…
Pramen k problematice rekatolizace města Strumeň v 17. století*
DAVID PINDUR
Pindur, David: They Should Be Hesitant to Attend Confession and Accept the Holy Eucharist… A Source Concerning the Issue of Recatholicisation of the Town of Strumeň in the
17th Century
Strumeň, a town in the Duchy of Těšín, bordering Pština, a strongly Protestant estate, was
by the early 18th century a mostly Catholic locality, which provided significant support to the
Roman Catholic Church in this part of Upper Silesia. This fact might be attributed to the
successful cooperation of state and church offices within the implementation of recatholicisation policies which had been taking place since the 1670s. The successful, long-term
pastoral work done by the local parson Jan Isidor Janus is also a likely contributing factor.
One of the significant documents aimed towards the restoration of Catholicism in this town
is the letter of the Těšín provincial governor Jan Laryš of Lhota to the mayor and council of
Strumeň, dating from August 3, 1673. Based on the request by the Strumeň priest Janus,
Laryš urges them under penalty of imprisonment to uphold the proper Catholic upbringing
of the youth of Strumeň, as well as their regular attendance of catechism and their receiving
of penance and the Eucharist. Besides editing this written source, this contribution places it
in a wider context within the development of the Strumeň parish.
Keywords Silesia * Duchy of Těšín * Strumeň * Recatholicisation * Confessionalisation *
17th Century * Catholic Church * Lutheranism * Parson * Parish
Contact Muzeum Těšínska; [email protected]
Výbuch německé miny na katolické faře ve Strumeni (n. Schwarzwasser, p. Strumień)
v dnešní polské části Těšínska 15. února 1945 přivodil nejen smrt děkana a faráře Alojzyho Gałuszky (*1881 Těrlicko), kaplana Emila Skudrzyka (*1907 Hažlach) a 18 přítomných farníků,1 ale vedle totálního zničení objektu rovněž zkázu farního archivu.2 Výzkum
* Příspěvek vznikl v rámci projektu ESF OPVK „Konfesijní kultura mezi středověkem a moderní dobou“ na
KHI FF UP, reg. č. CZ.1.07/2.3.00/20.0192.
1 KOWALCZYK, Halina: Ks. Alojzy Gałuszka (1881–1945) oraz ks. Emil Skudrzyk (1907–1945). In: KUŚKA
Oskar – FRES, Marian (eds.): Wspomnienie tragedii strumieńskiej. Cieszyn – Strumień 1995, s. 21–27; PATER,
Mieczysław (ed.): Słownik biograficzny katolickiego duchowieństwa śląskiego XIX i XX wieku. Katowice 1996,
s. 384–385.
2 Například podle inventáře strumeňské farnosti sestaveného 30. listopadu 1804 farářem Janem Schwellerem
se v archivu na faře nacházely tyto materiály: 1) prameny k založení a finančnímu zabezpečení kostela a beneficia; 2) listiny a aktový materiál k požitkům beneficia; 3) soupis desátků; 4) daňová přiznání a fase požitků beneficia; 5) staré farní knihy a inventáře; 6) církevní matriky s repertáři a příslušnými protokoly; 7) protokoly zemských a knížecích nařízení; 8) knihy kurend (opisů biskupských nařízení); 9) kniha zbožných fundací farnosti;
166
(nejen) náboženských dějin tohoto města byl tak ochuzen o cenné zdroje informací skrytých v nenávratně ztracených dokumentech. Badatel zabývající se problematikou rekatolizace3 Těšínského knížectví, především pak v její nejtužší fázi mezi lety 1654–1709,4
musí vzít za vděk vedle publikačně využitých vizitačních protokolů strumeňské farnosti
z let 1679, 1688 a 1697 deponovaných ve vratislavském arcidiecézním archivu rovněž
každou další písemnou zmínkou o náboženském životě v tomto městě ve druhé polovině
17. století. Jedním z mála pramenů dovolujících nahlédnout do této problematiky ve sledovaném období je opis nedochovaného dopisu těšínského zemského hejtmana Laryše
strumeňskému purkmistru z roku 1673,5 jehož znění přináší tento příspěvek a zasazuje
ho do širšího kontextu vývoje strumeňské farnosti.
Dodnes není spolehlivě objasněno, zda byla středověká vesnice Strumeň ležící nedaleko severní hranice Těšínského knížectví s Ratibořskem sídlem duchovní správy. V listině těšínského knížete Kazimíra II. ze 14. února 1482, jíž byla Strumeň v držení Mikuláše
Brodeckého povýšena na městečko, není ještě o kostele či faře zmínka.6 Samotný Brodecký pak v listině z 14. února 1491 v Těšíně vyznal, že s knížecím souhlasem obdařil
10) kostelní účty s pokladnou; 11) účetní kniha chudinského ústavu; 12) korespondence duchovní správy a další
spisy. Viz Zemský archiv v Opavě (= ZAO), Zemská vláda slezská v Opavě (= ZVSO), inv. č. 65, fol. 16–17.
3 V terminologii k označení tohoto procesu, která dříve vyplývala z konfesní orientace autora, neexistuje dosud
jednotné stanovisko. Dosavadní termíny a jejich metodologická východiska shrnul s odkazy na další zahraniční
i českou literaturu ZEMEK, Petr: Protireformace, rekatolizace, katolická reforma či konfesionalizace? Jak nazývat procesy probíhající v západním křesťanstvu raného novověku. Studia Comeniana et Historica (= SCetH)
36/2006, č. 75–76, s. 227–234; TÝŽ: Reformace, protireformace a rozvinutí poreformačního katolictví v Uherském Brodě – křesťanská víra v proměnách času. Uherský Brod 2006, s. 11–20. Srov. SVATOŠ, Michal: Problémy
a otázky studia náboženského života v Čechách v letech 1620–1760. Teze. In: FEJTOVÁ, Olga – LEDVINKA,
Václav – PEŠEK, Jiří – VLNAS, Vít (eds.): Barokní Praha – Barokní Čechie 1620–1740 : Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001.
Praha 2004, s. 427–434. Jaroslav Pánek definoval rekatolizaci jako vrcholný projev zápasu s reformačním hnutím, syntézu protireformace (zadržování a potírání nekatolictví) a katolické reformy (tvůrčího obnovení a prosazení nové váhy katolicismu), viz PÁNEK, Jaroslav: Nástup rekatolizace ve střední Evropě. In: Rekatolizace
v českých zemích (Sborník příspěvků z konference v Jičíně konané 10. září 1993). Pardubice 1995, s. 3–15 (zde
s. 4). Ze zahraniční produkce přináší četné podněty např. sborník REINHARD, Wolfgang – SCHILLING, Heinz
(Hgg.): Die katholische konfessionalisierung : Wissenschaftliches Symposion der Gesellschaft zur Herausgabe des
Corpus Catholicorum und des Vereins für Reformationsgeschichte 1993. Münster 1993 (Reformationsgeschichtliche Studien und Texte 135).
4 Z nejnovějších prací např. SPRATEK, Daniel: Právní poměry v evangelické církvi na Těšínsku v letech 1709–
1781 a jejich vliv na uspořádání toleranční církve v Rakousku (1. díl). Revue církevního práva – Church Law
Rewiew, 2002, č. 1 (21), s. 17–50 (zde s. 17–28); ŠMERDA, Milan: Protireformace na Těšínsku (do konvence
v Altranstädtu v roce 1707). In: KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŠMERDA, Milan – ŽÁČEK, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství (na příkladu Těšínska). Opava 2002, s. 231–267; PINDUR,
David: Století rekatolizace Těšínska. Ke konfesním proměnám – od knížete po poddané (1609–1709). In: CZYŻ,
Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (eds.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim :
W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010, s. 89–129; TÝŽ: „Ženy a dcery své za
zvony užívajíce“ : K činnosti náboženské komise na Těšínsku v polovině 17. století. In: JIRÁSEK, Zdeněk a kol.:
Církevní dějiny Slezska 18. až 20. století. Opava 2011, s. 84–102; SPYRA, Janusz: Kontrreformacja w Cieszynie
w latách 1653–1709. In: CZYŻ, R. – GOJNICZEK, W. – SPRATEK, D. (eds.): Trzysta lat, s. 66–88, TÝŽ: Śląsk
Cieszyński w okresie 1653–1848. Dzieje Śląska Cieszyńskiego do czasów współczesnych pod redakcją Idziego
Panica 4. Cieszyn 2012, s. 38–50.
5 Dokument bez bližší interpretace jeho obsahu letmo zmínil SPYRA, J.: Śląsk, s. 42.
6 Archiwum
Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie (= APC), Akta miasta Strumienia (= AMS),
sign. 1, fol. 2. Srov. ZAWISZA, Oskar: Dzieje Strumienia : Zeszyt pierwszy. Cieszyn 1909, s. 7–8; POLAK, Jerzy:
Powstanie Strumienia w świetle dokumentów. In: JARZYŃSKI, Henryk a kol.: Strumień (z dziejów miasta od
jego poczatków do 1939 r.). Strumień 1983, s. 24–30; Regest viz POPIOŁEK, Franz: Regesten zur Geschichte
der Städte Oderberg und Schwarzwasser. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch Schle-
MATERIÁLY DAVID PINDUR Ku zpovědi a přijímání velebné svátosti jíti by se zdráhati měli…
167
Strumeň právy a zvyky, které měly ostatní města na Těšínsku (konkrétně Bílsko, Fryštát
a Skočov). Obyvatelům povolil všechny odúmrti, odpustil dávky a poplatky na dobu deseti
let. Rovněž souhlasil s tím, aby se ve městě usazovali řemeslníci a vzkvétal obchod. Zároveň apeloval na Strumeňské, kteří měli nadále kostel svůj opatrovati.7 Listina tedy obsahuje nejstarší dnes známou písemnou zmínku o farním kostele ve Strumeni. Za nejstarší
písemnou zmínku o farním kostele sv. Barbory byla některými autory dosud považována
listina ze 7. prosince 1530, kterou potvrdil Jan z Pernštejna, poručník těšínského knížete Václava III. Adama, strumeňskému faráři fundaci, platy a důchody plynoucí z oltáře
sv. Mikuláše v kostele sv. Barbory.8 Podle strumeňského historiografa Oskara Zawiszy9
měl strumeňský kostel (s patrociniem sv. Kříže, sv. Michaela archanděla, sv. Kateřiny,
sv. Šimona a Judy) existovat již v první polovině 15. století. V roce 1495 měl být nahrazen
novým dřevěným chrámem postaveným s přihlédnutím k častému vylévání Visly z řečiště
na jiném místě než původní kostel. Ve stejném roce měla v sousedství vzniknout nová fara
se zahradou a škola.10 Mikuláš Brodecký rovněž založil městský špitál s dřevěným kostelem sv. Kříže (údajně na místě původního farního kostela). Objekt je poprvé doložen
k roku 1518.11
Mladé městečko Strumeň zůstalo i v tomto období v rukou pečlivého hospodáře
a maršálka knížectví Mikuláše Brodeckého. Po jeho smrti v roce 1518 se stal držitelem
siens 1907–1908, č. 3, s. 100–101. K problematice podrobněji PINDUR, David: Książe czasów przełomu : Kazimierz II cieszyński (1450–1528) i jego władztwo. Wrocław 2010, s. 42–44.
7 APC, AMS, sign. 1, fol. 3–5. Srov. NĚMEC, Emerich (ed.): Listinář Těšínska : Codex diplomaticus ducatus
Tesinensis : Sbírka listinného materiálu k dějinám knížectví Těšínského, III: (1460–1495). Český Těšín 1960,
č. 321; POPIOŁEK, F.: Regesten, s. 101.
8 Opis listiny viz APC, Komora Cieszyńska (= KC), sign. 1367, pag. 16–17. Srov. K., F. [(KÜRSCHER, Franz]:
Archiv Matice opavské. B. Těšínské listiny. Věstník Matice Opavské, 4, 1894, s. 33; HOSÁK, Ladislav: Historický
místopis země Moravskoslezské, 7 : Těšínský kraj. Praha 1938, s. 878; NĚMEC, Emerich (ed.): Listinář Těšínska :
Codex diplaticus ducatus Tesinensis : Sbírka listinného materiálu k dějinám knížectví Těšínského, V: (1527–1550).
Český Těšín 1966, č. 465.
9 Oskar Zawisza (pseudonym Jacek, * 23. listopadu 1878 Jablunkov, † 18. ledna 1933 Těrlicko), polský katolický kněz, publicista, vlastivědný pracovník a hudební skladatel. Po absolutoriu německého gymnázia v Bílsku
studoval teologii v Olomouci a Vidnavě. Dne 23. července 1902 přijal kněžské svěcení. Působil jako pomocný duchovní ve farnostech Petrovice u Karviné, Bludovice, Německá Lutyně, Strumeň a Těšín. Dne 1. července 1911
byl ustanoven farářem v Těrlicku. Byl čilým spolupracovníkem a dopisovatelem polských periodik na Těšínsku
(Gwiazdka Cieszyńska, Zaranie Śląskie). Je mj. autorem několika historiografických publikací. Vedle citovaných
dějin Strumeně si zasluhují pozornost rukopisné dějiny Těrlicka ovlivněné autorovým nacionálním pohledem
(Ogolna historya Cierlicka. I. Oddział. Cierlicko 1919). Jeho Dzieje Strumienia dovedené do poloviny 19. století
dodnes představují nepřekonanou syntézu starších dějin tohoto města na Těšínsku. Vzhledem k poškození lokality v závěru druhé světové války a zániku celé řady archiválií k dějinám Strumeně je možno na Zawiszovu knihu
nazírat rovněž jako na pramennou základnu. Blíže k jeho osobnosti např. BROŻEK, Ludwik: Ś. P. Ks. Oskar
Zawisza. Zarania Śląskie, 9, 1933, s. 41–45; GOLEC, Józef – BOJDA, Stefania: Słownik biograficzny Ziemi
Cieszyńskiej, 1. Cieszyn 1993, s. 267; KOCYCH-IMIELSKA, Maria: Zapomniany historyk i ludoznawca. Kalendarz Cieszyński, 1990, s. 128–130; PATER, M. (ed.): Słownik, s. 480–481; ROSNER, Edmund: Zawisza, Oskar.
Biografický slovník Slezska a severní Moravy (= BSSSM), 10. Ostrava 1998, s. 165–166 MIĘKINA, Leon: Znów
minie wiek… : Antologia literatury nadolziańskiej. Cieszyn 2001, s. 162.
10 ZAWISZA, O.: Dzieje, s. 11–13. Srov. LONDZIN, Józef: Kościoły drewniane na Śląsku Cieszyńskim. Cieszyn
1932, s. 325–330, 341.
11 K problematice PINDUR, D.: Książe, s. 120–121. Špitální kostel sv. Kříže zanikl roku 1789, část jeho vybavení obdržel nový kostel Panny Marie Sněžné z roku 1787 v nedalekém Záříčí (kostel zanikl v roce 1955 v souvislosti s výstavbou Gočalkovické přehrady). Viz SCHIPP, Joseph Carl: Historisch-topographische Beschreibung
des Breslauer k. k. Diöcesantheils. Teschen 1828, s. 62, 64; LONDZIN, J.: Kościoły, s. 330; KUŚKA, Oskar: Zarys
dziejów Kościoła św. Krzyża w Strumieniu. Strumień 2004. K nejstarší výbavě kostela v Záříčí viz ZAO, ZVSO,
inv. č. 65, fol. 65–67.
168
Pohlednice ze Strumeně, 20. léta 20. století.
Zdroj: Muzeum Śląska Cieszyńskiego, sign. MC-F-06412
Strumeně těšínský kníže Kazimír II. Město pak již zůstalo knížecím majetkem. Sdílelo
osudy skočovsko-strumeňského panství.12
V souvislosti s přijetím nového náboženského učení Martina Luthera v Těšínském knížectví byla rovněž strumeňská fara od druhé poloviny 16. století obsazena evangelickým
duchovenstvem.13 Prvním jmenovitě známým luterským farářem ve Strumeni byl těšínský
rodák Daniel Mendricus, který zde působil od roku 1588.14 Mendricovými nástupci byli
Vavřinec Azendrovič (Aschendowicz) a Kryštof Titius, jenž zemřel roku 1606 v nedalekých Žárech (n. Sorau, p. Żory).15 Pozice Lutherova učení ve Strumeni podpořil těšínský
kníže Adam Václav, který jako hlava luterské církve v Těšínském knížectví vydal 20. čer12 Toto panství náleželo těšínským Piastovcům a posléze dalším držitelům Těšínského knížectví z habsbursko-lotrinské dynastie s výjimkou 70. a 80. let 16. století, kdy ho držel Gotthard z Lohova. Blíže viz BIERMANN,
Gottlieb: Geschichte des Herzogthums Teschen. Teschen 1863, s. 187 a násl.; HOSÁK, L.: Historický místopis, 7,
s. 878; GOJNICZEK, Wacław (ed.): Urbarz państwa skoczowsko-strumieńskiego z 1621 roku. Skoczów 1999,
s. 11–13.
13 K problematice
z novějších prací např. PINDUR, David: Reformace a počátky rekatolizace v Těšínském
knížectví. In: JEŽ, Radim – PINDUR, David (eds.): Těšínsko v proměnách staletí : Sborník přednášek z let
2008–2009 k dějinám Těšínského Slezska. Český Těšín 2010, s. 79–92.
14 KUHN,
Walter: Die evangelischen Pastoren der Reformationszeit im Teschner Schlesien. Deutsche Monatshefte in Polen : Zeitschrift für Geschichte und Gegenwart des Deutschtums in Polen, 1 (11), 1934, č. 6,
s. 250–251; KARZEL, Othmar: Die Reformation in Oberschlesien. Ausbreitung und Verlauf. Würzburg 1979,
s. 178; BRODA, Jan: Dzieje parafii Diecezji Cieszyńskiej. Warszawa 1978, s. 17.
15 ZAO, ZVSO, inv. č. 65, fol. 9. Srov. LONDZIN, J.: Kościoły, s. 333 a násl.; KUHN, W.: Die evangelischen
Pastoren, s. 250–251; KARZEL, O.: Die Reformation, s. 178. Z vizitačního protokolu krakovského arcijáhna
Kryštofa (Krzysztofa) Kazimierskiého z roku 1598 se dozvídáme, že strumeňský kostel je znesvěcen evangelíky.
Viz WOJTAS, Maksymilijan (ed.): Acta wizytacji dekanatów Bytomskiego i Pszczyńskiego dokonanej w roku 1598
z polecenia kardynała Radziwiłła, biskupa krakowskiego. Katowice 1938, s. 110.
169
vence 1604 privilegium pro strumeňskou městskou radu, na jejímž základě nesměla:
v kostelích žádných jiných kněží a učitelí slova Božího nařizovati a přijímati jim kostelův ani
školy podávati, než těm, kteří by pravého a zdravého evangelického učení byli podle písem
svatých prorokův a svatého evangelium Kristem pánem a jeho svatými evangelisty a apoštoly vydaného a podle confesie augšpurské, která jest na říšském sněmu v Augšpurku léta
Páně tisícího pětistého třicátého pátého svaté a spasitedlné paměti císaři toho jména pátému oddána, tak aby slovo Boží a svaté evangelium bez ujímání a přičiňování učeno a kázáno v těch kostelích bejti mohlo a velebné svátosti těla a krve Pána našeho Ježíše Krista
podle ustanovení jeho pod obojím způsobem těla a krve Páně každému podáváno. Také
sacramentum křtu svatého a ceremoniemi evangelickými s slovem Božím se srovnávajícími
osluhováno bylo nyní i na budouce věčné časy…16
Situace se však brzy změnila poté, co kníže Adam Václav v roce 1609 konvertoval ke katolickému vyznání. Zrušil svá dřívější privilegia podporující evangelické pozice v Jablunkově, Strumeni a Těšíně. Beneficia v těchto městech, včetně Skočova, byla postupně
obsazována příslušníky katolického kléru.17 V roce 1611 tedy převzal strumeňskou faru
katolický kněz Stanislav Albert Passius, rodák z Těšína. Ačkoliv byl podporován knížetem
Adamem Václavem, v lutersky většinové Strumeni pil nejednou z pomyslného kalichu hořkosti. Jeho zdejší působení vyvrcholilo vyhnáním evangelíky ze Strumeně 9. května 1619.18
Dne 4. července 1619 přibyl do Strumeně Jan Jiří Krnovský, jeden z předních exponentů
protihabsburského povstání, a jménem vzbouřených slezských stavů převzal vládu nad
městem. Oba kostely, farní i špitální, předal evangelíkům.19 Poté ve Strumeni opět působil
luterský kněz jménem Gabriel Vysocký.20 Rovněž urbář skočovsko-strumeňského panství
z roku 1621 zmiňuje ve Strumeni faráře aušpurské konfesí a víry.21
16 APC, AMS, sign. 3b; opis viz tamtéž, KC, sign. 1367, pag. 9–13. Srov. PINDUR, D.: Století, s. 98.
17 K problematice podrobně JEŽ, Radim: Dvojí konverze v rodině posledních těšínských Piastovců. K motivacím změny konfese knížat Václava III. Adama (1524–1579) a Adama Václava (1574–1617). SCetH 39, 2009,
č. 81–82, s. 95–112 (zde s. 103–110); TÝŽ: Kariéra konvertity. Životní osudy knížete Adama Václava Těšínského
(1574–1617). In: BRŇOVJÁK, Jiří – GOJNICZEK, Wacław – ZÁŘICKÝ, Aleš: Šlechtic v Horním Slezsku :
Vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.–20. století) : Szlachcic na Górnym
Śląsku : Relacje między regionem i centrum w losach i karierach szlachty na Górnym Śląsku (XV–XX wiek). Katowice – Ostrava 2011, s. 147–176 (zde s. 162–169); PINDUR, D.: Století, s. 98–105.
18 Zemřel téhož roku v Těšíně. Viz ZAO, ZVSO, inv. č. 65, fol. 10. Srov. SCHIPP, J. C.: Historisch-topographische
Beschreibung, s. 61; ZAWISZA, O.: Dzieje, s. 51–52; LONDZIN, J.: Kościoły, s. 337–338. K 11. únoru 1613 je ve
Strumeni zmíněn evangelický farář Vavřinec Sersin, viz Książnica Cieszyńska w Czeszynie, Czytelnia Zbiorów
Specjalnych (= KCC), Zbiory L. J. Szersznika, sign. DD VII 44, pag. 51. K pramenu JEŽ, Radim: Jan Tilgner.
Záznamy v tištěném kalendáři. In: ŠOPÁK, Pavel a kol.: Paměť Slezska : Památky a paměťové instituce Českého
Slezska v 16. až 19. století. Opava 2011, s. 68–69; PANIC, Idzi (ed.): Johann Tilgner : Dziennik. Kraków 2012,
s. 77, 133 (u Panicovy edice Tilgnerova deníku je však nezbytné upozornit na hrubé nedostatky týkající se jak
edičních zásad, tak chybného překladu do polského jazyka, komolení jmen a řady faktografických omylů či zjednodušení, proto jsme se při tvorbě této studie drželi znění originálu).
19 1619. den 4 Julli. Ist persönlich I. G. Titul Graf Johan Georg von Hohen Zollern Obrister alhier zu Schwarzwasser gewesen und an Stadt der Herren Fürsten und Stände laut Ihrer genugsamen besigelten Vollmacht, so I. G.
Herr Vorgenissen, in der Kirchen gewssen, die Kirchen beide wieder Eingeraumet, und ubergeben Evangelisch.
Al da von dem Decano Timoteo Evangelisch gepredigt, Te Deum laudamus gesungen. Und zue 3. Mahlen freuden
Schüss gethan worden. Gott sei Dannk. Viz KCC, Zbiory L. J. Szersznika, sign. DD VII 44, pag. 177. K osobnosti
Krnovského nejnověji FUKALA, Radek: Jan Jiří Krnovský : Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005.
20 SCHIPP, J. C.: Historisch-topographische Beschreibung, s. 61; ZAWISZA, O.: Dzieje, s. 51–52; LONDZIN, J.:
Kościoły, s. 337–338.
21 APC, KC, sign. 2548, fol. 80; GOJNICZEK, W. (ed.): Urbarz, s. 66.
170
Již 27. prosince 1624 potvrdil strumeňskou faru katolickému knězi Stanislavu Dubi
ciovi mladý těšínský kníže Fridrich Vilém.22 Roku 1625 se stal novým katolickým farářem
ve Strumeni Ondřej Lapecký, zatímco poslední strumeňský evangelický duchovní správce
Vysocký, bydlící v nedalekém Záříčí (n. Zarzicz, p. Zarzecze), nalezl téhož roku smrt
utonutím ve vlnách Visly při své cestě ze Záříčí do Strumeně, kde měl požehnat sňatku
svých souvěrců. Jeho tělo bylo uloženo k věčnému odpočinku v kostele v Německé Visle
(n. Deutsch Weichsel, p. Wisła Mała).23 Rovněž katolický farář Lapecký byl vážně ohrožen na životě při požáru strumeňské fary 24. ledna 1631.24
Probíhající třicetiletá válka a průchody nepřátelských vojsk byly příčinou turbulencí
v náboženském profilu Strumeně. Situace dospěla tak daleko, že městečko získalo ve
40. letech 17. století ještě nakrátko luterského duchovního pastýře v osobě Jakuba Justa
Hittona, bývalého karmelitána (zmíněn k roku 1646).25 S vítězstvím císařských vojsk musel však i tento evangelický farář ze Strumeně odejít a místní fara zůstala již trvale v rukou katolíků. Jednalo se však pouze o jednu stranu mince. Tou druhou byla skutečnost,
že farníci, z nichž drtivá většina zůstávala věrna augsburskému vyznání, odmítali plnit
veškeré povinnosti vůči místnímu beneficiátovi a zdráhali se ho podporovat formou pravidelného desátku stejně jako i tzv. akcidenčními platy (štólové poplatky, ofěra, koleda).
Také zádušní jmění farního chrámu trpělo nedostatkem, zvláště když je bylo nutno použít
k výstavbě nové fary.26 Ještě více než farář existenčně strádal učitel místní farní školy.27
Strumeňský katolický farář Kryštof Jan Burian28 vedl rovněž spory o zadržované fundační příjmy z kostela v Německé Visle s evangelickými držiteli sousedního stavovského
panství Pština (n. Pless, p. Pszczyna), a to jak Sigfrídem II. Promnicem (1606–1650)
v roce 1650, tak jeho bratrancem a dalším držitelem dominia, Zikmundem Sigfrídem
Promnicem (1595–1654) o tři roky později. Strumeňského duchovního správce se zastal vratislavský biskup Karel Ferdinand Vasa.29 Pro úplnost dodejme, že se ve Strumeni
24. června 1640 narodil Pavel Brodík, který působil jako evangelický duchovní na různých místech v Uhrách, naposledy (od 19. června 1667) jako pastor ve Velkém Folkmaru
nedaleko Gelnice.30
22 ZAO, Slezský stavovský archiv, inv. č. 977b, pag. 58–60. Regesty viz NĚMEC, Emerich (ed.): Kopiář těšínských privilegií ve Státním archivu ve Vídni. Studie o Těšínsku 6. Český Těšín 1978, s. 169; NĚMEC, Emerich – ŠEFČÍK, Erich (eds.): Listinář Těšínska : Sbírka listinného materiálu k dějinám knížectví Těšínského, IX:
(1615–1625). Český Těšín 1984, s. 39, č. 890.
23 Viz ZAO, ZVSO, inv. č. 65, fol. 10. Srov. ZAWISZA, O.: Dzieje, s. s. 52.
24 KCC, Zbiory L. J. Szersznika, sign. DD VII 44, pag. 36.
25 ZAO, ZVSO, inv. č. 65, fol. 10.
26 ZAWISZA, O.: Dzieje, s. 52, 59–60, 76–77; LONDZIN, J.: Kościoły, s. 338.
27 ADAMUS, Alois: Dějiny školství na Těšínsku 1. Moravská Ostrava 1926, s. 25; GROBELNÝ, Andělín: Školy
na Těšínsku do konce 17. století (Zvláštní otisky ze Slezského sborníku, roč. 50, 1952, č. 4, roč. 51, 1953). Opava
s. d., s. 34.
28 K osobnosti a tragické smrti tohoto frýdeckého rodáka při kuruckém vpádu do města Bílska 4. října 1682 viz
PINDUR, David: Kurucký vpád do Bílska roku 1682 a jeho odraz v historiografii. In: Kurucké vojny a ich odkaz
v histórii, kultúre a umení : Kurucké války a jejich odraz v historii, kultuře a umění. Dolný Kubín – Český Těšín
2011, s. 125–142.
29 Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Pszczynie, Archiwum Książąt Pszczyńskich, sign. IX–710,
pag. 1, 6–8.
30 Syn Evy a Jiřího Brodíkových. Blíže viz SOBOTÍK, Bohumil: Východoslovenské ordinace 1614–1741 a české
země. Ostrava 1958, s. 58.
171
Zápis o strumeňském
faráři Janu Isidoru Janusovi a jeho příjmech
ve vizitačním protokolu z listopadu 1697.
Zdroj: Archiwum
Archidiecezjalne
we Wrocławiu,
Administracja Diecezji,
sign. II. b. 148, fol. 26
Na případě knížecího města Strumeň je možno pozorovat poměrně rychlý obrat ke katolicismu podnícený nařízeními světských úřadů a poměrně úspěšným působením katolické duchovní správy. Zatímco vizitátor zde v roce 1652 nalezl pouhých osm katolíků,31
v roce 1679 žilo ve městě již jen 13 evangelíků! U charakteristiky osobnosti strumeňského
faráře Jana Isidora Januse je ve vizitačním protokolu z roku 1679 konstatováno, že obrátil
na sedm set strumeňských evangelíků.32
Jan Isidor Janus se stal strumeňským farářem v roce 1662. Narodil se pravděpodobně
v roce 163033 v hornoslezském Kozlí (n. Cosel, p. Koźle, dnes Kędzierzyn-Koźle). Teologii
studoval ve Vratislavi. Kněžské svěcení přijal roku 1660 v Nise z rukou světícího biskupa
vratislavské diecéze Jana Baltazara Liesche z Hornau (1592–1661).34 Po krátké funkci
vikáře ve Svaté Kateřině (n. Kattern, p. Święta Katarzyna) u Vratislavi působil před příchodem do Strumeně dva roky v dolnoslezské Borové (n. Borowa, p. Borowa). Na strumeňskou faru ho instaloval fryštátský arcikněz Václav František Otík z Dobřan. Janus,
který byl svými církevními nadřízenými hodnocen jako zbožný muž, horlivý farář a vynikající kazatel, zde zahájil systematičtější rekatolizaci.35 V roce 1697 je přičítáno faráři
Janusovi na 1 300 konverzí ve strumeňské farnosti, k níž náležely vedle města Strumeň
také vsi Mnich (n. Mnich, p. Mnich), Záblatí (n. Zablacz, p. Zabłocie), Záříčí a Zbytkov
31 Archiwum Archidiecezjalne we Wrocławiu (= AAW), Administracja Diecezji (= AD), sign. II. b. 73, fol. 46.
Srov. JUNGNITZ, Joseph (ed.): Visitationsberichte der Diözese Breslau, 1: Archidiakonat Oppeln. Breslau 1904,
s. 26.
32 AAW, AD, sign. II. b. 74a, pag. 148, 158, 162, 188. Srov. JUNGNITZ, J. (ed.): Visitationsberichte Breslau, 1,
s. 255, 258–259, 267.
33 AAW, AD, sign. II. b. 157, pag. 59.
34 K tomuto sufragánovi viz např. GRÜNHAGEN, Colmar: Liesch von Hornau, Johann Balthasar. Allgemeine
Deutsche Biographie, 18. Liepzig 1883, s. 636.
35 AAW, AD, sign. 74a, pag. 158. Srov. JUNGNITZ, J. (ed.): Visitationsberichte Breslau, 1, s. 258; LON
DZIN, J.: Kościoły, s. 346; URBAN, Wincenty: Z dziejów duszpasterstwa katolickiego w archidiakonacie opol
skim i głogowskim w czasach nowożytnych, 1: Archidiakonat opolski. Warszawa 1975, s. 164, 236, KARZEL, O.:
Die Reformation, s. 178.
172
Monstrance z roku 1686 ve tvaru růžového
keře pořízená strumeňským farářem
Janusem. Zdroj: Parafia Św. Barbary w Stru
mieniu, foto Kazimierz Gajdzica, 2013
(n. Zbitkau, p. Zbytków). Ve stejném roce
je ve Strumeni napočítáno pouze 17 evangelíků.36 Počátkem roku 1713 vedl farář
Janus společně s kostelními hospodáři před
městským soudem spor s Jakubem Zemelkou, který navýšil cestu vedoucí přes hřbitov
u farního kostela ke svému domu, což vedlo
k tomu, že farníci neměli do kostela svobodné
cesty. Podobně vedl spor v roce 1715 ve věci
hranic kostelního rybníka nad městem.37
Farář Janus nechal pořídit po katastrofálním požáru, který 16. září 1688 zničil
většinu města s výjimkou dřevěného farního
kostela sv. Barbory, fary (vystavěné nově
Janusem v roce 1679), špitálu, školy a několika stodol, votivní obraz znázorňující Ukřižovaného a sv. Barboru chránící strumeňský
farní kostel před požárem. Autorství je připisováno těšínskému malíři Ludvíku Antonínu Brygierskému (1682–1737). Obraz je
dodnes součástí mobiliáře strumeňského
kostela sv. Barbory vystavěného v letech
1789–1793.38 Památkou na faráře Januse
byly rovněž tři zvony strumeňského kostela.
Největší, svatá Barbora (zhruba 850 kg), byl
zhotoven v roce 1698 v opavské zvonařské
dílně Jiřího Ignáce Maderhofera.39 Další
dva menší zvony byly zasvěceny Panně Marii (z roku 1708) a sv. Janovi (z roku 1710).40
36 AAW, AD, sign. II. b. 148, fol. 25–26. Srov. AL SAHEB, Jan – PINDUR, David (eds.): Vizitační protokoly
vratislavské diecéze z roku 1697 : Těšínské arcikněžství : Edice. Opava 2008, s. 36–38.
37 APC, AMS, sign. 5, pag. 62–63.
38 V jeho dolní části je umístěn pamětní nápis: Oppidum Strumen igne conflagratum 16 Septembris 1688 excepta
Ecclesia, Parochia et Schola. Joan. Isid. Janus. Par. Strumen. Viz ZAO, ZVSO, inv. č. 65, fol. 2. Srov. SCHENKOVÁ, Marie – OLŠOVSKÝ, Jaromír: Barokní malířství a sochařství ve východní části českého Slezska. Opava
2004, s. 31. Starší polská literatura uvádí chybné datum požáru (1680) a autorství obrazu připisuje otci Ludvíka
Antonína, Petru Brygierskému. Viz SAMEK, Jan: Nieznany obraz Piotra Brygierskiego w kościele parafialnym
w Strumieniu. Cieszyński Rocznik Muzealny (= CRM) 2, 1972, s. 89–93; REJDUCH-SAMKOWA, Izabela – SAMEK, Jan (eds.): Katalog zabytków sztuki w Polsce 6: Województwo Katowickie 3: Miesto Cieszyn i Powiat Cieszyński. Warszawa 1974, s. 120; WÓJTOWICZ, Marian: 500 lat miasta Strumienia. In: JARZYŃSKI, H. a kol.:
Strumień, s. 17. K výstavbě nynějšího kostela sv. Barbory z let 1789–1793 viz LONDZIN, J.: Kościoły, s. 348;
REJDUCH-SAMKOWA, I. – SAMEK, J. (eds.): Katalog, 6-3, s. 120.
39 Podle inventáře strumeňské farnosti z 30. listopadu 1804 nesl zvon v horní části latinský nápis: Barbara
Sancta ora pro nobis ultima in hora / Ora pro Servis Diva Patrona tuis / Joan: Isid. Janus Curatus / Strumenensis
Dioecesis Wratislaviensis. Níže se nacházel německý nápis: Durch das Feüer bin ich geflossen. Georgius / Ignatius Marderhoffer in Troppau hat mich gegossen Anno 1698. Ke zvonaři viz INDRA, Bohumír: Zvonaři v Opavě,
Uničově a Litovli od poloviny 17. do první pol. 19. století. Časopis Slezského muzea, B 28, 1979, s. 54–65 (zde
s. 56–57).
40 LONDZIN, J.: Kościoły, s. 348–350, 352.
173
Farní kostel
sv. Barbory
ve Strumeni
kolem roku 1910.
Zdroj:
Muzeum Śląska
Cieszyńskiego,
sign. MC-F-13590
Významnými památkami na Januse uchovávanými ve farním kostele jsou stříbrná zlacená
monstrance z roku 1686 ve tvaru růžového keře41 a stříbrný zlacený kalich.42 Údajně měl
pořídit rovněž pacifikál a pár stříbrných svícnů.43
Strumeň, město na hranici Těšínského knížectví se silně protestantským stavovským
panstvím Pština, patřilo na počátku 18. století mezi většinově katolické destinace a poskytovalo výraznou oporu pozicím římské církve v této části Horního Slezska. Tuto
skutečnost lze přičítat zdárné součinnosti státních a církevních úřadů v rámci realizace
rekatolizačních kroků od 60. let 17. století. Své plody jistě sklidila dlouholetá úspěšná pastorace místního duchovního správce Januse a misijní činnost těšínských jezuitů, kteří se
počátkem 70. let natrvalo usídlili v hlavním městě knížectví.44 Proto zde nenalezla altranstädtská smlouva z roku 1707 a exekuční reces z roku 1709 takový ohlas jako v některých
jiných oblastech Těšínského knížectví.45 V polovině roku 1719, zhruba šest týdnů po smrti
41 SAMEK, Jan: Ostensoria w formie róży. CRM 2/1972, s. 83–87; REJDUCH-SAMKOWA, I. – SAMEK, J.
(eds.): Katalog, 6-3, s. 44.
42 Nápis na kalichu: proprio Sumptu: Joan: Isid: Janus Strumenensis pro Ecclesia / Strumenensi S. V. et M. Barbarae Anno 1691. Viz ZAO, ZVSO, inv. č. 65, fol. 2.
43 ZAO, ZVSO, inv. č. 65, fol. 10.
44 KOLÁČEK, Josef (edd.): Dějiny těšínské rezidence Tovaryšstva Ježíšova a gymnázia. Annales Teschinenses.
Edice Čeští jezuité 22. Praha – Olomouc 2006; ŠMERDA, M.: Protireformace, s. 248–260; SPYRA, J.: Kontrreformacja, 78–88; PINDUR, D.: Století, s. 122–123; CHMELAŘOVÁ, Veronika: Epizody jezuitského působení
v katolicko-protestantském soužití města Těšína. Historica Olomucensia, 42 (Sborník prací historických 30),
2012, s. 39–61.
45 Z novější literatury k tématu např. ENGELBERT, Kurt: Die Konvention von Altranständt 1707. Archiv für
schlesische Kirchengeschichte, 16, 1958, s. 243–264; CONRADS, Norbert: Die Durchführung der Altranstädter
Konvention in Schlesien 1707–1709. Köln – Wien 1971; INGRAO, Charles W.: Josef I. : Der „vergessene“ Kaiser.
Graz – Wien – Köln 1982, s. 71–77; SPRATEK, Daniel: Právní poměry, s. 25–28; METASCH, Frank: 300 Jahre
Altanstädter Konvention : 300 Jahre schlesische Toleranz / 300 lat ugody Altransztadzkiej : 300 lat śląskiej tolerancji. Dresden 2007; WOLF, Jürgen Rainer (Hg.): 1707–2007 Altranstädter Konvention : Ein Meilenstein
174
Opis dopisu Jana Fridricha Laryše purkmistrovi a městské
radě ve Strumeni z 3. srpna 1673. Zdroj: Ksiażnica Cieszyńska
w Cieszynie, Akta Parafii pw. Św. Marii Magdaleny,
rukopis BD RS 1, pag. 125
stařičkého faráře Januse,46 je
v celé strumeňské farnosti
(Strumeň, Záblatí, Zbytkov,
Záříčí, Mnich, Chybí a Budy)
uváděno na 1 000 katolíků
a 100 evangelíků. Za apostazi
byl tehdy vyšetřován mlynář
ze Záblatí. Ve sledovaném
farním okrsku se nacházelo
zhruba 30 dětí z nábožensky
smíšených manželství, které
byly vychovávány v luterském vyznání. Katolická mládež, zkoušená při kanonické
vizitaci farnosti 12. července
1719 ve strumeňském farním
kostele, se podle odpovědí
dobře orientovala v otázkách
katolické věrouky. Téhož dne
zde bylo vizitátorem biřmováno 426 osob. V té době se
ve strumeňském prostředí
setkáváme s již etablovanou
a poměrně rozvinutou katolickou barokní religiozitou.47
V roce 1756 bylo při farním
chrámu sv. Barbory ve Strumeni založeno bratrstvo
Dobré smrti a sv. Barbory
zrušené na základě nařízení
císaře Josefa II. v první polovině 80. let 18. století.48 Již
v roce 1738 se Strumeň stala
sídlem nového arcikněžství.49
religiöser Toleranz in Europa (Veröffentlichungen des Sächsischen Staatsarchivs, A : Archivverzeichnisse, Editionen und Fachbeiträge, 10). Halle – Saale 2008; URFUS, Valentin: Náběh k nové církevní politice Josefa I.
v Čechách – vnější rámec altranstädtské smlouvy? In: CZYŻ, R. – GOJNICZEK, W. – SPRATEK, D. (eds.):
Trzysta lat, s. 130–137.
46 Farář Janus zemřel 27. května 1719, šest týdnů před kanonickou vizitací strumeňské farnosti, která se konala
12. července 1719. Jeho tělesné ostatky spočinuly pod dlažbou presbytáře na evangelijní straně farního kostela
ve Strumeni. Viz LONDZIN, J.: Kościoły, s. 352–353. Administrátorem farnosti po Janusově smrti byl místní
kaplan, osmadvacetiletý Adam Zarus, rodák z Vladislavi. Viz AAW, AD, sign. II. b. 157, pag. 59.
47 AAW, AD, sign. II. b. 157, pag. 59–63.
48 ZAO, Královský úřad v Opavě, inv. č. 926, sign. 15/28d, kart. 641.
49 PINDUR, D.: Přehled, s. 86–88.
175
EDICE
Těšín 1673 srpen 3. neděle. Dopis těšínského zemského hejtmana Jana Fridricha Laryše ze Lhoty50
strumeňskému purkmistru51 a konšelům. Na žádost strumeňského faráře Jana Isidora Januse je nabádá, aby pod hrozbou vězení dohlíželi na řádnou katolickou výchovu strumeňské mládeže, její účast
na katechezích a přijímání svátosti smíření a svátosti oltářní.52
Slovutným moudrým a opatrným mě zvláště milým N. N. purkmistrem a radním města
Strumeně společně neb rozdílně k vuoli.
A poněvadž také mnoho mládeže u vás nekatolického zvláště, která nikdá ješče u přijímání nebyla, jest v příčině kteréžto J[eho] cís[ařské] Mil[osti] pána, pána nás všech nejmilostivějšího svatá inteci, aby taková všechna kněze katolické se vedla, se vztahuje, v čemž
sobě pan farář váš [si] stěžuje, že ku zpovědi a přijímání velebné svátosti jíti by se zdráhati měli. Protož vám také poručuji, abyste takovou mládež všechnu, která by byla, sepsati
dali, k vynaučení pravý samospasitedlnej víry katolické, domluvíce se s panem farářem,
na katechismus k němu vysílati pod skutečným vězením toho, který by dětí svých poslati
nechtěl, nařídili. Potom pak, jak by se vynaučili a pan farář čas svaté zpovědi jim naznačil
i ku posluhování všichni šli, v čemž jemu všelijakou pomoc učiniti chtějte. Pakliby kteří na
odpoře jich starší stavěti se chtěli, tehdy auřadu mému bez meškání věděti dejte, aby se
takový trestati například buď na penězích neb i vězením dle uznání a zamezení každého
mohli, budete tehdy věděti podle toho tak a nejináč se zachovati. Decretum v městě Těšíně
dne 3 Augusti 1673
Jan Fridrich Laryš.53
50 Jan Fridrich Laryš z Načeslavic, syn Jindřicha Laryše, držitele statků Karviná, Solca, Albrechtice a Stonava,
se narodil někdy před rokem 1624. Ve druhé polovině 30. let 17. století se oženil s Annou rozenou Gošickou
z Gošic. Dne 18. ledna 1645 prodal společně se svými sestrami Evou a Bohunkou panství Stonava Jiřímu Gočálkovskému z Gočálkovic. V letech 1674–1680 držel Komorovice u Bílska a v letech 1651–1675 rovněž Roztropice
a Bělovicko nedaleko Skočova. V roce 1654 byl povýšen do stavu svobodných pánů (baronů) a byl mu polepšen
znak. V té době byl ještě luterského vyznání, v roce 1663 byl na jeho zámku v Karviné odhalen rekatolizační
komisí vedenou fryštátským arciknězem Václavem Františkem Otíkem z Dobřan evangelický učitel. Někdy před
rokem 1667 konvertoval ke katolictví a vystupoval poměrně razantně proti svým někdejším evangelickým souvěrcům. S jeho konverzí souvisí vrchol jeho kariéry – zisk titulu císařského tajného rady a zemského hejtmana
Těšínského knížectví. Zemřel 22. ledna 1685 v Karviné. Blíže viz STIBOR, Jiří: Laryš ze Lhoty. BSSSM : Nová
řada, 2 (14). Ostrava 2001, s. 74–75; ŠMERDA, Milan: Protireformace, s. 239–241; PINDUR, D.: „Ženy“,
s. 84–102.
51 Jeho jméno se nepodařilo v archivních materiálech a literatuře dohledat.
52 KCC, Akta Parafii p. w. Św. Marii Magdaleny w Cieszynie, sign. 1, pag. 125. Nařízení však nebylo plněno zcela
důsledně. Ještě v roce 1679 vizitátor strumeňské farnosti konstatoval, že pravidelných odpoledních katechezí ve
farním kostele, konaných před a po nešporách, se účastní pouze několik chlapců jdoucích domů ze školy. Místní
mládež však přistupovala ke svátostem. Viz AAW, AD, sign. II. b. 74a, pag. 154. Srov. JUNGNITZ, J. (ed.):
Visitationsberichte Breslau, 1, s. 257; LONDZIN, J.: Kościoły, s. 342–343.
53 Nařízení podobného obsahu vydal pro těšínský magistrát 5. dubna 1686 na žádost těšínských jezuitů Laryšův
nástupce, zemský hejtman Těšínského knížectví Rudolf Sobek z Kornic. Znění dokumentu viz RADDA, Karl:
Materialen zur Geschichte des Protestantismus im Herzogtum Teschen. XII. Jahresbericht der K. K. StaatsRealschule in Teschen. Teschen 1885, s. 41, pozn. č. 1.
176
MATERIÁLY
Ne národní buditel, ale budovatel stavby národa
Osobnost středoškolského pedagoga Vincence Praska pohledem jeho žáka
JIŘÍ ŠÍL
Šíl, Jiří: Not a National Revivalist, but Nation Enhancement Maker: Personality of Grammar School Teacher Vincenc Prasek from his Student’s Point of View.
The contribution mentions the commented text of a moravian linguist and pedagogue Josef
Vlček, recalling memories of his grammar school teacher Vincenc Prasek. Text was written
in 1940, probably thanks to Karel Černohorský, and deals with the end of Prasek’s teaching
at grammar school in Olomouc in the second half of the 90s of 19th century, particularly in
1897–1899. Text brings vivid and so far unknown characteristics of Prasek’s image, personality, teaching and everyday behaviour.
Keywords Vincenc Prasek (1843–1912) * Josef Vlček (1880–1958) * Karel Černohorský
(1896–1982) * Memoirs * Olomouc * Slavic (Czech) Grammar School * Linguistic Purism *
Historiography
Contact Slezské zemské muzeum Opava; [email protected]
Dosud známé prameny k životu slezského pedagoga, vědce a veřejného činitele Vincence
Praska (1843–1912),2 jakkoli hojné a dobře uspořádané, neumožňovaly blíže charakterizovat jeho osobní vlastnosti nebo životní styl. Jak vysoký byl, jak se oblékal, jakým způsobem jednal se svým okolím v zaměstnání či v soukromí, jaké měl návyky, jak vypadal jeho
všední den? V následujícím materiálové příspěvku se pokusíme přispět k poznání Praskovy osobnosti zveřejněním dvou níže editovaných dokumentů z provenience Slezského
zemského muzea v Opavě. Jejich autorem byl Praskův žák a pozdější moravský středoškolský profesor Josef Vlček (1880–1958).
V V V
S blížícím se stým výročím Praskova narození, které připadlo na rok 1943, byly nejen
na Opavsku vyvíjeny snahy připomenout Praskovu osobnost, byť v dobových intencích,
které byly značně nepříznivé. Téměř celá oblast Praskovy působnosti ve prospěch české
1 Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování na
dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Slezské zemské muzeum (DKRVO, MK000100595), interní grantový projekt SZM č. IGS201310/2013. This work was financially supported by the Ministry of Culture of
the Czech Republic by institutional financing of long-term conceptual development of the research institution (the
Silesian Museum, MK000100595), internal grant of the Silesian Museum No. IGS201310/2013.
2 K osobnosti Vincence Praska srov. monografii ŠÍL, Jiří: Vincenc Prasek (1843–1912) : Má vůle je mým osudem.
Opava 2010.
ČLÁNKY A STUDIE JIŘÍ ŠÍL Ne národní buditel, ale budovatel stavby národa
177
společnosti byla zabraná nacistickým Německem a pisatelé museli být obezřetní před
cenzurou. Do rámce tohoto úsilí pravděpodobně zapadá i dopis středoškolského profesora Josefa Vlčka neznámému adresátovi z června 1940 (viz příloha č. 1), k němuž přiložil
dvanáctistránkový text memoárového charakteru (viz příloha č. 2). Dokument nicméně
přešel do Slezského zemského muzea z vlastnictví jeho ředitele Karla Černohorského
(ve funkci 1935–1938, 1945–1948) spolu s korespondencí Vincence Praska adresovanou
opavskému novináři Antonínu Otáhalovi.3 Tato souvislost svádí k domněnce, že Černohorskému byl Vlčkův dopis i původně adresován (viz oslovení Vážený pane kustode). Karel
Černohorský byl koneckonců po roce 1945 iniciátorem akce mající ocenit Praska, která
vedla k založení tzv. Praskovy komise při Slezském studijním ústavu v Opavě.4 V textu
Vlček sice píše o Karlu Černohorském na jednom místě výslovně ve třetí osobě, naopak na
dalším místě je Černohorského vlastnoruční doplněk.5
Je až podivuhodné, nakolik Praskovo charizma zasáhlo studenty, které učil na olomouckém gymnáziu byť jen pouhý rok či dva, navíc v posledním desetiletí své pedagogické kariéry. To nebyl jen případ Josefa Vlčka, obdobně silný dojem zanechal i v dalších osobách,
které zpovídal na přelomu 40. a 50. let 20. století Klement Králík.6 Sám Vlček v průvodním textu ke své reminiscenci připouští, že se s Praskem po středoškolských studiích již
nikdy osobně nesetkal a sám je překvapen, jak živě si jej více než čtyři desetiletí od maturity vybavuje. Přestože měla Vlčkova vzpomínka Vincence Praska ocenit především jako
pedagoga, podává nám nejpronikavější vizuální a psychologickou charakteristiku této
osoby vůbec.
Jak byl Prasek vnímán osobami, se kterými se každodenně stýkal? Vlček na jednom
místě vzpomínky upozorňuje, že některé Praskovy osobní charakteristiky a názory jsou
vtěleny do osoby profesora Ostrého v Hovorech olympských Jana Evangelisty Kosiny.7 Tato
imaginární postava nicméně zároveň vyjadřuje i postoje spisovatele, tedy Kosinovy.8
3 Slezské zemské muzeum, historická podsbírka, přírůstkové číslo H 295/1973.
4 Černohorský, Karel: Splaťme dluh Vincenci Praskovi. Zprávy Slezského Studijního ústavu, 1949, č. 5,
s. 1–3. K tématu blíže Knapíková, Jaroslava – KNAPÍK, Jan: „Splaťme dluh Vincenci Praskovi!“ : Tzv. Praskova akce Slezského studijního ústavu v Opavě 1949–1953. Slezský sborník, 102, 2004, č. 4, s. 241–263.
5 Jediným zdrojem, který zmiňoval existenci velmi osobní vzpomínky profesora Josefa Vlčka, byla krátká
zmínka v publikaci Viktora FICKA, O Vincenci Praskovi : Životopisný náčrt, bibliografie jeho prací. Opava 1961,
s. 14. Rukopis byl však nepřesně přiřčen K. Vlčkovi.
6 Králík, Klement: Vincenc Prasek jako profesor v Olomouci. Slezský sborník, 48, 1950, č. 2, s. 226–244.
7 Hovory olympské Jana Evangelisty Kosiny (1827–1899) vycházely roku 1875 v učitelském časopise Komenský
a byly o čtyři roky později souborně vydány brněnským nakladatelem Karlem Winikerem. Karas, Severin [Kosina, Jan Evangelista]: Hovory olympské 1: O purismu. Komenský, 3, 1875, s. 65–71, 81–86, 99–102, 115–119,
129–132, 145–148, 161–165, 180–182, 193–196, 209–213, 225–229, 278–281, 289–292, 309–312, 354–356,
369–373, 385–388. Souborně Kosina, Jan Evangelista: Hovory Olympské 1: Hovory o jazyku a literatuře. Brno
1879, 312 s.
8 Připomeňme si základní rysy a krédo člena olomouckého intelektuálního Olympu při českém gymnáziu. Olymp
byl stolovou společností, která se scházela v prostorách tamní Občanské besedy. Profesor Ostrý je charakterizován jako dochvilný a výmluvný člověk, nadaný schopností názorně prezentovat své názory na trefných příměrech
z přírody nebo každodenního života. Děj prvního hovoru o jazykovém purismu je situován do začátku roku 1874,
kdy Praskovi, coby nejradikálnějšímu arcibrusiči z olomoucké intelektuální společnosti kolem časopisu Komenský, vyšel v Praze nepochopený a odmítaný Brus příspěvečkem ke skladbě srovnávací. Hovor o purismu vedený
formou platónského kontroverzního dialogu mezi Ostrým a pražským publicistou Vodanem věrně vystihuje
myšlení této skupinky vzdělanců. Hlavní tezí olomouckých brusičů byl názor, že není důležité, nakolik se mění
slovní zásoba češtiny, pokud dokážeme tvořit věty dle slovanských zásad české jazykové skladby.
178
Jak již bylo naznačeno výše, doposud nejúplnějším publikovaným oceněním lidských
a pedagogických kvalit byl článek Klementa Králíka ve Slezském sborníku z roku 1950,
který se pro rané Praskovo působení na slovanském gymnáziu v Olomouci opíral o postřehy Josefa Bartochy9 a pro období po návratu z Opavy o výpovědi tehdy ještě žijících
pamětníků. Přestože zde zachycené vzpomínky na Praska-pedagoga nebyly jednoznačně
pozitivní a oslavné, je z nich cítit respekt k humánnímu a přímočarému vystupování.10
Takto vyznívají též ojedinělé pamětní texty Praskových žáků z opavského gymnázia. Josef Klapetek vzpomínku napsal pro výroční sborník školy,11 Adolf Emil Vašek a Rudolf
Bedřich Mácha své reminiscence publikovali v denním tisku.12 Také opavský profesor
češtiny a klasických jazyků Václav Hauer ve výročním sborníku českého gymnázia připouštěl, že i v dobách, kdy byl na této škole Praskovým podřízeným a neudržovali spolu
nijak přátelské vztahy, vystupoval ředitel vždy vlídně a zároveň bez zbytečných okolků.13
Zajímavé postřehy pocházející z rodiny školníka opavského gymnázia Jana Tesaře přináší
dopis Ludvíka Nováka Viktoru Fickovi z listopadu 1968.14
Josef Vlček, původce níže editovaného dopisu a průvodní několikastránkové vzpomínky na Vincence Praska, se narodil 8. 12. 1880 v Březové nad Svitavou (tehdy Moravská Březová). Roku 1899 absolvoval gymnázium v Olomouci a poté vystudoval klasickou
filologii. Působil jako středoškolský učitel ve Vyškově, Prostějově, Brně, Velkém Meziříčí
a v Praze, kde učil klasickou latinu a řečtinu. V roce 1905 se ve Vyškově seznámil se všestrannou výtvarnicí Zdeňkou Vorlovou (1872–1954) a roku 1906 se s ní oženil. Zdeňka
Vorlová-Vlčková, která se již roku 1898 stala první aprobovanou středoškolskou učitelkou
kreslení a rýsování v Rakousku, měla ve svém manželovi celoživotní oporu. Za 1. světové
války Vlček sloužil jako voják v bosenském Mostaru. V roce 1921 oba manželé vystoupili
z římskokatolické církve a později se přestěhovali do Prahy, kde Josef Vlček učil na vinohradském gymnáziu. Letní měsíce pak trávili Vlčkovi zpravidla ve Velkém Meziříčí. Roku
9 BARTOCHA, Josef: Ze studentských let. Věstník občanské záložny v Olomouci, 5, 1927, s. 90–97. Bartocha
(1859–1927), maturant na slovanském gymnáziu v Olomouci z r. 1878, středoškolský pedagog působící na českých gymnáziích v Přerově, Olomouci a v Uherském Hradišti. O Praskově stylu výuky a benevolentnosti vypráví
pro období 70. let 19. století podobným stylem jako Vlček, je však k němu více kritický.
10 Z dalších Praskových studentů na olomouckém gymnáziu se kritického, ale úctyplného zhodnocení se Praskovi dostalo například od historika Františka Hrubého, o čemž svědčí nejen vzájemná korespondence, ale též
nekrolog slezského pedagoga a vědce. Hý [HRUBÝ, František]: Dne 31. prosince 1912 zemřel v Napajedlech…
Český časopis historický, 19, 1913, č. 1, s. 137–138. Hrubý publikoval své první studie ještě jako student bohosloví v Olomouci v Praskově Slezském archivu. Blíže k tématu DOKOUPIL, Lumír: Počátky historické práce
Františka Hrubého v době studií v Olomouci. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis : Facultas philosophica : Historica, 33 (Sborník prací historických dedikovaný k pětašedesátým narozeninám doc. PhDr. Jindřicha
Schulze, CSc. Ed. Koucká, Ivana – Šmeral, Jiří), 2007, s. 175–182.
11 Klapetek, Josef: Dvě vzpomínky na ředitele V. Praska. In: Padesát let českého gymnasia v Opavě 1883–
1933. Opava 1933, s. 79–80.
12 Vašek, Adolf Emil: Vincenc Prasek a naše studentstvo. Ostravský deník, 13, 1913, č. 68, s. 2; TÝŽ: Z Praskova mládí. Ostravský deník, 13, 1913, č. 82, 86–88, 93; TÝŽ: Vincenc Prasek, Vlastenecké museum olomoucké
a Matice Opavská. Svobodná republika, 2, 1921, č. 54; MÁCHA, Rudolf Bedřich: Hrst vzpomínek na Praska.
Zájmy Slovače, 8, 1913, č. 3, s. 1.
13 HAUER, Václav: Všelicos z let studentských a učitelských. In: Památník českého gymnasia v Opavě 1883–
1923. Opava 1923, s. 44–45; Ke vztahu Hauer – Prasek blíže DOKOUPIL, Lumír: Ke spolupráci Václava Hauera
s Vincencem Praskem. In: Dějepis XXII. Sborník Katedry historie. Plzeň 2006, s. 226–236.
14 Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče, fond Ficek Viktor (60a), kart. 5, dopis L. Nováka z 8. 11.
1968. K Praskově rodovému jménu též NOVÁK, Ludvík: Rodové kořeny Vincence Praska. Těšínsko, 13–14,
1964, s. 11–18.
179
1948 manželé Vlčkovi vstoupili do Komunistické strany Československa. Josef Vlček zemřel 10. 8. 1958 v třebíčské nemocnici. Manželka jej údajně zpodobnila jako sv. Jiřího
v triptychu Jaro a také v obraze Básník v lese.15
EDICE
1. Dopis Josefa Vlčka (Velké Meziříčí) Karlu Černohorskému (Brno?), 26. 6. 1940
Rukopis, psáno inkoustovým perem, oboustranně popsaný list papíru o rozměrech
20,8 ×14,7 cm. Slezské zemské muzeum, historická podsbírka, přírůstkové číslo
H 295/1973/14
Vážený pane kustode,
plním svůj slib a posílám Vám stručný přehled toho, nač se dosud pamatuji o Praskovi
učiteli. Bylo mi 17 let, když jsem ho poznal a dokud jsem tyto vzpomínky nenapsal, ani mi
nebylo docela jasno, kolik pro mne jeho osobnost znamenala.
Nesetkal jsem se s ním potom už nikdy; jednou nebo dvakrát jsem mu psal, při slavnostních příležitostech; že však ve mně bylo ještě jedno jeho semeno, o němž jsem neměl ani
potuchy, objevilo se v roce [19]32, kdy jsem, dosti těžce churav, vzal do ruky meziříčskou
první purkrechtní knihu, založenou 1385. Naučil jsem se písmu, jazyku a věnoval jsem se
studiu místních dějin až do r. [19]38 s horlivostí, jakou jsem v sobě ani netušil. Snad z té
práce i něco přetrvá.16
Prasek už nebyl buditelem; byl budovatelem. Viděl, že jeho práce má úspěch, a jen hořel,
aby sám i s pomocníky za svého života vystavěl co největší kus stavby národa.
Uznáte-li, že se mé vzpomínky hodí k uveřejnění, dejte je vytisknout. Ne-li, prosím,
abyste je uchoval někde, kde by jich dosáhl, kdo bude jednou Praskovu práci oceňovat.
Že jsou naprosto upřímné a věrné potud, pokud lidská paměť vůbec může věrnou být, za
to ručím.
Prosím, abyste přijal můj dík za popud k této skice, a poroučím se Vám.
S úctou
26. VI. [19]40
Prof. Josef Vlček
t.č. ve Velké Meziříčí
(jinak v Praze III., Staré zám. schody 4)
2. Vzpomínka Josefa Vlčka na učitelské působení Vincence Praska v Olomouci, přiložená k Vlčkovu
dopisu z 26. 6. 1940 (viz výše)
Rukopis, psáno inkoustovým perem, dvanáct jednostranně popsaných číslovaných listů papíru o rozměrech 20,8 × 14,7 cm. Slezské zemské muzeum, historická podsbírka, přírůstkové číslo H 295/1973/14
15 BRYCHTOVÁ, Lenka: Malířské dílo Zdenky Vorlové-Vlčkové. Bakalářská práce, Masarykova univerzita. Brno
2011, s. 12–13; ŠABACKÝ, Josef: Cesty za krásou : Život a dílo Zdenky Vorlové-Vlčkové. Nepubl. strojopis; KŘÍŽEK, Josef: Zdenka Vorlová. Velké Meziříčí 1969. Šabackého rukopis a pozůstalost Vlčkovy manželky jsou uloženy v Archivu Muzea ve Velkém Meziříčí, fond B1 Vorlová-Vlčková Zdeňka.
16 Písemnosti
Josefa Vlčka jsou uloženy v dosud nezpracovaném fondu Vlček Josef 1926–1945 ve Státním
okresním archivu ve Žďáru nad Sázavou. Jsou zde i jeho přepisy meziříčských městských knih.
180
Vorel Vlček17
Učitel Prasek
Kdykoliv dnes, sám už na penzi, vzpomenu na Vincence Praska, za mé doby seniora profesorů na gymnasiu v Olomouci,18 vždy ho vidím v mysli obklopeného září hyperdulie kolem celého těla.19 Bylo tomu už tak – asi pro pověst mezi studenty –, když poprvé vkročil
k nám do třídy, a ničeho si kolem sebe nevšímaje, šel ke katedře. Vzhlédl obyčejně až po
zápisu do třídní knihy.
Od toho okamžiku až k odchodu z třídy, někdy dlouho po zazvonění, žil jsem v neustálém napětí. Stávalo se mi to také u prof. Polívky20 v přírodopise, občas i ve fyzice
u prof. Minaříka,21 ale nikdy tak důsledně a trvale, jako u Praska. Malá jeho postavička
sršela mladistvou energií, ač už byl velmi stár a blízek pense,22 jeho hlavička otáčela se
s hbitostí a přesností vojáka, jeho oči svítily za velkými brejlemi, jeho ruka pospíchala
po tabuli, když tam psal příklady ze srovnávacího jazykozpytu (septimánům v němčině),
anebo trapné otázky z moravských dějin.
Školou předepsaný nám úkol zůstal vždy hluboko pod minimem, které od nás žádal.
Rozumí se samo sebou, že jsme nestačili, že jsme mu úplně nikdy nerozuměli; dával nám
to nepokrytě najevo, ptávaje se nás, víme-li, co je to otka, Přemyslova otka; a když mu
selští znalci odpověděli, že je to malá lopatka na stírání hlíny z radlice, vyskočil s hněvem
a vybuchl: Bodec je to na volky, na spřežení, kterým musí stále býti pobízeno, aby konalo
uloženou práci, zrovna jako vy jej pořád potřebujete. Prasek nikdy neužil špatného neb
škaredého slova, dokonce ne nadávky. Za celou dobu, co nás učil, pamatuji se na jediný
trest. Postihl jím celou oktávu, když se vzbouřila a nepřinesla domácí úkol. Zavřel nás
po exhortě23 v neděli do třídy, nechal nás tam vyhlučet a usadit se, a pak nás, tuším ode
dveří, beze slova pustil. Styděl jsem se tehdy nesmírně; tolik mi záleželo na jeho dobrém
mínění.
Dobře to vyjádřil nedávno dr. Černohorský24 při rozmluvě: Z Praskovy fotografie, vidí-li
jen jeho poprsí, udělá si každý dojem, že to je velký člověk – míní tím člověk velké postavy.
Ale on byl vskutku veliký, jeden z největších v současné Moravě. Způsob, kterým ho zvěčnil Kosina v Olympských hovorech o profesoru Ostrém (rozmluva o čistotě jazyka), míse
tu své poznatky s Praskovými, je, myslím, největším dosud jeho pomníkem. Kosina a Pra17 Zde Josef Vlček uvádí i druhé příjmení dle dívčího jména své manželky, která po sňatku vystupovala pod jménem Zdeňka Vorlová-Vlčková a signovala tak i své práce.
18 Vincenc Prasek na olomouckém státním gymnáziu s českou vyučovací řečí učil v letech 1867–1870,
1871–1883 a 1895–1905. Když se v polovině 90. let 19. století vracel na olomoucké působiště po dvanácti letech
vedení soukromého matičního gymnázia v Opavě, neučil zde již žádný z kolegů z první poloviny 80. let.
19 Hyperdulie je úcta vyšší, než jaká je prokazována svatým, ale nižší než uctívání Boha. V křesťanství je zpravidla spojována s osobou Panny Marie. Zde v přeneseném významu jako výjimečná úcta.
20 František Polívka (1860–1923), botanik, středoškolský profesor přírodopisu, od r. 1902 ředitel české reálky
v Olomouci.
21 Karel Minařík (1856–1935), středoškolský profesor matematiky a fyziky, astronom.
22 Josef Vlček byl Praskovým žákem v letech v letech 1897–1899, v septimě a oktávě. Prasek odešel do penze
až v létě roku 1905, ale např. na dochované fotografii z roku 1896 působí mnohem starším dojmem než na
pozdějších snímcích z prvního desetiletí 20. století. Zemský archiv v Opavě (dále ZAO), fond Prasek Vincenc,
inv. č. 1200, kart. 19.
23 Exhorta – povzbuzující promluva, kázání katechety v rámci povinné výuky náboženství na středních školách.
24 Karel Černohorský (1896–1982), historik, muzejník a etnograf.
181
sek si byli navzájem brusem a nožem, brousili se stále o sebe k operaci vředů a neduhů,
jak žactva, tak společnosti v Olomouci, profesorů, učitelů i celého národa v Čechách i na
Moravě. Dva věrní strážcové u bran pokladů národní duše.25
Píšu tu jen vzpomínku na učitele vedlejšího, nezávazného předmětu, který mne učil jen
dva roky, sotva po dvou hodinách týdně, ale píšu s hlubokým pohnutím.
Lituji, že nemohu sestavit aspoň mrtvý seznam jeho činnosti školní, literární a veřejné.
Život mi k tomu nepřál oddechu a nepřeje ani dnes. Ale nevezmu na sebe hřích nevděku
a povím aspoň to málo, co ještě o něm vím.
Shlédl jsem ho občas za oknem kavárny v Národním domě, zahloubaného do čtení
novin. Čítal je, jako čte vrchní velitel zprávy o postupu svých vojsk. Soustředěně, přísně,
ale klidně. Věčné jeho nedokouřené portoričko trčelo mu z úst, obrostlých šedivějícími
vousy a kníry; vypadalo to však vždy, jako by celá tvář až k očím, vlastně brejlím, byla zarostlá. Při chůzi na ulici chodil vždy jako vystřelený šíp k cíli, pohybuje při tom lehce tělem
v bocích ze strany na stranu, jako když se prodírá tlačenicí, stále hotov ramenem zachytit první úder. Byl velmi malý, ale nikdo na to ani nepomyslil, když ho uviděl, ani z boku,
ani zezadu. Nebyl zavalitý, ale pevné, jadrné postavy, i ve stáří, oblečen nejraději v šosatý
císařský kabát a šedé kalhoty. To byla jeho učitelská uniforma; v předepsané úřední ani
se nepamatuji, že bych ho byl viděl, ani při nejslavnějších příležitostech, kdy také chodil
v černém. Dnes ovšem nikdo ani netuší, jak nebojácný to byl tehdy výraz nepoddajného
ducha – neskláněl se s úctou a bázní před premovaným suknem.26
Prasek svého přesvědčení netajil před nikým. S ostatními učiteli, většinou mnohem
mladšími, neměl viditelného bližšího styku. Šel-li ze školy v něčí společnosti, byl to obyčejně student, který měl touž cestu a Prasek s ním lehce hovořil o učení se jazykům, historii moravské, pobízel, povzbuzoval. Bydlil v Kašlíkově domě proti Pöttingeu,27 v prvním
patře, a často jsem mu tam nesl sešity s úkoly k opravě. Ovšem dnes už v paměti těžce sbírám, co mi na cestě připomínal; o sledu a příležitostech, krom několika málo význačných,
ani se neodvažuji něco určitého tvrdit.
Přes to však obsah jeho bytosti, jak jsem jej stačil pojmout, tkví ve mně pevně, jako
nevyloučitelná částka mne samého. Myslím, že to byl jeho čistý humanitism,28 který mne,
syna českého otce a německé matky, tak hluboce navždy připoutal k němu.
Učil nás jen němčině po ty dva roky.29 Učil nechápavé, lhostejné, němčině se vzpírající chlapce, kteří s útiskem habsburského němectví na každém kroku v Olomouci se
potýkali – s nepatrnými předběžnými znalostmi v němčině a v plném rozvoji puberty po
první klackovitosti. Leč překlad bible do gótštiny, staré modlitby v hornoněmčině, ukázky
25 Prasek byl podřízeným ředitele Kosiny na českém gymnáziu v Olomouci v letech 1868–1871 a 1872–1877.
Kosina se posléze stal zemským školským inspektorem pro Čechy v Praze. Oba dva psali vyhraněné jazykové
a literární kritiky do novin a časopisů, Prasek v té době zejména do Komenského, Opavského týdeníku, Koledy
a Světozoru. ŠÍL, Jiří: Bibliografie prací Vincence Praska pro léta 1861–1912 (2006), Opava 2006–2010. Dostupné on-line na http://uhm.fpf.slu.cz/prasek (cit. 28. 8. 2013).
26 Vlček zde naráží na rakouskou úřední uniformu z tmavě zeleného sukna opatřenou prýmky. Její podobu určovalo v popisované době Vládní nařízení č. 176 z 20. října 1889, obsahující náčrtky a přesný popis uniforem
a jejich doplňků. Publikováno roku 1889 v Říšském zákoníku na s. 443–461.
27 Rohový dům na Palackého ulici 15 v Olomouci.
28 Míněn zřejmě humanismus – postoj vycházející z uznané hodnoty každého lidského života a víry v univerzální
lidství; stavějící se proti různým formám partikularismu.
29 Prasek běžně učil na svých působištích němčině, přestože byl aprobován pouze pro klasické jazyky.
182
z těchto nářečí a z jejich mluvnice; srovnání s ostatními biblemi světovými, Védami30 a Zarathustrovou Zendavestou,31 to všechno blesklo hned v prvních hodinách novým světlem
do malých dušiček, bijících se přípravou den za dnem s profesory o ten kousek známky do
konference, do pololetí, za rok. Nikdy jsem před tím netušil, jak veliký je svět a jak velký
je v něm člověk. Naše obzory, přesto, že jsme do té doby také četli všechno, co jsme mohli
sehnat, najednou se rozběhly do velikých dálek – hned v septimě několik z nás jeho vlivem
začalo chodit do universitní knihovny v Olomouci, mořili jsme se s Boppovou gramatikou
sanskrtskou,32 sháněli jsme Vymazalovy výbory a učebnice polské a ruské.33
Když jsme došli k eposu o Nibelunzích,34 tu nejen RKZ, jimž už nevěřil,35 ale Ossian,36
Mahábhárata a Rámájanam,37 Lusiady,38 Kalevala39 – to všechno v příkladech a výrazných
charakteristikách běželo nám před očima, zvídali jsme o hrdinské písni jugoslávské,40
o bylinách,41 Nestorovi,42 Cyrilu a Metoději,43 o památkách staroslovanských,44 hned
s ukázkami a charakteristikou jazyka. Divíte se, že nám byl prorokem? Takový rozhled
a tak vysoké stanovisko jsme dosud nepoznali.
30 Védy tvoří nejstarší součást sanskrtské literatury a zároveň nejstarší část hinduistických textů.
31 Zend Avesta – soubor textů zoroastrismu, východního náboženství pojmenovaného po prorokovi Zarathuštrovi. Prasek píše v pamětech, že se, na základě školení ze srovnávací lingvistiky u prof. Friedricha Müllera
na vídeňské univerzitě, pokusil o překlad části Zend Avesty do češtiny. Partii překladu o potopě světa údajně publikoval v Moravské orlici. Praskovy paměti vyšly souborně třikrát (1910, 1931 a 2006), zde citujeme dle původního vydání v Opavském týdeníku. PRASEK, Vincenc: Půlstoletí kulturních našich snah pro Slezsko. Opavský
týdenník 41, 1910, č. 42, z 1. 6.
32 Franz Bopp (1791–1867), německý lingvista, zakladatel srovnávací jazykovědy, v letech 1833–1852 vydal
srovnávací gramatiku sanskrtu a šesti dalších jazyků.
33 František Vymazal (1841–1917), editor jazykových, dějepisných a občanskovědných učebnic, konverzačních
příruček a překladatel. Živil se jako korektor novin. Jazykově nadaný Vymazal vydával praktické příručky pro
jazykové samouky, zejména pro slovanské jazyky.
34 Píseň o Nibelunzích (německy Das Nibelungenlied) je dvoudílný středověký hrdinský epos, který vznikl ve
13. století a je napsán tehdejším lidovým jazykem – středohorní němčinou.
35 Svůj názor na boj o Rukopisy královédvorský a zelenohorský Prasek publikoval nejprve obecně v časopise
Komenský a ve vztahu k A. Vaškovi a A. V. Šemberovi roku 1907 ve věstníku Matice opavské. PRASEK, Vincenc: Spory o rukopisy. Komenský 28, 1900, č. 10–15, s. 147–149, 165–167, 179–181, 195–197, 213–215; TÝŽ:
Antonín Vašek a Alois Vojtěch Šembera : Příspěvek k dějinám literárním vůbec a ke sporům o rukopisy r. 1879
zvláště. Věstník Matice opavské 15, 1907, s. 87–108.
36 Ossian je vypravěč a domnělý autor cyklu epických básní publikovaných skotským básníkem Jamesem Mac
Phersonnem v době kolem roku 1760. 37 Mahábhárata a Rámájanam jsou staroindické eposy psané v sanskrtu z 8.–2. stol. př. K.
38 Lusovci (Os Lusíadas, Lusíadové), je klasické dílo portugalské literatury, epos básníka Luíse Vaze de Camõese,
vydaný prvně roku 1572.
39 Kalevala je karelo-finský národní epos sestavený Eliasem Lönnrotem z ústní slovesnosti Finů a Karelů. Epos
shrnuje v sérii příběhů tří bohatýrů, Lemminkäinena, Väinämöinena a Ilmarinena, potomků mýtického Kalevy,
celou finskou mytologii.
40 Jihoslovanský hrdinský epos – rozsáhlá veršovaná skladba opěvující hrdinské skutky. Hrdina bojuje nejen se
silnějšími soupeři, ale i s nadpřirozenými bytostmi (např. boj kralevice Marka se saní).
41 Ruské byliny – žánr ruských epických hrdinských básní, které obvykle popisují hrdinské činy bohatýrů (např.
Ilja Muromec).
42 Nestor (žil na přelomu 11. a 12. století po Kristu), mnich pečerského kláštera v Kyjevě, je označován za autora
původní verze nejstarší dochované ruské letopisné sbírky („svodu“) zvané Povesť vremennych let.
43 44 Cyrilometodějské legendy – líčí život a skutky sv. Konstantina a Metoděje v 9. století po Kristu.
Staroslovanskými literárními památkami je míněn soubor nejstarších literárních textů církevního charakteru,
např. legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile.
183
K tomu měl vysoké vzdělání estetické a ukazoval nám stále, jak různou formou, ale
stejně nesmrtelně psal Walter von der Vogelweide,45 Hans Sachs,46 Goethe,47 Herder48
a Schiller.49 Středem jeho pozornosti a rozboru však byly Grimmovy pohádky.50 Ach, ty
pohádky! Nezapomenu do smrti, jak jsme k nim sháněli slovanské paralely, dokazující,
že jsou si lidé na celém světě příbuzní a vycházejí z téhož kořene; jak jsme v nich hledali
starou moudrost, mythologii i pohanské náboženství, jak jsme se učili chápat jednoduchost, plnost i koncisnost výrazu i vypravování, jak jsme poprvé přibližovali se pochopení
úžasné výběrové a uhlazovací práce, kterou koná – anonymně – lid. To vidím, ovšem teprve dnes, kdy jsem se k vyhraněnému stanovisku o tom probil za půl života. Ale vidím
zřetelně, že on to kladl toto símě do mojí duše.
Učil nás chápat Klopstocka,51 Jean Paula,52 tehdy moderního Hauptmanna;53 a norští
velikáni pomáhali mu osvětlovat germánský svět,54 jehož Walhallu srovnáním s antickými
a slovanskými božstvy nám v duši upevnil. Dnes ještě vzpomínám na jeho zkazky o Thorovi a Locki,55 na trefné jeho výklady o přírodním původu a funkcích bohů. Mluvil stále ze
stanoviska celého lidstva, při stálém srovnání z ohromného pokladu nashromážděných
vědomostí o tom o všem.
Někdy nás to jistě až zalévalo a skoro dusilo, protože sami jsme neměli nejmenšího věcného podkladu pro to, abychom ho mohli sledovat. Ale jak jsme to pak všechno hladově sháněli! Já sám bych se byl tehdy utopil v světové literatuře. Nezapomenu také na to, jak nám
vštípil porozumění pro největšího německého umělce slova a hudebního výrazu, Heineho.56
Při tom stále pobízel. Zakládejte si seznamy synonym, dvojice slov, frazeologie; slovíčka po staru po jednotlivu [tak!] hledaná nemají smyslu ani ceny, leda pro chvilku. Srovnávejte, čtěte, pište. Bez Praska sotva bych byl šel studovat filologii. Jeho příklad (znal
sám, dobře, 14 jazyků)57 a jeho poučení, jak si práci usnadnit, jsou nedocenitelná. Už ty
45 Walther von der Vogelweide (cca 1170 – cca 1230), německý básník a minesengr působící v rakouských a německých zemích.
46 Hans Sachs (1494–1576), německý básník a dramatik působící v Norimberku.
47 Johann Wolfgang Goethe (1749–1832), německý dramatik a básník, představitel tzv. výmarského klasicismu.
48 Georg Friedrich Herder (1744–1803), německý filozof, teolog, básník a literární kritik, představitel tzv. výmarského klasicismu.
49 Friedrich Schiller (1759–1805), německý spisovatel, básník a dramatik, představitel tzv. výmarského klasicismu.
50 Dle dopisů Praskova spolužáka z vídeňských studií filologie Adama Fleischmanna analyzoval pohádky bratří
Grimmů na svých přednáškách vídeňský slavista Franz Miklośić. ZAO, fond Prasek Vincenc, inv. č. 138, kart. 2.
51 Friedrich Gottlieb Klopstock (1724–1803), německý básník a jazykovědec.
52 Jean Paul, vlastním jménem Johann Paul Friedrich Richter (1763–1825), německý spisovatel.
53 Gerhard Hauptmann (1862–1946), německý dramatik a prozaik.
54 Norskými velikány jsou myšleni představitelé severoevropského sociálně-kritického realismu, především dramatik Henrik Ibsen (1828–1906).
55 Thor a Loki jsou starogermánští bohové ze severské (germánské) mytologie.
56 Heinrich Heine (1797–1856), německý prozaik, básník, publicista a esejista, představitel hnutí Junges Deutschland v období romantismu.
57 Kromě dobré znalosti němčiny, klasické latiny a řečtiny byl Prasek schopen porozumět na základě studia
srovnávací jazykovědy v podstatě jakémukoliv indoevropskému jazyku, prokazatelně uměl polsky a maďarsky,
ale ovládal do jisté míry i sanskrt a staroperštinu. Díky svému slavistickému školení ovládal samozřejmě staroslověnštinu a moderní slovanské jazyky, do jisté míry rozuměl i řeči germánských národů. Kromě toho rozuměl
románským jazykům (např. francouzské texty v písemné pozůstalosti; překládal z rumunštiny na konci 60. let
19. století) a používal pro některé výklady také analogie z litevštiny.
184
zmíněné seznamy slovních skupin. Nevím už, mám-li to ze školy nebo z hovorů na cestě
domů – řekl jednou: Víte, jak to dělám, abych ty jazyky nezapomněl? Večer co večer mám na
nočním stolku knížku jiného jazyka, střídavě; než usnu, přečtu z ní stránku, nebo dvě. Tím
udržuji příslušné partie mozku v stálé svěžesti a nezapomínám.
Čtu-li nesnadného cizího spisovatele poprvé, vezmu si knihu do kapsy na procházku a někde venku, daleko od všech pomůcek, snažím se vniknout vší mocí do smyslu věty, odstavce,
kapitoly, knížky. Co nemohu rozřešit ani z dosavadní znalosti, ani vtipem a kombinací, podtrhnu tužkou. Když pak přijdu domů, vezmu k ruce slovník a rozumím okamžitě celému
místu, kapitole, jako hračkou. A práce, takto vynaložená, odplácí se mi stonásob – cvičením,
opakováním, kombinací, ostrovtipem.58
Zkušený učitel snadno posoudí, jaké přímo poklady pedagogických zkušeností – autopedagogiky – nám tím rozdával. To jsou však jen příklady, na něž se zřetelně pamatuji;
podle celkové jeho osobnosti soudím, že na tisíce jiných podobných prošlo denně naším
sluchem a vzklíčilo tam, aniž si toho jsme vědomi. Možná, že tak stavěl celý náš světový
názor na nových základech, naše morální a etické hodnoty.
Ať jsme četli cokoliv, žádal hned domácí a slovanské paralely. Stále jsme srovnávali. Jak
hluboké a nezničitelné základy vědomí lidského společenství tím v nás položil, o tom ani
dnes nemám ještě jasného vědomí.
Uvěříte mi, řeknu-li, že při tom strhujícím proudu myšlenkového materiálu ostatní
stránky školské rutiny docela zmizely. Za každou pohotovou vědomost ve zmíněném
oboru, mimo školní knihu, zvláště však za jasný názor na dějiny moravské byla pochvala,
skoro jediný Praskův pedagogický prostředek. Ani zmíněná už pobídka otkou nevyskytla
se v řeči častěji než jednou, dvakrát do roka.
Za katedrou sedával celou hodinu; byl tam jako mistr za pracovním stolem v dílně,
a sám pracuje, stálým příkladem učil nás rozeznávat, srovnávat, jasně myslit a mluvit. Jen
občas vyběhl k tabuli, napsal, co potřeboval, úhledným písmem, rychle, a zas se vracel
na místo. Nesčetné byly popudy, které na všechny žáky sypal bez oddechu. Jak to bylo
s Milotou z Dědic?59 Proč mluvíte tak nedbale česky? Čtěte jen dobré spisovatele. Noviny
neumějí česky – překládají z cizích jazyků – především z němčiny – slovo za slovem, a nemají
ani potuchy o tom, že teprve vlastní výrazná frazeologie tvoří jazyk. Četli jste Tovačovskou
knihu?60 Co víte o Karlu starším ze Žerotína?61 A to jste Moravané? Překrásnou sbírku
listů synovi máme od paní Zuzany Černínové z Chudenic.62 Kdo jste byli v Nákle? Od čeho
58 Kromě této soukromé metody učení a udržování znalostí cizích jazyků je znám Praskův návrh na učebnici polského jazyka, kde chtěl uplatnit svéráznou, tzv. přelévací překladovou metodu coby mnemotechnickou pomůcku.
ZAO, fond Prasek Vincenc, inv. č. 700, kart. 7, korespondence s nakladatelstvím Jan Otto v Praze.
59 Milota z Dědic (†1307), český šlechtic pocházející z významného rozrodu Benešoviců, představitel politiky
krále Přemysla Otakara II.
60 Tovačovská kniha, soupis moravského zvykového práva Ctibora Tovačovského z Cimburka (1438–1494) pod
názvem Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v markrabství moravském. Novodobou edici knihy připravil Vincenc Brandl v Brně roku 1868.
61 Karel starší ze Žerotína (1564–1636), moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu.
62 Zuzana Černínová z Chudenic (1600–1654), Vlček naráží na její dopisy z let 1638–1648 Humprechtu Janu
Černínovi z Chudenic (1628–1682). Novodobou edici připravil KALISTA, Zdeněk (ed.): Korespondence Zuzany
Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem Černínem z Chudenic. Praha 1941, přístupné rovněž
on-line na http://texty.citanka.cz/kalista/zctoc.html (cit. 1. 10. 2013).
185
pochází název osady?63 Choďte do musea, všimněte si prací a článků Havelkových,64 Wanklových,65 pí. Havelkové,66 pí. Berty Sojkové,67 P. Wurma!68 Já jsem studoval ve Vídni a dělal
jsem zkoušky pro české i německé střední školy; bylyť na Moravě české jen dvě.69 Znal jsem
Miklosiće.70 Nejumělejší češtinou psal Daniel Adam z Veleslavína71 na sklonku zlaté doby
české literatury; co jste četli a co o něm víte? To jsou tak namátkou témata jeho neoficiálních výkladů, k nimž se při probírání německé literatury naskytla příležitost. Ale krom
nich nikomu z nás neodpustil v čemkoliv názor neb pojem nejasný a pěstoval a vyváděl jej
z mlhy k určitosti, takže jeho výkladů bylo na tisíce a desetitisíce. Jak se to do těch dvou
týdenních hodin vešlo, je mi dosud hádankou.
Při tom býval klidný, ani rukama nedělal velkých nebo prudkých gest. Jeho ruce byly
neobyčejně citlivé, jako křehké, krásně modelovány, ač už scvrklé stářím, když jsem je viděl, a plny uzlů na prstech. Všechno bral jemně do ruky, a vztyčený ukazovák, jehož zřídka
užil, podtrhl pronášenou větu neobyčejně silně. Vzpomínám i na jeho malé, elegantní
nohy v prosté, příliš veliké, pohodlné obuvi. Působil stále dojmem přirozené, neumývané
a nevymydlené čistoty, rozumíte-li, co tím chci říci.
Nejvyšším bodem jeho pedagogické moudrosti byla zralá tolerance.72 Spolužáci podnes
vzpomínají, že nikdy nikoho neznásilňoval, nýbrž nechal každého pracovat tak, jak mohl
a uměl. Trpělivě nám vždy znova vykládal správné stanovisko nebo filologické důvody, filosofické a literární vztahy – o tom by byla dlouhá kapitola. Je pravda, že v té době jeho
rukama byly prošly už tisíce žáků a mnoho profesorů – ale přec jeho vědomosti a znalosti
vychovatelské vysoko převyšovaly všechno, co jsme v té době znali a zkusili.
Jak neúnavně pracoval mimo školu, o tom vydává svědectví jeho nepřehledná činnost
sběratelská, literární i zpravodajská. Jeho práce jistě budou znova a znova probírány, studovány a registrovány odborníky na slovo vzatými. Praska nemůže přejít nikdo, koho zajímá čistota jazyka, moravské či slezské dějiny, otázky mravní a školské té doby.
Všude byl průkopníkem a bojovníkem v prvních řadách. Kazičechům na porok – praví
Kosina – vydal v samotné Praze na světlo Brus příspěvečkem ke skladbě srovnávací,73
63 Prasek k tématu napsal několik textů, souborně vydal brožuru Jméno Náklo. Olomouc 1904. Jde o otisk ze
Selských listů téhož roku.
64 Jan Havelka (1839–1888), moravský středoškolský profesor, etnograf, spisovatel a redaktor.
65 Jindřich Wankel (1821–1897), český lékař, archeolog a speleolog působící na Moravě.
66 Vlasta Havelková (1857–1939), česká etnografka a muzejnice, zaměřená především na výzkum výšivky a ornamentu ve slovanském lidovém umění. Dcera J. Wankela a manželka J. Havelky.
67 Berta Sojková (1860–1932), učitelka, pracovnice v moravském ženském hnutí, sběratelka lidových výšivek,
národopisná badatelka.
68 Ignát Wurm (1825–1911), moravský kněz, politik, publicista, muzejník a národopisný badatel. Spolu
s Praskem, Wankelem a Havelkou zakládal v létě 1883 české muzeum v Olomouci.
69 Slovanská, přesněji řečeno státní gymnázia s českou vyučovací řečí v Brně a v Olomouci byla zřízena v roce 1867.
70 Franjo (Franz) Miklošič (1813–1891), vídeňský slavista slovinského původu.
71 Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599), český nakladatel, spisovatel, organizátor literární činnosti a humanista.
72 Tento Vlčkův názor potvrzují svědectví ze zasedání disciplinární komise při olomouckém gymnáziu. Státní
okresní archiv v Olomouci, fond Slovanské gymnázium Olomouc I. 1867–1953 (1994), kart. 16, inv. č. 845.
73 Brus příspěvečkem ke skladbě srovnávací (Praha 1874) byl nejkontroverznější Praskovou knihou, která vyvolala prudký odpor v české žurnalistice (Vítězslav Hálek v Národních novinách z 23. 4. a 30. 4. 1874, č. 110 a 117),
zatímco pražská jazyková kritika, reprezentovaná především Martinem Hattalou, se k ní nevyjádřila. Kniha byla
kritizována a parodována pro autorovy typické jazykové zvláštnosti a rozmary, čímž byly potlačeny přednosti
knihy, spočívající především ve výběru frází a syntaktických příkladů založeném na starší literatuře a lidové mluvě.
186
knížku to malou, ale plnou bojovného ducha, nadšení pro věc a vzácných postřehů, v níž
celé české spisovatelstvo upozornil na nebezpečí neznalosti české skladby.74
Vzpomínám si ještě matně na jeho vypravování o tom, jak začal učit na německém
ústavě, myslím v Těšíně*,75 jak tam probouzel s jedním kolegou české a slovanské vědomí
v žácích, kteří převážnou většinou byli českého původu.76
Nezapomenu také, že na něm jsem prakticky poznal cenu vážného mimoškolního a mimoúředního zaměstnání. Jeho zcela neobyčejná svěžest duševní jistě měla původ v tom,
že jako cestovatel novým světadílem stále objevoval věci nové a závažné. Ospravedlňoval
svůj život denně novým dobrým skutkem.
Víte jistě, co je studentovo pohrdání profesorem. Sebemenší nesrovnalost a nesouhlas
mezi učitelovým životem a jednáním z jedné a jeho slovy ve škole z druhé strany vyvolá
u analogizující mládeže ostrou, až nespravedlivou kritiku a zbaví učitele panenskosti,
nimbu i vlivu. To se mi u Praska nestalo nikdy, ač jsem byl z největších kritikářů ve třídě.
Ani jeho zevnějšek, ani jeho chování nikdy nebyly ve sporu s jeho vnitřním člověkem. Jeho
osobnost mohla být a byla různě oceňována; měli jsme učitele elegantnější, vytříbenější,
vtipné i ostřejší; ale krom prof. Navrátila77 a Bezdíčka78 nikdo nežil tak upřímně a v souladu s celou svou bytostí, jako on.
Byl jedním z nejpřítomnějších [tak!] a nejprobuzenějších lidí (jak je cení Thoreau),79
které jsem kdy poznal. Jako lovec v pralese, jehož život stále závisí na bystrosti smyslů
a správné reakci na vnější popud. A také tomu učil své žáky stálým duchovním zápasem
a závoděním. Znal věc, které učil, chtěl jí naučit a vynalézal k tomu stále nové prostředky.
I když toho bylo mnohem víc, než látka osnovami předepsaná žádala.
Nikdy nebyl ledabylým řemeslníkem, nýbrž vždy bedlivým a opatrným mistrem, často,
velmi často výkonným umělcem v učitelství. Proto nám také nikdy nedělal kázání, ač ho
kluci často zlobili, špatně se připravovali a jeho nadšených hovorů různě pod lavicemi
zneužívali. Člověk měl u něho pocit jako při bochníku dobrého, zdravého chleba: byl by
ho chtěl mít pořád u sebe, jako starostlivého otce. Nikdy jsem od něho neslyšel konvenční
frázi; neměl obvyklých úsloví ani citoslovců [tak!] jako tak mnoho unavených učitelů; nikdy nepromluvil slova o vlastenectví. Neměl na to kdy, pro vlastenecké činy.
74 Vlček zde naráží na Praskovy jazykovědné studie ze 70. let 19. století, kde autor za nejdůležitější znak jazykové správnosti češtiny považoval jeho slovanskou skladbu. Kromě již zmiňovaného Brusu vyšel ještě roku 1874
v Olomouci Praktický pravopis s mluvničkou a cvičné úlohy z přísloví a pořekadel pro školu a dům v nakladatelství
Vladimíra Žákovského.
75 Zde vložena poznámka Karla Černohorského: zřejmě v Opavě, kde Prasek suploval krátkou dobu na něm. gymnasiu od r. 1868. K. Č. Prasek skutečně v Těšíně nikdy neučil, pouze se na těšínské gymnázium s německou
vyučovací řečí hlásil z Olomouce ještě jako středoškolský suplent v létě 1871. Nebyl na slezskou školu doporučen
a přijat údajně s výslovným poukazem na své české smýšlení, proto nakonec odešel učit na rok do Chrudimi a do
Tábora. PRASEK, Vincenc: Půlstoletí kulturních našich snah pro Slezsko. Opavský týdenník, 41, 1910, č. 47, s. 1.
76 Oním kolegou byl snad míněn Antonín Vašek, který učil na německém gymnáziu v Opavě od konce 50. let
19. století až do roku 1873, kdy byl přeložen na české gymnázium do Brna.
77 Viktor Navrátil (1852–1927), středoškolský pedagog a sbormistr působící v Olomouci a ve Valašském Meziříčí.
78 Josef Bezdíček (1873–1936), středoškolský profesor působící v Olomouci a v Brně, autor spisů z oboru personalistiky.
79 Henry David Thoreau (1817–1862), americký filosof, esejista, moralista a básník. Vlček zde snad naráží na
Thoreauovu přírodní filozofii, která akceptuje kulturu, ale staví se skepticky k civilizaci, ačkoliv ji zcela nezavrhuje. Odkazuje možná i na spis Resistance to Civil Government, který Thoreau publikoval roku 1846 a který je
považován za jeden z inspiračních zdrojů projevů „občanské neposlušnosti“.
187
MATERIÁLY
Z popularizační palety profesora Pavla Olivy, DrSc.
(K 90. narozeninám učence, pedagoga, překladatele
a popularizátora antického starověku)
IGOR LISOVÝ
Lisový, Igor: From the Popularising Oeuvre of Professor Pavel Oliva, DrSc. (Dedicated to the
90th Birthday of the Scholar, Pedagogue, Translator and Populariser of Classical Antiquity)
The contribution is devoted to a frequently overlooked, yet very important aspect of the professional activity of the Czech scholar, pedagogue and translator Pavel Oliva, who is celebrating his 90th birthday this November. The author of this contribution defined important
facets of his work, which have not yet been evaluated in Czech Classical studies so far: producing portraits of significant historical figures (Solon, Demosthenes, Polybius, Spartacus),
popular-synthetic synopses about the history and culture of Ancient Greece, encyclopaedic
entries, translations of Classical authors (Greek poetry, Polybius, Demosthenes, Aristotle),
and the Holocaust as a memory of a distant past.
Key words Pavel Oliva * Historiography * Popularization of Antiquity * Czech Republic *
Holocaust
Contact Ostravská univerzita v Ostravě; [email protected]
Popularizace odborných poznatků se zrodila již v dávné minulosti evropských dějin, z antického prostředí jmenujme tvorbu klasiků, jako byl Aristotelés, Vitruvius Quintilianus
Ampelius či jiní. V současnosti lze popularizační tvorbu vnímat jako mnohem dalekosáhlejší a účelovější, neboť se snaží zprostředkovávat poznatky badatelů širší veřejnosti
a současně reaguje na poptávku knižního trhu. Podstatný i velice prospěšný z hlediska
kulturního a estetického je nepochybně její vliv na humanizaci společnosti. Ne náhodou
se mezi tak významné popularizátory antiky, jakými byli R. Mertlík, V. Zamarovský, J. Burian aj., řadí také profesor P. Oliva.
Jelikož jméno profesora Pavla Olivy, DrSc. je dobře známo u nás a v zahraničí, dovolím
si na tomto místě pouze připomenout, že prof. Oliva je mnohým odborníkům i laickým
čtenářům znám především jako autor knih Raná řecká tyrannis (Studie k otázce vzniku
státu) (Praha 1954), Pannonie a počátky krize římského impéria (Praha 1959) či Sparta
a její sociální problémy (Praha 1971). Již při zpracování tématu o tyrannidě v Athénách
zaujal P. Olivu i další důležitý problém – otázka vzniku a formování státu v Athénách, především pak činnost Peisistratova předchůdce, zákonodárce a básníka Solóna. Tak vznikly
Olivovy monografie Solón (Praha 1971) a Zrození řecké civilizace (Praha 1976).1 Oliva
1 Její přepracované anglické vydání vyšlo v Londýně (1981) a Edmontonu (1985) a italské vydání v Milánu
(1983).
188
publikoval i německou verzi Solónova životopisu s názvem Solon: Legende und Wirklichkeit
(Xenia 20, Konstanz 1988). Protože v české
vědě o antickém starověku dlouhá léta chyběla
syntetická práce o helénismu, věnoval se P. Oliva
úspěšně i této problematice. Plodem jeho snahy
se stala monografie Řecko mezi Makedonií a Římem (Praha 1995).2
Obrovským přínosem Pavla Olivy do české
vědy o antickém starověku se za poslední léta
stala jeho trilogie Zrození evropské civilizace
(Praha 1995; Praha 2003; její první vydání vyšlo
v roce 1976 pod názvem Zrození řecké civilizace
Prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc.
v nakladatelství Academia), Kolébka demokracie.
Zdroj: archiv autora
Dějiny a kultura klasického Řecka (Praha 2000)
a Svět helénismu (Praha 2001), vysoce ceněná jak u nás, tak i v zahraničí. Jejich úroveň
poněkud vybočuje z běžně chápané popularizační produkce, proto bych se jim rád věnoval v budoucnu v detailněji pojatém samostatném příspěvku.
Kromě výše zmíněných i dalších Olivových odborných studií3 byla publikována řada
vynikajících portrétů významných historických osobností antického starověku z pera
Olivových současníků – badatelů zabývajících se antikou (J. Pečírka, V. Ehrenberg aj.),
populárně-syntetických přehledů o dějinách a kultuře starověkého Řecka, jakož i řada
encyklopedických hesel v kolektivní Encyklopedii antiky (autor. kolektiv vedl Ludvík Svoboda. Praha 1974) a Encyklopedii dějin starověku (autoři Václav Marek, Pavel Oliva a Petr
Chorvát. Praha 2008). Mnohé Olivovy zprávy, recenze a referáty dodnes tvoří neocenitelnou historiografickou základnu pro každého, kdo se antikou zabývá. Profesor Oliva je
rovněž tvůrcem celé řady zdařilých překladů původních děl antických autorů. Ke jmenovaným směrům tvůrčí činnosti prof. Olivy patří ještě jedna, navýsost neantická tematika:
holocaust.
Portréty významných historických osobností antiky
Obraťme nejprve pozornost k portrétům významných historických osobností antiky, kterým prof. Pavel Oliva věnoval knižní publikace. Patří k nim biografické přehledy o Solónovi, Démosthenovi, Polybiovi a Spartakovi. Jiným historickým osobnostem Oliva věnoval speciální příspěvky, například Periklovi a Aspasii.4 Jelikož o Solónovi a Spartakovi
se svého času psalo více než dost a částečně jsme již tyto práce připomněli, upozorním
2 V této publikaci autor probírá otázky rozmachu řeckého světa v době archaické, podstatu athénské polis a její
arché, zkoumá vliv Sparty na mezinárodní politiku Řecka a uzavření Antalkidova („královského“) míru roku
387 př. Kr., sociální proměny v Řecku v době krize městských států i panhelénské a hegemonistické tendence
v jejich politice. Značnou pozornost věnuje autor knihy nástupu Makedonie, diadochům a epigonům, římské
expanzi na území Řecka a nastolení římského míru na Balkánském poloostrově.
3 Viz přehled bibliografie P. Olivy, které sestavil autor tohoto příspěvku: Pavel Oliva, univ. profesor, PhDr., DrSc.
Bibliografie. České Budějovice 1998; Profesor PhDr. Pavel Oliva, DrSc.: Život, bibliografie (1997–2002) a korespondence. České Budějovice 2003; Profesor PhDr. Pavel Oliva, DrSc.: Bibliografie. Praha 2008.
4 Relationes Budvicenses, 2, 2002, 3, s. 25–33.
MATERIÁLY IGOR LISOVÝ Z popularizační palety profesora Pavla Olivy, DrSc.
189
na dvě jeho poslední publikace, a to knižní portréty Démosthena a Polybia. Obě knihy
vznikly na základě autorských překladů: P. Oliva publikoval překlad Démosthenových řeči
na sněmu a také vydal čtyři svazky Polybiových Dějin.5
V životopisu významného athénského řečníka a politika Démosthena,6 jenž jako neohrožený zastánce athénské demokracie skončil tragicky (spolkl jed ve svatyni na Kalaurei, nevelkém ostrově při pobřeží Argolidy, kam byl nucen utéci), autor nabízí čtenářům
kromě předmluvy, epilogu, bibliografie, rejstříku a vzácné obrázkové přílohy devět základních kapitol o napínavé životní cestě Démosthena od dětství, mládí, dospělosti přes
jeho složitý politický boj až ke smrti. O obsahu této knihy srozumitelně vypovídají názvy
kapitol: Spor o rodinný majetek, Soukromé pře a počátky politické činnosti, Proti make
donské expanzi, Filokratův mír, Nové rozbroje, Rozhodné střetnutí, Obhajoba veřejné činnosti, Harpalova aféra a Poslední boj.
Druhá zmiňovaná kniha, kterou prof. Pavel Oliva vydal, je věnována Polybiovi.7 Vznikla
během autorovy práce na překladu, jehož obtížný text vyžadoval pečlivý komentář. Právě
ten posloužil jako základ pro zpracování obšírné a souvislé látky, jejíž páteř tvoří analýza
Polybiovy koncepce dějepisné metody. Kniha obsahuje zejména tyto základní otázky: život a doba, v níž byl Polybios činný (s. 9–22), charakteristika Polybiova díla (s. 23–28),
podstata pragmatické historie (s. 29–38), vztah historika k bohům a osudu (s. 39–44),
Polybiovy postřehy o ústavách starověku (s. 45–54) či Polybiův vztah k historikům a hodnocení tehdejších osobností, které se významným způsobem podílely na politickém rozhodování i na vojenských akcích (s. 55–74). Stejně jako překlad Polybiova díla je monografie
vzácným a velmi cenným přínosem profesora P. Olivy pro českou i evropskou vědu o antickém dějepisectví.
Populárně syntetické přehledy o dějinách a kultuře starověkého Řecka
Tato práce prof. P. Olivy má dva podstatné směry, které našly svou realizaci v napsání
dílčích kapitol pro kolektivní díla Civilizace starověkého Středomoří ve spoluautorství
s J. Burianem (Praha 1984),8 kapitoly Pravěcí obyvatelé a řecký starověk v útlejší publikaci
Řecko (Praha 2002, s. 7–37) a stejně tak kapitoly Antické Řecko – základ evropské civilizace v monografii Dějiny Řecka (Praha 1998, 20092, s. 13–75). Mezi výsledky Olivovy
popularizační činnosti v tomto směru patří také příručky pro studenty gymnázia (Dějiny
starověkého světa, Praha 1994; první, kratší varianta vyšla v roce 1992) a řada článků v časopisu Dějiny a současnost a Menerva.
Mezi zmiňovanými publikacemi vyniká právě monografie o civilizaci starověkého Středomoří. Narozdíl od starších česky psaných dějin starověku, v nichž se vývoj antického
světa prezentoval především jako mechanický souhrn chronologicky a geograficky souvisejících jednotlivých historických fází, je Civilizace starověkého Středomoří úmyslně zaměřena na uvedenou oblast jako na mohutné civilizační centrum, v němž dosáhla antická
kultura svých vrcholných forem a vytvořila základnu své další působnosti v euroasijské
5 Viz pozn. 23 a 24.
6 OLIVA, Pavel: Démosthenés. Praha 2007, 112 str.
7 týž: Polybios a jeho svět. Praha 2013, 88 str.
8 Srov. jednu z prvních jeho knih Přehled dějin období otrokářského řádu. Praha 1951. Překlady analogických
vydání do španělštiny viz bibliografické přehledy Olivovy tvorby citované v pozn. č. 3.
190
oblasti i na africkém území. Právě v době, zakončené v tradičním pojetí rokem 476 po
Kr., se ve složitých procesech utvářely podmínky rozvoje evropské středověké i moderní
kultury, bez jejíž existence by nebyla světová historie vůbec myslitelná. Soustavný, i když
okázale nezdůrazňovaný zřetel k tomuto aspektu antické historie vedl autory k promyšlenému výběru zpracovávaných faktů. V zájmu zdůraznění dějinného významu antického
středomořského prostoru byla z výkladu záměrně vypuštěna i významná kulturněhistorická centra (Indie, Čína), která svou působností nezapadají do středomořského prostoru,
a pozornost byla v mezích možností věnována tzv. okrajovým oblastem antiky, v nichž
docházelo k interakci antické kultury s „barbarským“světem.
Monografie Civilizace starověkého Středomoří poskytuje příležitost zdůraznit evropskou dimenzi antických dějin, která mohla být vnímavému čtenáři prvního vydání naznačena výběrem a interpretací materiálu. Pokud jde o obsah a rozvržení látky z hlediska věcného uspořádání materiálu, je kniha velice vyvážená a interpretace sociálně-politických,
etnokulturních a hospodářských jevů je přístupná jak odborníkům, tak všem milovníkům
antiky včetně studentů, což ji staví na přední místo z hlediska vědeckého a didaktického.
Již první kapitoly knihy nás přenesou do prehistorických kultur Přední Asie a východního Středomoří na sklonku 4. tisíciletí př. Kr., poté nám přibližují počátky mezopotamských dějin, akkadské říše, egyptské Staré a Střední říše, a pak přes staro- a středobabylónskou dobu sledují dějiny Asýrie, Chetitů, egyptské Nové říše a posléze egejské oblasti,
kde můžeme hledat počátky prvních státních útvarů v Evropě. Zaslouženou pozornost
autoři včetně P. Olivy věnují analýze pozdně egyptských dějin a kultury na počátku řecké
civilizace, především v době formování spartské a athénské státnosti, osvětlení podstaty
a historického významu řecké kolonizace i otázek vývoje řecké duchovní kultury. Zvídavý čtenář ocení stránky věnované klasickému Řecku, jeho politickému a kulturnímu
vývoji, počátkům Itálie, vzniku Říma jako městského státu (civitas) a jeho politickému
a sociálně-hospodářskému vývoji. Velmi promyšleně působí i další kapitoly, především
o vzniku a rozpadu říše Alexandra Velikého, formování helénistických států a jejich kultuře.9
Encyklopedická hesla
Této činnosti se prof. P. Oliva věnoval jak pro vydání proslulé Encyklopedie antiky (Praha
1973, 1974), tak i kvůli světlo světa nedávno spatřivší Encyklopedii dějin starověku
v spoluautorství s Václavem Markem a Petrem Charvátem (Praha 2008). Zastavím se
u poslední z uvedených publikací. Do ní prof. Oliva přispěl dvojí kategorii hesel, větších
(„střechových“ podle editorského úvodu), týkajících se přehledu dějinného vývoje v určitém regionu, a menších, převážně doplňujících informaci větších hesel a velmi stručně
vysvětlujících podstatu jevů a pojmů.10 Na tomto místě se zmíním o „střechových hes9 Logickým pokračováním výkladu je popis římsko-kartáginského boje o hegemonii v západním Středomoří
stejně jako analýza římské republiky v době vrcholné fáze jejích dějin, a zejména pak všestranná interpretace její
krize a pádu. Závěrečné kapitoly nás uvádějí do doby raného a pozdního římského císařství. Čtenář zde nalezne
zajímavé pasáže o Parthii a novoperské říši i o konci starověku a možnostech dalšího dějinného vývoje. Formou
fundovaného výkladu čtenář získává pestré a obsahově hutné informace o nejrůznějších starověkých národech,
z nichž mnohé zanikly, anebo se transformovaly do jiných etnik soudobé Evropy, Asie a severní Afriky.
10 Jelikož hesla o historických osobnostech do encyklopedie zahrnuté nejsou, doporučil bych čtenářům doplňkově použít Encyklopedii antiky (Praha 1973, 1974). Pro studenty je k dispozici abecední příručka Významné
osobnosti antického starověku (Ostrava 2007).
191
lech“, která bych rozdělil do několika kategorií zeměpisně-chronologického charakteru:
a) Řecko – dějiny (s. 392–397), Athény (s. 57–63) a Sparta (s. 436–442);11 b) Kréta – dějiny (s. 232–233), mínójská kultura (s. s. 288–290) a mykénská kultura (s. 298–299);12
c) Solónova ústava a zákony (s. 434–436),13 tyrannis (s. 474–479) a kolonizace řecká
(s. 218–220);14 d) řecko-perské války (s. 397–400),15 Periklova doba (s. 345–348), athénské námořní spolky (s. 54–56) a peloponnéská válka (s. 338–343);16 e) thébská hegemonie (s. 460–463), makedonské království (s. 259–265), Alexandr Veliký (s. 30–34), ptolemaiovské říše (s. 370– 376) a seleukovská říše (s. 422–426).17 Jako příjemný doplněk
k této vynikající informativní látce slouží heslo Otroctví (s. 322–324). Není složité dojít
k závěru, že tato „střechová“ hesla tvoří pevnou a logickou kostru výjimečného sociálně-politického organismu, kterému říkáme starověké Řecko.
Podstatným doplňkem k této látce jsou menší hesla, která bych tematicky rozdělil na
a) popis válečných konfliktů (válek, bitev a mírových dohod),18 b) hesla věnovaná etnokulturní charakteristice a c) vysvětlení pojmů, jako například Polis a Panhelénismus
11 K této informaci o Spartě lze připojit hesla Spartská hegemonie (s. 443–444), dále Lykúrgova rétra
(s. 254–255), Heilóti (s. 165–166), Perioikové (s. 348–349), Krypteia (s. 233), Epitádeův zákon z cca 400 př. Kr.
(s. 131) a Kinadónovo spiknutí z počátku 4. stol. př. Kr. (s. 209). Speciální pozornost není z pochopitelného důvodu věnována jiným městům (např. Delfy, Megara, Théby, Korint, Olympie, Trója a Mílétos), připomínány jsou
však v kontextu jiných historických událostí. V encyklopedii rovněž chybí popis Černomoří. Heslo Velké Řecko
čtenář nalezne na s. 489–490.
12 Přidejme k tomu také menší heslo Kykladská kultura (s. 239–240). Vysvětlení pojmu homérské Řecko však
uvedeno není. Zájemcům bych na tomto místě doporučil knihu P. Olivy Zrození evropské civilizace (Praha 2003,
s. 28 nn. – Temný věk).
13 Kontextuálně bych zde zmínil také menší hesla Drakontovy zákony (s. 119) a Kleisthenova ústava (s. 210–211).
P. Oliva považuje Drakontovy zákony (asi 624–621 př. Kr.) za významný krok k pevnému kodexu zákonných ustanovení. Za podstatné, přes rozporuplné hodnocení jejich významu antickými autory, považuje vztah Drakontových zákonů k těžkým proviněním, především činům, jejichž pachatelé byli odsouzeni k trestu smrti, a že byla
rozlišována skutková podstata úmyslného a neúmyslného zločinu. V případě neúmyslného zločinu mohl být
pachatel před vendetou příbuzných zabitého ochráněn odchodem do ciziny).
14 Z menších hesel se na tuto látku tematicky váže heslo Kléruchie (s. 211). O apoikiích viz heslo Kolonizace
řecká.
15 Na tuto informaci navazují také hesla Iónské povstání 499–494 př. Kr. (s. 188), Athénská výprava na Sicílii
v letech 415–413 př. Kr. (s. 53–54; autor hodnotí tuto výpravu jako intervenci Athén a jejich spojenců) a Kalliův
mír r. 449 př. Kr. (s. 202).
16 Na toto heslo se tematicky váže heslo Peloponéský spolek (s. 343–344) a jako protiklad bych zařadil heslo
Athénské námořní spolky (s. 54–63), dále hesla (pouze v tematickém příbuzenství) Ostrovní spolek (s. 321),
Achajský spolek (s. 20–21), Aitolský spolek (s. 22–23) a také Korintský spolek (s. 224–225).
17 Vysvětlení termínu Helénismus chybí, proto čtenářům doporučím knihu P. Olivy Svět helénismu (Praha 2001)
s bibliografií na s. 116–124.
18 P. Oliva zde dal přednost heslům (seřazuji chronologicky): a) války – informace o řecko-perských válkách
v letech 490–449 př. Kr. doplňují hesla Messenské války (s. 282–283), Svaté války v 6. a 5. stol. př. Kr. (s. 449),
Peloponnéská válka 431–404 př. Kr. (s. 338–343) a v návaznosti na ní Archidámova válka, 431–421 př. Kr.
(s. 43) a dekelejská válka, 413–404 př. Kr. (s. 107), dále spojenecká válka (proti Athénám), 357–355 př. Kr.
(s. 344–345), korintská válka, 395–387/6 př. Kr. (s. 224), lamijská válka, 323–322 př. Kr. (s. 242), syrské
války po r. 274 př. Kr. (celkem šest, s. 455–456), Chremónidova válka, 268/7–261 př. Kr. (s. 180), spojenecká
válka proti aitólskému spolku v letech 220–217 př. Kr. (s. 444), makedonské války (s. 266–267) a achajská
válka, 148–146 př. Kr. (s. 19–20), b) bitvy – u Marathónu r. 490 př. Kr. (s. 272), u Thermopyl r. 480 př. Kr.
(s. 463–464), u Salamíny (námořní bitva) r. 480 př. Kr. (s. 415), u Platají a Mykalé r. 479 (s. 354, 298), u Salamíny na Kypru r. 450 př. Kr. (s. 416), námořní bitva u Arginúských ostrovů r. 406 př. Kr. (s. 43), bitva u Leuktry
r. 371 př. Kr. (s. 249), u Mantineie r. 362 př. Kr. (s. 272), u Chairóneie r. 338 př. Kr. a u Mágnésie pod Sipylem
r. 190 (či 189) př. Kr. (s. 259). Tematicky blízká jsou hesla královský (Antalkidův) mír (s. 231–232) a Aristonikovo povstání v letech 133–130 př. Kr. (s. 45).
192
(s. 356–357, 331–332), Apellaa a Ekklésia (s. 38, 127–128), Areopaga a Búlé (s. 42,
82), Demokracie,19 Aristokracie a Oligarchie (s. 108, 44, 318), Archontia a Héliaia (s. 44,
166–167), Héktemoroi, Théti a kláróti (s. 166, 464, 210), také sýkofanti, symmorá a theorikon (s. 451, 463). Etnokulturním informacím se prof. P. Oliva věnoval málo. Jsou zde
pouze hesla Hellénové (s. 167–168) a Iónové (s. 187–188). Hesla patřící tzv. barbarským
národům, které byly v těsném styku s Řeky – Thrákové, Skythové, Kimmeriové a Sarmati
–, patří již jiným autorům.
Překlady antických autorů
Pokud je mi známo, Pavel Oliva začal překládat již ve studentských letech, při studiu klasických jazyků, dokonce psal básně ve starořečtině. Jako překladatel vystoupil ve dvousvazkovém sborníku Antika v dokumentech20 a ve vydání starořecké lyriky v speciálním
svazku Antické knihovny.21 Kromě toho, jak jsem již poznamenal, z pera prof. P. Olivy vyšly překlady Athénské ústavy Aristotela,22 Démosthenových řečí23 a veškerá pozůstalost
historika Polybia.24 Posouzení kvalit výše uvedených překladů P. Olivy ponechávám na
odbornících. Co se Polybia z Megalopole týče, tento historik (asi 200 – asi 120 př. Kr.)
se, jak známo, zúčastnil v roli syna stratéga achajského spolku na Peloponnésu aktivního
politického života (byl velitelem spojenecké jízdy). Jelikož v době války Říma s Makedonií (171–168 př. Kr.) zaujal spolu se svým otcem neutrální stanovisko, byl jako rukojmí
deportován do Říma, kde strávil celých 16 let. Žil v prostředí, kde poznal nejrůznější
stránky kulturně-politického života, spřátelil se s helénofilem Aemiliem Paulem a jeho synem Scipionem Aemilianem, kterého dokonce doprovázel na jeho válečných výpravách.
Procestoval Hispánii a Galii, pobýval v Alexandrii. Získal nejen dobré vzdělání, ale nabyl i velkých životních zkušeností, což se odrazilo v jeho vynikajícím díle Dějiny (Istoriai)
ve 40 knihách. Autor v něm zpracoval události římsko-řeckého světa od první punské
války (264 př. Kr.) až do roku 144 př. Kr. Z tohoto obrovského díla jsou však dochovány
jen knihy 1–5, výtahy z prvních 18 knih a množství úryvků. Některé části Dějin se dají rekonstruovat podle historika Livia, který z Polybia hodně těžil. Jako historik je Polybios staven na roveň Thúkýdida, jehož celé dílo je považováno za mezník nové epochy v antické
historiografii. Polybios vycházel z pečlivého studia pramenů a z autopsie. Byl vynikajícím
znalcem vojenského umění a politického dění. Díky těmto zkušenostem vepsal své jméno
do dějin antického dějepisectví jako historik-pragmatik.25
19 P. Oliva zde zdůrazňuje, že v Athénách její základy položila až Kleisthenova ústava. Avšak historik ve svých
pracích o Solónovi a ve výše jmenovaném heslu jednoznačně dává najevo, že základním kamenem athénské
demokracie byly Drakontovy zákony a Solónova ústava. Kleisthenova ústava tento vývoj podstatně rozšířila,
upevnila a také jej zastřešila.
20 Nováková, Julie – Pečírka, Jan (ed.): Antika v dokumentech 1–2. Praha 1959–1961.
21 Nejstarší řecká lyrika. Praha 1981 (Antická knihovna [= AK] 44). Předmluvu napsal Pavel Oliva. Srov. Dílo
prof. Pavla Olivy v edici Antická knihovna. In: Oliva, Pavel: Polybios a jeho svět. Praha 2013, s. 87–88.
22 ARISTOTELÉS: Athénská ústava. Praha 2004 (AK 73).
23 DÉMOSTHENÉS: Řeči na sněmu. Praha 2002 (AK 70).
24 POLYBIOS: Dějiny I (knihy I–II). Praha 2008 (AK 78), II (knihy III–V). Praha 2009 (AK 79); III (kniha VI–
XVIII). Praha 2011 (AK 80); IV (kniha XIX–XXXIX). Praha 2012 (AK 81). Všecha citovaná díla Pavel Oliva
přeložil a opatřil předmluvami a poznámkami.
25 Čtenáře například nenechají lhostejnými Polybiovy pasáže o starověkých ústavách (VI, 3–10; 43–51), zájemce o antickou každodenní kulturu a vojenství uchvátí popis římského tábora (VI, 27–42) nebo makedonské
193
Pro badatele o antickém dějepisectví mají nesmírnou cenu Polybiovy pasáže o dějepisné
teorii. Překladem celého Polybiova díla se prof. P. Oliva osvědčil nejen jako vynikající znalec starořečtiny, nýbrž i jako interpretátor antického ducha a odborně uměleckých kvalit
dějepisné látky. To je nutné zdůraznit zvláště tehdy, mluvíme-li o dějepisné metodě a duchu Polybia. Pozornost si zaslouží také překladatelovy předmluvy, přiložená bibliografie a samozřejmě vyčerpávající poznámkový aparát. Bude-li čtenář srovnávat například
úvodní studii S. Hammera v polském vydání,26 zjistí, že úvod o Polybiovi a jeho tvorbě je
v českém vydání rozpracován poněkud stručněji. Je to však plně v souladu s tradicí ediční
řady Antická knihovna. Přijmeme-li všechny čtyři svazky jako celek, musíme konstatovat,
že česká interpretace Polybia je zatím mezi slovanskými překlady nejdokonalejší.
Holokaust
Zapomenout na něj, i když je antickému starověku vzdálený, nelze, jelikož se podstatně
a bolestivě dotknul profesorovy rodiny. Kromě aktivní spolupráce se zahraničním spolkem ANTIFA své vzpomínky na minulost prof.
Oliva zveřejnil ve dvou knihách.27 V první
z nich, jejímž autorem je Alfred Kantor,28 je
z pera P. Olivy předmluva (s. 7–13), překlad
popisků k obrázkům (z němčiny a angličtiny)
a doplňky. Obrazovou přílohu by si měl každý
čtenář pečlivě nastudovat, prožít tak spolu s autorem vzpomínky vězně koncentračního tábora
a odnést si z nich ponaučení a varování do budoucna.
Další a velmi bolestivá kniha vzpomínek Holokaust mé rodiny29 pojednává o rodině Pavla
Olivy a jeho vzdálenějších příbuzných. Publikace čtenáři nabízí také rodopisné tabulky, fotografické přílohy z autorova archivu či příspěvek
o bratrovi Otakaru Ohrensteinovi (1928–1942).
Dovolím si z této knihy ocitovat stručný dovětek ke kapitole Moji příbuzní (s. 50), který sám
o sobě nepotřebuje již žádný komentář: Ze
110 příbuzných, kteří byli v nacistických koncen- Titulní list vzpomínkové knihy prof. P. Olivy
tračních táborech, jich 23 přežilo a 87 zahynulo.
Holocaust mé rodiny (Praha 2009)
falangy (XVIII, 29–32), zeměpisci zde naleznou cenné popisy geografických lokalit (srov. VII, 6; IX, 27; IX, 43;
XII, 3, 7–4) a milovníci historek vynikající odbočky kulturněhistorického obsahu. Viz Dobiáš, Josef: Dějepisectví starověké. Praha 1948, s. 174–188.
26 POLIBIUSZ: Dzieje I–II. Wrocław 1957 (první díl přeložil, upravil a opatřil úvodem Seweryn Hammer, druhý
díl tentýž společně s M. Brożkem), s. V–XXXVI.
27 Částečně své vzpomínky na tuto dobu prof. P. Oliva uveřejnil v publikaci LISOVÝ, Igor (ed.): Dialogy s profesorem Pavlem Olivou. Praha 2003, s. 19–31.
28 Kantor, Alfred: Svědectví : Terezín – Osvětim – Schwartzheide, prosinec 1941 – květen 1945. Velké Bílovice
2007 (přeložil a opatřil předmluvami a poznámkami P. Oliva).
29 Oliva, Pavel: Holokaust mé rodiny. Praha 2009 s doslovem editora Josefa Šmatláka.
194
7 jich zemřelo v Terezíně, 18 zahynulo v transportech na východ v roce 1942, dalších
18 v trestných transportech po atentátu na Heydricha v červnu 1942 a 8 v transportech do
Osvětimi na počátku roku 1943. Tři zemřeli v rodinném táboře v Osvětimi, 7 zahynulo při
likvidaci zářijového transportu v noci z 8. na 9. března 1944, 12 při likvidaci rodinného
tábora v Osvětimi 10. nebo 11. července 1944, dalších 13 v transportech z podzimu 1944
do Osvětimi a jeden zahynul, když byl v Terezíně předán gestapu.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že i kdyby se celé dílo profesora Pavla Olivy skládalo
pouze z výše uvedených publikací, mohli bychom upřímně a přesvědčivě vyzvednout jeho
vysokou odbornou úroveň a zásadní vzdělávací roli. Připomeneme-li k tomu veškeré vědecké dědictví a aktivní působení prof. P. Olivy jako bývalého zástupce ředitele Historického ústavu a člena-korespondenta ČSAV, člena různých zahraničních vědeckých institucí a jeho činnost jako nenahraditelného předsedy Jednoty klasických filologů ČR, měli
bychom poděkovat osudu, že tento učenec tak dlouho žije mezi námi a prosvětluje své
okolí bohatými životními zkušenostmi a vysoce inspirativní moudrostí odborníka na dějiny a kulturu antického starověku.
Prof. Pavel Oliva při rozhovoru o holocaustu s Ester Janečkovou v televizním pořadu
České televize, odvysílaného 13. 2. 2013. Zdroj: archiv autora
195
OBZORY
Stan badań nad historią kultury w Polsce
w XX i na początku XXI wieku
HANNA KUROWSKA
Kurowska, Hanna: State of Research on the History of Culture in Poland in the
20th Century and at the Beginning of the 21st Century
The article is chronological study of the history of culture in Poland and is divided
into four parts. The first presents the achievements of Polish cultural research until 1918, the next in 1918–1939, third 1945–1989 and the last after 1989. The
analysis consisted the discussion on the synthetic works of the history of Polish
culture, customs, history, culture, ideas, literature, and arts (among others architecture, painting, sculpture, music). Other publications extended the horizon
of knowledge about the former culture analysis of the functioning of the various
institutions that have shaped cultural awareness: printing, library (reading), education and schools, church. The reader will also find information about the publications of the material culture history: including the house and its interior, clothing, footwear. Unfortunately they are not too many synthetic studies on the history
of Polish culture, and the last was resleased over 25 years ago. It is the history of
Polish culture by Aleksander Brückner (1930–1931), Bogdan Suchodolski (1980)
and Maria Bogucka (1987 and 2008).
Key words Poland * Polish Historiography * History of Culture * History of Literatur * 20th–21th Century
Contact Uniwersytet Zielonogórski; [email protected]
Artykuł ma układ chronologiczny, a analizowany XX wiek został podzielony na cztery
okresy. Pierwszy prezentuje dorobek polskich badań nad kulturą do 1918 roku, a więc
w czasie, kiedy państwo polskie nie istniało na politycznych mapach świata, a rozwój polskiej nauki był skrępowany działaniami władz państw zaborczych. Kolejny okres to czas
między dwiema wojnami światowymi, kiedy nauka mogła się rozwijać w młodym państwie. Okres powojenny jest trudnym do analizy okresem, gdyż panujący ustrój wymuszał
na badaczach odnoszenie się do dorobku naukowców radzieckich oraz idei marksistowskich w ujęciu leninowskim. Spowodowało to, że część polskich naukowców wydawała
swe prace w tzw. „podziemiu” (w drugim obiegu), a inni wyemigrowali za granicę i tam
tworzyli (m. in. w Paryżu czy Londynie, gdzie silne były ośrodki polonijne). Ale był to
również okres, kiedy wypracowano nowe metody badawcze i sięgnięto po nowe tematy.
Dopiero po 1989 roku polska nauka mogła na nowo cieszyć się nieskrępowaną wolnością
słowa i pomimo krótkiego odcinka czasu dorobek jest porównywalny z wcześniejszymi
epokami będąc jednocześnie bardziej pogłębionym i zróżnicowanym.
196
W analizie stanu badań nad kulturą polską w XX wieku objęto prace syntetyczne z zakresu historii kultury polskiej, obyczajowości, historii kultury intelektualnej, literackiej
oraz artystycznej. Inne publikacje poszerzyły horyzont wiedzy o dawnej kulturze także
o analizy dotyczące funkcjonowania różnych instytucji, które kształtowały świadomość
kulturową: druk, biblioteki (czytelnictwo), oświatę, szkolnictwo i kościół. Czytelnik znajdzie także informacje o pracach z zakresu historii kultury materialnej. Pominięte zostały
liczne w tym okresie wydania źródłowe, czy antologie. Nie są także analizowane podręczniki historii Polski, w których znaleźć można rozdziały poświęcone historii kultury oraz
prace ograniczone zasięgiem terytorialnym do jednego miasta lub regionu. Opisy bibliograficzne dotyczą wydań pierwszych.
Historia kultury polskiej nie ma zbyt wielu syntetycznych opracowań, a ostatnie powstało w zasadzie ponad 25 lat temu. Są to dzieje kultury polskiej autorstwa Aleksandra
Brücknera (1930–1931), Bogdana Suchodolskiego (1980) oraz Marii Boguckiej (1987
i 2008). I to wszystko. Ale ich pojmowanie historii kultury było różne1. A. Brückner pisał
we wstępie, iż jego celem było odtworzenie dawnej kultury, dawnego trybu życia w rodzinie
i gminie, w kościele i szkole, w sądzie i obozie, w mowie i piśmie. Ujmuje więc kulturę dość
szeroko w odróżnieniu od B. Suchodolskiego, który rozumie ją jako dzieje świadomości
narodowej. M. Bogucka przez kulturę rozumie zarówno zespół (materialnych i niematerialnych) wytworów człowieka, jak społecznie uznane sposoby bycia i systemy wartości, typowe dla danej epoki i badanego terenu2. W swym pojmowaniu historii kultury podobna
jest do A. Brücknera. Z całą pewnością brakuje w polskiej literaturze przedmiotu opracowania równego rozmachem wydaniu przedwojennemu, a pogłębionego o współczesny,
jakże bogaty i zróżnicowany tematycznie dorobek naukowy.
Okres 1901–1918
Stań badań nad historią kultury w Polsce rozpocznę od analizy dorobku powstałego
na początku XX wieku (do 1918 roku). Był to okres, kiedy na mapach Europy nie było
państwa polskiego, a naukowcy polscy rozproszeni byli w trzech różnych organizmach
państwowych. Najintensywniejszy rozwój badań polskich widoczny był w takich ośrodkach jak: Kraków, Lwów oraz Warszawa. Dążenia niepodległościowe Polaków znalazły
na początku XX wieku swe odbicie w wielu podręcznikowych syntezach dziejów Polski. Wówczas to ukazały się prace wybitnego historyka literatury i kultury polskiej oraz
słowiańskiej Aleksandra Brücknera (1856–1939): w 1903 roku dwutomowe Dzieje
literatury polskiej, a w 1906 Dzieje języka polskiego3. Dzieje kultury i literatury polskiej
zostały także spisane przez Ignacego Chrzanowskiego (1866–1940)4, Konstantego Woj1 W latach 50. XX w. wywiązała się dyskusja na temat historii kultury, czego przejawem były m. in. artykuły:
ŁOWMIAŃSKI, Henryk: Zagadnienia historii kultury w ogólnej syntezie dziejów Polski. Kwartalnik Historyczny, 1957, 1, s. 32–46; RUTKOWSKI, Jan: Historia kultury i próba systematyzacji jej zagadnień. Kwartalnik
Historii Kultury Materialnej, 1959, 1, s. 3–61.
2 BOGUCKA, Maria: Dzieje kultury polskiej do 1918 roku. Wrocław 1987, s. 6.
3 Prace te dostępne są on-line na portalach: Polska Biblioteka Internetowa oraz Federacja Bibliotek Cyfrowych.
4 CHRZANOWSKI, Ignacy: Historya literatury niepodległej Polski (z wypisami). Warszawa 1906. Z innych prac
należy wymienić: Z dziejów satyry polskiej XVIII wieku. Warszawa 1909, s. 226; Z epoki romantyzmu : Studya
i szkice. Kraków 1918. W 1971 roku wyboru tekstów Chrzanowskiego poświęconych historii kultury dokonał
Andrzej Biernacki: TENŻE: Optymizm i pesymizm polski : Studia z historii kultury. Warszawa 1971.
OBZORY HANNA KUROWSKA Stan badań nad historią kultury w Polsce w XX i na pocz. XXI wieku
197
ciechowskiego (1872–1924)5, Antoniego Potockiego (1867–1939)6, czy też Bronisława
Chlebowskiego (1846–1918)7. Warto wspomnieć także o historii literatury wg wykładów
uniwersyteckich Romana Pilata (1846–1906)8 wydanych pod redakcją Wilhelma Bruchnalskiego (1859–1939). Ciekawą pracą o charakterze popularnym jest Ojczyzna w piśmie
i pomnikach Heleny Rzepeckiej (1863–1916)9. To swobodnie napisana, bogato ilustrowana, dwutomowa praca omawiająca kulturę polską łącząc historię literatury z innemi
dziedzinami sztuk pięknych, jak napisała autorka w Przedmowie.
Historia kultury mówionej i folklorystyka była przedmiotem zainteresowań etnografa
Zygmunta Glogera (1845–1910)10, który spisywał zabawy, podania i pieśni. Przy opracowywaniu tych ostatnich współpracował z polskimi kompozytorami. Dziełem życia
Glogera była czterotomowa Encyklopedia staropolska ilustrowana, która do dziś jest wartościowym przewodnikiem po kulturze staropolskiej11. Śmierć nie pozwoliła na dokończenie innej pracy o encyklopedycznym charakterze, dwutomowego Budownictwa drzewnego
i wyroby z drzewa w dawnej Polsce12. Praca ta kończy się na hasłach rozpoczynających się
na literę L (ostatnie hasło: Lamus). W niej również znajdziemy wiele haseł z zakresu historii kultury, szczególnie kultury materialnej i artystycznej.
Problematyka dziejów kultury polskiej i europejskiej pojawia się na stronach wydanych
w 1912 roku Początków kultury słowiańskiej opracowanych przez A. Brücknera, Lubora
Niederle (1865–1944) oraz Karola Kadlca (1865–1928) i w 1918 roku dwutomowej Polski w kulturze powszechnej13. Z kolei bogato ilustrowana praca Życie polskie w dawnych
wiekach Władysława Łozińskiego (1843–1913) cieszy się niesłabnącym zainteresowaniem do dnia dzisiejszego14. Jest to pierwszy całościowy opis staropolskich obyczajów
szlacheckich, w którym autor opisuje zamki, pałace, dwory, ich wygląd i wyposażenie,
5 WOJCIECHOWSKI, Konstanty: Dzieje literatury polskiej. Lwów 1907.
6 POTOCKI, Antoni: Polska literatura współczesna, 1: Kult zbiorowości: 1860–1890, 2: Kult jednostki: 1890–
1910. Warszawa 1911–1912.
7 CHLEBOWSKI, Bronisław: Rozwój kultury polskiej w treściwym zarysie przedstawiony. Warszawa 1917,
s. 221; dostęp on-line: http://www.polona.pl/item/696735/3/ (cit. 11. 9. 2013); TENŻE: Pisma Bronisława
Chlebowskieg, 1: Studya historyczno-krytyczne z zakresu dziejów literatury, oświaty i sztuki polskiej, 2: Studya
nad literaturą polską wieku XVI (Rej – Kochanowski), 3: Studya nad literaturą polską wieku XVII (Piotr Kochanowski – Twardowski – Potocki – Maszkiewicz – Pasek), 4: Prace z zakresu historyi, literatury i krytyki. War
szawa 1912.
8 PILAT, Roman: Historya literatury polskiej : Wykłady uniwersyteckie, 1–5. Warszawa 1908–1911.
9 RZEPECKA, Helena: Ojczyzna w piśmie i pomnikach : Ilustrowane dzieje piśmiennictwa polskiego, 1–2. Poznań
1911.
10 GLOGER, Zygmunt: Zabawy, gry, zagadki, żarty i przypowieści z ust ludu i ze starych książek. Warszawa 1900,
s. 80, dostęp on-line: http://www.pbi.edu.pl/book_reader.php?p=33742 (cit. 11. 9. 2013); TENŻE: Baśnie
i powieści z ust ludu i książek. Warszawa 1898, wyd. 3; dostęp on-line: http://pbc.biaman.pl/dlibra/doccontent?
id=21396&from=FBC (cit. 11. 9. 2013); TENŻE: Pieśni ludu (muzykę opracował Zygmunt Noskowski). Kraków 1892; dostęp on-line: http://www.pbi.edu.pl/book_reader.php?p=31655 (cit. 11. 9. 2013).
11 TENŻE: Encyklopedia staropolska, 1–4. Warszawa 1900–1904; dostęp on-line: http://www.sbc.org.pl/dlibra/
publication?id=7370&from=&dirids=1&tab=1&lp=1&QI (cit. 11. 9. 2013).
12 TENŻE: Budownictwo drzewne i wyroby z drzewa w dawnej Polsce, 1–2. Warszawa 1907–1909; dostęp on-line:
http://www.pbi.edu.pl/site.php?s=MTAwMzgwNGIwOTY4&tyt=Budownictwo+drzewne&aut=&x=0&y=0
(cit. 11. 9. 2013).
13 KONECZNY, Feliks (ed.): Polska w kulturze powszechnej, 1–2. Kraków 1918.
14 ŁOZIŃSKI, Władysław: Życie polskie w dawnych wiekach (wiek XVI–XVIII). Lwów 1907. Praca była wielo
krotnie wydawana, ostatnie wydanie pochodzi z 2010 r. Wydanie z 1921 roku dostępne jest on-line: http://
archive.org/stream/yciepolskiewdawn00loziuoft#page/ii/mode/2up.
198
a także dawny strój, potrawy, podróże, życie rodzinne, sąsiedzkie, towarzyskie oraz polityczne i kulturalne szlachty polskiej. Równie interesujące są jego prace dotyczące obyczajowości mieszkańców Rusi Czerwonej15. Z innych prac warto wymienić publikacje poświęcone dziejom kultury muzycznej16, historii malarstwa polskiego w średniowieczu17,
czy też szkolnictwu parafialnemu w okresie wczesnonowożytnym18.
Okres międzywojenny
Historia kultury w okresie międzywojennym (1918–1939) była nadal młodą subdyscypliną naukową, choć jej warsztat badawczy został poszerzony. Dalsze poszukiwania źródeł historycznych, ich opracowywanie umożliwiło poszerzenie wiedzy na jej temat i nie
ograniczanie się tylko do opracowań syntetycznych. Nadal historię kultury uprawiali historycy uniwersyteccy, był to m. in. wspomniany A. Brückner, który kontynuował badania
nad historią literatury i kulury polskiej. W tym okresie powstały jego tak wybitne dzieła
jak: trzytomowe Dzieje kultury polskiej doprowadzone do 1831 roku, czy wydana pod koniec życia dwutomowa Encyklopedia staropolska19.
Praca Brücknera o dziejach kultury jest jedynym jak dotąd tak obszernym (ponad
2000 stron) opracowaniem, stąd też doczekała się wielu wznowień wydawniczych. Praca
obejmuje swym zakresem czasowym lata od 500 do 1831 roku. Tom pierwszy omawia badania archeologiczne, plemiona słowiańskie z zaakcentowaniem roli rodziny, wiary i kultury grodziskowej pogan. Dalej autor omawia okres średniowiecznej Polski podkreślając rolę kościoła, kulturę różnych narodów zamieszkujących ówczesne państwo polskie,
omawia miasto z cechami rzemieślniczymi, kuchnią i rozrywkami oraz wieś. Na koniec
przedstawia barwny obraz szkolnictwa, literatury łacińskiej i polskiej oraz sztuki. Drugi
tom obejmuje dwie części: XVI i XVII wiek, a każde stulecie zawiera analizę społeczeństwa, życia rodzinnego i towarzyskiego, życia religijnego, umysłowego (szkolnictwo i nauka), literackiego, artystycznego oraz wpływów obcych. Ukazuje także wielokulturowe
państwo omawiając kulturę Rusi i Litwy. Tom trzeci składa się z opisu kultury czasów
saskich, doby stanisławowskiej oraz okres od 1796 do 1831 roku i opisuje te zagadnienia,
które zostały poruszone także we wcześniejszym tomie.
Pod koniec lat 20. naukowcy polscy dostrzegli zwolnienie tempa badań historycznych i sporadyczne ukazywanie się monografii20. Zorganizowano więc zjazd naukowy
w 1930 roku, który miał ożywić działalność badaczy kultury w Polsce. Dwa lata później
15 TENŻE: Prawem i lewem : Obyczaje na Czerwonej Rusi za panowania Zygmunta III. Lwów 1903; TENŻE: Pra-
wem i lewem : Obyczaje na Czerwonej Rusi w pierwszej połowie XVII wieku, 1: Czasy i ludzie, 2: Wojny prywatne.
Lwów 1904, zawartość obu tomów dostępna on-line: http://pbc.gda.pl/dlibra/doccontent?id=17110&from=
FBC, http://pbc.gda.pl/dlibra/doccontent?id=16047&from=FBC (cit. 11. 9. 2013).
16 JACHIMECKI, Zdzisław: Rozwój kultury muzycznej w Polsce. Kraków 1914; JOTEYKO, Tadeusz: Historja
muzyki polskiej i powszechnej w zarysie. Warszawa 1916.
17 PODLACHA, Władysław: Historia malarstwa polskiego, 1, z. 1–3 (średniowiecze). Lwów po 1913.
18 KOT, Stanisław: Szkolnictwo parafialne w Małopolsce 16–18 w. Lwów 1912.
19 BRÜCKNER,
Aleksander: Dzieje kultury polskiej, 1–3. Kraków 1930–1931. Te sztandarowe dzieła były
wielokrotnie wydawane, ostatnio w 1991 r. Dostęp on-line: t.http://www.wbc.poznan.pl/dlibra/doccontent?
id=38032&from=FBC, t. 2: http://www.wbc.poznan.pl/dlibra/doccontent?id=39010&from=FBC, t. 3: http://
www.wbc.poznan.pl/dlibra/doccontent?id=39012&from=FBC (cit. 11. 9. 2013).
20 POLLAK, Roman: „Kultura staropolska” – recenzja. Pamiętnik Literacki : Czasopismo kwartalne poświęcone
historji i krytyce literatury polskiej, 29, 1932, s. 249.
199
ukazał się bardzo obszerny tom materiałów zjazdowych pt. Kultura staropolska zawierający artykuły dotyczące kultury XVI wieku21.
Badania nad historią literatury prowadził nadal K. Wojciechowski22, a jego Dzieje literatury polskiej z 1907 roku zostały pośmiertnie wydane w 1926 i 1930 roku. W 1939 roku
wydany został podręcznikowy zarys historii literatury wybitnego historyka literatury Juliana Krzyżanowskiego (1892–1976)23, którego rozkwit twórczości przypadnie na lata
powojenne. Swe prace badawcze literaturoznawcze kontynuował również B. Chlebowski24. Obszerną monografię poświęconą kulturze polskiego renesansu napisał wybitny historyk Stanisław Kot (1885–1975)25, który jest także autorem mniejszej pracy ukazującej
życie szlacheckie na wsi w świetle literatury XVI i XVII wieku26.
Badania nad obyczajowością dawnych Polaków prowadziła Maria Dynowska
(1872–1938), która wydała pracę mającą charakter opisu kalendarza kościelnego i związanych z nim zwyczajów, obrzędów oraz zabaw ludności z podziałem na pory roku27.
Dziełem do dziś chętnie czytanym i wielokrotnie wydawanym jest dwutomowa synteza
dziejów obyczajów w czasach nowożytnych napisana przez etnografa Jana Stanisława
Bystronia (1892–1964)28. Praca powstała na bazie analizy dzieł literatury staropolskiej.
W tomie pierwszym znajdziemy opis dawnej kultury umysłowej: życia codziennego miast
i wsi, życia religijnego, literackiego i naukowego oraz opis szkolnictwa. W drugim z kolei charakterystykę kultury społecznej i technicznej: system mierniczy, obrzędowość, rodzina, życie towarzyskie, zabawy, życie polityczne, bezpieczeństwo i sądownictwo, wygląd mieszkań, ubiór, dieta i nałogi oraz komunikacja. J. Bystroń był także kontynuatorem
badań Z. Glogera nad pieśnią ludową29. Badania etnograficzne prowadzili także Adam
Fischer (1889–1943)30, Kazimierz Moszyński (1887–1959)31 oraz Henryk Biegeleisen
(1855–1934)32. Pogłębione badania nad kulturą polską XVI wieku prowadził Kazimierz
21 Kultura staropolska. Kraków 1932.
22 Z najważniejszych jego prac tego okresu należy wymienić: Wiek oświecenia : Historja literatury wieku oświecenia w Polsce. Lwów 1926, s. 432; oraz wydany pośmiertnie przez Juliusza Balickiego, Zygmunta Szweykow
skiego oraz Juliusza Zaleskiego Przewrót w umysłowości i literaturze polskiej po roku 1863. Warszawa 1928.
23 KRZYŻANOWSKI, Julian: Historia literatury polskiej, 1. Warszawa 1939.
24 CHLEBOWSKI, Bronisław: Literatura polska 1795–1905 jako główny wyraz życia narodu po utracie niepodległości. Lwów 1923.
25 KOT, Stanisław: Andrzej Frycz Modrzewski : Studjum z dziejów kultury polskiej w. XVI. Kraków 1919, s. 313.
26 TENŻE: Urok wsi i życia ziemiańskiego w poezji staropolskiej. Warszawa 1937.
27 DYNOWSKA,
Maria: Polska w zwyczaju i obyczaju. Warszawa 1928, dostęp on-line: http://polona.pl/
item/1063944/4/ (cit. 11. 9. 2013).
28 BYSTROŃ, Jan Stanisław: Dzieje obyczajów w dawnej Polsce : Wiek XVI–XVIII, 1–2. Warszawa 1933.
29 TENŻE: Polska pieśń ludowa : Wybór. Kraków 1921; TENŻE: Pieśni ludu polskiego. Kraków 1924; TENŻE:
Historja w pieśni ludu polskiego. Warszawa 1925.
30 FISCHER, Adam: Zwyczaje pogrzebowe ludu polskiego. Lwów 1921, dostęp on-line: http://dlibra.umcs.lublin.pl/
dlibra/doccontent?id=1110&from=FBC. Warto wspomnieć o interesujących broszurach autora: Djabeł w wie
rzeniach ludu polskiego. Kraków 1928; Drzewa w wierzeniach i obrzędach ludu polskiego. Lwów 1938.
31 MOSZYŃSKI, Kazimierz: Badania nad pochodzeniem i pierwotną kulturą Słowian. Kraków 1925; TENŻE:
Kultura ludowa Słowian, 1: Kultura materjalna. Kraków 1929, 2: Kultura duchowa. Kraków 1939.
32 BIEGELEISEN, Henryk: Matka i dziecko w obrzędach, wierzeniach i zwyczajach ludu polskiego. Lwów 1927,
dostęp on-line: http://www.sbc.org.pl/dlibra/docmetadata?id=7886 (cit. 11. 9. 2013); TENŻE: U kolebki. Przed
ołtarzem. Nad mogiłą. Lwów 1929, dostęp on-line: http://www.sbc.org.pl/dlibra/docmetadata?id=7754&from=
&dirids=1 (cit. 11. 9. 2013); TENŻE: Śmierć w obrzędach, zwyczajach i wierzeniach ludu polskiego. Lwów 1930,
dostęp on-line: http://www.sbc.org.pl/dlibra/docmetadata?id=7763&from=&dirids=1 (cit. 11. 9. 2013).
200
Hartleb (1886–1951)33, kulturą XVII wieku Kazimierz Morawski (1852–1925)34 i Czesław Lechicki (1906–2001)35, kulturą XVIII wieku Stanisław Wasylewski (1885–1953)36
i Władysław Tatarkiewicz (1886–1980)37, kulturą przełomu XVIII i XIX wieku Janina
Garbaczowska (1902–1986)38, nad historią sztuki Michał Walicki (1904–1966) i Juliusz
Starzyński (1906–1974)39, historią muzyki Zdzisław Jachimecki (1882–1953),40 historią
stroju Stanisław Lam (1891–1965)41, a Jan Ptaśnik (1876–1930) opracował dzieje miast
i mieszczaństwa polskiego42. Zainteresowaniem cieszyły się także badania nad dziejami
zakonów bernardynów oraz franciszkanów w Polsce43. Z kolei S. Wasylewski ukazał rolę
kobiet w zakonach od XI do XVI wieku44.
W okresie międzywojennym powstał bogaty dorobek prac naukowych poświęconych dziejom wychowania i szkolnictwa w Polsce. Problematykę tę podjęli wspomniany
S. Kot45, Henryk Barycz (1901–1994)46, ks. Stanisław Bednarski (1896–1942)47, Judyta
33 HARTLEB, Kazimierz: Polskie dzienniki podróży w wieku XVI jako źródła do współczesnej kultury : Uwagi
i przyczynki. Lwów – Warszawa 1920; TENŻE: Znaczenie polskich dzienników podróży w. XVI i XVII jako źródeł
do ówczesnej kultury polskiej i zachodniej – potrzeba ich wydania. [b. m. w.] 1925; TENŻE: Bibljoteka Zygmunta
Augusta : Studjum z dziejów kultury królewskiego dworu. Lwów 1928; TENŻE: Działalność kulturalna biskupa-dyplomaty Erazma Ciołka. Lwów 1929; TENŻE: Muzea i wystawy czasowe jako czynniki rozwoju kultury arty
stycznej. Kraków 1935; TENŻE: Postulaty badań nad humanizmem i reformacją w Polsce w zakresie zagadnień
kulturalnych. Lwów 1931.
34 MORAWSKI, Kazimierz: Czasy zygmuntowskie na tle prądów Odrodzenia. Warszawa 1922.
35 LECHICKI, Czesław: Mecenat Zygmunta III i życie umysłowe na jego dworze. Warszawa 1932; TENŻE: Dookoła mecenatu Zygmunta III. Lwów 1935.
36 WASYLEWSKI, Stanisław: Na dworze króla Stasia. Lwów 1919.
37 TATARKIEWICZ, Władysław: Rządy artystyczne Stanisława Augusta. Warszawa 1919.
38 GARBACZOWSKA, Janina: Kultura umysłowa Polski w dobie napoleońskiej (w kraju i za granicą). Lwów
1938.
39 WALICKI, Michał – STARZYŃSKI, Juliusz: Dzieje sztuki polskiej : 1836–1936. Warszawa 1936.
40 JACHIMECKI, Zdzisław: Historja muzyki polskiej (w zarysie). Warszawa 1920.
41 LAM, Stanisław: Stroje pań polskich (wiek XV–XVIII). Warszawa 1921.
42 PTAŚNIK, Jan: Miasta i mieszczaństwo w dawnej Polsce. Kraków 1934. Dostęp on-line: http://rcin.org.pl/
dlibra/docmetadata?id=8283&from=publication (cit. 11. 9. 2013).
43 BOGDALSKI, Czesław: Bernardyni w Polsce (1453–1530) : Zarys dziejów na tle współczesnych wydarzeń, 2:
Zakonnicy tego okresu. Kraków 1933; KANTAK, Kamil: Bernardyni polscy, 1–2. Lwów 1933; TENŻE: Franciszkanie polscy, 1–2. Kraków 1937.
44 WASYLEWSKI, Stanisław: Klasztor i kobieta : Studjum z dziejów kultury polskiej w średniowieczu. Lwów
1923.
45 KOT,
Stanisław: Reforma szkolna Stanisława Konarskiego. Kraków 1923; Historja wychowania : Zarys
podręcznikowy. Kraków 1924; TENŻE: Dzieje wychowania : Podręcznik dla seminarjów nauczycielskich. War
szawa – Kraków 1926; TENŻE: Historja wychowania : Zarys podręcznikowy, 1–2. Lwów – Warszawa 1934.
Dostęp on-line: 1: http://pbc.gda.pl/publication?id=1248&from=FBC (cit. 11. 9. 2013), 2: http://pbc.gda.pl/
dlibra/doccontent?id=14537&from=FBC (cit. 11. 9. 2013). Praca ta cieszy się stałym zainteresowaniem czytelników, o czym świadczą kolejne wydania, ostatnie w 2010 roku. S. Kot był także redaktorem czasopisma Reformacja w Polsce. Organ Towarzystwa do Badania Dziejów Reformacji w Polsce wydawanego w latach 1921–1939.
Zawartość czasopisma dostępna: http://www.wbc.poznan.pl/dlibra/publication?id=78328&from=&dirids=
1&tab=1&lp=1&QI=27DD45652C50FB9E5BA6303BBC0BC64A–1 (cit. 11. 9. 2013).
46 BARYCZ, Henryk: Szkice z dziejów Uniwersytetu Jagiellońskiego. Kraków 1933; TENŻE: Historja Uniwersytetu Jagiellońskiego w epoce humanizmu. Kraków 1935; TENŻE: Polacy na studjach w Rzymie w epoce odrodzenia
(1440–1600). Kraków 1935.
47 BEDNARSKI, Stanisław: Upadek i odrodzenie szkół jezuickich w Polsce : Studjum z dziejów kultury i szkolnictwa polskiego. Kraków 1933, s. 537, dostęp on-line: http://rcin.org.pl/dlibra/docmetadata?id=12432&
from=pubindex&dirids=49&lp=20.
201
Freylichówna (1906–?)48 oraz Stanisław Łempicki (1886–1947)49. Ale historycy kultury
nie ograniczali się tylko do poznania kultury polskiej. Np. Tadeusz Kowalski (1889–1948)
omówił kulturę ludów muzułmańskich50, a Urszula Szumska (1907–1994) stosunki
kulturalne polsko-angielskie od XIV do XVII wieku51. Powstało także wydanie zbiorowe poświęcone kulturze Wschodu i Zachodu pod redakcją Ferdynanda Baldenspergera (1871–1958)52. Grupa polskich naukowców związanych z Uniwersytetem Lwowskim rozpoczęła wydawanie serii pt. Kultura polska i obca pod redakcją wspomnianego
historyka kultury K. Hartleba. Serię otwierał tom poświęcony historii kobiet napisany
przez Łucję Charewiczową (1897–1943)53, kolejne tomy poruszały problematykę mecenatu54, stosunków kulturalnych Polski z państwami zachodniej Europy55, szkolnictwa
wojskowego56 oraz ponownie stosunków kulturalnych Polski z innymi krajami, ale zawężonych do epoki średniowiecza57.
Lata 1945–1989
Po zakończeniu II wojny światowej polscy historycy zajmujący się dziejami kultury zaczęli organizować się na nowo. Znaczna część przedwojennej kadry uniwersyteckiej
niestety poniosła śmierć z rąk okupantów. Część historyków z okresu międzywojennego
zasiliła szeregi profesorskie uniwersytetów i kontynuowała prace badawcze. Także na
tzw. Ziemiach Odzyskanych, czyli w zachodniej i północnej części Polski, organizowało
się polskie życie naukowe. Do dawnych ośrodków uniwersyteckich (Warszawa i Kraków),
w których rozwijano badania nad historią kultury, dołączyły takie miasta jak: Poznań
i Wrocław. Panująca w Polsce cenzura i dys pozycje odgórne władz wymuszały na badaczach określoną problematykę, często także poglądy. Stąd też pojawiły się wydawnictwa
tzw. drugiego obiegu58. W okresie tym (zwłaszcza w latach 70.) z inicjatywy Polskiej Aka48 FREYLICHÓWNA, Judyta: Ideał wychowawczy szlachty polskiej w XVI i początku XVII wieku. Kraków 1938.
49 ŁEMPICKI, Stanisław: Epoka Wielkiej Reformy : Studja i materjały do dziejów oświaty w Polsce XVIII wieku.
Warszawa – Lwów 1923, dostęp on-line: http://pbc.gda.pl/dlibra/doccontent?id=9421&from=FBC (cit. 11. 9.
2013); TENŻE: Mecenat kulturalny w Polsce: problem i postulaty. Kraków 1928; TENŻE: Renesans i humanizm w Polsce. Lwów 1938; TENŻE: Rola wieku złotego w dziejowym procesie formowania się polskiej kultury du
chowej. Lwów 1938, dostęp on-line: http://zbc.uz.zgora.pl/dlibra/doccontent?id=19734&from=FBC (cit. 11. 9. 2013).
50 KOWALSKI, Tadeusz: Na szlakach islamu : Szkice z historji kultury ludów muzułmańskich. Kraków 1935.
51 SZUMSKA, Urszula: Anglia a Polska w epoce humanizmu i reformacji (związki kulturalne). Lwów 1938.
52 BALDENSPERGER, Ferdynand: Z zagadnień kulturalno-literackich Wschodu i Zachodu. Kraków 1933.
53 CHAREWICZOWA,
Łucja: Kobieta w dawnej Polsce : Do okresu rozbiorów. Lwów 1938, reprint Poznań
2002, s. 153. Nie była to pierwsza publikacja na temat kobiet w dawnej Polsce, wcześniej ukazała się znacznie
obszerniejsza dwutomowa praca Zygmunta Kaczkowskiego pt. Kobieta w Polsce : Studjum historyczno-obyczajowe, 1–2. Petersburg 1895, ujmująca dzieje kobiet od czasów pogańskich do końca XVIII wieku i analizująca
różne ich role w społeczeństwie w ujęciu historycznym; dostęp on-line: tom 1: http://polona.pl/item/634330/4/
(cit. 11. 9. 2013), tom 2: http://polona.pl/item/564709/4/ (cit. 11. 9. 2013).
54 ŁEMPICKI, Stanisław: Opiekunowie kultury w Polsce. Lwów 1938.
55 SKOCZEK, Józef: Stosunki kulturalne Polski z Zachodem. Lwów 1938.
56 KNOT, Antoni: Dzieje szkolnictwa wojskowego w Polsce. Lwów 1938.
57 MALECZYŃSKA, Ewa: Związki kulturalne Polski z zagranicą w epoce Piastowskiej. Lwów 1939.
58 BAKUŁA, Bogusław – DABERT, Dobrochna: Stan badań nad kulturą i literaturą w polskim drugim obiegu
wydawnictw w latach 1976–2006. Slavia Occidentalis, 2007, 64, s. 169–180.
202
demii Nauk (PAN) powstały wnikliwie opracowane wielotomowe syntezy dziejów Polski,
literatury, sztuki, nauki, historii kultury materialnej oraz kultury wsi. Dzieje tych różnych
przejawów życia kulturowego człowieka do dziś są wznawiane i często nie doczekały się
nowszych opracowań uwzględniających dorobek współczesnej nauki.
Studia poświęcone historii kultury polskiej pojawiły się już wkrótce po wojnie59, ale
na nowe, szerokie spojrzenie na przeszłość kultury polskiej trzeba było czekać do lat 80.
Wówczas to ukazały się syntezy autorstwa Bogdana Suchodolskiego (1903–1992)60 oraz
Marii Boguckiej61. B. Suchodolski, jak pisze we Wstępie, nie przedstawia systematycznie
ani historii państwa, […] nie przedstawia dziejów literatury, sztuki, nauki, oświaty. Nie
przedstawiając tych faktów z różnych dziedzin, przedstawia rozwój świadomości społecznej,
z nimi związanej. Jak już wcześniej wspomniano utożsamia on kulturę ze świadomością
narodową. Praca ma układ chronologiczny i została podzielona na sześć części: Średniowiecze, Renesans, Barok, Oświecenie, Okres niewoli oraz Polskę Niepodległą składającą
się z trzech wyodrębnionych podokresów: Druga Rzeczpospolita, Okres wojny i okupacji
oraz Polska Ludowa. Pięć pierwszych części składa się z kolei z następujących zagadnień
tematycznych: Polska w przestrzeni, Polska w czasie, Człowiek i siły produkcyjne, Walki
społeczne, Rola i kształt kultury duchowej, Pogląd na świat i koncepcje życia, Kultura obca
w Polsce – Polska w świecie, Instytucje i formy krzewienia kultury, Kultura w społeczeństwie.
Ostatnia część zawiera m. in. takie działy jak: Miejsce w Europie i świadomość historyczna,
Rola kultury duchowej i jej kształt, Pogląd na świat i koncepcje życia. Brak w pracy przypisów, w tekście autor przywołuje tylko nazwiska autorów, z których prac czerpał wiedzę. Są to teksty literackie z różnych epok oraz wydania żródłowe. Autor nie wspomina
w pracy i nie czerpie z dorobku swego wielkiego poprzednika A. Brücknera, za to mamy
wiele omówień pozycji dziś już zapomnianych, a należących do kanonu lektur w państwie
socjalistycznym.
Praca Marii Boguckiej jest mniej obszerna i ma charakter podręcznika akademickiego
o układzie chronologicznym (prehistoria do 1918 roku) z przypisami. Zawiera informacje na temat wszelkich aspektów życia codziennego mieszkańców dawnej Polski od wytworów piśmienniczych, przez sztukę, instytucje kulturalne, naukowe i oświatę po obyczajowość, czy warunki mieszkaniowe oraz strój. Zaletą publikacji jest jej przejrzystość
i łatwość odbioru, co trudno powiedzieć o publikacji Suchodolskiego.
Spośród innych monografii poświęconych dziejom kultury polskiej należy wymienić
przede wszystkim prace zbiorowe, które zawierają treści interesujące hitoryka kultury.
Kultura polska od XVIII do XX wieku została opisana w opracowaniu Historia i kultura62
oraz księdze ofiarowanej Janowi Hulewiczowi63, a kultura chłopska w pracach Józefa
Burszty (1914–1987)64. Rola kultury polskiej w kulturze ogólnoświatowej jest tematem
59 BARYCZ, Henryk – HULEWICZ, Jan (eds): Studia z dziejów kultury polskiej : Książka zbiorowa. Warszawa
1949.
60 SUCHODOLSKI, Bogdan: Dzieje kultury polskiej. Warszawa 1980, wyd. 2 zmienione Warszawa 1986.
61 BOGUCKA, Maria: Dzieje kultury polskiej do 1918 roku. Wrocław 1987, wyd. 2 1991.
62 MENCWEL, Andrzej (ed.): Hitoria i kultura : Studia z dziejów polskiej myśli kulturalnej. Warszawa 1987.
63 DUTKOWA, Renata – DYBIEC, Julian – HAJDUKIEWICZ, Leszek (eds.): Studia z dziejów oświaty i kultury
umysłowej w Polsce XVIII–XX w. : Księga ofiarowana Janowi Hulewiczowi. Wrocław 1977.
64 BURSZTA, Józef: Chłopskie źródła kultury. Warszawa 1985; SZCZEPAŃSKI, Jan: Chłopi i kultura chłopska
w społeczeństwie polskim. Warszawa 1988.
203
publikacji zbiorowej pod redakcją Jerzego Dowiata (1920–1982)65. W monografii Jak badać obyczaje autorzy tekstów zmierzyli się z problemem ówczesnej metodologii badań66.
Związana ściśle z historią kultury dawna obyczajowość polska w ujęciu przekrojowym
początkowo nie została opracowana na nowo, wydawano za to ponownie prace A. Brücknera (1957–1958) oraz J. S. Bystronia (1976). Pierwszym i jedynym historykiem, który
zmierzył się na nowo z tą problematyką był Zbigniew Kuchowicz (1927–1991)67. Już
w 1957 roku opublikował bardzo obszerną pracę pt. Z dziejów obyczajów polskich w wieku
XVII i pierwszej połowie XVII, a w 1975 roku powrócił do tematu w Obyczajach staropolskich. Ukazał w nich nowe podejście do przeszłości chcąc zerwać z mitami dotyczącymi m.
in. pijaństwa oraz erotyzmu. Przedstawił dawny stół i ucztowanie, rolę kościoła, rodzinę
i pozycję kobiety, uroczystości i obrzędy rodzinne, modę, życie erotyczne (także prostytucję), gry i zabawy. Podjął po raz pierwszy kwestie stanu biologicznego społeczeństwa
analizując kulturę zdrowotną, w tym m. in. nawyki żywieniowe, czy seksualne i stan zdrowia Polaków68.
Obok tych syntetycznych ujęć pojawiały się w tym okresie prace odwołujące się do
obyczajowości epok. W 1962 roku ukazała się monumentalna praca S. Wasylewskiego,
którego Życie w XIX wieku, miało ukazać się w 1939 roku, lecz wojna to uniemożliwiła.
Opracowania dokonał Zbigniew Jabłoński, dzięki czemu oczom czytelnika przedstawia
się barwny opis XIX-wiecznych ziem polskich w układzie chronologicznym oraz problemowym. Poruszane zagadnienia obejmują teatr, muzykę, malarstwo, literaturę, czasopiśmiennictwo, obyczaje, zamki, pałace, dworki, miasta, komunikację i oświetlenie oraz
ogrody i cmentarze.
Świętowanie i zabawy w dawnej Polsce były przedmiotem pomniejszych prac, w tym
również popularno-naukowych: Anny Zadrożyńskiej69, Ewy Ferenc-Szydełkowej70, czy Andrzeja Hamerlińskiego-Dzierożyńskiego71. Analizie poddano także rolę chleba72 i alkoholu73
65 DOWIAT, Jerzy (ed.): Polska w świecie : Szkice z dziejów kultury polskiej. Warszawa 1972.
66 SZPAKOWSKA, Małgorzata (ed.): Jak badać obyczaje? : Materiały z konferencji zorganizowanej przez Insty-
tut Kultury Polskiej Uniwersytetu Warszawskiego, Łowicz, listopad 2005. Warszawa 2007.
67 KUCHOWICZ, Zbigniew: Z dziejów obyczajów polskich w wieku XVII i pierwszej połowie XVII. Warszawa
1957; TENŻE: Obyczaje staropolskie XVII–XVIII wieku. Łódź 1975.
68 Zob. także: TENŻE: Wpływ odżywiania na stan zdrowotny społeczeństwa polskiego w XVIII wieku. Łódź 1966;
TENŻE: Z badań nad stanem biologicznym społeczeństwa polskiego od schyłku 16 do końca 18 wieku. Łódź 1974.
Należy jednak wspomnieć, że już wcześniej ukazały się prace dotyczące dawnej konsumpcji żywnościowej,
ale nie zwracały uwagi na kwestie zdrowia: DEMBIŃSKA, Maria: Konsumpcja żywnościowa w Polsce średniowiecznej. Warszawa 1963; WYCZAŃSKI, Andrzej: Studia nad konsumpcją żywności w Polsce w XVI i pierwszej
połowie XVII w. Warszawa 1969. Dostęp on-line: http://otworzksiazke.pl/ksiazka/studia_nad_konsumpcja_
zywnosci_w_polsce_w_xvi_i_pierwszej_polowie_xvii_w (cit. 11. 9. 2013).
69 ZADROŻYŃSKA, Anna: Powtarzać czas początku, 1: O świętowaniu dorocznych świąt w Polsce. Warszawa
1985, 2: O polskiej tradycji obrzędów ludzkiego życia. Warszawa 1989.
70 FERENC-SZYDEŁKOWA, Ewa: Rok kościelny a polskie tradycje. Poznań 1988. Kolejne wydania ukazywały
się pt. Polskie tradycje świąteczne.
71 HAMERLIŃSKI-DZIEROŻYŃSKI, Andrzej: O kartach, karciarzach, grach poczciwych i grach szulerskich :
Szkice obyczajowe z wieków XV–XIX. Kraków 1976.
72 73 KUBIAK, Irena – KUBIAK, Krzysztof: Chleb w tradycji ludowej. Warszawa 1981.
BURSZTA, Józef: Wieś i karczma : Rola karczmy w życiu wsi pańszczyźnianej. Warszawa 1950; TENŻE:
Społeczeństwo i karczma : Propinacja, karczma i sprawa alkoholizmu w społeczeństwie polskim w XIX wieku. Warszawa 1951; ROŻENOWA, Halina: Produkcja wódki i sprawa pijaństwa w Królestwie Polskim 1815–1863. Warszawa 1961; GÓRSKI, Jan – MOCZARSKI, Kazimierz (eds.): Alkohol w kulturze i obyczaju. Warszawa 1972.
204
w kulturze polskiej. Obrzędowość związaną ze śmiercią i pogrzebem przedstawia monografia Juliusza A. Chrościeckiego74.
Powstały w tym okresie tylko dwie monografie poświęcone roli i miejscu kobiety w historii Polski i Europy autorstwa wspomnianego Z. Kuchowicza75. Alkowy życia miłosnego
w czasach wczesnonowożytnych ukazali po raz pierwszy w nauce polskiej Alojzy Sajkowski (1921–2003)76 i Z. Kuchowicz77.
Cykl nie zawsze pełnych syntez ukazujących dzieje różnych przejawów życia kulturalnego człowieka powstał z inicjatywy Polskiej Akademii Nauk. Historia nauki polskiej
była opracowywana przez kolejne pokolenia historyków w wielotomowym wydaniu PAN:
Studia i materiały z dziejów nauki polskiej78. Kolejne tomy omawiały historię nauk społecznych, biologicznych, medycznych oraz matematycznych, fizycznych, chemicznych,
geologicznych, geograficznych i technicznych. Instytut Historii Nauki, Oświaty i Techniki
PAN wydał także w latach 70., a kontynuowaną do 1992 roku syntezę pod redakcją B. Suchodolskiego analizującą rozwój nauki polskiej79. W tomie pierwszym ujęto naukę w średniowieczu i renesansie, w drugim dokonania nauki polskiej w dobie baroku i oświecenia,
trzecim epokę rozbiorów do powstania styczniowego (do 1862 roku), czwarty przedstawia stan nauki polskiej od 1864 do 1918 roku i ostatni tom od 1918 do 1951 roku. Praca
została uzupełniona o tom szósty i siódmy, w których zawarto dokumentację bio- i bibliograficzną oraz opisy bibliograficzne i indeks biograficzny.
Instytut Badań Literackich PAN przyczynił się do wydania na przełomie lat 80. i 90.
największej syntezy dziejów literatury (zapoczątkowanej również w latach 70.)80, wielokrotnie wznawianych. Są to monografie epok spisane przez specjalistów z danej dziedziny81. Instytut Badań Literackich Polskiej Akademii Nauk w 1953 roku powołał do życia
cenioną serię wydawniczą pt. Studia Staropolskie. Prace prezentują monografie z zakresu
historii literatury od średniowiecza do XVIII wieku oraz zjawisk kulturowych dawnej
Polski. Wykaz 56 tomów powstałych do 1992 roku znajduje się na stronie internetowej
74 CHROŚCICKI, Juliusz A.: Pompa Funebris : Z dziejów kultury staropolskiej. Warszawa 1974.
75 KUCHOWICZ,
Zbigniew: Wizerunki niepospolitych niewiast staropolskich XVI–XVIII wieku. Łódź 1972;
TENŻE: Żywoty niepospolitych kobiet polskiego baroku. Łódź 1989.
76 SAJKOWSKI, Alojzy: Staropolska miłość : Z dawnych listów i pamiętników. Poznań 1981.
77 KUCHOWICZ, Zbigniew: Miłość staropolska : Wzory – uczuciowość – obyczaje erotyczne XVI–XVIII wieku.
Łódź 1982.
78 SUCHODOLSKI, Bogdan (ed.): Studia i materiały z dziejów nauki polskiej, 1–4. Warszawa 1953–1956.
Od 1957 roku Studia… tworzyły trzy odrębne serie wydawnicze: Seria A: Historia Nauk Społecznych, Seria B:
Historia Nauk Biologicznych i Medycznych, Seria C: Historia Nauk Matematycznych, Fizyko-Chemicznych
i Geologiczno-Geograficznych, Seria D: Historia Techniki i Nauk Technicznych, w 1965 roku dodano Serię E:
Zagadnienia Ogólne. Studia… były wydawane do początku lat 90. XX wieku. W 1992 roku zmieniono nazwę
serii i stworzono czasopismo pt.: Analecta : Studia i Materiały z Dziejów Nauki. Strona internetowa: http://www.
ihnpan.waw.pl/redakcje/analecta/index.html (cit. 11. 9. 2013).
79 SUCHODOLSKI, Bogdan (ed.): Historia nauki polskiej, 1–4. Wrocław 1970–1992.
80 Ukazały się wówczas: KLIMOWICZ, Mieczysław: Oświecenie. Warszawa 1971; ZIOMEK, Jerzy: Renesans.
Warszawa 1973; HERNAS, Czesław: Barok. Warszawa 1973.
81 WITCZAK, Tadeusz: Literatura Średniowiecza. Warszawa 1990; ZIOMEK, Jerzy: Literatura Odrodzenia.
Warszawa 1987; HERNAS, Czesław: Literatura Baroku. Warszawa 1987; KLIMOWICZ, Mieczysław: Literatura Oświecenia. Warszawa 1988; WITKOWSKA, Alina: Literatura romantyzmu. Warszawa 1986; MARKIEWICZ, Henryk: Literatura pozytywizmu. Warszawa 1986; PODRAZA-KWIATKOWSKA, Maria: Literatura
Młodej Polski. Warszawa 1992; KWIATKOWSKI, Jerzy: Literatura Dwudziestolecia. Warszawa 1990.
205
Instytutu82. W 2000 roku Instytut powrócił do tego wydawnictwa, lecz by odróżnić je od
wcześniejszego, nowa seria otrzymała nazwę: Studia Staropolskie. Series Nova oraz nową
numerację tomów – dotychczas ukazało się ich ponad 3083.
Na początku lat 70. wybitni badacze Pracowni Czasopiśmiennictwa Polskiego PAN zaczęli opracowywać dzieje prasy polskiej i kilka tomów nie do końca pełnej syntezy ukazało
się pod redakcją Józefa Skrzypka (1905–1974)84. Do inicjatywy tej powrócono pod koniec dziesięciolecia, czego efektem jest pełna, znacznie pogłębiona i obszerniejsza synteza
pod redakcją Jerzego Łojka (1932–1986)85. W latach 70. ukazały się także dwa tomy prezentujące przemiany kultury ludowej86. Zespół pracowników Instytutu Historii Kultury
Materialnej omówił procesy kształtowania się kultury ludowej, produkcję i konsumpcję,
życie społeczne wsi, wierzenia, wiedzę, zwyczaje i obrzędy, kulturę artystyczną, ludową
i narodową. Instytut ten wydał również w tym dziesięcioleciu dwukrotnie monumentalne,
wielotomowe dzieło pt. Historia kultury materialnej Polski w zarysie87. Przedsięwzięcie
to ukazało się pod redakcją dwóch wybitnych historyków Witolda Hensla (1917–2008)
oraz Jana Pazdury (1909–2001). Do dziś jest to najbardziej wyczerpujące źródło wiedzy
o przeszłości kultury materialnej na ziemiach polskich od VII wieku do 1918 roku.
Dawna sztuka polska została opracowana przez pracowników Instytutu Sztuki PAN.
Niestety dzieło nie zostało ukończone i wydania z lat 70. obejmują sztukę przedromańską
i romańską z katalogiem zabytków oraz architekturę XVII wieku. W 1995 roku dodano
wieloczęściowy drugi tom omawiający architekturę gotycką88.
Obok zintensyfikowanych prac członków Polskiej Akademii Nauk badania prowadzono
także w innych instytucjach naukowych. Do prac przekrojowych badających naukę należą
82 Strona
internetowa: http://wydawnictwo.ibl.waw.pl/serie-wydawnicze/studia-staropolskie.-series-nova/
historia (cit. 11. 9. 2013).
83 Wykaz tomów: http://wydawnictwo.ibl.waw.pl/serie-wydawnicze/studia-staropolskie.-series-nova/zawar
tosc-tomow (cit. 11. 9. 2013).
84 SKRZYPEK, Józef (ed.): Zarys historii prasy polskiej, 1: ŁOJEK, Jerzy: Zarys historii prasy polskiej w latach
1661–1831. Warszawa 1972; 5: KMIECIK, Zenon: Zarys historii prasy polskiej w Królestwie Polskim w latach
1864–1904. Warszawa 1971; 6: MYŚLIŃSKI, Jerzy: Prasa w Galicji w dobie autonomicznej : 1867–1918. War
szawa 1972, 9: PACZKOWSKI, Andrzej: Prasa Drugiej Rzeczypospolitej 1918–1939. Warszawa 1971.
85 ŁOJEK, Jerzy (ed.): Historia prasy polskiej, 1: ŁOJEK, Jerzy: Prasa polska w latach 1661–1864. Warszawa
1976; 2: KMIECIK, Zenon: Prasa polska w latach 1864–1918. Warszawa 1976; 3: PACZKOWSKI, Andrzej:
Prasa polska w latach 1918–1939. Warszawa 1980; 4: JAROWIECKI, Jerzy – MYŚLIŃSKI, Jerzy – NOTKOWSKI, Andrzej: Prasa polska w latach 1939–1945. Warszawa 1980.
86 BIERNACKA, Maria i in. (eds.): Etnografia Polski : Przemiany kultury ludowej, 1–2. Wrocław – Łódź 1976–1981.
87 HENSEL, Witold – PAZDUR, Jan (eds.): Historia kultury materialnej Polski w zarysie, 1/1: DEMBIŃSKA,
Maria – PODWIŃSKA, Zofia (eds.): Od VII do XII wieku. Warszawa 1974; 1/2: RUTKOWSKA-PŁACHCIŃSKA, Anna (ed.): Od XIII do XV w. Warszawa 1974; 2/1: KECKOWA, Antonina – MOLENDA, Danuta (eds.):
Od 1500 do 1650 r. Warszawa 1974. Drugie, uzupełnione wydanie: HENSEL, Witold – PAZDUR, Jan (eds.):
Historia kultury materialnej w zarysie, DEMBIŃSKA, Maria – PODWIŃSKA, Zofia (eds.): Od VII do XII wieku.
Wrocław 1978; 2: RUTKOWSKA-PŁACHCIŃSKA, Anna (ed.): Od XIII do XV wieku. Wrocław 1978; 3: KECKOWA, Antonina – MOLENDA, Danuta (eds.): Od XVI do połowy XVII wieku. Wrocław 1978; 4: KAMIEŃSKA,
Zofia – BARANOWSKI, Bohdan (eds.): Od połowy XVII do końca XVIII wieku. Wrocław 1978; 5: KOWECKA,
Elżbieta (ed.): Od 1795 do 1830 roku. Wrocław 1978; 6: BARANOWSKI, Bohdan – BARTYŚ, Julian – SOB
CZAK, Tadeusz (eds.): Od 1870 do 1918 roku. Wrocław 1979.
88 WALICKI, Michał (ed.): Dzieje sztuki polskiej, 1/1: GIEYSZTOR, Aleksander – WALICKI, Michał – ZACHWATOWICZ, Jan: Sztuka polska przedromańska i romańska do schyłku XIII wieku. Warszawa 1971; 1/2: PIETRUSIŃSKA, Maria: Katalog i bibliografia zabytków. Warszawa 1971; 2/1–3: MROCZKO, Teresa – ARSZYŃ
SKI, Marian (eds.): Architektura gotycka w Polsce. Warszawa 1995; 4: MIŁOBĘDZKI, Adam: Sztuka polska
XVII wieku : Architektura polska XVII wieku. Warszawa 1980.
206
prace zbiorowe: wspomniana już pod redakcją B. Suchodolskiego, Kazimierza Maślankiewicza (1902–1981)89 oraz Dzieje nauki polskiej autorstwa Macieja Iłowieckiego90.
Obejmują historię nauki polskiej od średniowiecza po współczesność i omawiają nauki
społeczne, humanistyczne, przyrodnicze, oraz ścisłe i techniczne.
Badania z zakresu historii literatury polskiej prowadzili: Teofil Wojeński (1890–1963)91,
H. Barycz92, J. Krzyżanowski93, a także na emigracji polski noblista Czesław Miłosz
(1911–2004)94. Kultura literacka oraz żywego słowa w dawnych czasach została ukazana
w monografii Hanny Dziechcińskiej95.
Dzieje książek, bibliotek oraz drukarni staropolskich były polem badawczym Alodii Kaweckiej-Gryczowej (1903–1990)96 oraz jej męża Józefa Grycza (1890–1954)97.
W 1949 roku zainicjowała wspólnie z Kazimierzem Budzykiem serię wydawniczą
Książka w dawnej kulturze polskiej. Serię w znacznym stopniu wypełniły dwa wielotomowe wydawnictwa o charakterze bibliograficznym: Dramat staropolski 98 i biograficznym: Drukarze dawnej Polski od XV do XVIII w.99. Obok A. Kaweckiej-Gryczowej
z badaczy zajmujących się tą problematyką należy wymienić Bartłomieja Golkę, Mieczysława Kafla i Zbigniewa Kłosa100, Czesława Ożarzewskiego101, Helenę Szwejkowską102,
89 MAŚLANKIEWICZ, Kazimierz (ed.): Zarys dziejów nauk przyrodniczych w Polsce. Warszawa 1983.
90 IŁOWIECKI, Maciej: Dzieje nauki polskiej. Warszawa 1981.
91 WOJEŃSKI, Teofil: Historia literatury polskiej, 1–2. Warszawa 1946.
92 BARYCZ, Henryk: Szlakami dziejopisarstwa staropolskiego : Studia nad historiografią w. XVI–XVIII. Wrocław 1981.
93 KRZYŻANOWSKI, Julian: Historia literatury polskiej : Od średniowiecza do XIX w. Warszawa 1953; TENŻE:
Neoromantyzm polski 1890–1918. Warszawa 1963; TENŻE: Dzieje literatury polskiej : Od początków do czasów
najnowszych. Warszawa 1969. Dzieło to było wielokrotnie wydawane, a także przetłumaczone na język angielski:
TENŻE: A history of Polish literature. Warszawa 1978.
94 MIŁOSZ, Czesław: Historia literatury polskiej do roku 1939 w tłumaczeniu M. Tarnowskiej, Kraków 1993;
TENŻE: Historia literatury polskiej, wyd. 2 uzupełnione w tłumaczeniu M. Tarnowskiej, Kraków 2010. Oba
dzieła są tłumaczeniem i uzupełnieniem orginału w języku angielskim powstałego na emigracji: TENŻE: The
history of Polish literature. London – New York 1969.
95 DZIECHCIŃSKA, Hanna: Literatura a zabawa : Z dziejów kultury literackiej w dawnej Polsce. Warszawa
1981, s. 242, TAŻ: Kultura żywego słowa w dawnej Polsce. Warszawa 1989.
96 KAWECKA-GRYCZOWA, Alodia: Zarys dziejów piśmiennictwa polskiego w Prusach Wschodnich, TAŻ: Rola
drukarstwa polskiego w dobie Odrodzenia. Warszawa 1954; TAŻ: Z dziejów polskiej książki w okresie Renesansu
: Studia i materiały. Wrocław 1975; TAŻ: Biblioteka ostatniego Jagiellona : Pomnik kultury renesansowej. Wrocław 1988. Zob. także: GRZESZCZUK, Stanisław – KAWECKA-GRYCZOWA, Alodia (eds.): Dawna książka
i kultura : Materiały międzynarodowej sesji naukowej z okazji pięćsetlecia sztuki drukarskiej w Polsce. Wrocław
1975.
97 GRYCZ, Józef: Historia bibliotek w zarysie. Warszawa 1949; TENŻE: Z dziejów i techniki książki. Wrocław
1951; TENŻE, KAWECKA-GRYCZOWA, Alodia: Historia książki i bibliotek w zarysie. Warszawa 1964.
98 KAWECKA-GRYCZOWA, Alodia (ed.): Dramat staropolski : Od początków do powstania sceny narodowej :
Bibliografia, 1: Teksty dramatyczne drukiem wydane do r. 1765. Wrocław 1965; 2: Programy drukiem wydane do
r. 1765; 1: Programy teatru jezuickiego. Wrocław 1976; 2: Programy drukiem wydane do r. 1765; 2/2: Programy
teatru pijarskiego oraz innych zakonów i szkół katolickich. Wrocław 1978.
99 Taż (ed.): Drukarze dawnej Polski od XV do XVIII wieku, 1–5. Wrocław 1959–1960. W kolejnych latach seria
była kontunuowana, a poszczególne tomy obejmowały dawne krainy historyczne.
100 GOLKA, Bartłomiej – KAFEL, Mieczysław – KŁOS, Zbigniew: Z dziejów drukarstwa polskiego. Warszawa
1957.
101 OŻARZEWSKI, Czesław: Zarys dziejów książki i księgarstwa. Poznań 1963.
102 SZWEJKOWSKA, Helena: Książka drukowana XV–XVIII wieku : Zarys historyczny. Wrocław 1980.
207
Bogumiłę Kosmanową103, Edwarda Potkowskiego104, Barbarę Bieńkowską105, Halinę
Chamerską106.
Obok książek badaniami objęto także prasę polską107. Należy tutaj wymienić takie wielotomowe syntetyczne dzieła jak: Zarys historii prasy polskiej wydany w latach 50. XX wieku
pod redakcją Z. Młynarskiego108 oraz wspomniany Zarys pod redakcją J. Skrzypka
i Historia prasy polskiej. Ze skromniejszych opracowań należy wymienić: Dzieje prasy
polskiej 109, czy też wydanie zbiorowe Historia prasy polskiej a kształtowanie się kultury
narodowej110. Cykl 29 monografii poświęconych historii prasy prezentuje od 1966 roku
seria wydawnicza Materiały i Studia do Historii Prasy i Czasopiśmiennictwa Polskiego111.
Dzieje sztuki polskiej w ujęciu syntetycznym zostały opracowane przez wspomnianych
pracowników PAN, a także Adama Bochnaka (1899–1974)112, Tadeusza Dobrowolskiego
(1899–1984)113 i W. Tatarkiewicza114, Janusza Kębłowskiego (1930–2012)115 oraz przez
autorów prac zbiorowych116. Dzieje architektury polskiej oraz jej twórców znajdziemy
w opracowaniach Stanisława Łozy (1888–1956)117, Zdzisława Mączeńskiego (1878–
1961)118, Adama Miłobędzkiego (1924–2003)119, Andrzeja Olszewskiego120. Wśród publikacji poświęconych budownictwu warto wymienić to prezentujące dzieje budownictwa
103 KOSMANOWA, Bogumiła: Książka i jej czytelnicy w dawnej Polsce. Warszawa 1981.
104 POTKOWSKI, Edward: Książka rękopiśmienna w kulturze Polski średniowiecznej. Warszawa 1984.
105 BIEŃKOWSKA, Barbara: Staropolski świat książek. Wrocław 1976.
106 BIEŃKOWSKA, Barbara – CHAMERSKA, Halina: Zarys dziejów książki. Warszawa 1987.
107 Szczegółowe omówienie stanu badań nad prasą polską: KOLASA, Władysław Marek: Kierunki badań nad
prasą polską najstarszej doby (1501–1729). Studia Medioznawcze, 2012, nr 3, s. 65–80; TENŻE: Kierunki badań nad prasą polską XVIII stulecia. Zeszyty Prasoznawcze, 2012, nr 1–2, s. 77–99; Kierunki badań nad historią
prasy polskiej 1918–1939, 1: Tendencje rozwojowe, typologia. Rocznik Historii Prasy Polskiej, 2011, 14, z. 1–2,
s. 5–55; TENŻE: Kierunki badań nad historią prasy polskiej 1918–1939, 2: Prasa polska za granicą. Rocznik
Historii Prasy Polskiej, 2012, 15, z. 1, s. 61–86.
108 MŁYNARSKI, Zygmunt: Zarys historii prasy polskiej, 1. Warszawa 1956; BUTKIEWICZ, Tadeusz – MŁYNARSKI, Zygmunt: Zarys historii prasy polskiej, 2/1. Warszawa 1959; KRZYWOBŁOCKA, Bożena – ŚLISZ,
Andrzej: Zarys historii prasy polskiej, 2/2. Warszawa 1959.
109 ŁOJEK, Jerzy – MYŚLIŃSKI, Jerzy – WŁADYKA, Wiesław: Dzieje prasy polskiej. Warszawa 1988.
110 SKRZYPEK, Józef (ed.): Historia prasy polskiej a kształtowanie się kultury narodowej : Sympozjum historyków prasy pod protektoratem ministra oświaty i szkolnictwa wyższego prof. dr Henryka Jabłońskiego, Warszawa –
Kraków 6–9 grudnia 1967, 1: Księga referatów. Warszawa 1967, 2: Protokoły, koreferaty, komunikaty, dyskusja.
Warszawa 1968.
111 Wykaz monografii wchodzących w skład serii: http://mak.bn.org.pl/cgi-bin/fidkar/fidkar?mmform=skrot
&start=1&&term1=&term2=Materia%C5%82y%20i%20studia%20do%20historii%20prasy%20i%20
czasopi%C5%9Bmiennictwa%20polskiego&term3=&target=m21_p0&&field1=Author&field2=Title&field3=
LSubject&element=F&syntax=usmarc&op1=and&op2=and&ret=index.html (cit. 11. 9. 2013).
112 BOCHNAK, Adam: Zarys dziejów polskiej historii sztuki. Warszawa 1948.
113 DOBROWOLSKI, Tadeusz: Sztuka polska : Od czasów najdawniejszych do ostatnich. Warszawa 1974.
114 DOBROWOLSKI,
Tadeusz – TATARKIEWICZ, Władysław (eds.): Historia sztuki polskiej w zarysie, 1–3.
Kraków 1962.
115 KĘBŁOWSKI, Janusz: Dzieje sztuki polskiej : Panorama zjawisk od zarania do współczesności. Warszawa 1987.
116 KOWALSKA, Bożena (ed.): Dzieje sztuki polskiej. Warszawa 1984; BANIA, Zbigniew (ed.): Podług nieba i zwyczaju polskiego : Studia z historii architektury, sztuki i kultury ofiarowane Adamowi Miłobędzkiemu. Warszawa 1988.
117 ŁOZA, Stanisław: Architekci i budowniczowie w Polsce. Warszawa 1954.
118 MĄCZEŃSKI, Zdzisław: Elementy i detale architektoniczne w rozwoju historycznym. Warszawa 1956
119 MIŁOBĘDZKI, Adam: Zarys dziejów architektury w Polsce. Warszawa 1968.
120 OLSZEWSKI Andrzej: Dzieje sztuki polskiej 1890–1980 w zarysie. Warszawa 1988.
208
murowanego121. Rozwój malarstwa polskiego został przedstawiony przez T. Dobrowolskiego122. Także życie muzyczne w dawnej Polsce doczekało się kolejnych omówień. Historia muzyki znajdowała się w kręgu zainteresowań wymienianego już Z. Jachimeckiego123,
Adolfa Chybińskiego (1880–1952)124. Na temat przeszłości muzyki powstało także wiele
prac zbiorowych: Z dziejów polskiej kultury muzycznej125 oraz Dzieje muzyki polskiej w zarysie126.
Kultura materialna polskiej wsi w XIX–XX wieku jest tematem przewodnim pracy
zbiorowej pod redakcją Kazimiery Zawistowicz-Adamskiej (1897–1984)127. Z innych
prac należy wymienić opracowanie dotyczące kultury materialnej w XIV–XVI wieku 128,
czy też miast w XVIII i XIX wieku129. Do historii kultury materialnej należą także prace
z zakresu historii stroju polskiego130.
Te przekrojowe prace należy uzupełnić o publikacje analizujące różne epoki historyczne.
Kultura czasów przedhistorycznych nie ma wielu opracowań syntetycznych, do ważniejszych należą prace Józefa Kostrzewskiego (1885–1969)131 oraz Jerzego F. Gąssow
skiego132 obejmujące kulturę materialną, duchową oraz społeczną dawnych plemion oraz
w początkach państwowości polskiej.
Kultura polska, jak i europejska okresu średniowiecza pojawia się na kartach pracy
Henryka Samsonowicza133. Kulturze tej epoki poświęcono prace zbiorowe, z ważniejszych należy wymienić: Historię kultury średniowiecznej w Polsce134, Średniowieczne studia
121 BORUSIEWICZ, Władysław: Budownictwo murowane w Polsce : Zarys sztuki strukturalnego kształtowania
do końca XIX wieku. Warszawa 1985.
122 DOBROWOLSKI, Tadeusz: Nowoczesne malarstwo polskie 1764–1939, 1–3. Wrocław 1957–1964; TENŻE:
Sztuka polska : Od czasów najdawniejszych do ostatnich. Warszawa 1974; TENŻE: Malarstwo polskie ostatnich
dwustu lat. Wrocław 1976.
123 JACHIMECKI, Zdzisław: Muzyka polska w rozwoju historycznym od czasów najdawniejszych do doby obecnej,
1–2. Kraków 1948–1951; TENŻE: Muzykologia i piśmiennictwo muzyczne w Polsce. Kraków 1948.
124 CHYBIŃSKI, Adolf: Słownik muzyków dawnej Polski do roku 1800. Kraków 1949.
125 ŁOBACZEWSKA, Stefania – STRUMIŁŁO, Tadeusz – SZWEYKOWSKI, Zygmunt M. (eds.): Z dziejów
polskiej kultury muzycznej, 1–2. Kraków 1958–1966.
126 OCHLEWSKI, Tadeusz (ed.): Dzieje muzyki polskiej w zarysie. Warszawa 1977.
127 ZAWISTOWICZ-ADAMSKA,
Kazimiera (ed.): Studia i materiały do historii kultury wsi polskiej w XIX
i XX w. : Zajęcia pozarolnicze, współdziałanie gospodarcze. Wrocław 1958.
128 POKLEWSKI, Tadeusz (ed.): Studia nad kulturą materialną wieków od XIV do XVI. Wrocław – Łódź 1986,
s. 107.
129 BALCERZAK, Elżbieta – KOWECKA, Elżbieta – KRUPPÉ, Jerzy (eds.): Wybrane problemy kultury ma
terialnej miast polskich w XVIII i XIX wieku. Wrocław 1983.
130 BANACH, Andrzej: O modzie XIX wieku. Warszawa 1957; DZIEKOŃSKA-KOZŁOWSKA, Alina: Moda kobieca w XX wieku. Warszawa 1964; TURNAU, Irena: Odzież mieszczaństwa warzawskiego w XVIII wieku. Wrocław 1967; BARTKIEWICZ, Magdalena: Polski ubiór do1864 roku. Wrocław 1979; KANTOR, Ryszard: Ubiór –
strój – kostium : Funkcje odzienia w tradycyjnej społeczności wiejskiej w XIX i w początkach XX wieku na obszarze
Polski. Kraków 1982; TURSKA, Krystyna: Ubiór dworski w dobie pierwszych Jagiellonów. Wrocław 1987.
131 KOSTRZEWSKI, Józef: Kultura prapolska. Warszawa 1947.
132 GĄSSOWSKI, Jerzy F.: Dzieje i kultura dawnych Słowian (do X wieku). Warszawa 1964; TENŻE: Sztuka
pradziejowa w Polsce. Warszawa 1975, s. 188; TENŻE: Kultura pradziejowa na ziemiach Polski : Zarys. War
szawa 1985.
133 SAMSONOWICZ, Henryk: Złota jesień polskiego średniowiecza. Warszawa 1971.
134 GIEYSZTOR,
Aleksander (ed.): Historia kultury średniowiecznej w Polsce. Warszawa 1963; TENŻE (ed.):
Historia kultury średniowiecznej w Polsce : IX Powszechny Zjazd Historyków Polskich w Warszawie 13–15 września 1963, referaty i dyskusja. Warszawa 1964.
209
o historii135, Kulturę elitarną a kulturę masową w Polsce późnego średniowiecza136, Kulturę
Polski średniowiecznej. X–XIII w.137. Maria Koczerska przedstawiła rodzinę szlacheckę
u schyłku średniowiecza138. Liczne są także prace analizujące dorobek artystyczny: sztuka
polska epoki średniowiecza to pole badawcze takich historyków jak: J. Kębłowski139, Teresa Mroczko140, Zygmunt Świechowski141. Historią muzyki zajmował się Hieronim Feicht (1894–1967)142.
Prace poświęcone kulturze polskiej okresu XVI–XVIII wieku obejmują: historię kultury143, kulturę szlachecką i dworską144, mecenat145, kulturę ludową146, kulturę umysłową147, obyczajowość148, dzieje literatury149, sztuki150, teatru151, opery152, muzyki153.
135 LEWAŃSKI, Julian (ed.): Średniowiecze : Studia o kulturze, 1–4. Wrocław 1961–1969.
136 GEREMEK, Bronisław (ed.): Kultura elitarna a kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza. Warszawa
1978.
137 DOWIAT, Jerzy (ed.): Kultura Polski średniowiecznej X–XIII w. Warszawa 1985.
138 KOCZERSKA, Maria: Rodzina szlachecka w Polsce późnego średniowiecza. Warszawa 1975.
139 KĘBŁOWSKI, Janusz: Polska sztuka gotycka. Warszawa 1976.
140 MROCZKO, Teresa: Polska sztuka przedromańska i romańska, Warszawa 1978.
141 ŚWIECHOWSKI, Zygmunt: Sztuka romańska w Polsce. Warszawa 1982.
142 FEICHT, Hieronim: Studia nad muzyką polskiego średniowiecza. Kraków 1975.
143 WOŁOSZYŃSKI, Ryszard: Pokolenia oświeconych : Szkice z dziejów kultury polskiej XVIII w. Warszawa
1967; PELC, Janusz (ed.): Wiek XVII : Kontrreformacja, barok : Prace z historii kultury. Wrocław 1970; BARYCZ, Henryk: Z epoki renesansu, reformacji i baroku : Prądy, idee, ludzie, książki. Warszawa 1971; TAZBIR,
Janusz: Rzeczpospolita i świat : Studia z dziejów kultury XVII wieku. Wrocław 1971; CHRZANOWSKI, Tadeusz:
Wędrówki po Sarmacji europejskiej : Eseje o sztuce i kulturze staropolskiej. Kraków 1988; BOGUCKA, Maria
(ed.): Tryumfy i porażki : Studia z dziejów kultury polskiej XVI–XVIII w. Warszawa 1989.
144 TAZBIR, Janusz: Kultura szlachecka w Polsce : Rozkwit – upadek – relikty. Warszawa 1978; KOWALCZYK,
Jerzy: W kręgu kultury dworu Jana Zamoyskiego. Lublin 1980; BANASIAK, Andrzej – PIOTROWSKI, Wacław
(eds.): Kultura elit w XVIII wieku. Łódź 1985 (Acta Universitatis Lodziensis. Folia Historica, 22); TAZBIR, Janusz: Szlaki kultury polskiej. Warszawa 1986; TENŻE: Świat panów Pasków : Eseje i studia. Łódź 1986; ROK,
Bogdan: Kalendarze polskie czasów saskich. Wrocław 1985.
145 TOMKIEWICZ, Władysław: Z dziejów polskiego mecenatu artystycznego w wieku XVII. Wrocław 1952; OLKIEWICZ, Joanna: Polscy Medyceusze. Warszawa 1985.
146 BARANOWSKI, Bohdan: Kultura ludowa XVII i XVIII wieku na ziemiach Polski środkowej. Łódź 1971.
147 VOISÉ, Waldemar (ed.): Z dziejów polskiej kultury umysłowej w XVI i XVII wieku. Wrocław – Gdańsk 1976.
148 BARANOWSKI, Bohdan: Sprawy obyczajowe w sądownictwie wiejskim w Polsce wieku XVII i XVIII. Łódź
1955; TENŻE: O hultajach, wiedźmach i wszetecznicach : Szkice z obyczajów XVII i XVIII w. Łódź 1963; Anegdoty,
facecje i sensacje obyczajowe XVII i I-szej połowy XVIII wieku. wybór i oprac. Zbigniew Kuchowicz. Łódź 1962.
149 BUDZYK,
Kazimierz – BUDZYKOWA, Hanna – LEWAŃSKI, Julian (eds.): Literatura mieszczańska
w Polsce : Od końca XVI do końca XVII wieku, 1–2. Warszawa 1954; LIBERA, Zdzisław: Problemy polskiego
oświecenia : Kultura i styl. Warszawa 1969; KOSTKIEWICZOWA, Teresa: Klasycyzm, sentymentalizm, rokoko :
Szkice o prądach literackich polskiego Oświecenia. Warszawa 1979; OTWINOWSKA, Barbara – PELC, Janusz
(eds.): Przełom wieków XVI i XVII w literaturze i kulturze polskiej. Wrocław 1984; LIBERA, Zdzisław: Wiek
oświecony : Studia i szkice z dziejów literatury i kultury polskiej XVIII i początków XIX wieku. Warszawa 1986.
150 BOCHNAK, Adam: Historia sztuki nowożytnej : Notatki z wykładów, 1: Renesans, 2: Barok. Kraków 1952;
PIWOCKI, Ksawery – STARZYŃSKI, Juliusz – TOMKIEWICZ, Władysław (ed.): Sztuka polska czasów nowożytnych, 1–2. Warszawa 1953–1955; TATARKIEWICZ, Władysław: O sztuce polskiej XVII i XVIII wieku :
Architektra, rzeźba. Warszawa 1966.
151 TARGOSZ-KRETOWA, Karolina: Teatr dworski Władysława IV. Kraków 1965; DZIECHCIŃSKA, Hanna
(ed.): Publiczność literacka i teatralna w dawnej Polsce. Warszawa – Łódź 1985.
152 LEWAŃSKI, Julian (ed.): Opera w dawnej Polsce : Na dworze Władysława IV i królów saskich : Studia i materiały. Wrocław 1973.
153 FEICHT, Hieronim: Studia nad muzyką polskiego renesansu i baroku. Warszawa 1980.
210
Bogaty dorobek kultury polskiej epoki renesansu obejmuje badania nad kulturą artystyczną154, nauką155, a także wiele pomniejszych tematów zawartych w pracach zbiorowych156. Kultura baroku została opisana poprzez dzieje sztuki157, dramatu i teatru158,
a kultura czasów epoki oświecenia zawiera dzieje mecenatu159, sztuki160 i nauki161. Okres
XIX wieku to badania z zakresu obyczajowości,162 sztuki163, dziejów drukarstwa164. Badania nad stanem kultury w Polsce okresu międzywojennego obejmują: sztukę165 i rolę kultury w odbudowie państwa polskiego166. Powstała jedna monografia poświęcona historii
kultury w Polsce po II wojnie światowej autorstwa J. Kossaka167.
Dzieje szkolnictwa nadal cieszyły się niesłabnącym zainteresowaniem historyków. Powstały zarysy dziejów oświaty i wychowania168 oraz szkolnictwa wiejskiego169, a także
omówiono historię szkół kościelnych170 i kalwińskich171, szkolnictwo na ziemiach pol154 GĘBAROWICZ, Mieczysław: Studia nad dziejami kultury artystycznej późnego renesansu w Polsce. Toruń
1962.
155 BARYCZ, Henryk: Dzieje nauki w Polsce w epoce Odrodzenia. Warszawa 1957; TENŻE: W blaskach epoki
Odrodzenia. Warszawa 1968; TENŻE: Jan Łasicki : Studium z dziejów polskiej kultury naukowej XVI wieku. Wrocław 1973.
156 WOJAK, Tadeusz (ed.): Wkład protestantyzmu do kultury polskiej : Z zagadnień protestantyzmu w Polsce.
Warszawa 1970; BIEŃKOWSKI, Tadeusz (ed.): Andrzej Frycz Modrzewski i problemy kultury polskiego odro
dzenia. Wrocław 1974.
157 GĘBAROWICZ, Mieczysław: Szkice z historii sztuki XVII w. Toruń 1966; TATARKIEWICZ, Władysław:
O sztuce polskiej XVII i XVIII wieku : Architektura, rzeźba. Warszawa 1966; KARPOWICZ, Mariusz: Sztuka
oświeconego sarmatyzmu : Antykizacja i klasycyzacja w środowisku warszawskim czasów Jana III. Warszawa
1970; TENŻE: Sztuka polska XVII wieku. Warszawa 1975.
158 POPLATEK, Jan: Studia z dziejów jezuickiego teatru szkolnego w Polsce. Wrocław 1957; OKOŃ, Jan: Dramat
i teatr szkolny : Sceny jezuickie XVII wieku. Wrocław – Kraków 1970.
159 MAŃKOWSKI, Tadeusz: Mecenat artystyczny Stanisława Augusta. Warszawa 1976; BORUCKI, Marek:
W kręgu króla Stanisława. Warszawa 1984.
160 KARPOWICZ, Mariusz: Sztuka polska XVIII wieku. Warszawa 1985; JAROSZEWSKI, Tadeusz S.: Architektura doby Oświecenia w Polsce : Nurty i odmiany. Warszawa 1971.
161 SUCHODOLSKI, Bogdan: Nauka polska w okresie Oświecenia. Warszawa 1953.
162 IHNATOWICZ, Ireneusz: Obyczaj wielkiej burżuazji warszawskiej w XIX wieku. Warszawa 1971.
163 HRANKOWSKA, Teresa (ed.): Sztuka 2 połowy XIX wieku : Materiały sesji Stowarzyszenia Historyków Sztuki,
Łódź listopad 1971. Warszawa 1973; LISIŃSKA, Halina (ed.): Sztuka XIX wieku w Polsce : Naród – miasto :
Materiały sesji Stowarzyszenia Historyków Sztuki, Poznań, grudzień 1977. Warszawa 1979; DOBROWOLSKI,
Tadeusz: Nowoczesne malarstwo polskie 1764–1964, 1–3. Wrocław – Warszawa – Kraków 1957–1964.
164 TADEUSIEWICZ, Hanna: Drukarstwo polskie drugiej połowy XIX wieku w świetle fachowych czasopism drukarzy z lat 1872–1900 : Problematyka zawodowa i społeczna. Łódź 1982; LECH, Marian J.: Ludzie druku i książki
w Królestwie Polskim 1867–1907 : Kształtowanie się struktur społecznych. Warszawa 1983.
165 DOBROWOLSKI, Tadeusz: Sztuka Młodej Polski. Warszawa 1963; ZIMAND, Roman (ed.): Porównania :
Studia o kulturze modernizmu. Warszawa 1983.
166 ŻARNOWSKI, Janusz: „Ojczyzną był język i mowa…” : Kultura polska a odbudowa niepodległości w 1918 r.
Warszawa 1978.
167 KOSSAK, Jerzy: Rozwój kultury w Polsce Ludowej. Warszawa 1974.
168 BARYCZ, Henryk: Rozwój historii oświaty, wychowania i kultury w Polsce. Kraków 1949.
169 MICHALSKI, Stanisław (ed.): Dzieje szkolnictwa i oświaty na wsi polskiej, 1: Do 1918. Warszawa 1982.
170 KURDYBACHA, Łukasz: Dzieje oświaty kościelnej do końca XVIII w. Warszawa 1949.
171 TWOREK, Stanisław: Szkolnictwo kalwińskie w Małopolsce i jego związki z innymi ośrodkami w kraju i za
granicą w XVI–XVII w. Lublin 1966.
211
skich na początku XIX wieku172, w okresie międzywojennym173 oraz w czasie II wojny
światowej174. Wędrówki naukowe młodzieży polskiej od XIV do XIX wieku za granicę są
tematem pracy H. Barycza175 oraz Władysława Czaplińskiego (1905–1981) i Józefa Długosza176.
W badaniach z zakresu historii religii została omówiona kulturotwórcza rola zakonów:
dominikanów177 i franciszkanów178. Wpływy innych narodów, państw, czy grup etnicznych w kulturze polskiej to tematyka poruszona w syntezach: Swojskość i cudzoziemszczyzna w dziejach kultury polskiej179 i Kultura polska a kultura europejska180. Inne prace
problemowe obejmują badania z zakresu wpływów kulturalnych Orientu (zarówno chrześcijańskiego jak i muzułmańskiego)181, żydowskich182, niemieckich183, włoskich184, gruzińskich185. Prace obejmują także historię stosunków kulturalnych Polski z takimi państwami
jak: Węgry186 i Azerbejdżan187. Badaniami objęto także wkład kultury polskiej do kultury
światowej188.
172 PODGÓRSKA, Eugenia: Szkolnictwo elementarne Księstwa Warszawskiego i Królestwa Kongresowego
1807–1831. Warszawa 1960; SŁOWIŃSKI, Lech: Dla tej, co nie zginęła : Dzieje edukacji narodowej na ziemiach
polskich w latach 1795–1831. Poznań 1985.
173 TRZEBIATOWSKI, Klemens: Szkolnictwo powszechne w Polsce w latach 1918–1932. Wrocław 1970; GARBOWSKA, Wanda: Szkolnictwo powszechne w Polsce w latach 1932–1939. Wrocław 1976.
174 KRASUSKI, Józef: Szkolnictwo i oświata w Polsce w latach 1939–1945. Kielce 1975; GRALAK, B.: Szkolnictwo akademickie i nauka polska w okresie okupacji hitlerowskiej. Łódź 1984.
175 BARYCZ, Henryk: Z dziejów polskich wędrówek naukowych za granicę. Wrocław 1969.
176 CZAPLIŃSKI, Władysław – DŁUGOSZ, Józef: Podróż młodego magnata do szkół : Studium z dziejów kultury
XVI i XVII w. Warszawa 1969.
177 KŁOCZOWSKI, Jerzy (ed.): Studia nad historią dominikanów w Polsce, 1–2. Warszawa 1975.
178 KŁOCZOWSKI,
Jerzy (ed.): Zakony franciszkańskie w Polsce, 1/1–3: Franciszkanie w Polsce średniowiecznej. Kraków 1983–1989, 4/1: Polska Prowincja Kapucynów w XIX w. Kraków 1987, 4/2: Katalog Archi
wum Warszawskiej Prowincji Kapucynów w Nowym Mieście nad Pilicą. Kraków 1987. Tomy drugi i trzeci ukazały się w latach 90. XX wieku – opis bibliograficzny w dalszej części pracy.
179 STEFANOWSKA, Zofia (ed.): Swojskość i cudzoziemszczyzna w dziejach kultury polskiej. Warszawa
1973.
180 BOGUCKA, Maria – KOWECKI, Jerzy (eds.): Kultura polska a kultura europejska : Prace ofiarowane Janu
szowi Tazbirowi w sześćdziesiątą rocznicę urodzin. Warszawa 1987.
181 BARANOWSKI, Bohdan: Znajomość Wschodu w dawnej Polsce do XVIII wieku. Łódź 1955; MAŃKOWSKI,
Tadeusz: Orient w polskiej kulturze artystycznej. Kraków 1959; REYCHMAN, Jan: Orient w kulturze polskiego
Oświecenia. Wrocław 1964; TENŻE: Znajomość i nauczanie języków orientalnych w Polsce XVIII w. Wrocław
1951; ŁUŻNY, Ryszard (ed.): Chrześcijański Wschód a kultura polska. Studia. Lublin 1989.
182 HERTZ, Aleksander: Żydzi w kulturze polskiej. Paryż 1961.
183 FRIEDBERG, Marian: Kultura polska a niemiecka : Elementy rodzime a wpływy niemieckie w ustroju i kulturze Polski średniowiecznej, 1–2. Poznań 1946.
184 PTAŚNIK, Jan: Kultura włoska wieków średnich w Polsce. Warszawa 1959.
185 BARANOWSKI, Bohdan: Polskie zainteresowania z XVIII i XIX wieku kulturą Gruzji. Wrocław 1982.
186 REYCHMAN,
Jan: Ze stosunków kulturalnych polsko-węgierskich w epoce Oświecenia. Warszawa 1960;
TENŻE (ed.): Studia z dziejów polsko-węgierskich stosunków literackich i kulturalnych. Wrocław 1969.
187 BARANOWSKI, Bohdan: Polsko-azerbejdżańskie stosunki kulturalne w pierwszej połowie XIX wieku. Łódź –
Wrocław 1979.
188 KRĄPIEC, Mieczysław A. – TARAS, Piotr – TUROWSKI, Jan (eds.): Wkład Polaków do kultury świata :
Praca zbiorowa. Lublin 1976.
212
Okres 1990–2012
Zmiany ustrojowe dokonane w 1989 roku w Polsce umożliwiły nowe spojrzenie na jej
przeszłość (badania nad dziejami kultury w Polsce mają już długą tradycję), a zmiany
technologiczne ułatwiały prace badawcze : praca z programami komputerowymi i publikacje elektroniczne spowodowały, że dostęp do źródeł oraz literatury, także tej dawnej
i unikatowej stał się powszechny, a ich analiza łatwiejsza i znacznie bardziej pogłębiona
(powstały nowe metody badawcze). Stąd też w tym okresie pojawiło się wiele prac analitycznych obejmujących tematy dotąd nie poruszane w literaturze. Okres analizowanego przedziału czasowego jest niewielki, lecz ilością publikacji dorównuje temu po
przedniemu.
Instytucje zajmujące się problematyką historii kultury znajdują się głównie przy uczelniach wyższych tworząc zakłady lub katedry historii kultury przeważnie w ramach instytutów historii. Historia kultury wykładana jest na takich kierunkach jak: historia, sztuka,
kulturoznawstwo. Tematy związane z historią kultury są przedmiotem dyskusji licznych
konferencji naukowych, których efektem są wydania zbiorowe.
W 2008 roku ukazała się praca M. Boguckiej Kultura – naród – trwanie. Dzieje kultury
polskiej od zarania do 1989 roku189. Praca ta jest ścisłym nawiązaniem do jej autorstwa
dziejów kultury z 1987 roku, lecz została uzupełniona o okres po 1918 roku. Podręcznik ma układ chronologiczny, zawiera przypisy oraz bibliografię. Czas, który upłynął od
wcześniejszego opracowania, a także zmiany polityczne 1989 roku, umożliwiły autorce
inaczej spojrzeć na przeszłość. Jak sama pisze we Wstępie, chciała wydobyć funkcję i głębszy sens funkcjonowania kultury w dziejach Polski. […] kultura w swej podstawowej substancji broniła się przed zniewoleniem bardzo skutecznie i to nawet w okresie totalitarnego
państwa komunistycznego […] ocalając naszą świadomość narodową. W odróżnieniu od
pracy B. Suchodolskiego, mogła sobie pozwolić na zupełnie inne ukazanie przeszłości po
1918 roku, a zwłaszcza okresu PRL-u. Swobodnie pisała o polskim podziemiu w czasach
II wojny światowej, czy prześladowaniach naukowców przez polskie władze po 1945 roku.
Obok tej najważniejszej pracy przekrojowej należy także wymienić liczne prace zbiorowe poświęcone przeszłości kultury190. Popularne, encyklopedyczne i barwne ujęcie historii kultury przedstawili: Zbigniew Przyrowski (1921–2008)191, Wiesław Kot i Joanna
Knaflewska192. Stefan Bednarek dokonał analizy pojmowania historii kultury w jej syntezach193. Dzieje obyczajowości szlacheckiej znaleźć można na stronach prac Andrzeja
189 BOGUCKA, Maria: Kultura – naród – trwanie : Dzieje kultury polskiej od zarania do 1989 roku. Warszawa
2008, TAŻ: Człowiek i świat : Studia z dziejów kultury i mentalności w XV–XVIII w. Warszawa 2008.
190 GAWINOWA, Danuta (ed.): Kultura średniowieczna i staropolska : Studia ofiarowane Aleksandrowi Giey
sztorowi w pięćdziesięciolecie pracy naukowej. Warszawa 1991; AUGUSTYNIAK, Urszula – KARPIŃSKI, Adam
(eds.): Zmierzch kultury staropolskiej : Ciągłość i kryzysy (wieki XVII–XIX). Warszawa 1997; CUDAK, Romuald – TAMBOR, Jolanta (eds.): Kultura polska : Silva rerum. Katowice 2002; DĄBROWSKI, Roman – WAŚKO,
Andrzej (eds.): W świecie myśli i wartości : Prace z historii literatury i kultury ofiarowane profesorowi Julianowi
Maślance. Kraków 2010.
191 PRZYROWSKI, Zbigniew: Popularna encyklopedia staropolska. Warszawa 1998.
192 KNAFLEWSKA, Joanna – KOT, Wiesław: Księga kultury polskiej : Kultura i nauka, literatura : Ilustrowana
encyklopedia tematyczna. Poznań 2004.
193 BEDNAREK, Stefan: Pojmowanie kultury i jej historii we współczesnych syntezach dziejów kultury polskiej.
Wrocław 1995.
213
Zajączkowskiego194, Z. Kuchowicza195, M. Boguckiej196, Stanisława Skierskiego197 oraz
w podręczniku pod redakcją Andrzeja Chwalby198. Ta ostatnia praca obejmuje dzieje Polski od średniowiecza po współczesność, a podjęte problemy obejmują obyczaje życia publicznego, dworskiego, prywatnego oraz religijnego, a także te związane z pracą, życiem
rodzinnym i towarzyskim.
Dziedzictwo tej obyczajowości od XVIII do XX wieku ukazuje opracowanie Barbary
Jedynak199. Analityczne prace dotyczące kultury szlacheckiej, w tym także prace popularno-naukowe, poświęcone były: obyczajom rodzinnym – Barbary Ogrodowskiej200,
Hanny Szymanderskiej201, Danuty Żołądź-Strzelczyk202, wychowaniu – Danuty Żołądź203,
modzie – Małgorzaty Możdżyńskiej-Nawotki204, świętowaniu – Anny Zadrożyńskiej205
i B. Ogrodowskiej206. Podróże szlachty i jej postrzeganie przestrzeni geograficznej zobrazowali: Kazimierz Maliszewski207, H. Dziechcińska208, Dariusz Dolański209, Filip Wolański210 oraz autorzy redagowanego przez niego cyklu wydawniczego Staropolski ogląd
świata211, a także Agnieszka Żal-Kędzior212. Problematyka śmierci była analizowana
194 ZAJĄCZKOWSKI, Andrzej: Szlachta polska : Kultura i struktura. Warszawa 1993.
195 KUCHOWICZ, Zbigniew: Obyczaje i postacie Polski szlacheckiej XVI–XVIII wieku. Warszawa 1993.
196 BOGUCKA, Maria: Staropolskie obyczaje w XVI–XVII wieku. Warszawa 1994.
197 SIEKIERSKI, Stanisław: Kultura szlachty polskiej w latach 1864–2001. Pułtusk 2003.
198 CHWALBA, Andrzej (ed.): Obyczaje w Polsce od średniowiecza do czasów współczesnych. Warszawa 2004.
199 JEDYNAK, Barbara: Dziedzictwo obyczaju narodowego Polaków : Pamięć i zapomnienie. Lublin 2004.
200 OGRODOWSKA, Barbara: Polskie tradycje i obyczaje rodzinne. Warszawa 2000.
201 SZYMANDERSKA, Hanna: Śluby polskie : Tradycje, zwyczaje, przepisy. Warszawa 2008.
202 ŻÓŁĄDŹ-STRZELCZYK, Dorota: Dziecko w dawnej Polsce. Poznań 2000.
203 ŻOŁĄDŹ, Danuta: Ideały edukacyjne doby staropolskiej : Stanowe modele i potrzeby edukacyjne szesnastego
i siedemnastego wieku. Warszawa 1990.
204 MOŻDŻYŃSKA-NAWOTKA, Małgorzata: O modach i strojach. Wrocław 2002.
205 ZADROŻYŃSKA, Anna: Światy, zaświaty : O tradycji świętowań w Polsce. Warszawa 2000.
206 OGRODOWSKA, Barbara: Święta polski : Tradycja i obyczaj. Warszawa 1996.
207 MALISZEWSKI, Kazimierz: Obraz świata i Rzeczypospolitej w polskich gazetach rękopiśmiennych z okresu
późnego baroku : Studium z dziejów kształtowania się i rozpowszechniania sarmackich stereotypów wiedzy i informacji o „Theatrum mundi”. Toruń 1990.
208 DZIECHCIŃSKA, Hanna: O staropolskich dziennikach podróży. Warszawa 1991.
209 DOLAŃSKI,
Dariusz: Zachód w polskiej myśli historycznej czasów saskich : Nurt sarmacko-teologiczny.
Zielona Góra 2002, s. 286; TENŻE: Trzy cesarstwa : Wiedza i wyobrażenia o Niemczech, Turcji i Rosji w Polsce
XVIII wieku. Zielona Góra 2013.
210 WOLAŃSKI, Filip: Europa jako punkt odniesienia dla postrzegania przestrzeni geograficznej przez szlachtę
polską osiemnastego wieku w świetle relacji podróżniczych i geograficznych. Wrocław 2002.
211 ROK, Bogdan – WOLAŃSKI, Filip (eds.): Staropolski ogląd świata : Materiały z konferencji, Wrocław,
23–24 października 2004 r. Wrocław 2004; WOLAŃSKI, Filip (ed.): Staropolski ogląd świata – problem inności.
Toruń 2007. WOLAŃSKI, Filip – KOŁODZIEJ, Robert (eds.): Staropolski ogląd świata, 1: Rzeczpospolita między okcydentalizmem a orientalizacją : Przestrzeń kontaktów. Toruń 2009; WOLAŃSKI, Filip – KOŁODZIEJ,
Robert (eds.): Staropolski ogląd świata, 2: Rzeczpospolita między okcydentalizmem a orientalizacją : Przestrzeń
wyobraźni. Toruń 2009; ROK, Bogdan – WOLAŃSKI, Filip (eds.): Staropolski ogląd świata : Tożsamość i odmienność. Toruń 2011.
212 ŻAL-KĘDZIOR, Agnieszka: Obraz Ziemi Świętej w polskim piśmiennictwie geograficznym i podróżniczym
osiemnastego wieku. Toruń 2010.
214
w publikacjach zbiorowych213, a także była przedmiotem monografii Bogdana Roka214
i Aliny Nowickiej-Jeżowej215.
Rola i miejsce kobiety w gospodarczej, społecznej, politycznej i kulturalnej historii Polski i Europy jest w tym okresie problemem dość często poruszanym. Między innymi należy wymienić prace, które w całości bądź częściowo omawiają zagadnienia historii kultury z punktu widzenia kobiet w oparciu o różne źródła historyczne (pamiętniki, epitafia,
malarstwo, literatura, prasa), takich autorów jak: Andrzej Karpiński 216, M. Bogucka217,
H. Dziechcińska218, Maciej Michalski219, Katarzyna Górecka220, Małgorzata Stawiak-Ososińska221, Anetta Głowacka-Penczyńska222, Renata Bednarz-Grzybek223, Andrzej Radzimiński224 czy Jacek Kachel225. Miłość w dawnej Polsce doczekała się kolejnej odsłony, jest
to praca Beaty Możejko226. Z prac zbiorowych warto wspomnieć o pozycjach: Kobieta
w kulturze i społeczeństwie227, Kobiety w poznaniu naukowym wczoraj i dziś228, Kobieta
i kultura czasu wolnego. Zbiór studiów229, Kobieta i małżeństwo. Społeczno-kulturowe
aspekty seksualności. Wiek XIX i XX. Zbiór studiów,230 Kobieta i rewolucja obyczajowa.
Społeczno-kulturowe aspekty seksualności. Wiek XIX i XX. Zbiór studiów231, Kobieta epok
213 PACZOSKA, Ewa – KOWALCZUK, Urszula (eds.): Śmierć w literaturze i kulturze drugiej połowy XIX wieku.
Warszawa 2002.
214 ROK, Bogdan: Zagadnienie śmierci w kulturze Rzeczypospolitej czasów saskich. Wrocław 1991; TENŻE:
Człowiek wobec śmierci w kulturze staropolskiej. Wrocław 1995.
215 NOWICKA-JEŻOWA, Alina: Sarmaci i śmierć : O staropolskiej poezji żałobnej. Warszawa 1992.
216 KARPIŃSKI, Andrzej: Kobieta w mieście polskim w drugiej połowie XVI i w XVII wieku. Warszawa 1995.
217 BOGUCKA, Maria: Białogłowa w dawnej Polsce : Kobieta w społeczeństwie polskim XVI–XVIII wieku na tle
porównawczym. Warszawa 1998; TAŻ: Gorsza płeć : Kobieta w dziejach Europy od antyku po wiek XXI. War
szawa 2005.
218 DZIECHCIŃSKA, Hanna: Kobieta w życiu i literaturze XVI i XVII wieku : Zagadnienia wybrane. Warszawa
2001.
219 MICHALSKI, Maciej: Kobiety i świętość w żywotach trzynastowiecznych księżnych polskich. Poznań 2004.
220 GÓRECKA, Katarzyna: Pobożne matrony i cnotliwe panny : Epitafia, jako źródło wiedzy o kobiecie w epoce
nowożytnej. Warszawa 2006.
221 STAWIAK-OSOSIŃSKA, Małgorzata: Ponętna, uległa, akuratna… : Ideał i wizerunek kobiety polskiej pierw
szej połowy XIX wieku (w świetle ówczesnych poradników). Kraków 2009.
222 GŁOWACKA-PENCZYŃSKA,
Anetta: Kobieta w małych miastach Wielkopolski w drugiej połowie XVI
i w XVII wieku. Warszawa 2010.
223 BEDNARZ-GRZYBEK, Renata: Emancypantka i patriotka : Wizerunek kobiety przełomu XIX i XX wieku
w czasopismach Królestwa Polskieg. Lublin 2010.
224 RADZIMIŃSKI, Andrzej: Kobieta w średniowiecznej Europie. Toruń 2012.
225 KACHEL, Jacek: Być kobietą : Sto lat temu na Śląsku Austriackim i w Galicji. Żywiec 2012.
226 MOŻEJKO, Beata: Miłość w czasach dawnych. Gdańsk 2009.
227 JEDYNAK, Barbara (ed.): Kobieta w kulturze i społeczeństwie : Materiały I Ogólnopolskiej Konferencji Feminologicznej, Lublin 24–26 maja 1990 r., 1–2. Lublin 1990.
228 PAKSZYS, Elżbieta – SOBCZYŃSKA, Danuta (eds.): Kobiety w poznaniu naukowym wczoraj i dziś. Poznań
1997.
229 ŻARNOWSKA, Anna – SZWARC, Andrzej (eds.): Kobieta i kultura czasu wolnego : Zbiór studiów. War
szawa 2001.
230 Ciż (eds.): Kobieta i małżeństwo : Społeczno-kulturowe aspekty seksualności : Wiek XIX i XX : Zbiór studiów.
Warszawa 2004.
231 Ciż (eds.): Kobieta i rewolucja obyczajowa : Społeczno-kulturowe aspekty seksualności : Wiek XIX i XX : Zbiór
studiów. Warszawa 2006.
215
dawnych w literaturze, kulturze i społeczeństwie232, Per mulierem… Kobieta w dawnej Polsce – w średniowieczu i w dobie staropolskiej233 oraz Kobieta w gospodarstwie domowym.
Ziemie polskie na tle porównawczym234. Zmieniające się role społeczne kobiety i mężczyzny znalazły odbicie także w pracy naukowej Mężczyzna w rodzinie i społeczeństwie235.
Zagadnienia z historii książek i bibliotek oraz ich roli w kulturze polskiej zostały opracowane przez: B. Bieńkowską i H. Chamerską236, Alinę Dzięcioł237, Edwarda Potkowskiego238, a także w studiach poświęconych A. Kaweckiej-Gryczowej239, czy Franciszkowi
Mincerowi (1932–2007)240. Dzieje mass-mediów syntetycznie ujął zespół pod redakcją
Danuty Grzelewskiej w pracy Prasa, radio i telewizja w Polsce241. Powstało także kilka
opracowań dziejów sztuki polskiej w ujęciu syntetycznym242. Dzieje architektury polskiej
oraz jej twórców znajdziemy w opracowaniach Witolda Krassowskiego243 oraz pracach
zbiorowych244. Rozwój malarstwa polskiego został przedstawiony w bogato ilustrowanym albumie Historia malarstwa polskiego, pierwszej od czasów powojennych syntezy
tego tematu245. Godną polecenia jest także encyklopedia malartswa, w której znajdziemy
ok. 2000 haseł oraz ok. 2000 ilustracji246. Z kolei historia muzyki w Polsce została opracowana przez Józefa M. Chomińskiego (1906–1994) i Krystynę Wilkowską-Chomińską
(1920–2003)247. Godną polecenia jest seria wydawnicza pod redakcją Stefana Sutkowskiego248, która w jedenastu tomach ukazuje przeszłość polskiej muzyki.
232 MACIEJEWSKA, Iwona – STASIEWICZ, Krystyna (eds.): Kobieta epok dawnych w literaturze, kulturze
i społeczeństwie. Warszawa 2010.
233 JUSTYNIARSKA-CHOJAK, Katarzyna – KONARSKA-ZIMNICKA, Sylwia (eds.): Per mulierem… : Kobieta
w dawnej Polsce – w średniowieczu i w dobie staropolskiej. Warszawa 2012.
234 SIERAKOWSKA, Katarzyna – WYDER, Grażyna (eds.): Kobieta w gospodarstwie domowym : Ziemie polskie
na tle porównawczym. Zielona Góra 2012.
235 KABACIŃSKA, Katarzyna – RATAJCZAK, Krzysztof (eds.): Mężczyzna w rodzinie i społeczeństwie : Ewolucja ról w kulturze polskiej i europejskiej, 1: Od średniowiecza do początku XX wieku. Poznań 2010; GŁOWACKA-SOBIECH, Edyta – GULCZYŃSKA, Justyna (eds.): Mężczyzna w rodzinie i społeczeństwie : Ewolucja ról w kulturze polskiej i europejskiej, 2: Wiek XX. Poznań 2010.
236 BIEŃKOWSKA, Barbara – CHAMERSKA, Halina: Tysiąc lat książki i bibliotek w Polsce. Wrocław 1992.
237 DZIĘCIOŁ, Alina: Książka jako symbol w kulturze polskiej XVII wieku. Warszawa 1997.
238 POTKOWSKI, Edward: Książka i pismo w średniowieczu : Studia z dziejów kultury piśmiennej i komunikacji
społecznej. Pułtusk 2006.
239 BUCHWALD-PELCOWA, Paulina (ed.): Z badań nad dawną książką : Studia ofiarowane profesor Alodii
Kaweckiej-Gryczowej w 85-lecie urodzin, 1–2. Warszawa 1991–1993.
240 KROPIDŁOWSKI, Zdzisław (ed.): W służbie książki : Praca zbiorowa ofiarowana profesorowi doktorowi habilitowanemu Franciszkowi Mincerowi w siedemdziesiątą rocznicę urodzin. Bydgoszcz 2002.
241 GRZELEWSKA, Danuta (ed.): Prasa, radio i telewizja w Polsce : Zarys dziejów. Warszawa 1999.
242 CHRZANOWSKI, Tadeusz: Sztuka w Polsce Piastów i Jagiellonów : Zarys dziejów. Warszawa 1993; TENŻE:
Sztuka w Polsce : Od I do III Rzeczypospolitej : Zarys dziejów. Warszawa 1998; KRZYSZTOFOWICZ-KOZAKOWSKA, Stefania: Dzieje sztuki polskiej. Kraków 2004.
243 KRASSOWSKI, Witold: Dzieje budownictwa i architektury na ziemiach Polski, 1–4. Warszawa 1989–1995.
244 MARCINEK, Jadwiga (ed.): Dzieje architektury w Polsce. Kraków 2003, s. 368.
245 KRZYSZTOFOWICZ-KOZAKOWSKA,
Stefania – STOLOT, Franciszek: Historia malarstwa polskiego.
Kraków 2000.
246 Wielka encyklopedia malarstwa polskiego. Kraków 2011, s. 736.
247 CHOMIŃSKI, Józef M. – WILKOWSKA-CHOMIŃSKA, Krystyna: Historia muzyki polskiej, 1–2. Kraków
1995–1996.
248 SUTKOWSKI, Stefan (ed.): Historia muzyki polskiej, 1–11. Warszawa 1996–1998.
216
Do historii kultury materialnej należą także prace z zakresu kultury materialnej szlachty
w XVIII wieku249, historii stroju polskiego250 i obuwia251. Godne uwagi są także Polskie stroje
ludowe, które są wydawnictwem popularnym i albumowym, ale zawarta wiedza o strojach
jest znacząca i uzupełniona wykazem ważniejszej literatury252. W publikacji zawarty został
opis 63 ubiorów noszonych na dawnych ziemiach polskich uzupełniony bogatą, barwną
ikonografią oraz słowniczkiem pojęć. Kultura materialna w Polsce od VIII do XVI wieku
jest tematem publikacji zbiorowej Życia codziennego przez pryzmat codzienności253, a studia poświęcone Annie Rutkowskiej-Płachcińskiej obejmują okres od XIII do XVI wieku254.
Wielokulturowość wschodniego pogranicza dawnej Rzeczypospolitej Obojga Narodów
i II Rzeczypospolitej (do roku 1939) ukazuje praca zbiorowa Kultura pogranicza wschodniego. Zarys encyklopedyczny255. Problematyka ta spotkała się także z zainteresowaniem
uczestników międzynarodowych kongresów naukowych pt. Stan badań nad wielokulturowym dziedzictwem dawnej Rzeczypospolitej, jakie odbyły się w 2009 r. w Białymstoku
i w 2011 r. w Krakowie. Pokłosiem tychże kongresów są prace zbiorowe szeroko omawiające dziedzictwo kulturowe ziem polskich256. Pogranicze polsko-czeskie to tematyka kolejnego wydania zbiorowego pod redakcją Mieczysława Balowskiego257. Kwestie dotyczące
dziedzictwa narodowego są tematem rozpraw Dariusza Matelskiego258 oraz Agnieszki
Łuczak259, którzy ukazują złożoność problemu polskich dóbr kultury zagrabionych przez
III Rzeszę. Powstało w tym okresie również wiele prac traktujących o kulturze politycznej260.
249 DUMANOWSKI, Jarosław: Świat rzeczy szlachty wielkopolskiej w XVIII wieku. Toruń 2006.
250 TURNAU, Irena: Ubiór narodowy w dawnej Rzeczypospolitej. Warszawa 1991; SIERADZKA, Anna – TURSKA, Krystyna (eds.): Ubiory w Polsce. Warszawa 1994; SIERADZKA, Anna: Tysiąc lat ubiorów w Polsce.
Warszawa 2003; TAŻ: Nie tylko peleryna : Moda okresu Młodej Polski w życiu i sztuce. Warszawa 2003; BIEDROŃSKA-SŁOTOWA, Beata: Polski ubiór narodowy zwany kontuszowym : Dzieje i przemiany opracowane na
podstawie zachowanych ubiorów zabytkowych i ich części oraz w świetle źródeł ikonograficznych i literackich. Kraków 2005; MOŻDŻYŃSKA-NAWOTKA, Małgorzata: O modach i strojach. Wrocław 2005; DRĄŻKOWSKA,
Anna: Odzież grobowa w Rzeczypospolitej w XVII i XVIII wieku. Toruń 2008; NALEWAJSKA, Lilianna: Moda
męska w XIX i na początku XX wieku : Fashionable, dandys, elegant. Warszawa 2010; DRĄŻKOWSKA, Anna:
Ozdoby i nakrycia głowy na ziemiach polskich od X do końca XVIII wieku. Toruń 2012; SIERADZKA, Anna: Moda
w przedwojennej Polsce : Codzienna, sportowa, wieczorowa, ślubna, dziecięca, bielizna. Warszawa 2013.
251 DRĄŻKOWSKA, Anna: Historia obuwia na ziemiach polskich od IX do końca XVIII wieku. Toruń 2011.
252 PISKORZ-BRANEKOVA, Elżbieta: Polskie stroje ludowe. Warszawa 2003–2007.
253 KUCYPERA, Paweł – WADYL, Sławomir (ed.): Życie codzienne przez pryzmat rzeczy. Toruń 2010.
254 MŁYNARSKA-KALETYNOWA,
Marta – KRUPPÉ, Jerzy (eds.): O rzeczach minionych : Scripta rerum
historicarum Annæ Rutkowska-Płachcińska oblata. Warszawa 2006.
255 BUDREWICZ, Tadeusz – BUJNICKI, Tadeusz – OSSOWSKI, Jerzy S. (eds.): Kultura pogranicza wschodniego : Zarys encyklopedyczny. Warszawa 2011.
256 WALCZAK, Wojciech – ŁOPATECKI, Karol (eds.): Stan badań nad wielokulturowym dziedzictwem dawnej
Rzeczypospolitej, 1–3. Białystok 2010–2012. W tomie pierwszym znaleźć można teksty dotyczące historii sztuki
i konserwatorstwa, w drugim artykuły poświęcone archiwistyce (archiwalia, polonika), muzealnictwie, zbiorom
bibliotecznym oraz kolekcjom grafiki znajdującym się poza granicami Polsk, a tom trzeci obejmuje artykuły z zakresu historii, literatury oraz sztuki Inflant.
257 BALOWSKI, Mieczysław (ed.): Na styku kultury polskiej i czeskiej : Dziedzictwo, kontynuacje, inspiracje. Poznań 2011.
258 MATELSKI, Dariusz: Polityka Niemiec wobec polskich dóbr kultury w XX wieku. Warszawa 2005.
259 ŁUCZAK, Agnieszka: Utracone decorum : Grabież dóbr kultury z majątków ziemiaństwa polskiego w Wielkopolsce w czasie okupacji niemieckiej w latach 1939–1945. Warszawa – Poznań 2011.
260 OPALIŃSKI, Edward: Kultura polityczna szlachty polskiej w latach 1587–1652 : System parlamentarny
a społeczeństwo obywatelskie. Warszawa 1995; MICHAŁOWSKI, Roman: Princeps fundator : Studium z dziejów
kultury politycznej w Polsce X–XIII wieku. Warszawa 1993; KOSMAN, Marceli (ed.): Kultura polityczna w Polsce,
217
Kultura stołu staropolskiego była tematem badawczym Krystyny Bockenheim 261,
w XIX i XX wieku Waldemara Baraniewskiego262, Katarzyny Łeńskiej-Bąk263 oraz Mai
i Jana Łozińskich264, a także Teresy Jabłońskiej265, która opisała nakrycia i dekoracje stołu
od XVII do XX wieku. Odrębnej monografii doczekała się także rola alkoholu w kulturze polskiej266. Interesujące są analizy zjawisk występujących w kulturze polskiej. Omówiono rolę anioła267, diabła268, kultury chrześcijańskiej269, ateizmu270, mitu271, perswazji272,
lęku273, cielesności274, biedy i bogactwa275, choinki276 oraz robaka277.
Badaniami nad kulturą rycerską, a także szlachecką w średniowieczu na ziemiach polskich zajmują się: Dariusz Piwowarczyk278, Urszula Świderska-Włodarczyk279, Robert
Bubczyk280. Życie codzienne od VI do XIII wieku ukazała Maria Miśkiewiczowa281, obraz
obronnych dworów rycerskich na podstawie badań archeologicznych zarysowany został
w pracy pod redakcją Anny Marciniak-Kajzer282, a kulturę duchową Tadeusz Ulewicz
1–6. Poznań 1999–2006; JANOWSKI, Karol B. (ed.): Kultura polityczna Polaków : Przemiany, diagnozy, perspektywy. Warszawa 2010, s. 192; WOJCIESZAK, Bogumił: Tymczasem ciężko… : Studia i szkice z dziejów polskiej kultury politycznej w XIX wieku. Warszawa 2010.
261 BOCKENHEIM, Krystyna: Przy polskim stole. Wrocław 1998.
262 BARANIEWSKI, Waldemar: Kuchnia i stół na polskim dworze. Warszawa 2004.
263 ŁEŃSKA-BĄK, Katarzyna: O pokarmach, smakach i utraconych znaczeniach : Historia kultury sub speciae
culinaria. Opole 2010.
264 ŁOZIŃSKA, Maja – ŁOZIŃSKI, Jan: Historia polskiego smaku : Kuchnia, stół, obyczaje. Warszawa 2012.
265 JABŁOŃSKA, Teresa: Dawne zastawy stołowe. Warszawa 2008.
266 DAMPZ, Magdalena: Alkohol i biesiadowanie w obyczajowości Polaków. Toruń 2005.
267 ŁUGOWSKA,
Jolanta (ed.): Anioł w literaturze i w kulturze, 1–3. Wrocław 2004–2006; KÜNSTLER-LANGNER, Danuta: Anioł w poezji baroku : Dzieje postaci w kulturze dawnej Europy. Toruń 2007.
268 ROŻEK, Michał: Diabeł w kulturze polskiej : Szkice z dziejów motywu i postaci. Warszawa 1993.
269 HANUSIEWICZ-LAVALLEE, Mirosław (ed.): Humanitas i christianitas w kulturze polskiej. Warszawa 2009.
270 ADAMSKI, Franciszek: Ateizm w kulturze polskiej. Kraków 1993.
271 DEPTUŁA, Czesław: Archanioł i smok : Z zagadnień legendy miejsca i mitu początku w Polsce średniowiecznej.
Lublin 2003.
272 DZIECHCIŃSKA, Hanna: Sztuka przekonywania w kulturze polskiej trzech stuleci XVI–XVII–XVIII. Warszawa 2010.
273 GOLIŃSKI, Janusz K.: Okolice trwogi : Lęk w literaturze i kulturze dawnej Polski. Bydgoszcz 1997; OSIŃSKI,
Zbigniew M.: Lęk w kulturze społeczeństwa polskiego w XVI–XVII wieku. Warszawa 2009.
274 DZIECHCIŃSKA, Hanna: Ciało, strój, gest w czasach renesansu i baroku. Warszawa 1996.
275 SKĄPSKA, Grażyna (ed.): Bieda i bogactwo w polskiej kulturze i świadomości. Kraków 2003.
276 SMYK, Katarzyna: Choinka w kulturze polskiej : Symbolika drzewka i ozdób. Kraków 2009.
277 KAWA, Marek: Ten, który toczy nasze dusze i ciała… : Robak i robactwo w kulturze i literaturze. Warszawa
2011.
278 PIWOWARCZYK, Dariusz: Obyczaj rycerski w Polsce późnośredniowiecznej (XIV–XV wiek). Warszawa 1998,
s. 275; TENŻE: Rycerze w służbie dam i dworu. Warszawa 2009.
279 ŚWIDERSKA-WŁODARCZYK, Urszula: Szlachta polska wobec Boga i ojczyzny. Poznań 2001; TAŻ:
Kultura rycerska w średniowiecznej Polsce. Zielona Góra 2001, s. 225; TAŻ: Mentalność szlachty polskiej
w XV i XVI wieku. Poznań 2003.
280 BUBCZYK, Robert: Gry na szachownicy w kulturze dworskiej i rycerskiej średniowiecznej Anglii na tle europejskim. Lublin 2009.
281 282 MIŚKIEWICZ, Maria: Życie codzienne mieszkańców ziem polskich we wczesnym średniowieczu. Warszawa 2010.
MARCINIAK-KAJZER, Anna (ed.): Średniowieczny dwór rycerski w Polsce : Wizerunek archeologiczny. Łódź
2011.
218
(1917–2012)283. Kulturze epoki średniowiecza poświęcono prace zbiorowe, z ważniejszych należy wymienić: Kulturę Polski średniowiecznej. XIV–XV w.284 czy też Klasztor
w kulturze średniowiecznej Polski285. Opracowano także dzieje literatury286, malarstwa287,
architektury288 oraz średniowiecznego teatru289. Wiktor Szymborski290 zajął się problematyką odpustów w średniowiecznej Polsce. W obszernym aneksie zawarł ponad 1600
dokumentów odpustowych. Kultura umysłowa (twórczość literacka oraz pojęcie czasu
w miastach) to temat wiodący monografii Agnieszki Bartoszewicz 291 oraz Cezarego
Święckiego292. W badaniach podjęto także problematykę kultury materialnej przełomu
średniowiecza i czasów nowożytnych w oparciu o testamenty rycerzy oraz mieszczan293.
Umiejętność pisania oraz rola pisma w życiu mieszczan w okresie późnego średniowiecza to zagadnienia poruszane w pracy A. Bartoszewicz294. W 2006 roku ukazała się praca
zbiorowa (60 tekstów) zawierająca w dużej mierze artykuły poświęcone kulturowej roli
kościoła w średniowieczu oraz w XVI wieku295.
Prace poświęcone kulturze polskiej okresu wczesnonowożytnego obejmują: historię kultury296, kulturę szlachecką i dworską297, kulturę magnate283 ULEWICZ, Tadeusz: Z kultury duchowej polskiego średniowiecza. Kraków 2003.
284 GEREMEK, Bronisław (ed.): Kultura Polski średniowiecznej XIV–XV w. Warszawa 1997.
285 POBÓG-LENARTOWICZ, Anna – DERWICH, Marek (eds.): Klasztor w kulturze średniowiecznej Polski :
Materiały z ogólnopolskiej konferencji naukowej zorganizowanej w Dąbrowie Niemodlińskiej w dniach 4–6 XI
1993. Opole 1995.
286 BUCHWALD-PELCOWA, Paulina – PELC, Janusz (eds.): Literatura i kultura polskiego średniowiecza :
Człowiek wobec świata znaków i symboli. Warszawa 1995; MICHAŁOWSKA, Teresa (ed.): Literatura i kultura
późnego średniowiecza w Polsce. Warszawa 1993.
287 LABUDA, Adam S. – SECOMSKA, Krystyna: Malarstwo gotyckie w Polsce, 1–3. Warszawa 2005.
288 MROCZKO, Teresa – ARSZYŃSKI, Marian (eds.): Architektura gotycka w Polsce, 1–3. Warszawa 1995.
289 DĄBRÓWKA, Andrzej: Teatr i sacrum w średniowieczu : Religia – cywilizacja – estetyka. Toruń 2013.
290 SZYMBORSKI, Wiktor: Odpusty w Polsce średniowiecznej. Kraków 2011.
291 BARTOSZEWICZ, Agnieszka: Czas w małych miastach : Studium z dziejów kultury umysłowej późnośredniowiecznej Polski. Warszawa – Pułtusk 2003.
292 ŚWIĘCKI, Cezary: Kultura piśmienna w Polsce średniowiecznej : X–XII wiek. Warszawa 2010.
293 Testamenty mieszczan warszawskich od XV do końca XVII wieku : Katalog. Opracowanie A. Bartoszewicz,
A. Karpiński, K. Warda, Warszawa 2010; BOBOWSKI, Bogdan: Kultura materialna mieszczan Świdnicy i rycerstwa Weichbildu świdnickiego w świetle testamentów (od I połowy XIV do końca I ćwierci XVII wieku). Zielona
Góra 2011.
294 BARTOSZEWICZ, Agnieszka: Piśmienność mieszczańska w późnośredniowiecznej Polsce. Warszawa 2012.
295 KRAS, Paweł – JANUSZEK, Agnieszka – NALEWAJEK, Agnieszka – POLAK Wojciech (eds.): Ecclesia
Cultura Potestas : Studia z dziejów kultury i społeczeństwa. Kraków 2006.
296 DROZDOWSKI, Marian Marek (ed.): Życie kulturalne i religijność w czasach Stanisława Augusta Poniatowskiego. Warszawa 1991; MATWIJOWSKI, Krystyn – ROK, Bogdan (eds.): Studia z dziejów kultury i mentalności czasów nowożytnych. Wrocław 1993; KOWECKI, Jerzy – TAZBIR, Janusz (eds.): Ludzie, kontakty, kultura
XVI–XVIII w. : Prace ofiarowane Profesor Marii Boguckiej. Warszawa 1997; BYLINA, Stanisław (ed.): Kultura
staropolska – kultura europejska : Prace ofiarowane Januszowi Tazbirowi w siedemdziesiątą rocznicę urodzin.
Warszawa 1997; MALISZEWSKI, Kazimierz: Komunikacja społeczna w kulturze staropolskiej : Studia z dziejów kształtowania się form i treści społecznego przekazu w Rzeczypospolitej szlacheckiej. Toruń 2001; TAZBIR,
Janusz: Studia nad kulturą staropolską. Kraków 2001; MAROŃ, Jerzy – KOŁODZIEJ, Robert (eds.): Ustrój,
polityka, kultura : Studia ofiarowane Profesor Stefanii Ochmann-Staniszewskiej. Wrocław 2011.
297 WYCZAŃSKI, Andrzej: Między kulturą a polityką : Sekretarze królewscy Zygmunta Starego (1506–1548).
Warszawa 1990; MARKIEWICZ, Mariusz – SKOWRON, Ryszard (eds.): Theatrum ceremoniale na dworze królów i książąt polskich : Materiały konferencji naukowej zorganizowanej przez Zamek Królewski na Wawelu i Instytut Historii Uniwersytetu Jagiellońskiego w dniach 23–25 marca 1998. Kraków 1999; BOCKENHEIM, Krystyna:
219
rii298, sarmatyzm299, obyczajowość300, podróże edukacyjne301, dzieje literatury i kultury literackiej302, czasopiśmiennictwa303, mentalności304, sztuki305, teatru306, muzyki307, a także
kultury Wielkiego Księstwa Litewskiego308 oraz Inflant309, czy badania zainteresowań
Chinami w tym okresie310.
Okres XIX wieku to liczne badania z zakresu kultury miejskiej311, obyczajowości312,
Dworek, kontusz, karabela. Wrocław 2002; KOSTKIEWICZOWA, Teresa – ROĆKO, Agata (eds.): Dwory magnackie w XVIII wieku : Rola i znaczenie kulturowe. Warszawa 2006; ROLNIK, Dariusz: Portret szlachty czasów
stanisławowskich, epoki kryzysu, odrodzenia i upadku Rzeczypospolitej w pamiętnikach polskich. Katowice 2009;
JANUSZEK-SIERADZKA, Agnieszka (ed.): Curia Jagiellonica : Studia z dziejów dworu i kultury dworskiej
w XV–XVI wieku. Sandomierz 2009.
298 AUGUSTYNIAK, Urszula: Dwór i klientela Krzysztofa Radziwiłła (1585–1640) : Mechanizmy patronatu.
2002. STASZEWSKI, Jacek (ed.): „Jak Polskę przemienić w kraj kwitnący …” : Szkice i studia z czasów saskich.
Olsztyn 1997; DZIECHCIŃSKA, Hanna: Przeszłość i teraźniejszość w kulturze czasów saskich. Warszawa
2007.
299 Zob. cykl dziewięciu wydań pokonferencyjnych ukazujących się w Olsztynie w latach 1996–2010 obejmujących m. in. kulturę II poł. XVII w. (1997), obyczaje (2000), edukację (2005), życie codzinne (2006): STASIE
WICZ, Krystyna – ACHREMCZYK, Stanisław (eds.): Między barokiem a oświeceniem; ROSZAK, Stanisław:
Środowisko intelektualne i artystyczne Warszawy w połowie XVIII wieku : Między kulturą sarmatyzmu i oświecenia. Toruń 1997; TENŻE: Archiwa sarmackiej pamięci : Funkcje i znaczenie rękopiśmiennych ksiąg silva rerum
w kulturze Rzeczypospolitej XVIII wieku. Toruń 2004; MALISZEWSKI, Kazimierz: Z dziejów staropolskiej kultury i cywilizacji. Lublin 2010; ROSZAK, Stanisław: Koniec świata sarmackich erudytów. Toruń 2012.
300 ŚLUSARSKA, Magdalena (ed.): Dwór, plebania, rodzina chłopska : Szkice z dziejów wsi polskiej XVII
i XVIII wieku. Warszawa 1998; JEDYNAK, Barbara: „Aby potomkowie byli Polakami” : Z historii refleksji nad
obyczajem w oświeceniu (S. Konarski – J. J. Rousseau – S. Staszic). Lublin 2001; SUCHOJAD, Henryk (ed.):
Wesela, chrzciny, pogrzeby w XVI–XVIII wieku : Kultura życia i śmierci. Warszawa 2001; WIŚLICZ, Tomasz:
Upodobanie : Małżeństwo i związki nieformalne na wsi polskiej XVII–XVIII wieku : Wyobrażenia społeczne i jednostkowe doświadczenia. Wrocław 2012.
301 MARKIEWICZ, Anna: Podróże edukacyjne w czasach Jana III Sobieskiego : Peregrinationes Jablonovianae.
Warszawa 2011.
302 DZIECHCIŃSKA, Hanna: Kultura literacka w Polsce XVI i XVII wieku : Zagadnienia wybrane. Warszawa
1994. PREJS, Marek: Staropolskie kręgi inspiracji : Studia o literaturze. Warszawa 2004, s. 187; DACKA-GÓ
RZYŃSKA, Iwona M. – PARTYKA, Joanna (eds.): Staropolskie kompendia wiedzy. Warszawa 2009, s. 293.
303 WOŹNIAKOWSKI, Krzysztof – WRONA, Grażyna – SIERNY, Tadeusz (eds.): W kręgu „Merkuriusza Polskiego”. Katowice 2012.
304 POPIOŁEK, Bożena: Woli mojej ostatniej testament ten… : Testamenty staropolskie jako źródło do historii
mentalności XVII i XVIII wieku. Kraków 2009.
305 MAŁKIEWICZ, A.: Theoria et praxis : Studia z dziejów sztuki nowożytnej i jej teorii. Kraków 2000; MOSSAKOWSKI, Stanisław: Orbis Polonus : Studia z historii sztuki XVII–XVIII wieku. Warszawa 2002.
306 JUDKOWIAK, Barbara: Wzgardzony wielogłos : Kultura teatralna czasów saskich i jej tradycje. Poznań 2007.
307 PRZYBYSZEWSKA-JARMIŃSKA, Barbara: Muzyczne dwory polskich Wazów. Warszawa 2007; GANCARCZYK, Paweł: Muzyka wobec rewolucji druku : Przemiany w kulturze muzycznej XVI wieku. Toruń 2011.
308 KOWALCZYK, Jerzy (ed.): Kultura artystyczna Wielkiego Księstwa Litewskiego w epoce baroku. War
szawa 1995; TOPOLSKA, Maria Barbara: Społeczeństwo i kultura w Wielkim Księstwie Litewskim od XV do
XVIII wieku. Poznań – Zielona Góra 2002; LIZISOWA, Maria Teresa (ed.): Kultura i języki Wielkiego Księstwa
Litewskiego. Kraków 2005.
309 ZAJAS, Krzysztof: Nieobecna kultura : Przypadek Inflant polskich. Warszawa 2008.
310 ŁAKOMSKA, Bogna: Miłośnicy „chińskości” w dawnej Polsce : Od siedemnastego do początków dziewiętnastego wieku. Warszawa 2008; KOPANIA, Izabela: Rzeczy, ogrody, wyobrażenia : Chiny w kulturze Rzeczypospolitej czasów Stanisława Augusta. Warszawa 2012.
311 DREXLEROWA, Anna (ed.): Kultura miejska w Królestwie Polskim, 1: 1815–1875: Warszawa – Kalisz –
Lublin – Płock. Warszawa 2001.
312 JEDYNAK, Barbara: Obyczaje domu polskiego w czasach niewoli 1795–1918. Lublin 1996.
220
mecenatu państwowego i prywatnego313, polskiej inteligencji314, nauki315, sztuki316, dziejów teatru polskiego317, muzyki318, tematyki kulturalnej na łamach czasopism z tego
okresu319, życia codziennego ziemiaństwa polskiego320, a także walki państwa niemieckiego z kulturą polską na terenie Wielkopolski321.
Badania nad stanem kultury w Polsce okresu międzywojennego obejmują: twórczość
kulturalną polskich Żydów322, kulturę zachowania323, życie codzienne324, literaturę i film325.
Epoka powojenna została przedstawiona w opracowaniach dotyczących historii kultury326, literatury327, sztuki328, nauki329, życia codziennego330 i obyczajowości331. Powstały
313 BĄBIAK, Grzegorz P.: Sobie, ojczyźnie czy potomności : Wybrane problemy mecenatu kulturalnego elit na ziemiach polskich w XIX wieku. Warszawa 2010.
314 Dzieje inteligencji polskiej do 1918 roku, 1: JANOWSKI, Maciej: Narodziny inteligencji 1750–1831. War
szawa 2008, s. 260; 2: JEDLICKI, Jerzy: Błędne koło 1832–1864. Warszawa 2008; 3: MICIŃSKA, Magdalena:
Inteligencja na rozdrożach 1864–1918. Warszawa 2008.
315 DYBIEC, Julian: Nie tylko szablą : Nauka i kultura polska w walce o utrzymanie tożsamości narodowej
1795–1918. Kraków 2004.
316 GRZESZCZUK-BRENDEL, Hanna: Zarys historii sztuki XIX i XX wieku. Poznań 1998, s. 111; LEWICKA-MORAWSKA, Anna: Między klasycznością a tradycjonalizmem : Narodziny nowoczesnej kultury artystycznej
a malarstwo polskie końca XVIII i początków XIX wieku. Warszawa 2005; MAŁKIEWICZ, Adam: Z dziejów polskiej historii sztuki : Studia i szkice. Kraków 2005.
317 WANICKA, Agnieszka: Dramat i komedia Teatrów Warszawskich 1868–1880. Kraków 2011.
318 GOŁĄB, Maciej (ed.): Chopin w kulturze polskiej. Wrocław 2009; BUDREWICZ, Zofia – SIENKO, Maria – ŁAWROWSKA, Romualda (eds.): Chopin w polskiej szkole i kulturze. Kraków 2011; DROŻDŻEWSKA,
Agnieszka: Życie muzyczne na Uniwersytecie Wrocławskim w XIX i I połowie XX wieku : Edukacja muzyczna –
działalność naukowa – ruch koncertowy. Wrocław 2012.
319 CHWASTYK-KOWALCZYK, Jolanta: „Bluszcz” w latach 1918–1939 : Tematyka społeczna oraz problemy
kultury i literatury. Kielce 2003, s. 414; BAŃDO, Adam: Nie tylko krew na pierwszej stronie : Problematyka kulturalna na łamach „Ilustrowanego Kuriera Codziennego” w latach 1918–1939. Kraków 2006.
320 ŁOZIŃSKA, Maja: W ziemiańskim dworze : Codzienność, obyczaje, święta i zabawy. Warszawa 2012.
321 ZIELIŃSKI, Zygmunt: Kulturkampf w archidiecezji gnieźnieńskiej i poznańskiej w latach 1873–1887. Poznań 2011.
322 SIKORSKI, Dariusz: Spór o międzywojenną kulturę polsko-żydowską. Warszawa 2012, s. 534.
323 BARBASIEWICZ, Maria: Dobre maniery w przedwojennej Polsce : Savoir-vivre. Zasady. Gafy. Warszawa 2012.
324 ŁOZIŃSKA, Maja – ŁOZIŃSKI, Jan: W przedwojennej Polsce : Życie codzienne i niecodzienne. Warszawa
2011; KACZOROWSKI, Bartłomiej: Między elitą a półświatkiem : Życie codzienne w przedwojennej Polsce. Warszawa 2012; KOPER, Sławomir: Życie prywatne elit artystycznych Drugiej Rzeczypospolitej. Warszawa 2012.
325 OTTO, Wojciech: Literatura i film w kulturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego. Poznań 2007.
326 BEDNAREK, Stefan (ed.): Nim będzie zapomniana : Szkice o kulturze PRL. Wrocław 1997; SZULC, Wita:
Kultura dla mas Polski Ludowej : Wizje ideologów, twórców i publicystów z lat 1944–1956. Warszawa 2008.
327 DĄBROWSKI, Mieczysław: Literatura polska 1945–1995 : Główne zjawiska. Warszawa 1997; DREW
NOWSKI, Tadeusz: Próba scalenia : Obiegi – wzorce – style : Literatura 1944–1989. Warszawa 1997; BIKONT,
Anna – SZCZĘSNA, Joanna: Lawina i kamienie : Pisarze wobec komunizmu. Warszawa 2006,
328 WOJCIECHOWSKI, Aleksander: Czas smutku, czas nadziei : Sztuka niezależna lat osiemdziesiątych. Warszawa 1992; WŁODARCZYK, Wojciech: Sztuka polska 1918–2000. Warszawa 2000; ROTTENBERG, Anda:
Sztuka w Polsce 1945–2005. Warszawa 2005.
329 HERCZYŃSKI, Ryszard: Spętana nauka : Opozycja intelektualna w Polsce 1945–1970. Warszawa 2008.
330 KLICH-KLUCZEWSKA, Barbara: Przez dziurkę od klucza : Życie prywatne w Krakowie (1945–1989). Warszawa 2005; BRZOSTEK, Błażej: Za progiem : Codzienność w przestrzeni publicznej Warszawy lat 1955–1970.
Warszawa 2006; WOŹNICZKA, Zygmunt (ed.): Śląska codzienność po drugiej wojnie światowej. Katowice 2006;
KOSIŃSKI, Krzysztof: Oficjalne i prywatne życie młodzieży w czasach PRL. Warszawa 2006; SULIMA, Roch
(ed.): Życie codzienne Polaków na przełomie XX i XXI w. Łomża 2003.
331 ŁACIAK, Beata: Obyczajowość polska czasu transformacji czyli Wojna postu z karnawałem. Warszawa 2005.
221
prace zbiorowe obejmujące problematykę przemian obyczajowych po 1945 roku332, rolę
kultury w życiu codziennym333. Z kolei Magdalena Sirecka-Wołodko przedstawiła słabo
zbadany problem polskich stosunków kulturalnych z zagranicą w latach 1956–1970334.
Wpływ muzyki rockowej oraz hip-popowej, jak i towarzyszących jej zjawisk okołomuzycznych na kształt kultury młodzieżowej w Polsce omawiają monografie autorstwa
Beaty Hoffmann335, Anny Idzikowskiej-Czubaj336, Andrzeja Budy337 oraz Renaty Pawlak338. Próbę usystematyzowania istniejących grup subkulturowych w Polsce znajdziemy
w pracy Krótka historia młodzieżowej subkulturowości339. Z kolei Czasopisma społeczno-kulturalne w okresie PRL to praca zbiorowa omawiająca wpływ prasy na życie również
kulturalne ludzi w okresie wpływów radzieckich w Polsce340.
Liczne są monografie poświęcone szkolnictwu polskiemu i jego kulturotwórczej roli.
Powstał zarys dziejów kolegiów jezuickich341, szkół pijarskich342, prawosławnych343,
bernardyńskich344, analizie poddano szkolnictwo średnie na Dolnym Śląsku w XVI–
XVIII wieku345, na Górnym Śląsku od połowy XVIII wieku do początku XX wieku 346,
szkolnictwo w Prusach Południowych na przełomie XVIII i XIX wieku347, na ziemiach polskich na początku XIX wieku348, problem edukacji młodzieży pochodzenia chłopskiego
w XIX wieku349, a także szkolnictwo polskie w okresie międzywojennym350 oraz w czasie
332 SZPAKOWSKA, Małgorzata (ed.): Obyczaje polskie : Wiek XX w krótkich hasłach. Warszawa 2008.
333 ADAMCZUK, Lucjan – KOPROWSKA, Teresa (eds.): Kultura a życie codzienne Polaków. Warszawa 1991.
334 SIRECKA-WOŁODKO, Magdalena: Zagraniczna polityka kulturalna Polski w latach 1956–1970. Toruń 2011.
335 HOFFMANN, Beata: Rock a przemiany kulturowe końca XX wieku. Warszawa 2001.
336 IDZIKOWSKA-CZUBAJ, Anna: Rock w PRL-u : O paradoksach współistnienia. Poznań 2011.
337 BUDA, Andrzej: Historia kultury hip-pop w Polsce : 1977–2002. Głogów 2001; kolejne, uzupełnione wydanie
nosiło tytuł Historia kultury hip-pop w Polsce : 1977–2013. Wrocław 2012; TENŻE: Historia rocka, popu i hip-hopu : Według krytyków 1974–2006. Głogów 2006.
338 PAWLAK, Renata: Polska kultura hip-hopowa. Poznań 2004.
339 WRZESIEŃ, Witold: Krótka historia młodzieżowej subkulturowości. Warszawa 2013.
340 JAKUBOWSKA, Urszula (ed.): Czasopisma społeczno-kulturalne w okresie PRL. Warszawa 2012.
341 PASZENDA, Jerzy (ed.): Z dziejów szkolnictwa jezuickiego w Polsce : Wybór artykułów. Warszawa 1994;
PUCHOWSKI, Kazimierz: Edukacja historyczna w jezuickich kolegiach Rzeczypospolitej : 1565–1773. Gdańsk
1999; TENŻE: Jezuickie kolegia szlacheckie Rzeczypospolitej obojga narodów : Studium z dziejów edukacji elit.
Gdańsk 2007.
342 WRÓBEL-LIPOWA, Krystyna – AUSZ, Mariusz (eds.): Szkolnictwo pijarskie w czasach minionych a współ
czesne problemy edukacji historycznej, 1–3. Lublin 2010.
343 MIRONOWICZ, Antoni – PAWLUCZUK, Urszula – CHOMIK, Piotr (eds.): Szkolnictwo prawosławne
w Rzeczypospolitej. Białystok 2002.
344 RUSECKI, Innocenty M.: Bernardyńskie szkolnictwo elementarne i średnie 1772–1864. Łódź 2011.
345 BURDA, Bogumiła: Szkolnictwo średnie na Dolnym Śląsku w okresie wczesnonowożytnym (1526–1740). Zie
lona Góra 2007.
346 KWIATEK, Jolanta: Szkolnictwo średnie na Górnym Śląsku na tle reform oświatowych w Prusach od połowy
XVIII wieku do początków XX wieku. Opole 2011.
347 ŁUKASIEWICZ, Dariusz: Szkolnictwo w Prusach Południowych (1793–1806) w okresie reform oświeceniowych. Poznań – Warszawa 2004.
348 WINIARZ, Adam: Szkolnictwo Księstwa Warszawskiego i Królestwa Polskiego (1807–1831). Lublin 2002.
349 BANACH, Andrzej K: Kariery zawodowe studentów Uniwersytetu Jagiellońskiego pochodzenia chłopskiego
z lat 1860/1861–1917/1918. Kraków 2010.
350 WALASEK, Stefania: Szkolnictwo powszechne na ziemiach północno-wschodnich II Rzeczypospolitej
(1915–1939). Kraków 2006.
222
II wojny światowej351. Historię oświaty w Polsce znajdziemy także w zbiorze 37 artykułów
wydanych pod redakcją Krzysztofa Jakubiaka i Tomasza Maliszewskiego352.
Badania nad religią i jej wpływem na kulturę polską oraz europejską znajdziemy w pracach Jerzego Kłoczowskiego, który w swoich badaniach koncentruje się na rozwoju
instytucji społecznych oraz przemianach ideowych i obyczajowych w okresie kiedy formowała się kultura europejska, związana z religią i wiarą chrześcijańską353. Badaniami
objął również dzieje zakonu dominikanów w Polsce i jego wpływu na kulturę polską354.
W badaniach z zakresu historii religii została omówiona kulturotwórcza rola Kościoła
Katolickiego355 oraz zakonów: cystersów356, dominikanów357, franciszkanów358, pijarów359,
oraz jezuitów360. Halina Manikowska oraz Wojciech Brojer podjęli temat kultury religij351 WINCENCIAK, Witold: Szkolnictwo polskie na kresach wschodnich w latach 1939–1941. Łomża – Olsztyn
2004.
352 JAKUBIAK, Krzysztof – MALISZEWSKI, Tomasz (eds.): Z dziejów polskiej kultury i oświaty od średniowiecza do początków XX wieku. Kraków 2010.
353 KŁOCZOWSKI, Jerzy: Europa : Chrześcijańskie korzenie. Warszawa 2004.
354 TENŻE:
Polska prowincja dominikańska w średniowieczu i Rzeczypospolitej Obojga (Wielu) Narodów. War-
szawa 2008.
355 ZIÓŁEK, Jan (ed.): Kulturotwórcza rola Kościoła na przełomie XIX i XX wieku. Lublin 1997.
356 STRZELCZYK,
Jerzy (ed.): Cystersi w kulturze średniowiecznej Europy. Poznań 1992; WYRWA, Andrzej M. – STRZELCZYK, Jerzy – KACZMAREK, Krzysztof (eds.): Monasticon Cisterciense Poloniae, 1: Dzieje
i kultura męskich klasztorów cysterskich na ziemiach polskich i dawnej Rzeczypospolitej od średniowiecza do
czasów współczesnych. Poznań 1999, 2: Katalog męskich klasztorów cysterskich na ziemiach polskich i dawnej
Rzeczypospolitej. Poznań 1999; WYRWA, Andrzej M. – KIEŁBASA, Antoni – SWASTEK, Józef (eds.): Cysterki
w dziejach i kulturze ziem polskich dawnej Rzeczypospolitej i Europy Środkowej : Materiały z siódmej Międzynarodowej Konferencji Cystersologów odbytej z okazji 800 rocznicy fundacji opactwa cysterek w Trzebnicy, Trzebnica
18–21 września 2002 roku. Poznań 2004, s. 1117; WYRWA, Andrzej M. (ed.): Ingenio et Humilitate : Studia
z dziejów zakonu cystersów i Kościoła na ziemiach polskich dedykowane Ojcu Opatowi dr. Eustachemu Gerardowi Kocikowi OCist. Poznań – Katowice – Wąchock 2007; CZAPLIŃSKI, Konrad K.: Cystersi : Dziedzictwo
kulturowe. Pelplin 2009; ŁUŻYNIECKA, Ewa – GALAR, Anna (eds.): Przyszłość badań nad historią i kulturą
cysterską w Polsce. Wrocław 2011.
357 KŁOCZOWSKI, Jerzy (ed.): Studia nad historią dominikanów w Polsce, 1–2, 3: KŁOCZOWSKI, Jerzy –
SPIEŻ, Jan A. (eds.): Dominikanie w środkowej Europie w XIII–XV wieku : Aktywność duszpasterska i kultura
intelektualna. Poznań 2002, s. 300, 4: GAPSKI, Henryk – KŁOCZOWSKI, Jerzy – SPIEŻ, Jan A. (eds.): Dzieje
dominikanów w Polsce XIII–XVIII wiek : Historiografia i warsztat badawczy historyka. Lublin 2006, s. 189, 5:
KŁOCZOWSKI, Jerzy: Polska prowincja dominikańska w średniowieczu i Rzeczypospolitej Obojga (Wielu) Narodów. Poznań 2008, s. 492. Inne opracowanie na temat dominikanów: BABRAJ, Marcin A. (ed.): Dominikanie :
Szkice z dziejów zakonu. Poznań 1986, s. 429; MARKIEWICZ, Anna – MIŁAWICKI, Marek (eds.): Dominikanie
na ziemiach polskich w epoce nowożytnej. Kraków 2009, s. 608.
358 KŁOCZOWSKI, Jerzy (ed.): Zakony franciszkańskie w Polsce, 1/1–3: Franciszkanie w Polsce średniowiecznej. Kraków 1983–1989; 2: Franciszkanie w Polsce XVI–XVIII wieku; 1–2. Niepokalanów 1998–2003; 3: Franciszkanie w Polsce XIX wieku. Niepokalanów 1996, 4: Polska Prowincja Kapucynów w XIX w. Kraków 1987;
4/2: Katalog Archiwum Warszawskiej Prowincji Kapucynów w Nowym Mieście nad Pilicą. Kraków 1987; KARCZEWSKI, Dariusz: Franciszkanie w monarchii Pistów i Jagiellonów w średniowieczu. Kraków 2013.
359 STASIEWICZ-JASIUKOWA, Irena (ed.): Wkład pijarów do nauki i kultury w Polsce XVII–XIX wieku. Warszawa – Kraków 1993.
360 OBIREK, Stanisław: Jezuici w Rzeczypospolitej Obojga Narodów w latach 1564–1668 : Działalność religijna, społeczno-kulturalna i polityczna. Kraków 1996; GRZEBIEŃ, Ludwik – OBIREK, Stanisław (eds.): Jezuici a kultura polska : Materiały sympozjum z okazji Jubileuszu 500-lecia urodzin Ignacego Loyoli (1491–1991)
i 450-lecia powstania Towarzystwa Jezusowego (1540–1990), Kraków, 15–17 lutego 1991 r. Kraków 1993; STASIEWICZ-JASIUKOWA, Irena (ed.): Wkład Jezuitów do nauki i kultury w Rzeczypospolitej Obojga Narodów
i pod zaborami. Warszawa 2004.
223
nej na ziemiach polskich w epoce średniowiecza361, a Daniel Olszewski na przełomie XIX
i XX wieku362. Ponadto naukowcy podjęli badania religijności chłopów w Małopolsce
w XVI–XVIII wieku363, kultu maryjnego w Polsce364 oraz dziejów kontrreformacji na Dolnym Śląsku w XVI–XVIII wieku365.
Interesujące badania podjęli naukowcy z Uniwersytetu Warszawskiego, którzy w ramach programu Zbory ewangelickie w Rzeczypospolitej XVI–XVIII w. Baza danych
stworzyli w latach 2004–2009 bazę danych zawierającej wykaz zborów ewangelickich
luterańskich, czeskobraterskich i reformowanych w Wielkopolsce oraz ewangelicko-reformowanych w Małopolsce i w Wielkim Księstwie Litewskim. Baza jest dostępna w programie Access na stronie Instytutu Historycznego UW366. Informacje zawarte w bazie danych zostały przedstawione w formie elektronicznej mapy opracowanej przez Bogumiła
Szadego367.
Z czasopism, które podejmują problematykę historii kultury należy wymienić: „Pamiętnik Literacki : Czasopismo kwartalne poświęcone historii i krytyce literatury polskiej”
ukazujący się we Lwowie od 1902 roku. Zawarte są w nim artykuły z zakresu histori literatury oraz kultury polskiej wraz z recenzjami wydawanych monografii. Po II wojnie światowej tytuł wydawniczy był kontynuowany – początkowo w Warszawie, a od 1950 roku
we Wrocławiu. Kolejnym czasopismem jest Kwartalnik Historii Kultury Materialnej368,
który ukazuje się w Warszawie od 1953 roku. Pismo publikuje artykuły, studia, materiały,
teksty źródłowe z dziedziny historii kultury materialnej w Polsce i w Europie. Znaleźć
można również informacje o zasobach archiwalnych, a także recencje wydawnicze.
Periodykami o ściśle zakreślonym profilu są od 1956 roku „Odrodzenie i Reformacja
w Polsce”369, od 1994 roku Barok : Historia – Literatura – Sztuka oraz od 1974 roku Wiek
Oświecenia. Interesującym czasopismem są wydawane od 1977 roku „Spotkania z Zabytkami” propagujące ideę ochrony zabytków370. Działami periodyku są m. in. Zabytki w krajobrazie, To też są zabytki, Z wizytą w muzeum, Zbiory i zbieracze, a także recenzje wydawnicze. Artykuły dotyczące historii kultury zawierają: wydawany od 1887 roku Kwartalnik
Historyczny (zawartość numerów, które ukazały się na przełomie XIX i XX wieku oraz
361 MANIKOWSKA, Halina – BROJER, Wojciech (eds.): Animarum cultura : Studia nad kulturą religijną na
ziemiach polskich w średniowieczu, 1–2. Warszawa 2008.
362 OLSZEWSKI, Daniel: Polska kultura religijna na przełomie XIX i XX wieku. Warszawa 1996.
363 WIŚLICZ, Tomasz: Zarobić na duszne zbawienie : Religijność chłopów małopolskich od połowy XVI do końca
XVIII wieku. Warszawa 2001.
364 PODSIAD, Antoni: „Perląc różaniec łańcucha” : Fenomen maryjny w kulturze polskiej. Warszawa 2007,
s. 115; SZWAROCKA, Katarzyna W.: Sarmacka Bogini : Kult maryjny w Polsce doby baroku. Toruń 2010.
365 KONOPNICKA, Małgorzata: Kontrreformacja w księstwie głogowskim (XVI–XVIII w.). Zielona Góra 2002.
366 Zestawienie zborów protestanckich w Rzeczypospolitej czynnych w XVI–XVIII (baza danych MS Access –
plik .mdb) na stronie: http://www.ihuw.pl/content/view/109/70/lang,pl/ (cit. 11. 9. 2013).
367 Link do mapy: http://hgis.kul.lublin.pl/pmapper-4.0/map_zbory.phtml?winsize=large&language=pl&con
fig=zbory (cit 11. 9. 2013).
368 Spis treści poszczególnych numerów dostępny na stronie internetowej: http://www.iaepan.edu.pl/czasopisma/
kwartalnik/index.html (cit. 11. 9. 2013).
369 Bibliografia zawartości czasopisma „Odrodzenie i Reformacja w Polsce” : T. I–XLIII. Oprac. Anna Budniew
ska, Agnieszka Mitura-Karwowska. Warszawa 2000, s. 118.
370 Zawartość numerów z ostatnich lat dostępna jest na stronie: http://issuu.com/hereditas (cit. 11. 9. 2013).
224
od lat 50. XX wieku dostępna jest na stronach bibliotek cyfrowych371, a spisy treści od
2001 roku na stronie wydawnictwa372), powstały w 1905 roku Przegląd Historyczny (zawartość numerów od 2009 roku dostępna jest na stronie internetowej)373, w 1957 roku
Przegląd Humanistyczny374, w 2002 roku Kościół w Polsce : Dzieje i kultura375 i ukazujące
się od 2007 roku In gremium : Studia nad historią, kulturą i polityką (zawartość dwóch
pierwszych numerów dostępna jest na stronie Zielonogórskiej Biblioteki Cyfrowej)376.
Periodyki te publikują artykuły, recenzje, polemiki, przeglądy badań i podobne materiały
dotyczące historii Polski i powszechnej od średniowiecza do czasów współczesnych o ściśle naukowym charakterze.
Najstarszym polskim czasopismem naukowym (recenzowanym) ukazującym się w polskim Internecie jest czasopismo Kultura i Historia, które ukazuje się od 2001 roku377. Teksty naukowe z zakresu historii kultury rozproszone są także w wielu czasopismach historycznych o zasięgu ogólnopolskim, jak i regionalnym378.
W Internecie znajdziemy także wortale historyczne z interesującymi artykułami o charakterze naukowym i popularno-naukowym. Pełnią również poniekąd rolę czasopism
internetowych, poruszających różnoraką problematykę z zakresu historii Polski jak i powszechnej od starożytności po czasy współczesne. Spośród portali należy wymienić istniejący od 2001 roku: Histmag.org379 oraz kwartalnik historycy.pl380. Portal Historia i media obejmuje problematykę historii i dziedzictwa w kulturze cyfrowej381.
W Internecie interesującym portalem jest Narodowe Archiwum Cyfrowe382. W jego
zbiorach znajduje się prawie 200 tysięcy fotografii, które można pobrać ze strony oraz
około 15 tysięcy opisów nagrań dokładnie opisanych i skatalogowanych. Na stronie dostępna jest wyszukiwarka, która ułatwia poszukiwanie interesującego zdjęcia.
371 Dostępne on-line: http://www.sbc.org.pl/dlibra/aresults?action=SearchAction&QI=B23EAC5AE7DCB
4D604216442115ED475-68; http://rcin.org.pl/dlibra/publication?id=3507&from=&dirids=1&tab=1&lp=
1&QI= (cit. 11. 9. 2013).
372 Dostępne on-line: http://www.semper.pl/kwartalnik_historyczny/index.php?option=com_content&view=
category&id=1&Itemid=3 (cit. 11. 9. 2013).
373 Dostępne on-line: http://ph.wuwr.pl/catalog/przeglad-historyczny-48 (cit. 11. 9. 2013).
374 Dostępne
on-line: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails.aspx?issueid=fe6b43bd-247c-4fc0-9434308
713a09cc5 (cit. 11. 9. 2013).
375 Dostępne on-line: http://www.ceeol.com/aspx/publicationdetails.aspx?publicationId=76ef417f-7504-4cfe834d-94ded1d93d31 (cit. 11. 9. 2013).
376 Dostępne on-line: http://zbc.uz.zgora.pl/dlibra/publication?id=27339&from=&dirids=1&tab=1&lp=
1&QI= (cit. 11. 9. 2013).
377 Adres strony internetowej czasopisma: http://www.kulturaihistoria.umcs.lublin.pl/czasopismo.
378 W Internecie znaleźć można wyszukiwarki zawartości polskich czasopism – Biblioteka Narodowa ma zakładkę Bibliografia Zawartości Czasopism – http://mak.bn.org.pl/fidkar/bzcz.html lub http://mak.bn.org.pl/
w14.htm (cit. 11. 9. 2013). Inny portal, Bazhum, stanowi bazę zawartości niektórych czasopism humanistycznych i społecznych, gdzie poprzez wyszukiwarkę artykułów można znaleźć nie tylko opisy bibliograficzne, ale
także treść niektórych artykułów dostępna w formacie pdf: http://bazhum.icm.edu.pl/bazhum/search/article.
action?cid=b908a116-00df-4e33-95ff-422dfb55a681 (cit. 11. 9. 2013). Portal tworzony jest przez Muzeum Historii Polski w Warszawie.
379 Dostępne on-line: http://histmag.org/ (cit. 11. 9. 2013).
380 Dostępne on-line: http://historycy.pl/ (cit. 11. 9. 2013).
381 Dostępne on-line: http://historiaimedia.org/ (cit. 11. 9. 2013).
382 Dostępne on-line: http://audiovis.nac.gov.pl/ (cit. 11. 9. 2013).
225
LITERATURA
Recenze
PINDUR, David – TURÓCI, Martin a kol.: Šľachta
na Kysuciach a jej susedia. Čadca – Český Těšín – Žilina : Muzeum Těšínska, Kysucké múzeum v Čadci,
Považské múzeum v Žiline, 2012, 263 s. ISBN 97880-86696-26-3 (Muzeum Těšínska), 978-80-9707801-0 (Kysucké múzeum v Čadci).
V roce 2012 obohatila knižní trh další z řady souborných publikací, jež na svých stranách prezentují
dosavadní výzkumy stále atraktivního tématu, kterým
pro mnohé badatele jsou právě dějiny šlechty. Kniha
tak navazuje na celou škálu odborně velmi významné
literatury z let nedávno minulých, jež v některých případech dokonce stanovila či alespoň naznačila, jakým
směrem by se mohl tento výzkum ubírat v příštích
letech a na jaké otázky by měla historiografie hledat
odpověď. Lze tedy považovat za úctyhodný počin, že
podobná publikace byla vydána na základě vzájemné
spolupráce českých a slovenských badatelů.
Sborník Šľachta na Kysuciach a jej súsedia vzešel
z činnosti tří muzeálních institucí, Kysuckého múzea
v Čadci, Muzea Těšínska a Povážského múzea v Žilině,
spojených v projektu Historía spája. Jde vlastně o publikaci, jejímuž vydání předcházelo uspořádání stejnojmenné konference v květnu roku 2012 v Krásně nad
Kysucou. Recenzovaná kniha tedy v podstatě sdružuje
pod jedinou knižní vazbou a společnou myšlenkou
velmi pestré konferenční příspěvky úzce tematicky
specifikovaného i metodologického zaměření. Na její
konečné podobě se podíleli nejen slovenští a čeští historikové, ale i archeologové a publicisté.
Ačkoliv většina článků dosahuje vysoce odborné
úrovně (za jejich vydáním stojí viditelně složitý a dlouhodobý výzkum), musím připustit, že publikace je ke
své škodě na několika místech postižena zbytečnými
formálními nedostatky (u některých autorů jde o neúplné citace obrazových příloh získaných z internetových zdrojů; nelze opomenout ani skutečnost, že
samotný název úvodu Quid tibi nobilitas je v obsahu,
umístěném na závěr publikace, vytištěn s chybou
vzniklou jistě z pouhé nepozornosti). Zároveň jsem
toho názoru, že ne všechny uveřejněné příspěvky by
zasluhovaly být zařazeny do tohoto jinak velmi zdařilého konferenčního sborníku.
Ať již tak editoři učinili vědomě, či nikoliv, pomyslně rozdělili knihu do dvou nápadně vyhraněných
celků. Jako první jsou ve sborníku uveřejněny články
slovenských badatelů. Hned první příspěvek spoluautorů Petera Bednára a Zuzany Stanekové Budatínský
hrad vo svetle archeologických nálezov (s. 7–17) shrnuje dějiny a vývoj jedné z nejdůležitějších stavebních
památek z oblasti Kysuce a upozorňuje na nejnovější
archeologické výzkumy, které umožňují přiblížit i život šlechty na tomto starém feudálním sídle. Budatín-
skému hradu by se měl podle zvoleného názvu věnovat
i autor následující studie. Peter Šimko však v článku
Budatínský hrad – komunikační uzol v minulosti
(s. 18–28) necharakterizuje hospodářský a komunikační význam tohoto architektonického objektu, jenž
je jistě nepopiratelný, nýbrž se již téměř od počátku
zabývá historií několika mostů, které přetínaly řeku
Váh. Bezesporu jde o zajímavou studii, leč uveřejněnou pod naprosto neodpovídajícím názvem a zdá se,
že i v tematicky nevhodně zvoleném sborníku. Spíše
dějinám hospodářství, respektive dřevařského průmyslu na Kysuci než problematice šlechty usazené
v tomto regionu věnovala svůj článek Rozvoj železniční
dopravy na Kysuciach a jej vplyv na podnikateľské aktivity šľachty v oblasti drevárského priemyslu (s. 67–79)
i Veronika Pauková. Příspěvek Adama Buchty Kto
vlastne bol župan Bohumír, šľachtic z prvej písomnej
zmínky (1244) o Kysuciach? (s. 29–37) je návratem do
středověkého období kysuckých dějin a velmi vyčerpávajícím souborem dostupných informací o prvním doloženém držiteli tohoto území. Župan Bohumír se zde
přesvědčivě jeví jako postava hodná uceleného studia,
neboť za svého života byl jistě jedním z nejvýznamnějších uherských šlechticů 13. století. Blanka Králíková
ve svém textu nazvaném Alexander Pongrác – zemianstvo a šľachta na Kysuciach a blízkom okolí (s. 54–66)
čtenáře seznamuje s postavením a majetky tohoto
šlechtického rodu, jenž má v historii regionu rovněž
své místo. I následující články slovenských badatelů
se zabývají rozsáhlými a souhrnnými genealogickými
studiemi, které se především týkají držitelů panství
Budatín, jedné z územních částí Kysuce. O potomcích
Mikuláše Suňoga, abovského podžupana, o významném rodu ovládajícím téměř tři staletí část horního
Pováží píše Andrea Paráčová v článku Suňogovci
z Jasenice a Budatína (s. 38–53). Jedná se o skutečně
velkorysý genealogický exkurz s bohatě citovanými
odkazy na použitou literaturu a dostupné prameny.
Osudům jednoho z posledních majitelů zmiňovaného
panství se naopak věnoval Martin Turóci ve studii
Gejza Čáki – šľachtic v povojnovom Česko-Slovensku
(s. 80–94). Nastínil nejen původ tohoto pro region
významného aristokrata, ale podrobně v jednotlivých
kapitolách pojednal především o vyrabování budatínského hradu po druhé světové válce a o následné konfiskaci majetku a ztrátě samotného občanství hraběte
Csákyho. Životní pouť této osobnosti se jeví jako velmi
inspirativní příběh, avšak odborné historické studii by
více slušel objektivní nadhled a méně zřetelný projev
obdivu a osobních sympatií. Několik generací předků
hraběte Gejzy Csákyho pak rozebírá článek Michala
Jureckého Rodokmeň grófa Gejzu Čákiho v zbierkách
Povážského múzea v Žiline (s. 95–105). Onen domnělý
226
předěl mezi slovenskými a českými příspěvky tvoří
jakási krátká a rozporuplná esej Drahoslava Machaly
uveřejněná pod názvem Priznajme sa k slovenskej
šľachte (s. 106–112), v níž autor naprosto pomíjí sebestručnější citace i poznámkový aparát. Svým přehnaně
propagačním charakterem snižuje toto pojednání jinak
vysokou odbornou úroveň recenzovaného sborníku.
Články českých autorů uvozuje studií Uherská
šlechta a slezští Piastovci na počátku raného novověku (rodové aliance ve víru politiky a osobní prestiže)
(s. 113–144) Radim Jež, jenž svou práci založil na vynikající znalosti dostupných pramenů, tuzemské i zahraniční literatury. Čtivým a informačně vyčerpávajícím způsobem postihuje utváření vazeb posledních
čtyř generací rodu těšínských Piastovců s uherskými
šlechtickými rody. Na příkladech Hedviky Těšínké
a Sidonie Kateřiny Sasko-Těšínské dokládá význam
navazování vzájemných vztahů mezi nejurozenějšími
vrstvami společnosti na historickém území Slezska
a Slovenska (Uher). Tematicky naprosto odlišnému
tématu se věnuje následující příspěvek Martina Krůla
Posádka na Jablůnkovských šancích. Příspěvek k poznání života v raně novověkém opevnění (s. 145–162).
Ačkoliv tento systém novověkého opevnění na pomezí Slezska a Uher představoval důležitou obchodní
spojnici a výrazný fenomén novověkých dějin tohoto
území, je nutné konstatovat, že dějin šlechty se autor
dotýká jen velmi okrajově. Krůlova studie se snaží poskytnout rámcový přehled budování zdejší fortifikace,
nahlédnout do podmínek života posádky v horském
opevnění a přínosně využít získané poznatky k analýze
artefaktů hmotné kultury. Studie Pražmové z Bílkova
a barokní náboženské festivity ve Frýdku (s. 163–187)
od Davida Pindura shrnuje vztah barokního šlechtice
Františka Viléma Pražmy z Bílkova ke katolické církvi,
který mohl být, navzdory představám o katolické vrchnosti přelomu 17. a 18. století, komplikovaným a ne
vždy dobrosrdečným. Problematiku neméně komplikovaných vzájemných vazeb, tentokrát však z doby
dřívější, rozebírá článek Jana Al Saheba Slezská nižší
šlechta ve službách olomouckého biskupství před Bílou
horou. Osobní aspirace versus reální kariérní možnosti
na příkladu Valentina Pavlovského (s. 188–201). Připomíná důležitou úlohu klientelismu a nepotismu,
jež společně s konfesionalizací zásadním způsobem
ovlivňovaly výběr příslušníků některých slezských
šlechtických rodin při obsazování lukrativních míst ve
správních strukturách olomouckého biskupství. Závěrem sborníku je konečně uveden příspěvek Lenky
Vašutové týkající se sporů a vzájemných styků poddanských měst s místními hejtmany, jež autorka nazvala
Šlechtici v roli hukvaldských hejtmanů a zástupců
vrchnosti a jejich kontakty s městy ve druhé polovině
17. a v 18. století (s. 202–217). Její práce ve stručnosti
líčí činnost zástupců nižší šlechty v roli hejtmanů a povahu vztahů s poddanskými městy, které se nerozvíjely
pouze na byrokratické úrovni, ale i v rámci společenského života.
Recenzovaný sborník je tedy skutečně pestrou
publikací nepochybně hodnou soustředěného zájmu.
Přes drobné nedostatky je stále jedinečným písemným
počinem, který se jako první uceleně věnuje výlučně
tématu šlechty ve vzájemně historicky propojených
regionech Kysuce, Horního Pováží, Těšína a Moravy.
Nabízí v mnoha případech nejen možnost seznámit se
s kvalitními pracemi mnoha zasvěcených odborníků,
ale jako smysluplná vědecká práce klade otázky pro
další ucelené studium. Šlechta tohoto regionu sice nepatřila k rodům nejvýznamnějším, ale klíčově ovlivnila
své prostředí. Cíl, který si stanovili sami autoři, a to vyvrátit tvrzení, že na Kysuci žádná šlechta neexistovala,
se tak bezesporu podařilo naplnit.
Jana Knapíková
GRULICH, Josef: Migrace městského a vesnického
obyvatelstva : Farnost České Budějovice 1750–1824.
Monographia historica, 13. Jihočeská univerzita
v Českých Budějovicích : České Budějovice 2013,
392 s. ISBN 978-80-7394-374-5.
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích vydala
ve své edici Monografia Historica. Editio Universitatis
Bohemiae Meridionalis (sv. 13) studii Josefa Grulicha
o migracích mezi městem, předměstím a vesnicemi
farnosti České Budějovice v druhé polovině 18. stol.
a na počátku 19. stol. Práce představuje historickodemografickou analýzu problematiky teritoriálního
pohybu v období osvícenských reforem, v tomto případě důležitého zrušení nevolnictví, na jehož dopad se
autor zaměřil.
Úvod monografie autor zasvětil teoriím migrací,
metodologii práce a pramenné základně. Tato část je
ozdobou celé knihy, protože Josef Grulich se důkladně
obeznámil s problematikou migrací a jejich nelehkého
výzkumu v minulosti. Celá úvodní kapitola má přes
100 stran, což do jisté míry hovoří za vše. Podstatné
je, že zároveň představuje kvalitní ucelený přehled
o dosavadní literatuře k dané otázce. Autor skutečně
prostudoval zejména zahraniční, v mnoha případech
anglojazyčnou literaturu, aby našel co možná nejvíce
návodů k průzkumu tématu, který patří v historiografii k nejobtížnějším. Josef Grulich čtenáře o kvalitě
odvedené práce brzy přesvědčí a jeho kniha se pro
všechny zájemce o další výzkum migrací může stát základním zdrojem informací o teorii a metodologii.
Teorie migrací se autor snažil uspořádat podle různých přístupů a správně zdůraznil, že řada z nich vycházela z ekonomického pohledu a potřeby pracovní
síly: […] zmiňované teorie zohledňují makroekonomické procesy a ekonomicky podmíněné individuální
rozhodování jednotlivce (s. 20). Např. podle neoklasické ekonomické teorie legální migrant kalkuluje
náklady, které musí odečíst ze zisku, což je poněkud
příliš stavěno jen na ekonomických faktorech. Kulturní antropolog by snad mohl jízlivě poznamenat:
Kdyby jen ubohý migrant věděl, co vlastně kalkuluje.
Teorie migračních sítí a teorie migračních systémů, jimiž autor pokračuje, přece jen lépe odpovídá pohledu
na migranta, jeho motivy, předpoklady a směry migrace. Především teorie migračních systémů se snaží
propojovat zemi původu a její význam pro migrace
LITERATURA RECENZE
s cílovou zemí. Institucionální teorie jde ještě dál a hovoří o podpoře různých organizací a jednotlivců při
vycestování osob. Přesto teorie téměř bezvýhradně vycházejí z pracovních migrací. Napadá mě tedy otázka,
kam zařadit např. pohyb mormonů, kteří přijíždějí
do evropských zemí s cílem přivést zdejší obyvatele
ke své víře. Misionářský pohyb může být chápán jako
pracovní, ale těžko se misijní činností živí mormoni
v místě své misie. Platí autorovo tvrzení: Migraci lze
vysvětlovat z různých úhlů pohledu, od individuálních
pohnutek a subjektivního prožívání přes rodinné sítě až
po specifika svébytných etnických a kulturních skupin
(s. 31). Myslím si, že v kapitole mohla být zmíněna Le
Playova teorie, kterou autor dobře zná a která se týká
otázky migrací, ačkoliv podstatnější význam má pro
dějiny rodiny.
Po teoretickém úvodu následuje historický exkurz
do dějin města Českých Budějovic a okolních vesnic,
tzn. do dějin zkoumaného teritoria. Třetí kapitolu
autor věnuje populačnímu vývoji farnosti České Budějovice ve sledovaném období druhé poloviny 18. stol.
Postupně se zabývá počty narozených, oddaných
a zesnulých, podrobněji mortalitními krizemi a přirozeným přírůstkem obyvatelstva. Při sledování vývoje
velikosti Českých Budějovic mě poněkud zarazilo použití termínu počet obyvatelstva v tabulce II. 2. Jelikož
tyto „počty“ byly učiněny Františkem Kavkou na podkladě redukčního koeficientu, asi bych v titulku tuto
záležitost nějak zmínil, protože o skutečné počty se
nejedná. Podobně v tabulce III. 7. v kapitole o úmrtích
autor vyčíslil kojeneckou a dětskou úmrtnost podle
věkových skupin v procentech, ale úmrtnost se počítá v promile na celkové počty narozených, přičemž
v tomto případě se zřejmě nejedná o úmrtnost, nýbrž
o podíly v celkovém množství zesnulých dětí.
V rámci analýz počtů narozených se Josef Grulich
dotkl problému zrušení nevolnictví a jeho dopadu na
populaci ve farnosti České Budějovice. Podle známého
předpokladu o úprku vesničanů do měst by po roce
1781 ve městě […] mělo […] docházet ke zvyšování
počtu narozených na úkor jejich množství ve vesnickém
prostředí (s. 158). Autorův výzkum prý nic takového
neprokázal a při prvním pohledu na roční počty narozených to tak skutečně vypadá, přesto nemohu s tímto
tvrzením bez výhrad souhlasit. Po sečtení úhrnů za
pětiletí zjistíme, že v letech 1776–1780 činil počet narozených v Českých Budějovicích 520, v následujícím
pětiletí, tzn. bezprostředně po zrušení poddanství, jen
530, ale v letech 1786–1790 už 673, a následně dokonce 802 (1791–1795). Zatímco v letech 1776–1780
představovala narození ve městě necelou polovinu
(48 %) narozených v celé farnosti, v letech 1791–1795
to bylo téměř 55 %. Samozřejmě platí autorovo tvrzení, že […] přibývání českobudějovického obyvatelstva bylo dáno vysokou plodností žen, kterou ovlivňoval
relativně nízký věk při prvním sňatku […] (s. 160), ale
zdá se, že jistý posun obyvatelstva ve farnosti nastal.
Neustálý růst počtu narozených ve městě je zajímavý
i z hlediska častých dětských epidemií v daném období,
protože nemoci se lépe šířily v prostředí s vysokým
227
podílem nejmenších a malých dětí. Jistou příčinou
růstu počtu narozených by tedy mohlo být častější
umírání nejmenších dětí a zkracování meziporodního
intervalu. Svou roli mohlo sehrát střídání generací,
v zásadě jakýsi nástup „silné“ generace, ale vzhledem
k velké hladové krizi v letech 1771–1772 nebyly nastupující generace asi nejsilnější.
Spornou otázkou je podle mého názoru vliv neštovicových epidemií na počty nemanželských početí
a narození (s. 161). Chápu, že se autor snaží vysvětlit
občasný nárůst nemanželských novorozenců úmrtnostními krizemi jako hladomor, i když ani o tomto
spojení nejsem přesvědčen. Je pravda, že středověké
a raněnovověké morové epidemie vyvolávaly poněkud
volnější sexuální chování, ale nevím o tom, že by se
něco podobného prokázalo u jiných krizí včetně hladomoru. Spíš se domnívám, že hladem zmožené obyvatelstvo nemělo pomyšlení na podobné výstřelky. Jeho
jedinou starostí bylo sehnat něco do úst. Nedostatek
jídla asi neměl stejný dopad na lidskou psychiku jako
téměř jistá smrt v náručí černé rány a ani se stejným
způsobem neprojevoval. V případě epidemií neštovic
mě nenapadá žádný důvod k zesílení nevázaných mimomanželských sexuálních styků. Tyto epidemie postihovaly zejména děti, zatímco dospělé obyvatelstvo
mělo v této době pravděpodobně už poměrně dobře
vyvinutou imunitu vzhledem k četnosti neštovicových epidemií v 18. stol. Snad by bylo možno v této
otázce odkázat k důležité větě v další autorově kapitole
o sňatcích: Nejnižší počty oddaných jsou doložitelné
v období velkého hladomoru (1771) (s. 167). Za demografických krizí dočasně klesala sňatečnost a teoretická strategie snoubenců vyvíjet nemanželským
početím tlak na vlastní rodiče mohla snáze selhávat.
Museli bychom ovšem přijmout teorii strategického
nátlaku na rodiče za opodstatněnou. Pokud strategie
selhala, snoubenci nevstoupili do manželství a dítě se
narodilo mimo ně.
Vlastní kapitoly věnované pracovním a sňatkovým
migracím jsou zpracovány velmi podrobně a kvalitně.
Josef Grulich na počátku kapitol vysvětluje metodiku
práce a v zásadě kapitolám nelze nic vytknout, přesto
bych se pokusil právě zde o asi nejpodstatnější polemiku s autorovým postojem k tématice. Ani nevím,
zda můžu následující řádky polemikou nazvat, nebo
zda se jedná jen o určité drobné nejasnosti a pochybnosti. Jde o celou koncepci migrací. Položím si jednoduchou otázku – lze vyvodit migrace z údajů uvedených v církevních matrikách? V historické demografii
se obvykle pracuje s termínem teritoriální původ, protože matriky neuvádějí a nesledují skutečný pohyb,
ale jen původní lokalitu pobytu (narození). Vlastně
ani nevíme, zda matriky zmiňovaly místo pobytu,
narození nebo snad ještě nějaké jiné místo původu,
na které se daný člověk dostal migrací během svého
života. Proto se používá poněkud přesnější termín
teritoriální původ. Na druhou stranu nelze v podstatě
autorovi užívání termínu migrace vytknout, protože
se v zásadě o mechanický pohyb jednalo. Nelze zpochybnit autorovo tvrzení: Matriční evidence zemřelých
228
představuje neprávem opomíjený pramen, který lze
použít nejen ke sledování přirozené měny, ale také za
účelem výzkumu migrací městského i venkovského obyvatelstva. V tomto směru je vždy velmi důležitá zmínka
místa původu a lokality, ve které došlo k úmrtí. Uvedeným způsobem bývají dodatečně odhalovány pracovní
migrace, které je možné sledovat na základě srovnání
charakteru výchozí a cílové sídelní jednotky a z hlediska
rozsahu uskutečněné migrace. (s. 102) Josef Grulich
využil pečlivě zaznamenaná data v matrikách farnosti
České Budějovice, tzn. údaje o místě původu a úmrtí,
jejichž kombinací statisticky vyhodnotil hlavní a méně
důležité směry migrací a teritoriální původ zesnulých.
Málokterý badatel má takové štěstí, aby v matrice objevil místa původů zemřelých.
Podobným způsobem dokázal Josef Grulich velmi
šikovně zpracovat sňatkové matriky. Srovnával místo
pobytu novomanželů před sňatkem a po jeho uzavření: U svobodných osob (mužů i žen) bylo za výchozí
informaci pokládáno bydliště rodičů, uváděné většinou s odkazem na otce (s. 252). U vdovců a vdov bylo
adekvátně zvoleno místo původu zesnulého manžela
(manželky). Neexistuje ale žádná jistota, že bydliště
rodičů nebo vdovců bylo skutečně místem pobytu
před manželstvím, i když samozřejmě ke směru migrace poukazovat může. Velkým problémem takového výzkumu je nezahrnutí všech osob, které se na
migracích podílely. Ačkoliv v matrice zesnulých by
teoreticky měli být uvedeni všichni obyvatelé farnosti,
nejsou tam osoby, které se vystěhovaly. Z přistěhovalců mohla řada získat domovské právo a jako místo
původu jim asi byla zapsána farnost. Je samozřejmě
pravdou, že tytéž problémy by postihly analýzu teritoriálního původu, která rovněž nemůže být nikdy absolutní. Základní tendence a směry jsou dány i tak a více
nelze udělat. Je obtížné akceptovat kvalitu matričních
záznamů a jejich pravdivost. Josef Grulich si dovolil
přesvědčeně tvrdit, že […] zvláště v případě řemeslnic
kých a obchodnických rodin, které měly osobní nebo
profesní vazbu na vzdálenější lokality městského typu,
byly poměrně časté migrace svobodných žen do míst
vzdálených 20–29 kilometrů (Český Krumlov, Kaplice,
Mezimostí nad Nežárkou, Nové Hrady, Třeboň, Veselí
nad Lužnicí, Vodňany) […] (s. 281). Když jsem tento
text četl, připsal jsem si k němu poznámku: Jak to
(autor) ví? Samozřejmě jde o výsledek analýzy místa
pobytu po uzavření sňatku, ale přiznám se, že bych
tomuto údaji asi tolik nedůvěřoval, ačkoliv autorovi
vlastně nezbývalo nic jiného, než důvěru v pramen
vložit.
Autor se snažil sledovat různé typy migrací podle
věkových skupin, pohlaví a podle rodinného stavu
(svobodný, ženatý, vdaná, vdovec, vdova). Zároveň
se zaměřil na profese (sociální statuty) migrantů, aby
zjistil míru, jakou se jednotlivé sociální skupiny na
migracích podílely. U žen byla nejčastěji sledována
profese otce. Velmi podrobně se Josef Grulich věnoval
analýze migrací mezi lokalitami v rámci farnosti, tzn.
zejména mezi městem Českými Budějovicemi, jeho
předměstím a venkovem. Pokoušel se tak zkoumat
vlivy venkovského a předměstského zázemí na centrum a naopak. Ne všechny analýzy byly pochopitelně
možné. Při popisu sňatkových migrací vdov autor
konstatoval, že všechny případy pohybu vdov […] není
možné doložit, neboť u vdov zapisovaných do matriky
byl při sňatku uváděn pouze odkaz na zesnulého muže,
nikoliv otce (s. 297). Tyto ženy mohly mít rodiny mimo
město, podle zesnulého manžela se to však nedalo
zjistit. Napadlo mě, zda by nešlo v počítačové databázi
najít první sňatky těchto žen: alespoň v migračním
pohybu mezi městem a venkovem by se snad první
sňatky najít daly, protože by byly uzavřeny v rámci farnosti, a tudíž by neměly v databázi scházet.
Všechny dosud zmíněné pochybnosti jsou jen jakousi úvahou, jíž dospívám k závěru, že Josefu Grulichovi nelze nic vyčíst. Stanovil si jasnou metodu práce,
kvalitně zpracoval dostupná data a jejich výjimečnosti
velmi dobře využil. Migrační jevy analyzoval textově,
tabulkově a graficky – celá kniha je protkána velkým
množstvím tabulek, grafů a map, pomocí nichž se
autor snažil podrobně vysvětlit základní tendence. Podrobnost může být na některých místech pro čtenáře
možná zmatečná, např. tabulky na s. 217–219 jsou
z mého pohledu udělány složitě a zdvojeně, přestože
měly zřejmě zjednodušovat. Seznam pramenů a literatury zabírá přes 40 stran, o bohaté literatuře, kterou
autor ve své práci využil, již byla ostatně řeč. Je třeba
zdůraznit, že monografie představuje po všech stránkách výbornou práci, zvláště proto, že pojednává o dosud u nás téměř nezkoumaném, ale v současné světové
historiografii velmi žádáném tématu. Odvaha Josefa
Grulicha pustit se do tohoto tématu přinesla ovoce
a kniha bude v následujících letech patřit k základním
monografiím české historiografie o migracích. Terminologický problém rozdílu mezi teritoriálním původem a migracemi není z tohoto hlediska podstatný:
lepší možnosti ke sledování migrací pravděpodobně
nikdy nebudou – proto je tento pokus odpovídající, ba
až nečekaně dobrý.
Radek Lipovski
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE
229
Zprávy o literatuře
SUŁEK, Antoni: Obrazy z życia socjologii w Polsce.
Warszawa : Oficina naukowa, 2011, 372 s. ISBN 97883-7459-123-2.
Antoni Sułek vydal v předloňském roce publikaci
s názvem Obrazy z życia socjologii w Polsce. K přednostem autora patří důkladná znalost oboru především
v akademickém prostředí, protože se řadí k předním
polským sociologům, navíc obdobné problematice věnoval již některé své starší práce. Sułek (*1945) působí
dlouhodobě na Varšavské univerzitě (1968: absolutorium sociologie na Instytutu Socjologii Uniwersytetu
Warszawskiego, 1974: doktorát tamtéž s prací Miejsce
eksperymentu w naukach społecznych, 1990: habilitace
tamtéž s prací W terenie, w archiwum i w laboratorium.
Studia nad warsztatem socjologa, 2002: profesura
tamtéž). V letech 1989–2009 vedl v Sociologickém
institutu Zakład Metodologii Badań Socjologicznych,
v období 2002–2005 řídil celý institut (dyrektor Instytutu Socjologicznego Uniwersytetu Warszawskiego).
Ve své práci se zabývá především metodologií a dějinami sociálního bádání, teorií a výzkumem veřejného
mínění, reflexí sociologie v Polsku aj. Publikoval celou
řadu přínosných textů, například Eksperyment v badaniach społecznych (Warszawa : PWN, 1979), W terenie,
w archiwum i w laboratorium (Warszawa : Uniwersytet
Warszawski, 1990), Sondaż Polski. Przygarść rozpraw
o badaniach ankietowych (Warszawa : Wydawnictwo
IFiS PAN, 2001), Ogród metodologii socjologicznej
(Warszawa : Wydawnictwo Naukowe SCHOLAR,
2002). Angažoval se také v Polskim Towarzystwie So
cjologicznym, které v letech 1994–1998 vedl.
Autor vnímá sociologii velmi široce a prezentuje
ji jako barvitou a zajímavou vědu. Nevidí v ní pouze
souhrn různých idejí, teorií nebo výsledků výzkumů.
Je součástí akademického prostoru, mnohých vědeckých institucí, reprezentují ji také metody či lidé, kteří
je utvářeli. Právě jim věnoval v této knize Sułek svoji
pozornost. Text rozdělil do dvou oddílů, z nichž první
nazval Z historii (z historie) a druhý Z obsewacji (z pozorování). V každém soustředil několik fundovaných
skic ze života sociologie v Polsku od konce 19. do počátku 21. století. Jednotlivé příspěvky tvořící danou
publikaci vznikaly postupně v letech 1972–2010 a jsou
založeny na analýze sociologických textů a výzkumů,
osobních i úředních materiálů a v neposlední řadě
rovněž na zúčastněném pozorování života sociologie
v posledních několika desetiletích. Celý výklad je přitom zodpovědně veden v širším historicko-sociálním
kontextu. Úvodní studie prvního oddílu se zaměřila
na analýzu polské recepce sociologické studie Émila
Durkheima Sebevražda z roku 1897. Na jejím příkladě
autor sleduje pronikání klasických sociologických děl
do Polska a jejich přijímání, resp. odmítání.
Následující práce rozebírá uskutečňované výzkumy
nezaměstnanosti ve třicátých letech minulého století,
které byly cíleny na poznání nového, dříve nesledovaného jevu. Tyto výzkumy neměly tehdy ještě ucelenou teorii, vypracovanou metodiku ani nebyly svými
současníky označovány za sociologické. S každým
dalším výzkumem však postupně rostla jejich úroveň,
výsledky předchozího se stávaly automaticky inspiračním podkladem pro budoucí výzkumy. Výsledky pak
byly využitelné pro vzájemnou verifikaci jednotlivých
výzkumných akcí a vydaly informace o vlivu nezaměstnanosti na život nezaměstnaných, což následně umožnilo i teoretickou interpretaci dané problematiky. Příklad bádání o nezaměstnanosti ve 30. letech 20. století
dobře ilustruje proces transformace sociografie
(tj. popisné, deskriptivní součásti sociologie, která
se nesnaží sociální jevy vysvětlit, ale pouze popsat
jejich stav) v sociologii. Je potřeba připomenout, že
tyto polské výzkumy časově kolidují s asi nejslavnější
prací k této problematice z pera trojice Marie Jahoda,
Paul F. Lazarsfeld a Hans Zeisel Die Arbeitslosen von
Marienthal. Ein soziolographischer Versuch über die
Wirkungen langdauernder Arbeitslosigkeit (Leipzig
: Hirzel, 1933), která sledovala konkrétní komunitu
nezaměstnaných (malá vesnice Marienthal v Dolním
Rakousku; utvářela se v průběhu let 1830 až 1890
v souvislosti s rozvojem textilních továren přímo v lokalitě; velká hospodářská krize však zapříčinila rychlé
uzavření všech pěti tamějších textilních závodů, což
tvrdě dopadlo na téměř veškerou populaci obce).
Tedy ve stejné době, kdy tato trojice podala výklad
ničivého dopadu nezaměstnanosti na život i osobnost
nezaměstnaných a na společenství, jež bylo nezaměstnaností zasaženo, vychází Pamiętniki bezrobotnych
v Polsku. Instytut Gospodarstwa Społecznego ve
Varšavě totiž vyhlásil konkurz na sběr deníků nezaměstnaných a podařilo se mu shromáždit bohatou
dokumentaci jejich života, bídy i nálad. Výbor nejcharakterističtějších výpovědí pak institut v roce 1933
vydal pod názvem Pamiętniki bezrobotnych Nr 1–57
s úvodem Ludwika Krzywickiego, (Warszawa : Instytut Gospodarstwa Społecznego, 1933). Tento výsledek
náleží k pionýrským a průkopnickým polským pracím
zaměřeným na výzkum nezaměstnanosti. Zmíněný
konkurz (1931/1932), vyhlášený v mnoha časopiseckých titulech, měl značnou odezvu. Záměrem institutu bylo přimět nezaměstnané, aby důkladně a široce
popsali okolnosti ztráty práce, obdrženou pomoc,
životní podmínky svých rodin, příležitostnou práci
a jiné zdroje příjmu, a konečně i situaci nezaměstnaných rodin ve svém okolí. Institut obdržel 774 výpovědí a v prvním svazku publikoval 57 z nich (další dva
plánované svazky bohužel nebyly realizovány).
230
Třetí ze studií prvního oddílu se věnuje výjezdům východ od našich hranic funguje vědecká komunita
polských sociologů do USA po roce 1956, kdy již bylo nabízející mnoho zajímavého. Polská sociologie je tomožno díky částečnému otevření východního i zá- tiž v sociologické obci pojmem a bylo by trestuhodné
padního bloku podnikat tyto studijní cesty (zejména ji přehlížet. Kniha navíc vyšla ve velmi sympatické pov rámci programů Fordovy nadace). Autor sleduje vliv době a její rozměry přímo vybízejí k tomu, aby se z ní
tohoto pootevření na „modernizaci“ sociologie v Pol- stal dobrý společník například při delším cestování.
sku (např. rozvoj empirické sociologie, sociologie prů- Vždyť se toho dá tolik přečíst ve vlaku, autobuse nebo
myslu, modernizace marxistické nauky aj.). Výjezdy při čekání na nádraží. Společenské vědy se totiž nedají
do Ameriky spoluutvářely celé pokolení polských naučit, ale je zapotřebí je tzv. načíst.
Petr Gába
sociologů a daný příspěvek načrtává jejich kolektivní
portrét.
Čtvrtý příspěvek (za spoluautorství Niny Kraśko) NEŠPOR, Zdeněk R.: Republika sociologů : Zlatá
zachycuje na příkladu PTS (Polskie Towarzystwo So- éra české sociologie v meziválečném období a krátce po
cjologiczne) stav sociologie v Polsku v rozmezí dlou- druhé světové válce. Praha : Scriptorium, spolek pro
hého časového období až do pádu komunistického nekomerční vydávání odborné literatury, 2011, 308 s.
režimu. Zbylé studie prvního oddílu tvoří biografické ISBN 978-80-87271-48-3.
Anotovaná Nešporova práce, vydaná v předloňportréty významných osobností polské sociologie
(Stefan Nowak [1924–1989], Jakub Karpiński [1940– ském roce, přináší rozbor vývoje české sociologie v daném období, s přihlédnutím k celé řadě autorů a jejich
2003], Irena Nowakowska [1912–2006]).
Druhý oddíl Sułkovy knihy otevírá analýza stavu prací. Publikace představuje výstup z projektu Dějiny
tehdejších polských sociologických časopisů a jejich a současnost české sociologie, podpořeného Grantovou
produkce (studie z roku 1972 za spoluautorství Jacka agenturou České republiky. Prací, které by mapovaly
Orlika), které rovněž vypovídají o stavu a vývoji disci- historii této vědní disciplíny v českém, respektive
plíny. Následující text se věnuje metodologické reflexi československém prostředí není mnoho, přestože jde
polské empirické sociologie (přednesen jako referát o téma navýsost zajímavé. Vždyť mezi humanitními
na VI. Všepolském sociologickém sjezdu v Lodži roku obory patří právě sociologie k disciplínám s barvitým
1981). Třetí část pojednává o „nepředvídatelnosti osudem.
Publikace přispívá k dalšímu zaplnění této mezery,
revoluce“ a byl napsán u příležitosti pětadvacátého
výročí Solidarity. Pokouší se zodpovědět otázku, proč a lze konstatovat, že velmi úspěšně. Autor se totiž
polská sociologie nepředpověděla tento fenomén. Od- o dějiny sociologie dlouhodobě zajímá, což je na knize
pověď hledá Sułek v samotném revolučním, bezprece- dobře znát. Zdeněk R. Nešpor (*1976) je k takovému
dentním a výjimečném charakteru Solidarity, stejně úkolu nesporně dobře vybaven již šíří studií, která abjako v myšlenkových vzorech a schématech převládají- solvoval, a rovněž svou bohatou publikační aktivitou
cích v sociologii reálného socialismu. Čtvrtý příspěvek (několik desítek odborných studií, statí a autorství či
vychází z autorova vystoupení na VII. Všepolském so- spoluautorství dvou desítek knih), v níž se fundovaně
ciologickém sjezdu ve Vratislavi roku 1986. Poukazuje pohybuje na poli sociologie, historie i sociální antrona občasné politicky motivované omezování svobody pologie. Od roku 2009 pak působí v pozici docenta na
vědy, které deformovalo nejen vědeckou komunikaci, FHS UK v Praze a věnuje se zejména výzkumu české
ale i fungování sociologie jakožto disciplíny. Pátá stu- religiozity od 18. století do současné doby, migrační
die charakterizuje změnu režimu v Polsku a její vliv problematice a reflexi oboru. Rovněž vědecky pracuje
na život a fungování polské sociologie. Zbylé tři pří- v Sociologickém ústavu AV ČR.
Text rozčlenil na osm vyvážených kapitol, v nichž
spěvky jsou věnovány empirickým sociálním výzkumům, konkrétně sondám veřejného mínění v demo- čtenáře postupně uvádí do světa české meziválečné
sociologie a krátkého poválečného intermezza. Svůj
kratickém Polsku. V závěru neschází jmenný rejstřík.
Antoni Sułek v představované práci shromáždil výklad logicky otevírá kapitolou s názvem Kořeny a popatnáct svých starších i novějších prací v rozsahu od čátky české sociologie, v níž se soustředil na vykreslení
několika stran až po obsáhlejší studie. Nejde však, jak „protohistorie“ této vědy. Počátky ustavování socioloby se mohlo zdát, pouze o publikaci sborníkového gie vidí v průběhu 19. století s tím, že se jí plné institypu, jakých vychází celá řada. Autor přináší bohatě tucionalizace dostalo ve století následujícím. Kořeny
dokumentovaný vhled do polské sociologie, v němž nachází například v některých úvahách Bernarda Bolje dobře patrné osobní zaujetí. Kromě určitých etap zana, Augustina Smetany či Gustava Adolfa Lindnera,
v životě polské sociologie, jejích pozitivních stránek sociologické stopy sleduje také u řady dalších tehdeji limitů, prvenství, proher či překážek dokládá tato ších myslitelů. Konstatuje ovšem zcela po právu, že
publikace ještě jedno vývojové zrání – totiž autorovo. valná část těchto osobností nepatřila do akademického
Sułek svůj výklad vždy doprovází kvalitním poznám- prostředí a také jejich zaměření či pěstované zájmy
kovým aparátem (ve čtenářsky přijatelné míře), který byly velmi rozptýlené. Díky tomu nelze tuto vývojovou
etapu charakterizovat jako jednolitý proud vedený
lze velmi dobře využít jako sekundární bibliografii.
V době, kdy nejen v sociálních vědách převažuje určitou hlavní ideou. K „otcům zakladatelům“ české
orientace spíše na západoevropskou, případně ame- sociologie, kteří inspirovali, podněcovali a popularirickou produkci, není na škodu připomenout, že i na zovali, počítá Nešpor Josefa Kaizla a T. G. Masaryka.
Připomíná revue Naše doba, která pod Masarykovým
vedením do značné míry přispěla k popularizaci sociologie v českých zemích a patří i k prvním časopisům,
v němž nacházeli zájemci o obor publikační možnosti.
Cesta k plnému etablování sociologie mezi vědními
obory na univerzitní půdě však byla ještě dlouhá. To
neznamená, že by jisté sociologické podněty nebyly
již v přednáškách a vystoupeních některých jedinců
přítomny. Skutečně prvním univerzitním profesorem,
který sociologii přednášel jako svébytnou filozofickou
disciplínu, byl ovšem až T. G. Masaryk.
Druhá kapitola nese název Stát potřebuje sociology,
v níž autor podrobně rozebírá situaci sociologie v nově
vzniklé republice, postupnou akademickou institucionalizaci oboru a uplatnění sociologů v některých
státních orgánech či funkcích, včetně jejich podílu na
veřejném životě. Neopomíná zmínit ani některé reprezentanty intelektuální sféry, kteří sice nebyli přímo sociology, ale v jejichž dílech se podněty sociologie či tzv.
praktická sociologie (například v podobě běžného užívání a interpretace statistických dat) objevovala. Vedle
statistiky a sociální politiky je možné některé sociologické stopy vysledovat i v tehdejší žurnalistice. Mimo
založení několika ústavů a sociologických společností
vznikaly postupně také jednotlivé časopisy, v nichž
bylo možno publikovat. V souladu s tehdejším stavem
nevynechává Nešpor ani zmínky o životě německé sociologie v českých zemích či o produkci sociologické
emigrace, která z nejrůznějších příčin zamířila do
mladé republiky.
Třetí kapitola V šlépějích T. G. Masaryka rozebírá
vliv a inspirační sílu Masarykovy sociologie na jeho
následovníky, přímé žáky a jiné pokračovatele, kteří
na něj buď částečně navazovali, nebo se vůči němu
jistým způsobem vymezovali. K Masarykovi se přitom
jako ke svému učiteli hlásily obě vůdčí osobnosti dvou
utvořivších se sociologických škol – pražské (Josef
Král) a brněnské (Arnošt Inocenc Bláha). Z přímých
pokračovatelů autor zmiňuje Břetislava Foustku či
Edvarda Beneše, i Emanuela Chalupného, jejž vnímá
jako věčného solitéra. Z věkově mladších autorů (žáci
Masarykových žáků) jsou zde pak jmenováni například Karel Galla či Jaroslav Šíma.
Čtvrtý oddíl Sociologie univerzální a inkluzivní:
Brněnská sociologická škola obšírně charakterizuje
postupné formování sociologického ruchu v Brně.
Nešpor zde však zdůrazňuje skutečnost, že ačkoli je
vymezování brněnské a pražské školy již v obecném
povědomí hluboce zakořeněno, došlo k němu až v šedesátých letech minulého století zásluhou historiků
české sociologie. Nechybí pochopitelně obsáhlejší
portrét A. I. Bláhy jako vedoucí osobnosti v Brně
a jeho fungování v akademické obci, včetně žáků, následovníků a některých spolupracovníků z časopisu
Sociologická revue.
Následující kapitola Sociologie exkluzivní a sršatá:
Pražská sociologická škola seznamuje s utvářením
a fungováním pražského centra sociologické práce,
u jehož zrodu stáli Otakar Machotka, Jan Mertl a Zdeněk Ullrich. Viděli sociologii jako empirickou vědu
231
založenou na skutečnosti. Zprvu pro své pojetí nenacházeli dostatek zájmu, nakonec se jich – jak píše autor – ujal Josef Král, který se tak stal hlavou školy (převážně však formálně a organizačně). Ta se soustředila
kolem časopisu Sociální problémy. Následně se její
reprezentanti uplatnili v sociologickém semináři na
pražské filozofické fakultě a ve Společnosti pro sociální
bádání. Obě školy prezentuje autor spíše jako volná
společenství, podmíněná institucionálně a spojená
některými společnými názory. Nebyly dvěma zcela
pregnantně vymezitelnými proudy, také jejich význam
a přínos je relativní.
Šestá kapitola Tradice křesťanské sociologie se zaměřuje na vhled do křesťanské sociologie, kterou dva
hlavní, postupně znesvářené proudy (brněnský a pražský) shodně považovaly za nevědeckou.
Předposlední kapitolu věnuje autor tématu Počátky
slovenské sociologie, kde nastiňuje její postupné formování na akademické půdě, uplatnění čelných osobností a dalších zajímavých reprezentantů disciplíny.
Zmiňuje zde například Antona Štefánka, Andreje Siráckyho, Alexandra Hirnera aj.
Poslední část Válečné intermezzo a poválečný epilog vykresluje situaci sociologie ve složitém období,
v němž fungovala od konce třicátých let minulého století a krátce po válce – od uzavření českých vysokých
škol přes nátlak na časopisecké redakce a znemožnění
vydávání časopisů až po konkrétní osudy jednotlivých
lidí (úmrtí, perzekuce a smrt, emigrace, neangažovanost v oboru aj.), včetně pozoruhodné role Jaroslava
Šímy. Poválečný vývoj v obnovené republice sice
umožnil sociologii opětovné běžné fungování, toto
období nicméně netrvalo dlouho. Vznikly dokonce
i některé nové školy, na nichž se sociologie vyučovala.
Přednášeli ji však často stejní lidé jako před válkou,
protože jejich nástupci – i vinou časového zpoždění –
nebyli početně natolik silní, aby je mohli nahradit, případně doplnit. Velká vytíženost jednotlivců přispěla
proto k tomu, že výsledky poválečné sociologické
odborné práce byly relativně slabé. Jednou z příčin
byla i nutnost produkovat velké množství potřebných
učebních textů kvůli nedostatku základní literatury.
Připomínáni jsou zde například Juliána Obrdlíková,
Miloslav Trapl, Mojmír Hájek či poválečné angažmá
již uváděných Otakara Machotky a Zdeňka Ullricha.
Vývoj byl však přetnut mocenskou likvidací české sociologie jako „buržoazní pavědy“. Zdeněk Nešpor nastiňuje také nelehkou existenci českých sociologů po
zániku jejich oboru.
Text práce doplňuje část nazvaná Závěrem: Lesk
a bída české sociologie před nástupem marxismu, v níž
autor sumarizuje výsledky svého bádání a výstižně
hodnotí tuto vývojovou etapu české sociologie. Konstatuje, že v mezinárodním srovnání nebyla česká
sociologie myšlenkově nikterak významná. Obor byl
plně institucionalizován, fungoval v rámci akademického prostředí, měl své čelné osobnosti a oborové
časopisy. Na druhou stranu část sociologů, kteří se
angažovali v politickém životě, se již ke své práci nevrátila a většina jich vycházela spíše z filozofické báze.
232
Zatímco v zahraničí byla tato fáze sociologie již postupně překonána, v domácích poměrech měla ještě
živnou půdu. Po válce se disciplína sice mohla znovu
rozvíjet, ale krátký čas neumožnil větší rozšíření malé
profesionální sociologické obce či dosažení hodnotnějších výsledků. Trochu jiná situace přitom panovala
v sociologii slovenské. Nešpor dospívá k závěru, že
v daných podmínkách bylo dosaženo maxima možného. Zajímavým poznatkem je i uváděný fakt, že šlo
o téměř výlučně pánský obor. S koncem čtyřicátých let
minulého století již byla sociologie nucena napnout
všechny síly k prostému přežití pod náporem marxistické kritiky, což se však nezdařilo. Znovu nadechnout
se mohla až v atmosféře šedesátých let.
K výrazným kladům Nešporovy publikace patří
skutečnost, že se autor při předkládání jmen reprezentantů sociologie a jejich děl neomezil jen na pouhý
výčet spolu se stručným vykreslením celkové situace.
Naopak, v Nešporově textu získává každá postava
plastickou podobu náčrtem konkrétního životního
osudu, doplněným komentářem k nejvýznamnějším
pracím dané osobnosti. Autor neopomíjí ani neuniverzitní prostředí, podává výklad týkající se mnoha
dalších škol, vědeckých ústavů a institucí zabývajících
se sociologickou činností. Připomíná řadu oborových
i jiných časopisů, stranou nezůstávají ani osobnosti
z jiných vědních disciplín, které měly se sociologií co
do činění. Barvitě popisuje dvě výrazná předválečná
sociologická centra – brněnskou i pražskou sociologickou školu. Na stránkách Nešporovy knihy mají
své místo čelní reprezentanti jednotlivých směrů či
proudů, stejně jako postavy zcela okrajové. V proudu
výkladu díky tomu ožívají klady i zápory vývoje, vzestupy i pády jednotlivců, spolupráce, osobní spory
nebo i případná zášť mezi některými jedinci. Právě
tento způsob výkladu činí z Nešporovy práce nejen
přehled pro zasvěcené, ale i knihu navýsost čtivou
a přístupnou pro laického čtenáře, což dokumentují
také pečlivě vedený poznámkový aparát (adekvátní
a zároveň nabitý informacemi) a bohatý soupis zdrojů
na konci publikace. Celkově dobrý dojem neumenšuje
ani několik drobných překlepů. Připojena je navíc příloha obsahující studii Zdeňka Ullricha s názvem Česká
sociologie (z roku 1936), která podle autora patří k asi
nejanalytičtějším pracím svého druhu z pera sociologů
uvedených v této knize. Ullrichovo pojednání má zcela
jistě slabá místa, podle vyjádření Zdeňka Nešpora
nicméně stojí za publikování už proto, že není příliš
známé. Samozřejmostí je pak kvalitní cizojazyčné
résumé a v práci tohoto druhu zcela nezbytný jmenný
rejstřík. Velmi solidní je rovněž práce s relevantními
prameny.
Autor si vytyčil úkol analyzovat situaci sociologie
v českých zemích v meziválečném Československu
a krátce po válce, než došlo k potlačení disciplíny a jejímu shora řízenému zániku. Hodnotí přitom vývoj
sociologie, její osobnosti a jednotlivá díla v českých zemích, ale pochopitelně nezapomíná ani na Slovenko.
Názorně předestírá, že v první republice hráli sociologové ve veřejném životě podstatnou úlohu a podíleli
se často z titulu svých vysokých postů na řízení státu
i vědeckého života. Proto také Nešpor svou publikaci
příhodně nazval Republika sociologů. Dějiny sociologie podává Nešpor prostřednictvím představované
publikace se zájmem a střízlivě, vědom si všech peripetií, kterými si obor prošel. Uznává některé kvality
a pozitivní jevy československé sociologie, ale považuje ji v širším měřítku za spíše „malou“. Jako malý
však rozhodně nemůžeme označit posun v poznání
vývoje české sociologie, seznámíme-li se důkladně
s touto monografií z pera Zdeňka R. Nešpora. Patří
totiž k dobrým příkladům, jak lze podat dějiny vědy.
Petr Gába
KLOKNER, Tomáš (ed.): Bibliotheca Alexandrina,
1. Bratislava : Stimul, 2013, 200 s. ISBN 978-808127-078-9.
Bibliotheca Alexandrina je novým recenzovaným
periodikom s ročnou periodicitou, ktoré vydáva Katedra všeobecných dejín Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. Zameriava sa na publikovanie textov zo starovekých dejín a príbuzných
odborov v širokom zmysle slova. Poskytuje priestor
pre všetkých odborníkov, ktorých vedecká a výskumná
práca sa zameriava na všetky aspekty starovekých
civilizácií – teda nielen na politické a vojenské dejiny,
ale aj na hospodárske, sociálne a kultúrne dejiny, na
otázky spojené s vývojom starovekých jazykov, na
prežívanie predovšetkým antických civilizácií a kultúr
v neskorších obdobiach (tzv. recepcia). Priestor môže
poskytnúť aj odborníkom, ktorí sa zameriavajú na dejiny umenia, na rôzne stránky materiálnej kultúry, na
literatúru, jednoducho na všetky stránky života ľudí
starovekého sveta. Zborník vychádza v brožovanej
forme, obálka vhodne zobrazuje pohľad na starovekú
Alexandriu, centrum vzdelanosti antického sveta.
Anotovaná publikácia sa člení do niekoľkých rubrík. Po úvodnom slove od Pavla Valachoviča nasleduje sekcia Štúdie, ktorá obsahuje šesť príspevkov
(tri z rímskej antiky, po jednom z byzantských dejín,
recepcie antiky a dejín historiografie staroveku). Výskum rímskej problematiky reprezentujú príspevky
od Tomáša Kloknera Pramenná základňa k výskumu
rímskeho alimentačného programu, Mareka Babica Literárna percepcia mostov v historickom kontexte antiky
a Adama Radu Lucius Aelius Seianus – jeho politický
význam a odkaz. Vznikom antickej tradície určujúcej
renesančnú recepciu Herodota sa zaoberá Michal Habaj. Petr Balcárek ponúka svoju interpretáciu nálezu
karneolovej intaglie z Rybáren – Uherského Hradišťa.
Zaujímavosťou vyniká posledný príspevok Jozef Maliak a štúdium dejín staroveku od Pavla Valachoviča,
ktorý predstavuje relatívne neznámu postavu jedného
z prvých slovenských starovekárov.
Na ďalších stránkach nového periodika nájdeme
Materiály, v ktorých sú zaradené tri štúdie skúmajúce
originálne historické pramene. Prvým je Behistúnsky
nápis vypovedajúci zaujímavé poznatky v súvislosti
s nástupom Dareia I. na perzský trón (autor Michal
Habaj). V druhom príspevku sa Marek Kramár zameral na dejiny diadochov v Polyainovom po grécky
písanom spise. Okrem podrobného komentára pripravil autor aj prvý slovenský preklad vybraných pasáží tohto spisu. Materiály uzatvára príspevok Pavla
Valachoviča a Evy Juričkovej približujúci počiatky výskumu rímskych dejín vo Veľkej Británii. Uvádza preklad inauguračného prejavu prvého výročného stretnutia Spoločnosti pre podporu rímskych štúdií, ktoré sa
uskutočnilo 11. mája 1911.
Prvé číslo vhodne dopĺňajú samostatné rubriky Recenzie a Správy. V prvej rubrike nájdeme šesť recenzií
na najnovšie publikácie venujúce sa antike. Hodnotí
sa pritom nielen slovenská a česká, ale aj zahraničná
produkcia. Nasledujú Správy, ktoré registrujú podujatia konané v rokoch 2011 až 2013. Prílohu pod názvom Arché tvorí výber komentovanej literatúry z dejín
antického staroveku za roky 2008–2010. Zahŕňa široký výber anotácií a recenzií na domácu a prekladovú
literatúru vrátane prekladov originálnych prameňov.
Podľa môjho názoru ide o vynikajúcu pomôcku, ktorú
by mali oceniť najmä študenti, pretože im môže výrazne pomôcť pri písaní ich seminárnych alebo záverečných prác.
Bibliotheca Alexandrina je na slovenské pomery
originálnym počinom. Jej prvé číslo pôsobí reprezentatívne a dá sa tvrdiť, že ide o projekt, ktorý má
potenciál prispieť k výskumu starovekých dejín na Slovensku a v Českej republike. Obľubu medzi čitateľmi
si môže získať kombináciou vedeckej (štúdie) a pedagogickej časti (príloha). Na záver možno publikáciu
odporučiť každému, kto sa zaujíma o dejiny staroveku,
jednej z najfascinujúcejších historických epoch vôbec.
Margaréta Malurová
Valachovič, Pavol: Stručné dejiny starovekého
Grécka. Prešov : Vydavateľstvo Michala Vaška, 2012,
160 s. ISBN 978-80-7165-886-3.
Poté, co na Slovensku spatřila světlo světa kolektivní práce Dejiny a kultúra antického Grécka a Ríma
pod vedením profesorky M. Novotné (Bratislava
2006), obdrželi vysokoškolští posluchači novou knihu
docenta UK v Bratislavě P. Valachoviče o dějinách
Říma (2009) a dějinách Řecka (2012). Poslední z uvedených publikací nabízí, kromě přehledu přírodních
podmínek, etnické charakteristiky Řecka a periodizace jeho dějin, charakteristiku mínójské a mykénské
civilizace, tzv. homérského Řecka čili temných staletí,
popis historického vývoje Řecka v době archaické i klasické, včetně peloponnéské války; závěrem podává
charakteristiku přechodných hegemonií, Makedonie,
vlády Alexandra Makedonského a vzniku helénistických monarchií (na grafické zvýraznění kapitol upozorňuji tučným písmem). Do přílohy autor zařadil
abecední seznam pojmů, chronologii a doporučenou
literaturu.
Autor upozorňuje na otázky často v běžných příručkách opomíjené, například o zemi a lidech starověkého
Řecka (s. 6–11), přičemž etnokulturní hodnocení oby-
233
vatelstva vychází z jazykových skupin. Charakteristika
pramenů není uvedena samostatně, autor na ní však
upozorňuje v dalších kapitolách příručky. Při periodizaci starořeckých dějin (s. 12) je důležité upozornění na neolit a nestejnorodost tzv. doby bronzové
(egejské) civilizace. Nejsem si však jist, zda je opodstatněné rozdělovat období přechodných hegemonií
a vzestupu Makedonie do dvou epoch. Uvítal bych širší
informaci o kykladské kultuře a doporučil bych pasáže o lineárním písmu A a B v kapitolách o mínójské
a mykénské civilizaci spojit dohromady a doplnit je
ukázkami v překladu (místo pasáže o Théseovi– srov.
Antika v dokumentech, 1, s. 15–16). Místo termínu
patriarchální otroctví (s. 35) bych se přiklonil k nové,
kterou svého času nabídl prof. P. Oliva.
Musím však podotknout, že Pavol Valachovič poskytuje stručný přehled dějin, nikoliv jejich vyčerpávající analýzu, což mu dává právo část látky vynechat.
Velmi kladně hodnotím jasnost, stručnost a přesvědčivost výkladu. Zároveň lze konstatovat, že nová kniha
doc. P. Valachoviče je podstatným přínosem do současné slovenské vědy o antickém starověku. Je velmi
praktická a spolu s Dějinami Říma je cenným informačním a inspiračním zdrojem pro všechny milovníky
starověké minulosti.
Igor Lisový
KUROWSKA, Hana (ed.): Społeczno-gospodarcze
uwarunkowania i konsekwencje wydłużania życia
ludzkiego w Europie Środkowej w czasach nowożytnych. Zielonogórskie spotkania z demografią, 2.
Uniwersytet Zielonogorski : Zielona Góra 2011, 390 s.
ISBN 978-83-7481-450-8.
Publikácia z medzinárodnej konferencie organizovanej na Univerzite v Zielonej Góre v západnej časti
Poľska je už druhým pokračovaním cyklu vedeckých
sympózií venujúcich sa problematike demografie.
Druhé stretnutie s demografiou v Zielonej Góre sa
venovalo starnutiu spoločnosti. Ako v úvode publikácie uviedla jedna z hlavných organizátoriek konferencie a editorka diela, Hanna Kurowska, na starnutie
populácií treba spätne pozerať v perspektíve teórií
T. McKeowna, M. Lalondea či D. S. Landesa. S týmto
zreteľom otvárame niekoľko príspevkov najmä poľ
ských autorov, ktorí sa starnutím zaoberajú vo svojich
výskumoch.
V úvodnom príspevku konferenčného zborníka
z autorského pera editorky publikácie H. Kurowskej
Zmiany długości życia mieszkańców Europy Środkowej od połowy XIX wieku, bolo predlžovanie ľudského
života predstavené ako historický proces. Na životnú
úroveň človeka vplývali najmä hygienické podmienky,
ktoré boli najdôležitejším elementom kvality života.
S hygienou boli spájané ďalšie činitele modernizácie,
ako rozvoj osvety, medicíny, industrializácie a nárast poľnohospodárstva. Autorka popisuje premeny
v štruktúre zosnulých podľa vekových skupín, ktoré
boli do veľkej miery podmieňované poklesom epidemiologických vĺn. Urbanistické prostredie uzatvorené
tesnými hradbami sa menilo na otvorené sídla rastúce
234
poza stredoveké hranice, čo pomáhalo ku skvalitneniu
podmienok bývania. K skvalitneniu života prispela aj
premena v mentalite obyvateľstva, ktorá na kultúru
bývania kládla čoraz väčší dôraz a pripisovala mu
úlohu prezentácie a odpočinku. V nových domoch sa
v druhej polovici 19. storočia častejšie objavovali kúpeľne a obmedzovanie plodnosti vplývalo na nižší počet obyvateľov v domácnosti. Tieto okolnosti pomáhali
pri predchádzaní nákazlivým chorobám.
H. Kurowska predstavila medzivojnové obdobie
ako etapu európskych populácií, počas ktorej najvýraznejšie poklesla hrubá miera úmrtnosti. Zo stredoeurópskych krajín najvýraznejšie klesala okrem
Nemecka a Rakúska tiež v Československu. Spoločnosť starého kontinentu sa významne premieňala po
druhej svetovej vojne hlavne v kontúrach opätovného
vybudovania zdecimovanej ekonomiky a krajiny. Pri
procese starnutia zohrával ekonomický a spoločenský
progres významnú úlohu. Dožívanie sa vyššieho veku
súviselo so skvalitnením zdravotníckej starostlivosti.
V modernej spoločnosti sa objavovali nové príčiny
úmrtia, ako srdcové kolapsy či vírusové ochorenia,
medzi ktorými dominoval AIDS. Tieto nové fenomény
nahradili niekdajšiu vysokú mieru detskej úmrtnosti
a mali vplyv na stále zvyšujúci sa vek obyvateľstva.
Do druhej časti zborníka, v ktorej boli sústredené príspevky o predlžovaní ľudského života v 18.
a 19. storočí na podstave demografických prameňov, bola zaradená štúdia Piotra Szkutnika Długowieczni mieszkańcy parafii Opole Lubelskie w końcu
XVIII wieku w świetle metryk pochówków (pogrzebów).
Autor analyzoval farnosť s takmer dvoma tisíckami
obyvateľov, z ktorých dominantnú časť tvorili katolíci.
Pri poslednom rozbore Poľska v roku 1795 bolo mestečko priradené pod správu rakúskeho impéria. Autor
hodnotil matriku pochovaných v rokoch 1771–1800.
V závere 18. storočia, kedy bol región pod novou správou, jazyk matričnej agendy bol zmenený z latinčiny
na poľštinu. Registrácia bola primerane podrobná
k obdobiu jej vzniku, hodnotila chorobu či druh úmrtia, priamo však nemožno hovoriť o príčine smrti.
Autor analýzou údajov o dni úmrtia a dni pohrebu
potvrdil, že najmä mestské obyvateľstvo bolo pochovávané do tretieho dňa od smrti, čo spĺňalo nariadenia
tridentského koncilu. P. Szkutnik hodnotil matriky
farnosti na základe pomeru pokrstených a pochovaných. Výsledok tohto štatistického hodnotenia ukázal
hodnotu 1,3. Celkovo do farnosti patrilo 30,3 % duší
žijúcich v meste a zvyšok na okolitom vidieku.
Hranicou, ktorú autor akceptoval pri analýze pochovaných starých ľudí, bol vek nad 59 rokov života.
Celkovo týchto prípadov bolo 696, teda asi 18 %, hoci
ako sám autor píše, akceptuje aj bežnú prax vekovej
preferencie, ktorá bola v tom čase veľmi rozšírená.
Zastúpenie úmrtí starších osôb však kolísalo. Jeho
počty kulminovali v polovici 90. rokov 18. storočia, avšak následne ich počet výrazne klesol. Celkovo sa častejšie vyššieho veku dožívali farníci vo vidieckych oblastiach, zatiaľ čo mesto Opole sa mnohými farníkmi
vo vyššom veku pýšiť nemohlo. V troch dekádach vý-
skumu bolo v matrikách zaznamenaných 10 osôb vo
veku 100 a viac rokov, najviac, 110 rokov, sa dožila
Katarzyna Książka, zosnulá v roku 1776. Najčastejšie
umierali obyvatelia mikroregiónu na začiatku kalendárneho roka. Okrem tohto „klasického“ výsledku boli
v matrikách objavené aj isté trendy úmrtí starších osôb
na jeseň a v lete. Príčiny úmrtí bolo možné analyzovať
až od polovice 80. rokov 18. storočia. Medzi príčinami
úmrtí starších osôb sa najčastejšie vyskytovali najmä
ochorenia dýchacích ciest a žalúdočné problémy.
Podobné mestské prostredie hodnotila Agnieszka
Zielińska vo svojej štúdii Ludzie starzy w Toruniu
w I połowie XIX wieku. Na podstave analýzy prameňa
status animarum (Seelenlisten) z rokov 1810–1844
z mesta patriaceho do Varšavského kniežactva získavame obraz štruktúry podľa pohlavia, veku a rodinného stavu a pracovného zaradenia. Veľkosť populácie
v meste sa v prvej polovici 19. storočia pohybovala od
8 do 10 tisíc obyvateľov. Osôb starších ako 59 rokov
z toho tvorilo 9 až 11 %. Autorka sledovala aj zastúpenie staršej generácie sťahujúcej sa do mesta. Častejšie
prichádzali na jeseň svojho života osoby ženského
pohlavia ako mužského. Vyplývalo to tiež z celkového
pomeru pohlaví populácii vo veku 60 rokov a viac.
Z dôvodu ekonomických ťažkostí regiónu najmä
v 30. rokoch 19. storočia mesto lákalo okrem mladých
rodín aj vdovy, ktoré na vidieku nemali veľké vyhliadky
na živobytie. Preto sa zvyšoval v meste počet starších
žien, ktoré sa zamestnávali ako pomocné sily v majetnejších domácnostiach či podnikoch.
Zielonogórske stretnutia s demografiou sú otvoreným fórom pre príspevky nielen z dejín populácie,
ale v rovnakej miere aj z oblasti demografie, súčasnej
situácie a perspektív do budúcnosti. Medzi týmito
príspevkami dominujú analýzy súčasných populácií,
ako poľskej, tak i európskych, a výzvy vo výskumných
otázkach odpovedajú na to, čo prinesú súčasné trendy
pre budúce generácie. Aj vďaka takémuto zostaveniu
príspevkov priniesol predstavený zborník prínosnú
konfrontáciu problémov minulosti a tých súčasných,
a len čas ukáže, ako sa s nimi dokážeme vysporiadať.
Ján Golian
ŠOUŠA, Jiří: Mezi brázdou a bankovním úvěrem :
O agrárních a peněžních dějinách 19. a 20. století :
Výbor prací k 60. narozeninám. Usp. Jan Kahuda.
Praha : Národní archiv v Praze; Pelhřimov : Nová
tiskárna Pelhřimov, 2012. 641 s. ISBN 978-80-7469002-0 (Národní archiv), 978-80-7415-063-0 (Nová
tiskárna Pelhřimov)
Poklonu svému kolegovi, Doc. PhDr. Jiřímu Šoušovi, CSc. složili jeho přátelé a kolegové vskutku reprezentativní. K šedesátým narozeninám mu připravili
soubor jeho prací, který je průřezem celou Šoušovou
dosavadní tvorbou. Kvalitní křídový papír, pevná
vazba s dnes už mnohdy (u odborných historických
prací) opomíjenou lepenou látkovou záložkou, látkou
potažené desky a přebal – už na první pohled kvalitně
připravená publikace, i z typografického hlediska.
235
Výbor rozdělují editoři do celkem šesti větších či
menších částí. V první části je vysvětlen systém výběru
statí a z pera Eduarda Kubů sepsán biogram Jiřího
Šouši. První oddíl selektovaných prací se orientuje na
pomocné vědy historické, dějiny správy a práva. Časově
se články pohybují v letech 1980, 1995, 1996, 2008
a 2011 ve sbornících a odborných periodicích. Hned
první stať s názvem Jak to bylo a být nemělo. Ke studiu
takzvaných neformálních struktur v dějinách správy
českých zemí 19. a 20. století ukáže neotřelost autorova
přístupu k problematice. I po tařka osmnácti letech
jsou téma i používaný jazyk a autorovy glosy stále aktuálními a člověk se při čtení stěží ubrání komparaci
s dnešní dobou. Čtenářově pozornosti by nicméně
neměly ujít ani statě o měnové reformě Aloise Rašína
nebo příspěvek věnovaný advokátovi Janu Vašatému.
Další část, nazvaná Dějiny zemědělství a zahrnující
články z let 1980–2010, je taktéž informačně velmi
hodnotná. Již první pojednání o zpracování agrárních
dějin let 1848–1918 poukazuje na důležitost tematické
historiografie. Další zajímavou četbu představuje studie K vývoji zemědělské správy v Čechách na počátku sedmdesátých let 19. století a další obdobné články o Selském archivu, podnikatelských elitách či regionálních
zemědělských spolcích. Třetí část se věnuje autorovu
zájmu o dějiny peněžnictví. Již první příspěvek se svou
dikcí nápadně podobá článku o dějinách neformálních
struktur. Zajímavý je zde popis vztahu podnikatelského subjektu a profesní organizace v meziválečné éře.
Po třech odborných kapitolách následuje bibliografie Jiřího Šouši a soupis kvalifikačních prací, které vedl.
Ve všech oddílech je dobře patrný autorův rukopis,
vtip a nadhled stejně jako jeho odborná erudovanost.
Výbor je nejen vhodnou připomínkou jubilantovou,
ale i koncentrací důležitých výsledků bádání, které
jistě budou nápomocné jak odborníkům, tak studentům, kteří teprve k odbornosti kráčí.
Pavlína Nováčková
KRAUS, Ivo: Fyzikové ve službách průmyslové revoluce. Praha : Nakladatelství Academia, 2012, 281 s.
ISBN 978-80-200-2087-1.
Páteř ediční činnosti našeho nejprestižnějšího vědeckého nakladatelství Academia tvoří edice Galileo.
Publikace této řady se pohybují na pomezí věd přírodních a společenských a dosahují značné tematické
pestrosti. V loňském roce do tohoto souboru přibyla
také další kniha českého fyzika a známého popularizátora vědy Ivo Krause. Jak již název napovídá, jedná
se o kolekci medailonů osobností exaktních věd, díky
nimž došlo v Evropě od poloviny 18. do konce 19. století
k převratným změnám v nejrůznějších oblastech průmyslu. Dílo vpodstatě navazuje na autorovu publikaci
zabývající se fyziky předchozího období.1
Vlastní jádro textu tvoří biogramy 56 (de facto
ale 58) osobností, které jsou seřazeny geograficky
1 KRAUS, Ivo: Fyzika od Tháleta k Newtonovi : Kapitoly z dějin fyziky. Praha 2007.
(15 z Velké Británie; 9 z Francie a Itálie; 16 z německých zemí, Pobaltí a Nizozemska; 10 z habsburské
monarchie; 4 z Ruska; 2 ze Skandinávie; 2 ze Spojených států amerických). Z chronologického hlediska
je nejstarší zastoupenou postavou Prokop Diviš
(*1698), nejmladší pak Pjotr Nikolajevič Lebeděv
(*1866). Samotné medailony nemají jednotnou strukturu, v zásadě však lze u většiny z nich rozlišit části pojednávající o životních osudech dané osobnosti a části
o významu dané osobnosti pro obor (s případnými
aplikacemi v praxi). Publikaci dále doplňuje stručná
kapitola o evropských vysokých učeních sledovaných
oblastí, seznam doplňující literatury a jmenný rejstřík. Vzhledem k autorově snaze o přístupnost co nejširšímu publiku chybí poznámkový aparát a práce tak
nabývá popularizačního rázu.
Titul knihy je dle mého názoru matoucí, může totiž svádět k představě, že se text zabývá osobnostmi
přímo spojenými s aplikacemi vědeckých poznatků
v průmyslu či obecně v praxi. Objevují se zde však
teoretici, jejichž spojení s praktickou rovinou není
vždy zřetelné (Mary Fairfax Greig Somervillová), na
druhou stranu také bytostní lidé praxe (technici jako
František Křižík, Nikola Tesla, Thomas Alva Edison).
Dále v knize nalezneme postavy, které bychom
spíše než mezi fyziky zařadili do kolonek matematik (Charles Babbage), přírodovědec (Alexander von
Humboldt), chemik (Dmitrij Ivanovič Mendělejev)
atp. V tomto smyslu je tedy možno zamyslet se nad
výběrem daných osobností, název by pak zřejmě mohl
spíše znít Technici a osobnosti exaktních věd období
průmyslové revoluce. Z hlediska formální úpravy zamrzí občasné překlepy (většinou v základních životních datech, a tudíž snadno rozpoznatelné). Hlavní
výtku bych si však dovolil směřovat k seznamu doplňující literatury. Ten se mi zdá nedostatečný. Pokud
nepočítáme práce z pera samotného autora, zabírá
seznam pouhou jednu stránku. Přitom k některým ze
sledovaných osobností byly již dříve vydány publikace
dokonce ve stejné ediční řadě.2
I přes svrchu vznesené výtky a populárizační charakter díla lze konstatovat, že se autorovi podařilo
shromáždit ucelenou kolekci zajímavých informací,
která jistě může posloužit nejen jako první vhled do
dané problematiky pro zájemce z řad širší veřejnosti,
ale také jako užitečná pomůcka pro pedagogy a studenty exaktních věd, dějin vědy a techniky a příbuzných oborů na středních i vysokých školách.
Ondřej Štarman
VELKOVÁ, Alice: Schuld und Strafe : Von Frauen
begangene Morde in den böhmischen Ländern in der
zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts. München : Martin Meidenbauer, 2012, 361 s. Forum europäische
Geschichte 10. ISBN 978-3-89975-710-1.
2 Srov. JONNESOVÁ, Jill: Říše světla : Edison, Tesla,
Westinghouse a závod o elektrifikaci světa. Praha 2009.
236
Autorka, která se prezentovala úspěšnými pracemi z historické demografie, kulturní a historické
antropologie a etnologie, z nichž rozměrnou monografii recenzoval i náš časopis,3 obrátila v posledním
období pozornost k problematice právních dějin
19. století. Recenzovaná práce je výsledkem řešení
úkolu Grantové agentury ČR Zločin v sukních. Trestná
činnost žen v období od tereziánských reforem do konce
19. století v letech 2007–2009 a v rukopisné české
verzi byla úspěšně obhájena jako habilitační spis.
Východiskem analýzy je obsáhlá a různorodá pramenná základna, ať už jde o statistické přehledy, či
dochovaný původní archivní materiál. Právě s dochováním původních pramenů souvisí řada problémů, ať
už se jedná o torzovitost způsobenou např. požárem,
který zničil nebo vážně poškodil některé fondy ve
Vídni, či o případnou nedostupnost materiálu vzhledem k jeho dosavadnímu nezpracování na archivních
pracovištích. Velký rozsah, ale také nerovnoměrnost
a roztříštěnost pramenů vyžadovaly racionální výběr
i volbu odpovídajících metodických postupů. Autorka
kromě statistického materiálu proto zaměřila svou
pozornost především na excerpci žádostí o milost podaných císaři z fondu Kabinetní kanceláře ve Vídni
a soudních spisů vzniklých při prvoinstančních soudních řízeních a uložených ve státních oblastních archivech. Studovány byly materiály vybraných soudních
institucí z Čech, při zahrnutí celého rámce českých
zemí by bylo vhodné provést sondu i na moravsko-slezském území, i když výsledek by se zřejmě nelišil.
Práce kromě úvodní části s informacemi o stavu výzkumu problematiky, pramenech a metodických otázkách (s. 9–23) a shrnujícího závěru, který zdůrazňuje
genderový aspekt zločinu, obsahuje dva pramenným
východiskem i metodickými postupy rozdílné celky.
Prvý z nich – druhá kapitola Allgemeine Züge der Kriminalität von den theresianischen Reformen des 18. bis
zum Ende des 19. Jahrhunderts (s. 25–117) – vychází
především z dat ústřední rakouské statistiky a jednotlivých zákoníků od 17. až do druhé poloviny 19. století.
Autorka podává zprvu v širokém záběru nástin soudní
organizace a průběh trestního procesu od tereziánských reforem až do závěrečných decennií 19. století
a rozebírá jednotlivé zákoníky jako východisko k pochopení změn ve fungování soudů a průběhu trestního procesu. Jádro představuje analýza kriminality
v jednotlivých zemích předlitavské části habsburské
monarchie s důrazem na české země. Pro komparaci
situace v první a druhé polovině 19. století autorka
konstruuje tři sondy umístěné do dvacátých, šedesátých a osmdesátých let, dovedně využívá statistické
metody a řeší četná úskalí, která vyplývají zejména
3 Velková, Alice: Krutá vrchnost, ubozí poddaní? :
Proměny venkovské rodiny a společnosti v 18. a první
polovině 19. století na příkladu západočeského panství
Šťáhlavy. Praha 2009 (Práce Historického ústavu AV
ČR, v. v. i. Řada A. Monographia 27). Recenze viz Historica : Revue pro historii a příbuzné vědy, 2, 2011, č. 2,
s. 219–222 (aut. Ludmila Nesládková).
z nejednotnosti statistických záznamů. Výsledky
prezentuje v četných tabulkách a grafických znázorněních zachycujících podstatné údaje o úrovni kriminality, struktuře zločinů, udělených trestech, a pokud
pramen umožňuje, i o dalších otázkách, např. podílu
recidivistů, sociální pozici odsouzených, jejich kulturní úrovni aj. Usiluje též o postižení genderového
aspektu, osvětlení úlohy žen v kriminalitě, zodpovězení otázky, zda se pachatelky odlišovaly od mužských
protějšků svým původem, stářím, vzděláním ad. Poukazuje, že náchylnost žen ke zločinu souvisela hlavně
s nestabilní životní situací, zejména u svobodných žen
a vdov, fungující manželství bylo většinou na rozdíl od
mužů zábranou před kriminálním jednáním. Z rozboru také vyplývá, že nejvyšší podíl mezi odsouzenými
zaujímali lidé stojící v sociální hierarchii společnosti
na nejnižších pozicích. V ochranných mechanismech
selhával stát, obec i církve, jež nenabízely potřebnou
pomoc. Podstatnou roli hrála rodina, vážným faktorem pro mladé dívky byla především ztráta matky.
Data z 80. let ukazují, že zločiny představovaly relativně malý díl trestného chování, podstatná část v této
době spadala do kategorie přestupků. Pro trestnou
činnost v českých zemích je typický vysoký podíl krádeží a nižší výskyt násilné trestné činnosti. Vzhledem
k zaměření práce zejména na zločin vraždy spáchaný
především ženami je závěrečná část kapitoly věnována
problému trestu smrti v zákonících a soudní praxi
19. století. Poukazuje na s osvícenstvím související
změnu nazírání na trest smrti, které v josefínské době
vedlo k jeho dočasnému odstranění. I když v 19. století
v přístupu k trestu smrti nedošlo v legislativní rovině
formálně ke změně a rozhodnutí o udělení milosti zůstalo v rukou císaře, přesvědčení o účinnosti této tvrdé
normy se oslabovalo a praxe vedla k jejímu podstatnému zmírnění.
Druhý, rozsahem největší celek spisu představuje
třetí kapitola Schuld und Strafe (s. 119–279), v níž autorka řeší základní otázku, za jakých okolností došlo
k tomu, že se žena násilným způsobem obrátila proti
jiné osobě. Pramenným východiskem v této části jsou
především žádosti o milost k císaři do Vídně, z nichž
autorka vybrala žádosti přicházející z českých zemí.
Pozornost je zaměřena nejprve na vraždy starších
dětí spáchané ve druhé polovině 19. století. Rozlišeny
jsou dvě základní skupiny: vraždy z nouze, zoufalství
a bezvýchodnosti a méně časté vraždy z nenávisti
a jako trest pro dítě. Zcela opomenuta není ani otázka
infanticidia, ve spojitosti s nímž byly dosud většinou
vraždy dětí studovány, zdůrazněna je jeho souvislost
s nemanželskou porodností a jejím růstem v 19. století
hlavně ve městech. Při analýze vražd dětí je podána
charakteristika pachatelek trestných činů, objasněny
jsou okolnosti, za nichž k trestnému činu došlo, je
sledována reflexe pachatelkami a uveden trest za příslušný typ vraždy spolu s rozpracováním konkrétních
příkladů. Podrobně je rozebrán systém udělování
substitučních trestů, naznačena rozdílnost přístupu
soudů jednotlivých instancí, hodnocení polehčujících
a přitěžujících okolností a podstatná změna v přís-
237
nosti trestů před rokem 1874 a po něm. Autorka
soudí, že mnohem větší přísnost soudů nejnižších instancí a udělení milosti s rozhodnutím o substitučním
trestu mělo sloužit k posilování obrazu milostivého
panovníka. Poukazuje na rozdíly v přístupu jednotlivých soudců i státních zástupců, vzhledem k početně
přece jen poměrně omezenému souboru zkoumaných
žádostí o milost shledává, že určení přesného mechanismu udílení trestu zůstane nadále otevřeným problémem. Z genderového hlediska, jehož zdůraznění
bylo původním autorčiným záměrem, není možno
podle výsledku studia u vražd dětí provést podrobnější
srovnání činů páchaných muži či ženami, snad s výjimkou konstatování, že u mužů šlo o typově jiný čin
(loupežná vražda) a obětí byly cizí děti.
Tento aspekt zločinu je naproti tomu podstatný
u vražd manželů, jimž je věnována druhá část této
kapitoly. Přes nepočetný soubor případů a neúplnost
záznamů lze konstatovat, že ve srovnání s vraždami
dětí šlo v těchto případech obvykle o celý komplex
příčin; narozdíl od impulzivnosti jednání při vraždách
dětí byly tyto vraždy předem připravovány, podstatné
odlišnosti jsou i v otázce obranných strategií žen
a mužů. Součástí kapitoly je i podrobně rozpracovaný
exkurz o soudním případu Nenadálových, který byl
od sklonku roku 1883 delší dobu předmětem zájmu
veřejnosti.
Čtvrtá kapitola – Fazit – Genderaspekte des Verbrechens (s. 281–301) – shrnuje podstatné výsledky
studia problematiky. Uvádí, že rozhodně neplatila
představa o naprosto výjimečné účasti žen na trestné
činnosti, jíž však byla věnována větší pozornost, než
když pachatelem byl muž, zejména při spáchání těžšího zločinu. Platné právo však vymezovalo pouze
základní mantinely, podstatné bylo vyhodnocení trestných činů soudy. Hlavní trend v trestním právu lze
spatřovat v ústupu od represe a ve snaze dosáhnout,
aby funkce trestu byla výchovná.
Součástí práce je seznam tabulek a grafů, přehled
nevydaných i vydaných použitých pramenů, odborné
literatury a další přílohy (seznam zkratek, jmenný
rejstřík, soupis ministrů spravedlnosti, prezidentů
Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni a generálních prokurátorů).
Studium procesu modernizace a v jejím rámci
také geneze občanské společnosti je v historiografii
velmi frekventovaným jevem. Narozdíl od zahraniční
produkce však výzkum trestné činnosti u nás dosud,
jak potvrzuje i přehled literatury, příliš nepokročil. Je
autorčinou zásluhou, že se pokusila i s přihlédnutím
k genderovému hledisku tuto mezeru vyplnit.
Lumír Dokoupil
GLASSHEIM, Eagle: Urození nacionalisté : Česká
šlechta a národnostní otázka v 1. pol. 20. století.
Praha : Garamond, 2012, 320 s. Překlad Lubomír Kotačka. ISBN 978-80-7407-140-9.
Eagle Glassheim, profesor dějin na University of
British Columbia v kanadském Vancouveru, se za-
měřuje na moderní dějiny střední Evropy, Habsburky,
německé a především československé dějiny. Během
svých studijních pobytů v Evropě se naučil obstojně
česky a polsky a svá studia na Columbia University
zakončil doktorskou prací Crafting a Post – Imperial
Identity : Nobles and Nationality Politics in Czechoslovakia, 1918–1948 (Columbia University, 2000). Již
zde naznačil téma své další knihy, která po několikaletém shromažďování archivních materiálů vyšla pod
názvem Noble Nationalists : The Transformation Of
The Bohemian Aristocracy (Harvard University Press,
2005). S odstupem několika let se naši čtenáři dočkali
také jejího překladu do českého jazyka.
Kniha je rozčleněna do šesti kapitol. První nese
název Mezi říší a národem: šlechta v českých zemích
(1880–1918). Autor se snaží především nastínit základní mezníky a společensko-ekonomické změny,
jež předurčovaly postavení šlechty jakožto svébytné
a zdánlivě uzavřené stavovské skupiny na konci
19. století. Domnívá se, že šlechta, jakkoliv bytostně
konzervativní, byla schopna se přizpůsobit modernizačním tendencím, které měnily tvář „starého režimu“. Zde měl na mysli jak modernizaci ekonomickou, narušující doposud nedotknutelná šlechtická
privilegia a monopol v zemědělské velkoprodukci,
tak sociální a politickou, kdy si členové starých rodů
i přes narůstající počet čerstvě nobilitované šlechty
a prosazování občanských a volebních práv zachovávají významné posty ve státních službách i stavovskou
výlučnost a identitu, projevovanou jak symboliky, tak
specifickým životním stylem. Podstatný moment shledává také v rozdělení šlechty v českých zemích na tři
zájmové uskupení – na ústavověrné velkostatkáře
(centralisty), feudální konzervativce (autonomisty)
a moravskou Mittelpartei, což reflektovalo rozdílné
postoje šlechty v českých zemích k otázce státoprávní
a v jistých ohledech i národa.
Následující kapitola Národní a sociální revoluce
v Československu (1918–1920) se týká převratného
okamžiku v životě šlechty, vzniku Československé republiky, která s sebou přinese nejen zrušení šlechtických titulů, ale především značně omezí ekonomickou
základnu aristokracie skrze pozemkovou reformu,
jejíž provádění bylo zhusta obhajováno až nacionálně laděnou kampaní ve jménu odčinění Bílé hory.
Glassheim se zaměřuje především na postoje šlechty,
která zbavená posledních mocenských pozic hledá
své místo v novém státě, který jí už není nakloněn. Její
vlastní výlučná identita je nyní konfrontována s dosud
nepoznanou realitou.
V další kapitole Nacionalizace šlechty a její strategie v 20. letech autor rozvíjí postup šlechtických velkostatkářů, kteří jsou nuceni bránit své pozemkové
vlastnictví a zakládají vlastní zájmové a lobbistické organizace – svazy, jež je zastupují při jednání o rozsahu
provedení pozemkové reformy (Svazy československých a moravských velkostatkářů a Svaz německých
velkostatkářů). Autor přehledně rozepisuje základní
argumenty svazů a jejich taktiku. Zatímco český svaz
vyjadřoval svou loajalitu k Československu a jeho
238
jednotliví členové barvitě proklamovali své vlastenec- což u řady ze šlechticů vyústilo v přímou spolupráci
tví a rodové češství, někteří představitelé německé s SdP. Glassheim v tomto směru sleduje mimojiné činvarianty se nezdráhali přenést problém pozemkové nost předních členů tzv. Hrušovanské skupiny (Eugen
reformy na mezinárodní fórum a spojit jej časem se Ledebur-Wicheln, Wilhelm von Medinger, Karl Anton
sudetoněmeckou otázkou a argumenty o porušování Rohan, Karl Khuen-Lützow ajn.). Právě německým
práv menšin. Ačkoliv oba svazy zpočátku bojovaly šlechtickým nacionalistům přisuzuje autor významproti pozemkové reformě obdobnými prostředky, nou úlohu při diplomatickém vyjednávání o odstouv dalším období se od sebe zřetelně distancovaly, a za- pení sudetského území Německu, zejména pak při
tímco jedni se hájili hospodářskými a sociálními zájmy, průběhu mise lorda Runcimana, kdy jej řada z nich –
druzí využívali ostrou nacionální rétoriku. V průběhu v roli mluvčích německé menšiny v Československu–
první pozemkové reformy se tak začínají objevovat hostila na svých sídlech. Mnichovskou dohodu pak
první urození nacionalisté. Kapitolu uzavírá rozbor mohla většina z nich chápat jako jisté úspěšné vyvrmyšlenek německého internacionalisty Karla Antona cholení dvacetiletých snah.
V poslední kapitole nesoucí název Válka a revoluce:
Rohana.
V kapitole Čeští šlechtici, nacionalismus a katolický konec starého řádu, 1939–1948 sledujeme závěrečný
konzervatismus (1930–1939) se Glassheim snaží příběh šlechty v českých zemích na pozadí protektoosvětlit měnící se společenské klima, kdy nebezpečí rátu. Část německé šlechty vítá nový režim, aby záhy
nacistického Německa, důsledky hospodářské krize poznala temnou tvář nacismu a válečných útrap. Příi nespokojenost s dosavadní politickou linií vnáší do slušníci české šlechty naopak doplácí na svou oddačeské společnosti radikální myšlenky i vzestup pra- nost republice, zažívají perzekuci a uvalení nucené
vicových hnutí. Rozebírá především růst katolické správy na zbytek majetku, někteří se pak aktivně zapopravice, kdy – podobně jako německé protějšky – při- jují do odboje. Po osvobození země se stává německá
tahoval její proklamovaný ekonomický a sociální kor- šlechta novým terčem odplaty, teď už ne za Bílou horu,
porativismus i šlechtice z českého tábora, kteří v něm ale kolaboraci, a napjaté politické a sociální poválečné
spatřovali alternativu k liberalismu i socialismu. Proto klima vyústí k druhé a důslednější pozemkové reformě.
řada českých šlechticů sympatizovala s pravicovou Rok 1948 pak autorovi posloužil jako určitý mezník
frakcí české agrární strany a katolické lidové strany. „konce“ šlechty v českých zemích. Závěr knihy je vyAktivním publicistou katolické pravice byl také mladý hrazen rejstříku osob a zejména poznámkovému apaKarel VI. Schwarzenberg, český katolický národní rátu k jednotlivým kapitolám, kde autor uvádí citovašlechtic, podle autora duchovní i faktický potomek nou literaturu a použité archivní prameny.
Je třeba autora pochválit, že i přes jazyková omekonzervativců hájící česká národní práva. Neméně
zajímavý je také postoj šlechty těsně před Mnichovem zení a „geograficky“ vzdálené téma se dokázal se stua záhy po okupaci státu, kdy již bylo zřejmé, že tra- dovanou látkou dobře vypořádat – nezaznamenal jsem
diční jazykový a myšlenkový kosmopolitismus bude vážnější pochybení v historických znalostech nebo v límuset jít často stranou a členové významných aristo- čení vývoje za první republiky. Naopak musím ocenit
kratických rodů se budou muset jednoznačně postavit logickou skladbu kapitol, které na sebe plynule časově
na jednu, či druhou stranu. Vyvrcholením národního i obsahově navazují a čtenář se tak v textu neztrácí.
uvědomění se pak jeví příchod delegace vybraných zá- Kromě bohatého literárního základu čerpal Glassheim
stupců české aristokracie k prezidentu Benešovi, která také z množství archivního materiálu, mimojiné z kose postaví za nedělitelnost českých zemí a slíbí věrnost respondence vybraných šlechticů a velkostatkářských
československému národu. Glassheim upozorňuje, že svazů. V celé knize lze vysledovat několik hlavních
zatímco ve 20. letech byla ujišťování šlechty o odda- linií, které autor sleduje a jež mají přinést odpovědi
nosti českému národu strategickým nástrojem obrany nebo alespoň vyvolat dilema nad otázkami, které si
před pozemkovou reformou, na konci 30. let již hovo- pokládá již v samotné úvodní kapitole. Především je to
říme o vykrystalizovaném národním cítění některých otázka, s jakými možnostmi a postoji vstoupila šlechta
šlechticů, kteří jsou nyní ochotni obětovat své hmotné (v českých zemích) do 20. století a jak se vypořádala
zájmy tomu, co považovali za zájmy svého národa. s několika po sobě jdoucími změnami režimů (konec
Tradice historických státních práv z 19. století tak po- monarchie, vznik ČSR, válka a Protektorát a nakonec
nástup komunismu v roce 1948). S tím souvisí otázka,
dle něj dostala konkrétní nacionální ráz.
V následující kapitole Německý internacionalismus jak se změnil myšlenkový svět aristokracie, která byla
a nacionální socialismus: německá šlechta v 30. letech po ztrátě posledních výsad i titulů nucena přijmout
se autor pro změnu zaměřil na německou část domácí novou realitu a společenskou pozici. Glassheim přešlechty a její společenské formování, které se projevo- devším vychází z proklamovaných postojů na konci
valo přechodem od myšlenek široce a vágně pojatého 19. století, kdy se prohlubuje rozdělení šlechty stavící
německého internacionalismu ke konkrétním politic- se buď na stranu monarchie a jejího centralismu, nebo
kým činům. Určitá část německé šlechty se totiž po přijímající státoprávní požadavky české národní retrpké zkušenosti s pozemkovou reformou a neúspěšné prezentace. Ze všeho nejvíc však autora zajímá národintervenci u Společnosti národů již zcela odcizila čes- nostní dilema, před které byla šlechta postavena. Proč
koslovenskému státu a východisko svých snah našla se z urozených pánů, odjakživa spíše vlažně pohlížev přimknutí se k nacistickému hnutí a sudetské otázce, jících na národnostní spory, stali vášniví stoupenci
239
jednoho národa? Zatímco dříve se šlechta stavěla
k národnostním otázkám spíše neutrálně a vyjadřovala svůj kosmopolitní rozhled, zemské vlastenectví
a oddanost trůnu, po roce 1918 byla najednou nucena
vymezit se vůči nové politické reprezentaci, přijmout,
či odmítnout existenci nového státu, a v napjatých
30. letech se dokonce přihlásit k národu, jenž jí byl
bližší. Pozemková reforma pak citelně oslabila majetkové vlastnictví šlechty a ta nyní musela bojovat o záchranu toho posledního, co jí ještě vymezovalo vůči
ostatním vrstvám společnosti. Zatímco vlastenecky se
projevující česká šlechta argumentuje svým češstvím
a v kritickém momentě vysloví neochvějnou oddanost
republice, část německé šlechty nepřijme existenci
státu a pozemkovou reformu vnímá jako přímý útok
proti Němcům, což ji v mnohých případech dovede
až k sympatizování s nacismem. Autor sice připouští, že právě pozemková reforma sehrála významnou
úlohu při odcizení německé šlechty, ale kořeny tohoto
jevu shledává také v dalších hlubších příčinách a historických souvislostech. Je však nutno upozornit, že
Glassheim se v žádném případě nedopouští paušalizace, jelikož poukazuje jak na četné případy zjevného odmítání nacismu mezi německými šlechtici
a jejich umírněné vnímání národnostní otázky, tak
na „selhání“ některých příslušníků tradičních českých rodů. Stejně tak je složité hovořit o vyhraněném
národním sebeuvědomění (pokud vůbec) konkrétní
aristokratické rodiny, když zde panovaly rozdíly jak
mezi jednotlivými rodovými větvemi, tak i členy. Autorovi nešlo o odlišení české a německé šlechty, nýbrž o pochopení, proč se mezi nimi vyskytli urození
nacionalisté. Přes všechny ekonomické či politické
změny a moderní myšlenky doby si však aristokracie
zachovávala onu společenskou výlučnost a specifické
chápání rodové cti a povinnosti. Jak Glassheim trefně
píše: mění se, aby zůstávala stejná – šlechtictví pro ni
neznamenalo titul, nýbrž poslání.
Co říci na závěr? Snad jen to, že kniha je psána
velmi čtivou formou (jistý podíl na této skutečnosti má
také zdařilý překlad Lubomíra Kotačky) a její přínos
k problematice šlechty a jejího společenského a národnostního etablování v první Československé republice
je nesporný. Je jen škoda, že podobně napsanou (a čtivou) práci, která by se věnovala této lehce opomíjené
problematice, nepředstavil již dříve někdo z domácích
autorů věnujících se šlechtě v českých zemích.
Adam Polášek
RÁKOSNÍK, Jakub – NOHA, Jiří: Kapitalismus na
kolenou : Dopad velké hospodářské krize na evropskou
společnost v letech 1929–1934. Praha : Auditorium,
2012. 333 s. ISBN 978-80-87284-30-8.
Posledních pár let jsou velmi populární knihy
o hospodářských problémech. Akcentují hlavně dvě
hospodářské krize – velkou hospodářskou krizi v třicátých letech a současnou depresi, ze které vybředávají Evropa a USA už několik let. Aktuální krize
zplodila mnoho publikací na téma úpadek finančního
systému, pojatých ať už populární, nebo odbornou
formou,4 a vlna zájmu o tuto problematiku neupadá,
jak ukazuje prodejnost některých titulů (v českém
prostředí hlavně Černá labuť : Následky vysoce nepravděpodobných událostí [Praha – Litomyšl 2011] amerického akademika a investičního poradce Nassima
Nicholase Taleba a stále populárnější Ekonomie dobra
a zla : Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi [Praha 2012] českého ekonoma Tomáše
Sedláčka), a návrat ke starým myšlenkám a názorům
(opětovný prodej dnes již klasické studie Fridricha
A. Hayeka Cesta k nevolnictví). Své slovo mají samozřejmě i historikové, kteří připomenutím staré krize
mohou pomoci vysvětlit příčiny vzniku krize nové.
Z české knižní produkce posledních let se tzv. Great
depression částečně zabývá kniha ekonomky a hospodářské historičky Antonie Doležalové Rašín, Engliš a ti druzí : Československé státní rozpočty v letech
1918–1938 (Praha 2007), v menší míře kolektivní
monografie Karel Engliš 1881–1961 (Ostrava 2011),
kterou editovali Jana Geršlová a Milan Sekanina.5 Studií, která se přímo věnuje této kritické hospodářské
situaci, je – vedle titulu Den, kdy došly prachy, který
je sice prací historickou, nicméně pochází z pera novináře a zahraničního komentátora MF Dnes Milana
Vodičky – publikace Kapitalismus na kolenou autorů
Jakuba Rákosníka a Jiřího Nohy, kterou na sklonku
roku 2012 vydalo nakladatelství Auditorium.
Předem nutno říci, že autoři na sebe nevzali zrovna
jednoduchý úkol. Jakákoliv krize, politická, ekonomická, společenská, se pro svou mnohdy nepochopitelnost a neuvěřitelnost stává středem zájmu badatelů mnoha oborů z různých odvětví lidského vědění.
A když jde o (víceméně) světový fenomén, jakým byla
velká hospodářská krize minulého století, je takový zájem obrovský. Studium a pochopení tohoto kataklyzmatu, které zachvátilo velkou část světa, vyžaduje určitou odbornou erudici, schopnost selekce informací
z různých kvalitativně i kvantitativně odlišných zdrojů,
stejně jako následné vytvoření nosné konstrukce vyplněné srozumitelným a koherentním obsahem.
Kladem je rozhodně fakt, že práci zvládli napsat dva
lidé – u širšího autorského kolektivu by patrně hrozilo
riziko fragmentace knihy jako celku, což u takto složitého problému, kde jeden jev souvisí s druhým a zároveň oba jsou plné antagonismů, rozhodně není přínosem. Dva autoři ještě zvládnou udržet nastavenou linii
vyprávění, aniž je práce zatížena zbytečnými a nelogickými odbočkami nebo opakováním již řečeného.
Na první pohled je patrné, že autoři při psaní vycházeli hlavně z angloamerické historicko-ekonomické
4 Maxton,
Graeme P.: Konec pokroku aneb Jak nás
moderní ekonomie zradila. Praha 2012; KRUGMAN,
Paul R.: Skoncovat s krizí. Praha 2012; TALEB, Nas
sim Nicholas: Černá labuť : Následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha – Litomyšl 2011.
5 Srov.
zprávu v Historica : Revue pro historii a příbuzné vědy, 3, 2012, č. 2, s. 250–251.
240
produkce, což je celkem pochopitelné. Nejsou to
nicméně zdroje jediné, seznam užitých sekundárních pramenů doplňuje německá odborná literatura
a překlady do angličtiny a němčiny z jiné jazykové
provenience (Belgie, Švédsko, Portugalsko). Autoři
užívají základní díla ekonomických teorií, která se
v jednotlivých kapitolách objevují, žádné podstatné
v citacích nechybí. Vyváženou měrou také pracují
s periodickými i neperiodickými renomovanými zdroji
informací a nezapomínají ani na archivní výzkum (stenografické záznamy ze schůzí poslanecké sněmovny
první republiky).
Kniha je rozdělena na pět přibližně stejně rozsáhlých kapitol. V předmluvě autoři deklarují skutečnost,
že v české literatuře chybí komplexní pojednání o velké
hospodářské krizi v mezinárodních souvislostech. Výtce, že jejich publikace se díky tomu degradovala na
pouhý popis změn ve strukturách a systému fungování světa a států v něm, se autoři předem brání a odvolávají se na mnohovrstevnatost této problematiky.
V úvodních větách první kapitoly Velká hospodářská krize jako krize modernizačního procesu oba historikové velkolepě předesílají, že by rádi kombinovali
kulturně-interpretativní a strukturálně-analytický
přístup. Nutno říci, že druhý přístup knize dominuje.
Dále vysvětlují proces modernizace, stejně jako znaky
modernity, a užívají pro to všeobecně známé teorie,
žádný nový názor ani interpretace se v kapitole neobjevuje.
Velice složitou kapitolu představuje další část publikace s názvem Kořeny krize. Postihnout kauzality
vzniku krize je úkol nadmíru komplikovaný. V úvodu
je popisován průběh krize. Na celém vyprávění známém z jiných zdrojů je nicméně zajímavá dokumentace reciprocity USA a Československa a vnímání počátků krize českým novinářským prostředím. Dále oba
historikové probírají počátky krize v různých zemích
evropského prostoru. V bludišti odlišných národních
ekonomik, technické úrovně a politického myšlení se
oba pohybují velice suverénně a daří se jim zvládnout
naléhavost rozvádění určitých argumentů nebo situací. Přes svou variabilitu působí tato nejobtížnější část
kapitoly poměrně harmonicky.
Kapitolu Dopady krize autoři koncipovali tak, že
jsou zvýrazněny rozdíly mezi jednotlivými státy. Sledují do značné míry také dopad krize na agrární sektor,
jehož problémy mnohdy generovaly potíže v naprosto
odlišných oblastech.
Řešení krize je vůbec nejzajímavější pasáží celé
publikace. Je v ní totiž názorně předvedena častá bezmoc vládnoucích elit postižených států. Případy jsou
sestaveny tak, aby bylo vidět, že jedna záchranná akce
mohla být úspěšná v jedné zemi, ale ve druhé státu ani
v nejmenším nepomohla. Na příkladech vidíme, že
žádné řešení nebylo dost systémové a mnoho teorií
nebylo možné přenést z akademického prostředí do
mnohem složitější praxe. Je zajímavé sledovat proměnu liberalismu a jeho úlohu, stejně jako schopnosti
sociální demokracie využít mnohé negativní jevy jako
vodu na svůj mlýn.
Poslední kapitola se věnuje postoji Sovětského
svazu ke krizi, jeho vztahu k zemím jí postiženými
a hodnocení postupů jednotlivých států.
Závěrem autoři deklarují, že zde máme pluralitu
dobových interpretací příčin krize a stejně tak variabilní pluralitu nabízejících se řešení. Zdůrazňují
hlavně proměnu hospodaření, která se ve většině
zemí projevila státním intervencionismem a protekcionismem. Přesvědčivě dokážou vysvětlit hospodářský úspěch hitlerovského Německa, aniž by
systém hodnotili negativně, či naopak pozitivně. Co
závěr nenabízí, je poučení pro současný svět, stejně
tak chybí srovnání s krizí dneška a vysvětlení současných událostí těmi minulými. A to přesto, že mnoho
zásahů, které dostaly z deprese státy v třicátých letech,
se negativně projevilo na soudobé ekonomické situaci.
Publikace by mohla vzbudit zájem i mimo historickou
a ekonomickou obec, takhle však vzbudí pozornost
spíše v užších odborných kruzích.
KOŘÍNKOVÁ, Veronika: Malé velké dějiny : Mikro
historická variabilita dějin 20. století v osudu Vincence Hodka. Antropoedice, 2. Praha : Antropoweb,
2013, 146 s. ISBN 978-80-905098-3-2.
Od 70. let 20. století se do popředí západní historické vědy dostával výzkum zaměřený na konkrétního
člověka, včetně jeho subjektivního myšlení a jednání,
namísto zkoumání makrodějinných „odosobněných“
struktur. V tomto období tak bylo vytvořeno několik disciplín, resp. subdisciplín humanitních věd, jež
učinily subjektivní pocity konkrétního člověka předmětem svého výzkumu, např. mikrohistorie, nové narativní dějepisectví, dějiny každodennosti a historická
antropologie. Právě výše zmíněné směry, zejména
mikrohistorie, poskytly autorce metodologickou základnu výzkumu života pražského podnikatele a leteckého konstruktéra Vincence Hodka a jeho rodiny.
Prostřednictvím názorů, představ, pocitů, tužeb a nadějí rodiny Hodkových pohlíží V. Kořínková na československé dějiny 20. století. Z této perspektivy se
osudové momenty „velkých“ dějin československého
státu nemusely překrývat s osudovými momenty „malých“ dějin jedné pražské podnikatelské rodiny. Autorčiným záměrem tak bylo vytvořit alternativní pohled
na zdejší dějiny 20. století.
Východiskem bádání se autorce stal soukromý
archiv rodiny Hodkových, t. č. ve státě Maine v USA,
z nějž čerpala převážně egodokumenty (osobní vzpomínky, životopisy, korespondence). Práce s takto
vysoce subjektivním historickým materiálem je vždy
složitá, jelikož je zde riziko, že výsledná práce může
mít podobu historizující beletrie. Autorka se tomu
vyhnula, neboť výše zmíněné prameny podrobila
precizní kritice, a pokud to bylo možné, konfrontovala je se sekundárními prameny úřední provenience.
Autorka si uvědomovala časový odstup svědeckých
výpovědí (ať už písemných, nebo orálních, které také
použila) od uběhlých událostí a vnímá je jako výsledek
241
dlouhodobého a mnoha faktory ovlivněného procesu, situace, člověk si pomůže, zaimprovizuje, aby ji přece
na jehož konci stojí spíše řada možných interpretací zvládnul a přečkal.6
minulých událostí nežli neměnný a v čase zakonzerAutorce lze vytknout stručnost kapitoly věnované
vovaný obraz skutečného dobového dění (s. 93). Došla rodičům a sourozencům Vincence Hodka a rovněž
například k závěru, že pozdější svědectví vypovídající kapitoly věnované pobytu v emigraci. První je pravo době Protektorátu nebo o období věznění V. Hodka děpodobně dáno nedostatkem pramenů, což je škoda,
(duben 1948 – květen 1949) se omezovala na špatné více místa v publikaci by si jistě zasloužil vztah Vinzkušenosti, nespravedlnost a strach, zatímco bezpro- cence Hodka k jeho bratru Josefovi, jenž ve věku 32 let
střední korespondence, aniž došlo ke zlehčování doby, předčasně zemřel. Kapitola o pobytu v emigraci, jak
přinášela daleko střízlivější pohled.
autorka sama přiznala, si zasluhuje ještě další zpracoSamotný příběh monografie je lemován životopis- vání, což se jí z časových důvodů nepodařilo. Další výnými daty Vincence Hodka (1904–1977) doplněné tka se týká části věnované podnikání Vincence Hodka,
o data dalších členů rodiny. Jak již bylo řečeno, au- v níž autorka mohla využít více pramenů úřední protorka chronologicky sleduje životní příběh Hodko- venience (např. úřední evidence živnostníků, matevých z jejich vlastní perspektivy, kterou na mnoha riály OŽK, městské adresáře). Na straně 94 by bylo
místech zasazuje do širokého historicko-společen- také vhodné ocitovat archivní zdroj dokumentace
ského kontextu, čímž zároveň dokazuje, že „mikro“ v následujícím textu: Dostupná dokumentace k dané
a „makro“ pohled na dějiny není v kontrapozici, ný- problematice se sice zčásti dochovala, avšak její obsah
brž dokáže být v harmonickém souladu. Významnými je natolik nesouvislý, že se v ní nepodařilo vysledovat ani
mezníky života Vincence Hodka se tak z této perspek- základní linii jednotlivých úředních kroků, jež příslušné
tivy jeví jeho svatba (srpen 1932), počátek podnikání instituce měly ve sledovaném období proti Vincenci
(nejprve autodoprava, později továrna na konstrukci Hodkovi podniknout.
leteckých přístrojů), práce na konstrukci vlastního leI přes určité dílčí výtky hodnotím knihu velmi
tadla (HK-101), znárodnění Hodkovy firmy, propuš- kladně. Autorka odvedla důkladnou a pečlivou kritiku
tění z podniku, pobyt ve vězení a emigrace do USA velkého množství archivních pramenů, mimojiné vy(1966). Předložené vyobrazení dějin na druhé straně konala také inventarizaci dosud nezpracovaného sounezachycuje vznik samostatné ČSR, dopady hospo- kromého archivního materiálu Hodkových.7 Kniha
dářské krize líčí jen na okraji (krize byla důvodem, je psána svěžím, čtivým narativním stylem vhodně
proč Hodek nechtěl opustit povolání autodopravce) prokládaným metodologicko-teoretickými vsuvkami.
a politická situace v ČSR není reflektována vůbec. Publikace je však v prvé řadě přínosem pro aplikaci
Mobilizace a zřízení Protektorátu do každodenního vědeckých metod novějších směrů humanitních věd
života Hodkových zasáhlo, přesto i v této době doká- (mikrohistorie, historická antropologie) na moderní
zali vyvíjet v rámci „velkých“ dějin dostatečně samo- dějiny, jež přináší alternativní a individuální pohled
statnou a svébytnou aktivitu (zapojení Hodka do do- „zdola“ na československou historii 20. století.
mácího odboje, tajná práce na konstrukci vlastního
Martin Drápela
letadla). Pozoruhodný je příspěvek týkající se boje
o Trojský most během pražského povstání, jehož se
Hodek účastnil. Autorkou doložená svědectví demý- KŘESŤAN, Jiří: Zdeněk Nejedlý : Politik a vědec
tizují dění při obraně tohoto mostu, jež bylo vytvo- v osamění. Praha – Litomyšl : Paseka, 2012, 576 s.
řeno pozdějším uměleckým zpracováním Jana Drdy ISBN 978-80-7432-253-2.
a Otakara Vávry. Ve druhé polovině 40. let 20. století
Pokud se o nějakém historikovi může říci, že byl
dochází v popisovaném životním příběhu nejspíše kontroverzní osobností, pak je to jistě Zdeněk Nek největšímu propojení malých a velkých dějin – v ob- jedlý. Jiří Křesťan sleduje osudy tohoto vědce ve velice
dobí třetí republiky bylo Hodkově firmě bráněno obsáhlé a faktograficky nesmírně nabité práci. Jen
v podnikání jak ze strany závodní rady, tak ze strany málokterá biografie, která v dnešní době vychází, je
úřadů. Únor 1948 pro Hodka znamenal definitivní založena na tak bohaté heuristické základně. Autor
propuštění z vlastní firmy a následující období (du- nevyužil pouze naše archivy, muzea a další instituce,
ben 1948 až květen 1949) pobyt ve vazební věznici. ale zavítal také do archivů Ruské federace. Soupis liZaznamenáníhodný je také poznatek autorky týkající teratury a tištěných pramenů v závěru knihy dosahuje
se zneužívání kolaborace v politickém boji Českoslo- 48 stran.
venska poválečného období. Zbývající období je chaKřesťan popisuje život Zdeňka Nejedlého snad
rakterizováno neúspěšnou Hodkovou snahou uchytit ze všech možných úhlů. Právě u této osobnosti není
se opět v leteckém konstruktérství s vyvrcholením takový postup nikterak jednoduchý. Nejedlý, který
v podobě odchodu do emigrace. Celkové zpracování měl velké znalosti nejen v historické vědě a zanechal
příběhu Vincence Hodka by se přes veškeré vylíčené
životní utrpení dalo charakterizovat následujícími
6 VAN DÜLMEN, Richard: Historická antropologie :
slovy Natálie Z. Davisové: Bez ohledu na to, jak
špatná je doba a jaké neslýchané krutosti s sebou při- Vývoj, problémy, úkoly. Praha 2002, s. 90.
náší, tu a tam se přece ozve hlas odporu a projeví se 7 Inventář ke zpracovaným archiváliím je rovněž soudobrota a vlídnost. Jakkoli tvrdá a stísněná může být částí publikace.
242
za sebou také tomu odpovídající literární odkaz, sám
ztížil svým životopiscům jejich úsilí. Jen přečtení Nejedlého historických děl představuje jistě několik let
práce.
Musím se přiznat, že jsem knihu vzdor velkému
počtu stran přečetl velice rychle. Občas jsem ovšem
narazil na pasáže, které mi připadaly až příliš obsáhlé
a podrobné. Často se jedná o pouhé soupisy jmen, jako
tomu je na straně 232, kde je téměř celá strana popsána jenom jmény. Při pročítání těchto pasáží jsem
měl dojem, že se autorův styl velice podobá stylu Nejedlého, který dokázal psát spíše rozsáhlou kulturní
historii než biografické dílo. Typickým příkladem je
jeho Smetana. Domnívám se, že Křesťanovo hodnocení Nejedlého osobnosti je velice vyvážené a výstižné a často také bourá lidové mýty, které se šíří ve
společnosti. Myslím, že se autorovi podařilo vytvořit
to, čemu se říká psychologický profil osobnosti. Několik výhrad k faktografii si ovšem odpustit nemohu.
V takto koncipovaném díle se jedná spíše o detaily,
přesto na ně musím upozornit. Zaprvé Křesťan uvádí,
že Nakladatelství Melantrich ztratilo zájem o vydávání
dalších svazků Slavíkova díla o Leninovi (str. 249).
Jedná se o situaci, kdy se náš stát ve třicátých letech
sbližoval se SSSR, a proto byl vyvíjen tlak na historika
Jana Slavíka, aby zanechal kritiky této země a také zastavil vydávání některých svých děl. Myslím si, že se
nejednalo o práce o Leninovi, ale o připravované knihy
Pád Trockého a Vzestup Stalina.8 Druhá připomínka
se týká vyslance Alexandrovského. Křesťan uvádí, že
datum jeho úmrtí je neznámé (pozn. 182 na str. 306).
Antonín Klimek píše ve VDZKČ XIV, že byl Sergej
Sergejevič Alexandrovskij popraven na příkaz Stalina
v roce 1945.9
Přes tyto nepřesnosti je dle mého názoru publikace
jedním z největších přínosů na poli historické literatury v tomto roce, a zcela oprávněně je proto kniha nominována na cenu Magnesia Litera 2013 v kategorii
literatura faktu.
Adam Židek
FRIEDL, Jiří: Češi a Poláci na Těšínsku 1945–1949.
Praha – Brno : Historický ústav AV ČR, Conditio humana, o. s. 2012, 316 s. ISBN 978-80-7286-204-7.
Pokud bychom se chtěli věnovat problematice menšin na našem území v prvních týdnech a měsících po
válce, určitě by nás zahltila řada publikací věnujících
8 BOUČEK, Jaroslav: Jan Slavík – příběh zakázaného
historika. Jinočany 2002, s. 69; naposledy VEBER,
Václav: Ruská revoluce a sovětské Rusko pohledem
Jana Slavíka. In: BABKA, Lukáš a ROUBAL, Petr
(ed.): Život plný střetů : Dílo a odkaz historika Jana
Slavíka (1885–1978). Praha 2009, s. 162.
9 KLIMEK, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české
XIV: 1929–1938. Praha – Litomyšl 2002, s. 669; o popravě Alexandrovského se zmiňuje také LUKEŠ, Igor:
Československo mezi Stalinem a Hitlerem : Benešova
cesta k Mnichovu. Praha 1999, pozn. na s. 326.
se odsunu německého obyvatelstva. Avšak problematice dalších menšin (polské, maďarské, ukrajinské či
jugoslávské), které v souvislosti s Košickým vládním
programem měly rovněž opustit čsl. území, již taková
pozornost věnována není. S povděkem proto vítám
tuto monografii, vydanou na podzim roku 2012, jejímž autorem je vědecký pracovník oddělení dějin
20. století HÚ AV ČR, odborník na tematiku dějin východní Evropy 20. století a zejména pak na československo/česko-polské vztahy a dějiny polské menšiny,
Jiří Friedl, z jehož pera vzešla na dané téma již celá
řada studií a prací.10
Ačkoliv tematika česko-polských vztahů není pro
českou ani polskou historiografii tabu, nejvíce se pozornost historiků soustřeďovala na léta 1918–1920,
kdy mezi ČSR a Polskem propukl spor o Těšínské
Slezsko. Pro poznání česko-polských vztahů v obecné
rovině je však nutné i studium česko-polských vztahů
na Těšínsku v prvních letech po 2. světové válce, jak
mimojiné sám autor dodává v úvodu své knihy.
Tato publikace, určená zajisté nejen vědecké, ale
i laické veřejnosti, se čtenáři snaží podrobně vylíčit,
jak se vyvíjel vztah Čechů k příslušníkům polského etnika, kteří byli na jednu stranu podobně jako sudečtí
Němci obviňováni z neloajality k předválečné ČSR, na
druhou stranu s nimi jako s příslušníky slovanského
etnika v duchu stále populárnější ideologie slovanské
vzájemnosti nemohlo být zacházeno jako s německy
mluvícím obyvatelstvem.
Události v knize jsou líčeny na pozadí tehdejších
politických a diplomatických souvislostí a jsou řazeny chronologicky v šesti samostatných kapitolách.
V první kapitole s názvem Příčiny nového konfliktu
se autor ve stručném a přehledném popisu věnuje vývoji česko-polských vztahů na Těšínsku od rozdělení
Slezska v 18. století, kdy vzájemné soužití těchto dvou
národnostních etnik na území habsburské monarchie
bylo díky existenci společného nepřítele (Pruska)
klidné, až po rostoucí rozpory na konci 19. století
a jejich eskalaci po skončení 1. i 2. světové války, jež
byly dány zejména spory o vymezení hranice (svou roli
zde ale hrály i důvody hospodářské, politické, sociální
a kulturní).
Na události května a června 1945 se zaměřuje
druhá kapitola. Velice kladně hodnotím autorovu
snahu ukázat česko-polské incidenty ve světle českých
i polských pramenů, které se svým obsahem mnohdy
značně lišily. Čtenáři jsou pak předloženy obě verze.
Podrobně jsou v této kapitole popsány události posledních válečných dnů včetně převzetí správy celé země
včetně Těšínska čsl. orgány. Značnou pozornost autor
věnuje otázce tzv. Volkslisty, která především v řadách
Čechů vyvolávala značnou nelibost, ačkoliv řada Poláků se do ní zapsala buď na základě tvrdého nátlaku,
nebo kvůli krytí své odbojové činnosti a vystěhovávání
tzv. polských okupantů.
10 Friedl, Jiří – Jirásek, Zdeněk: Rozpačité spoje
nectví : Československo-polské vztahy v letech 1945–
1949. Praha 2008.
Výrazně obsáhlejší třetí kapitola s výstižným názvem Střídání vln uklidnění a napětí se věnuje počátečním jednáním polské a české strany o vymezení
územní hranice a postavení polské menšiny na Těšínsku. V této souvislosti autor popisuje i události
kolem zřízení a funkce polského velvyslanectví v Praze,
vyslání čsl. vládní delegace na Těšínsko, činnosti Polského červeného kříže a rehabilitace Volkslistářů. Dostatek prostoru věnuje i činnosti polské propagandy
(odbojová skupina majora Mazurka) a českým propagandistickým protiakcím. Na konkrétních případech
demonstruje, jak státní administrativa v té době neměla stále ještě vyjasněn postup při řešení některých
sporných otázek spjatých s polskou menšinou. Ani
české politické strany Národní fronty nepostupovaly
vůči polské menšině jednotně. Zatímco KSČ v Polácích viděla své potenciální voliče, národní socialisté
bojovali za odsun polského obyvatelstva z těšínského
území. Velice kladně hodnotím prostor, který autor
věnoval problematice těšínského školství. Škola vždy
hrála důležitou roli v utváření národního vědomí,
takže je logické, že Češi a Poláci sváděli na tomto poli
tvrdý boj. Autor se ve své monografii rovněž zamýšlí
nad sociálním složením tzv. polských okupantů, jež
byli označováni za neproduktivní živel, nezařazený
do pracovního procesu, a kteří měli být odsunuti. Po
provedení důkladného rozboru přichází s poznatkem,
že šlo (ve většině případů) o dělníky a jiné sociální
skupiny, které neměly žádný vztah k represivním složkám předválečného Polska (k opuštění Těšínska bylo
nakonec vyzváno jen několik desítek polských rodin).
Ačkoliv se během této doby podařilo oběma stranám
dosáhnout dílčích úspěchů v oblasti kulturní, sociální
i hospodářské, problémy česko-polských vztahů to zatím stále nevyřešilo.
Poslední tři kapitoly (Od únorových jednání ke spojenecké smlouvě, Realizace dodatkového protokolu a Po
únoru 1948) sledují průběh česko-polských jednání,
která sice vyústila ve spojeneckou smlouvu v březnu
1947, ale i poté pokračovala v souvislosti s realizací
tzv. dodatkového protokolu. Autor zde podrobně popisuje chování čsl. politických stran k polské menšině
v souvislosti s blížícími se volbami (květen 1946).
Tzv. volkslistáři byli při volbách na Těšínsku důležitou
skupinou. Zatímco národní socialisté museli kvůli
voličům proti Polákům kriticky vystupovat, komunisté se snažili taktně lavírovat mezi Čechy a Poláky
a získat tak voliče z obou táborů. KSČ slibovala polské menšině reorganizaci NV, podporu kulturních,
hospodářských i náboženských záležitostí, přestože
v té době ještě neměla takovou moc, aby všem svým
243
slibům mohla dostát. Avšak ani volby těšínskou situaci nevyřešily a k podepsání spojenecké smlouvy
došlo až pod nátlakem SSSR. Zaručení občanských
práv polské menšině a její politický, národnostní,
kulturní a hospodářský rozvoj i vyřešení územního
sporu do dvou let byly součástí dodatku ke smlouvě.
Ačkoliv uzavření spojenecké smlouvy znamenalo převrat v česko-polských vztazích (došlo k prohloubení
hospodářské a zejména pak kulturní spolupráce, což
umožnilo lepší vzájemné poznání národů obou zemí
a vedlo k postupnému odbourávání stereotypů), realizaci dodatku provázely komplikace a spory nejen
mezi českou a polskou stranou, ale i napříč čsl. politickými stranami. Od března 1947 do února 1948 tak
probíhala neustálá jednání o stanovách škol a spolků,
o otevření polského konzulátu, o zaměstnávání polských dělníků, o církevních záležitostech či o prověřování polských učitelů. Teprve události v únoru 1948
přinesly rychlejší spád událostí, co se týče realizace
česko-polské smlouvy.
Dílo je nejen pro historika cenným zdrojem informací. Přehledným, podrobným a objektivním způsobem ilustruje komplikovanost tehdejších vztahů mezi
Čechy a Poláky (a to nejen na území Těšínska) a rozebírá, jakým způsobem byly tyto vztahy ovlivněny událostmi prvních poválečných let.
Kniha je napsána velmi čtivě, autor je zkušený historik, který se v dané problematice velice dobře orientuje a svým dílem demonstruje, jak bravurně dokáže
zpracovávat nejen informace získané studiem archivních pramenů české i polské provenience (Archiv bezpečnostních složek Praha, Archiv Ministerstva zahr.
věcí Praha, Archiw Ministrstwa Sprav Zagranicznych
Warszava, Národní archiv Praha, Archiv Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR Praha atp.), ale i výbornou orientaci v domácí i zahraniční literatuře. Při
práci rovněž umně využil dobového tisku (Głos Ludu)
a vzpomínek pamětníků (S. Mrowczyk). Po přečtení
této práce si rovněž velice cením autorovy sebereflexe
a zhodnocení, že ve své monografii nevyužil všech dostupných dokumentů (např. materiál ze sovětských
archivů), a pobídky pro další historiky k prohloubení,
popř. korekci dosavadních poznatků.
Celou knihu provází podrobný a velice přehledný
poznámkový aparát, který dle mého soudu dodává
práci na vědeckosti a dokazuje autorovu erudovanost.
Na závěr knihy nechybí obsáhlý seznam citovaných
pramenů a literatury, cizojazyčné resumé napsané
v němčině, angličtině i polštině, seznam zkratek,
jmenný a místní rejstřík.
Jana Suchá
244
KRONIKA
Mezinárodní odborný seminář K historii průmyslu,
exaktních věd a techniky na Moravě a ve Slezsku od
konce 18. století do r. 1918. 30.–31. října 2012, Brno,
Technické muzeum v Brně.
Nelze než s potěšením konstatovat, že Technické
muzeum v Brně, katedra historie Pedagogické fakulty
Masarykovy univerzity a Společnost pro dějiny věd
a techniky takto zaměřeným seminářem oživily zájem
o tuto již po delší čas v české historiografii opomíjenou
tematiku. Seminář se konal v reprezentačních prostorách TM v Brně 30. a 31. října 2012 a podle vize pořadatelů by měl odstartovat pravidelnou řadu podobně
zaměřených seminářů i v příštích letech.
Úvodní přednášky připravili F. Čapka z MU (K historii průmyslu na Moravě a ve Slezsku) a H. Durnová
z téže univerzity (K historii exaktních věd na Moravě
v dlouhém 19. století). Další jednání konference probíhala sice v plénu, ale byla rozčleněna do pěti bloků.
První byl věnován problematice Muzeum, historie a veřejnost, v němž odezněly příspěvky s tematikou muzejní dokumentace technologické úrovně textilního
průmyslu (P. Mertová), dokumentace dějin průmyslu
a exaktních věd v TM Brno (P. Stöhrová, T. Zapletal)
a informace o technologickém oddělení Moravského
průmyslového muzea (A. Březinová). Druhý až pátý
tematický blok spojoval název Průmysl, technika a jejich historie. Byl uveden teoreticky zaměřenou přednáškou M. Myšky o odlišnosti předmětu studia dějin
průmyslu a dějin industrializace, vycházející z diskusí
v německé, anglické, francouzské a polské soudobé
historiografii. Vlivem průmyslu a dopravy na rozvoj
malých měst na Moravě se zabýval P. Juřák, úlohou
Severní dráhy Ferdinandovy na rozvoj průmyslových
aktivit na Moravě P. Bek. Vliv přírodních podmínek na
průmyslový rozvoj města Vsetína analyzoval P. Mašláň.
B. Smutný informoval účastníky o jím připravené
encyklopedii brněnských podnikatelů, která má vyjít
v předvánočním čase péčí Archivu města Brna. Několik přednášek bylo věnováno historii jednotlivých
podniků, resp. podnikatelských rodin z Moravy: brněnskému továrníkovi A. Weinbergerovi (V. Březina),
šumperské podnikatelské rodině Seidelů (P. Dubská),
moravskotřebovským textilním fabrikantům Steinbrecherům (J. Martínková), olomouckému sladovnickému a cukrovinkářskému průmyslu (M. Viktořík)
a cukrovaru v Hulíně (V. Daďová).
Otázkám vývoje vědy a vynálezectví se dostalo jen
okrajové pozornosti, což zřejmě bude třeba napravit
v následných seminářích, budou-li realizovány. Zdánlivě „mimo mísu“ byla nicméně velmi zajímavá přednáška M. Černého o Ernstu Machovi a jeho příspěvku
k atomismu, mechanice a teorii relativity (také jako
poster v předsálí). Formou zábavnou podali M. Břínek
a M. Plavec kauzu neúspěšných pokusů o realizaci řiditelné vzducholodi Paula Haenleina z r. 1872 v Brně
a jejím ohlasu v moravském tisku. Do této tematiky
snad okrajově zapadal i referát P. Cikrleho, J. Bureše
a D. Olivové o hmotných dokladech vývoje měr a vah
na Moravě do doby zavedení metrické soustavy.
O stavu dochování, příčinách vzniku, ale také
záludnostech při interpretaci pramene, jakým jsou
veduty závodů na firemních tiskopisech, promluvil
B. Smutný. Systematickým úvodem do problematiky architektonického výrazu industriálních staveb
z přelomu 19. a 20. století se zabývala bratislavská
architektka V. Kvardová. Poster V. Mlčáka a P. Jadviščoka v předsálí stručně slovem a grafikou sumarizoval
historii hlubinného dolování uhlí v ostravsko-karvinském revíru.
Sympatickým rysem vzbuzujícím naděje na oživení
zájmu o hospodářské dějiny a dějiny techniky byla relativně vysoká účast nejmladší generace badatelů. Co
vyznívalo poněkud neuspokojivě a signalizovalo dosti
rozšířený trend v našem oboru, byl malý respekt k výsledkům bádání starších generací historiků a z toho
vyplývající objevování již objeveného. Kladem jistě
bylo, že se k řadě příspěvků rozproudila čilá diskuse,
z níž si mladší kolegové mohli odnést spoustu podnětů pro svou další práci. Bude-li Technické muzeum
v Brně pokračovat v podobných seminářích, bude
užitečné s náležitým předstihem definovat jejich pokud možno sevřenější náplň (např. technické vzdělání
a osvěta, transfer vědeckých poznatků do výrobní
praxe, akumulace kapitálu pro průmyslové podnikání,
zájmové organizace podnikatelských subjektů atp.).
Pořadatelé přislíbili, že do roka a do dne bude vydán
protokol konference formou tzv. recenzované kolektivní monografie.
Seminář měl dobrou úroveň i po stránce společenské. Organizátoři se vystříhali zbytečných formalit,
příjemným zážitkem byl večerní raut a většina účastníků s potěšením přijala nabídku „noční“ procházky
muzejními expozicemi, kterou zasvěcenými komentáři provázel jeden z pracovníků pořádající instituce.
Milan Myška
Odborné kolokvium ČSSR a NDR ve srovnávací perspektivě v rámci mezinárodního projektu Překračování hranic – Nové cesty mezi zeměmi. 9.–11. listopadu 2012, Greiz, Oberes Schloss, Německo.
Ve dnech 9.–11. listopadu 2012 se v durynském
městě Greiz v prostorách tzv. horního zámku (Oberes
Schloss) uskutečnilo široce pojaté kolokvium na téma
ČSSR a NDR ve srovnávací perspektivě. Akce se konala
v rámci dlouhodobého projektu Překračování hranic –
KRONIKA
Nové cesty mezi zeměmi (pořadateli tak byli Dialog mit
Böhmen e.V., TU Chemnitz, Antikomplex o.s. a Statní
okresní archiv Cheb), koncepční přípravy symposia se
zhostili Miloš Řezník a Katja Rosenbaum (oba z TU
Chemnitz).
Kolokvium navázalo na podobné setkání z listopadu roku 2009, které nastínilo problematiku československo-východoněmeckých vztahů jakožto
jednoho z mnoha dílčích témat ve výzkumu států
a společností bývalého východního bloku. Problematika mezinárodních (mezistátních) vztahů však nabízí
i další tematické a metodické rozšíření zkoumaných
okruhů, a to směrem k historickému srovnání, které
bylo doposud možná poněkud opomíjeno.
Z důvodu určité nevyhraněnosti a kvůli širokému
spektru možností výzkumu bylo kolokvium koncipováno jako tematicky otevřené, a umožnilo tak prezentovat množství rozličných příspěvků či projektových
návrhů a jejich metodických postupů, čímž se měly
také ukázat konkrétní možnosti a limity komparativní metody. Se svými příspěvky vystoupili referenti
z České republiky, Německa, Slovenska, Rakouska
a Švýcarska.
Příspěvky prvního jednacího dne byly součástí
bloku Perspektivy komparace systémů s úvodním
referátem Československo a NDR v historickém srovnání (Miloš Řezník), ve kterém byla nastíněna potřeba komparace jakožto dalšího a dílčího pilíře ve
výzkumu zmíněných států. Na konkrétnější podobu
možného směru badatelského zájmu poukázal příspěvek Sporná legitimita: Vznik socialistických států
ve srovnávací perspektivě (Jan C. Behrends, Zentrum
für Zeithistorische Forschung Potsdam). Zde se jeho
autor pokusil především o reflexi základních historických kořenů a okolností při konstituování obou států,
přičemž srovnání pozic a jednání politických aktérů
tohoto procesu bylo středem zájmu následujícího
příspěvku s názvem KSČ a SED: srovnávací dějiny
vládnoucích stran v Československu a NDR (Michel
Christian, Université de Genève). Z opačného pólu
pak srovnal situaci a prostředí utváření disentu v obou
státech autor posledního blokového příspěvku Cesta
do disentu – ČSSR a NDR ve srovnávací perspektivě 1968–1989 (Tomáš Vilímek, Akademie věd ČR,
Praha).
Následující den byl zahájen blokem nesoucím
název Politika identity, paměť a převrat a témata
přednesených příspěvků se týkala některých dalších problémů a otázek souvisejících s konkrétními
možnostmi komparace. V referátu Kulturní práce
s masami v československých a východoněmeckých
ozbrojených silách (Václav Šmidrkal, Akademie věd
ČR, Praha) se autor pokusil o srovnání úlohy kulturní
činnosti armádních sborů obou států a reflektoval tak
její utváření a podoby prezentace. Tematika srovnání
regionální historie a reflexe její úlohy a významu za
socialismu byla předmětem příspěvku Vytváření identity a minulost: české a východoněmecké regionální
dějiny v období socialismu (Miloš Řezník). Následoval
příspěvek Literatura „dětí revoluce“: Reﬂexe společen-
245
ského převratu roku 1989/90 v textech mladších českých a německých autorů (Rainette Lange, Zentrum
für Zeithistorische Forschung Potsdam), který se úzce
dotýkal problematiky historického vědomí a mentality
specifické skupiny společnosti v souvislosti s jejím
subjektivním vnímáním či svědectvím přelomových
let. Jako poslední blokový příspěvek byl představen
návrh projektu Socialismus – postsocialismus. Kontinuita a diskontinuita na příkladě mikrodějin dvou
měst – srovnání situace v ČSSR a NDR (Lenka Krivá,
Slovenská akadémia vied, Bratislava). Možnosti komparace zde souvisí především s výzkumem regionálního rozvoje a transformace lidského sídla jakožto
všeobjímající jednotky (která má konkrétní kulturní,
politické, hospodářské a sociální zázemí), a to na pozadí celospolečenských změn.
Následoval blok Hospodářství, sociální politika
a společenské projekty, který pak pokračoval i v posledním jednacím dni. Nejprve zde zazněl referát Těžba
uranu v českém a saském Krušnohoří ve srovnávací
perspektivě (Rainer Karlsch, Humboldt-Universität zu
Berlin) srovnávající hospodářský a politický význam
uranu jakožto strategické suroviny a specifické okolnosti a důsledky, které provázely jeho těžbu na obou
stranách krušnohorského pohoří. V příspěvku Práva
žen ve státním socialismu (Celina Donert, University
of Liverpool) srovnala autorka právní postavení žen
v socialistických systémech ČSSR a NDR a jeho obměny v čase. Do sfér dějin každodennosti a státní hospodářské politiky lze pak zařadit příspěvek Konzumní
socialismus na příkladě NDR a ČSSR 70. a 80. let (Pavel Szobi, Vysoká škola ekonomická v Praze), který reflektuje zbytné materiální potřeby obyvatel a možnosti
jejich naplnění u sledovaných socialistických společností. Blok byl zakončen referátem Pronatalistická
politika v NDR a ČSSR od 70. let – motivace a manifestace (Eva Schäffler, Universität Salzburg), jehož
autorka se zaměřila na porovnání rodičovské politiky
a sociální podpory jakožto projevu zájmu státu o příznivý demografický vývoj.
V posledním bloku kolokvia zazněly dva příspěvky,
které se zabývaly principy politiky státní ochrany socialistického zřízení a s ní související společenskou
represí. Zde je třeba zmínit referát Ochrana socialismu – aktivity Ministerstva státní bezpečnosti NDR
v kontextu aktivit Ministerstva vnitra ČSSR ve společném pohraničním prostoru (Eugenie von Trützschler,
Stiftung Ettersberg Weimar) a v konkrétnější podobě
pak příspěvek porovnávající realitu politického vězeňství s názvem Výkon trestu v Československu a NDR
v 50. letech v komparativní perspektivě (Klára Pinerová,
Akademie věd ČR, Praha). Ze strany organizátorů pak
následovalo zevrubné zhodnocení přednesených referátů a celkového přínosu setkání.
Kolokvium se neslo v příjemné přátelské atmosféře, podpořené reprezentativním prostředím a dobrou organizací, přičemž poskytlo dostatečný prostor
pro bohatou diskuzi a podnětné poznámky či otázky.
Všechny přednesené příspěvky se snažily v různých
polohách poukázat na metodické i konkrétní možnosti
246
komparace jakožto důležité součásti výzkumu historické látky, v tomto případě na srovnání historických reálií bývalých států východního bloku – ČSSR
a NDR. Ukázalo se, že smysl srovnání opravdu netkví
pouze v mechanickém zjištění podobnosti a rozdílnosti zkoumaných jevů, ale že kvalitní komparace
musí zohlednit mnohem více faktorů než jen ty, které
jsou předmětem konkrétní historické práce. Výsledkem promyšleného srovnání by měla být především
možnost zařadit zjištěná fakta do širšího historického
kontextu a dějinného procesu.
Makrohistorické i mikrohistorické pojetí výzkumu
obou států pak nabízí široké spektrum možností pro
sledování určité problematiky či společenských jevů.
Zde se nabízí srovnání zasahující do oblasti hospodářské a sociální, stejně jako reflexe a porovnání života
všedních dnů a kulturního prostředí obou států. Systematická komparace umožňuje pojmout vývoj v obou
„socialistických“ státech v širších souvislostech a není
tak omezena pouze na reflexi vzájemných vztahů, nýbrž na přímé porovnání systémů a jejich obecných
i konkrétních aspektů.
Pojetí historie v takové srovnávací perspektivě tak
nemusí přispět pouze k poznání dějin česko-německých vztahů a samotné historie obou států, ale může
pomoci také při výzkumu a pochopení dalších obecných a významnějších historických procesů či jevů
(v tomto případě např. historický vývoj východního
bloku, jeho politických, hospodářských a sociálních
dějin ad.). Jak bylo z příspěvků patrné, není nutné se
omezovat jen na území celých států, ale naopak zkoumat i příhraniční regiony (např. Krušnohoří). Je přínosné, že se přednesené výstupy či teprve začínající
projekty neomezovaly, přes patrnou preferenci, pouze
na sféru politických a hospodářských dějin, ale směřovány byly taktéž k dějinám každodennosti, práva
a kultury, což může zaručit i interdisciplinární spolupráci, a to nejen v rámci historické vědy. Zároveň by
bylo v některých případech zřejmě vhodné, aby se účelová komparace stala integrální součástí studovaného
problému, a nikoliv pouze jakousi nástavbou vlastní
studie. V neposlední řadě je také důležité, aby se dostatečně posílily vzájemné vazby mezi historiky obou
států a tím byl zajištěn skutečně objektivní a pro obě
strany přínosný společný výzkum.
Adam Polášek
Hornické památky na Ostravsku – IX. pracovní seminář Klubu přátel hornického muzea v Ostravě. 3. prosince 2012, Ostrava, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava.
V pondělí 3. prosince 2012 uspořádal Klub přátel
Hornického muzea v Ostravě ve spolupráci s Hornicko-geologickou fakultou Vysoké školy báňské –
Technické univerzity Ostrava v rámci oslav hornického svátku svaté Barbory již IX. ročník pracovního
semináře Hornické památky na Ostravsku. V prostorách Nové auly VŠB–TU zazněly referáty patnácti
přednášejících z řad archivářů, vysokoškolských pedagogů, studentů Ostravské univerzity, pracovníků
veřejných institucí i soukromých osob včetně členů
zmíněného spolku. Seminář navštívilo přibližně 50 zájemců o hornickou tematiku. Program byl rozdělen
do tří bloků: I. Perspektivy a horizonty výzkumu ostravského hornictví uhlí; II. Péče o hornické památky;
III. Duchovní a hmotná kultura ostravského hornictva.
Seminář moderoval a úvodním slovem zahájil Oldřich
Klepek.
První blok lze právem nazvat interdisciplinární,
neboť ve srovnání se zbývajícími dvěma vykazoval
největší heterogenitu obsahu přednesených příspěvků.
Aleš Zářický (Ostravská univerzita v Ostravě) ve svém
referátu Historie hornictví ve světle jednání českých historiků připomněl X. sjezd českých historiků pořádaný
FF OU, představil hlavní sekce a zdůraznil ty, jež se
věnovaly tématu hornictví. Závěrem nastínil současné
tendence ve výzkumu dějin dělnictva. Druhý příspěvek připravený ve spolupráci s Martinem Sivkem
přednesl Jakub Jirásek (oba HGF VŠB–TUO). Ten
posluchačům přiblížil vývoj litostratigrafie sedimentů
hornoslezské pánve. Jirásek po definování pojmu stratigrafie vylíčil historický vývoj této geologické nauky
v regionu. V krátkém exkurzu rovněž přiblížil základní
díla věnující se geologii a dobývání uhlí (např. práce
báňského inženýra a publicisty Viléma Jičínského
(1832–1902) a dalších) a také vyzdvihl současnou
spolupráci mezi českými a polskými geology. Eva
Mertová z Ostravského muzea v referátu Než vzniklo
uhlí (Flora a fauna ostravských a karvinských vrstev ve
sbírkách Ostravského muzea) nejprve popsala floru
a faunu ostravsko-karvinských vrstev období karbonu
a poté představila muzejní sbírky k dané problematice
uložené v Ostravském muzeu. V této souvislosti také
zdůraznila sbírkotvornou zásluhu prof. Jindřicha Vodičky. Poslední příspěvek prvního bloku přednesl Jaroslav Klát z Báňské kanceláře v Ostravě. V referátu
230 let od započetí těžby v západní části OKR věnoval
pozornost nejstaršímu období těžby uhlí na území
Hlučínska.
Druhý blok Péče o hornické památky věnovaný tématům činnosti hornického muzea a stavu a ochraně
technických památek na Ostravsku vzbudil u části
účastníků oprávněnou vlnu emocí. Bývalý předseda
Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě Vladimír
Markl ve svém příspěvku Hornické muzeum v Ostravě
kriticky zhodnotil vývoj myšlenky Hornického muzea
i její následnou realizaci. Za tristní považoval především období po roce 1989, kdy se muzea musel vlastními silami chopit KPHMO. Podle řečníkova názoru
muzeum přestalo po odchodu Archivu OKD v podstatě existovat a v současnosti lze o něm hovořit pouze
jako o expozici, a nikoliv jako o skutečném muzeu. Na
V. Markla reagoval současný ředitel hornických expozic „LANDEK PARK“ a „HLUBINA“ Lumír Plac.
Možná v důsledku toho se jím přihlášený příspěvek
Landekpark – připravované projekty a revitalizace
historické části změnil v pouhou obhajobu postupu
majitelů muzea. Vystoupení L. Place působilo spíše
jako reklamní spot na expozici Landekparku a Dolní
oblasti Vítkovice. Situaci zklidnila svým příspěv-
KRONIKA
kem Stav péče o hornické památky na Ostravsku Jana
Kynclová z ostravského územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu. Ta svou zprávu
o současném stavu a stupni ochrany jednotlivých
památek doprovodila nejen stanovisky NPÚ ve věci
ochrany historických objektů, ale rovněž rozsáhlým
obrazovým materiálem. Na J. Kynclovou plynule navázal Libor Jalůvka (DIAMO, státní podnik, odštěpný
závod ODRA) referátem Památkově chráněné těžní
věže v OKR ve správě DIAMO, s. p., o. z. ODRA. V sérii
obrazových příloh ukázal a zdokumentoval řadu těžních věží v majetku podniku, popsal jejich vývoj a stav.
Původně pochmurnou atmosféru druhého bloku pomohlo napravit také optimistické vystoupení Josefa
Gavlase z Nadace Landek Ostrava, který se zaměřil
na podíl nadace na záchraně a obnově hornických památek na Ostravsku. Gavlas současně přednesl zprávu
o činnosti nadace, jejích aktivitách, financování a o vydávání publikací.
Ve třetím bloku s názvem Duchovní a hmotná kultura ostravského dělnictva zazněly příspěvky vztahující se především k vybraným problémům z historie
hornictví. V příspěvku Petra Juřáka, historika Muzea
Beskyd Frýdek-Místek, byli přítomní seznámeni se
sbírkovými předměty zmíněného muzea vztahujícími
se k problematice hornictví. Juřák představil obzvláště
osobnost a dílo Ferdiše Duši, regionálního grafika,
kreslíře a fotografa, v jehož tvorbě zaujímaly významné místo sociálně laděné výjevy z každodenního
života ostravského dělnictva. Historik Martin Jemelka
z VŠB-TUO ve svém vystoupení shrnul dnes aktuální a velmi živé téma konverze průmyslových areálů.
Uvedl konkrétní příklady využití průmyslových budov v minulosti a na základě jejich výzkumu vytvořil
typologii adaptací pro provozně-výrobní účely, pro
účely občanské vybavenosti a nakonec pro ubytování.
M. Jemelka konstatoval, že zatímco dříve převládaly
konverze provozních budov v objekty obytné, dnes je
tomu tak minimálně, převládá komerční využití (což
je pro Ostravsko specifické). Historik a archivář Archivu města Ostravy Antonín Barcuch analyzoval národnostní a sociálně politický aspekt oslav hornických
patronů sv. Barbory a sv. Prokopa. Uctívání sv. Barbory se do ostravsko-karvinského revíru dostalo roku
1847 z německých zemí, zatímco kult sv. Prokopa byl
zaveden z popudu české hornické inteligence. Stranou
nezůstal ani popis průběhu oslav těchto slavností, jejichž zakončení mívalo nejednou chmurnou dohru
v podobě hospodských bitek. Katedru historie a Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Ostravské univerzity nově reprezentovali Mariana Stonišová, Tomáš
Majliš a Jana Smetková. M. Stonišová využila vlastního výzkumu dělnických kolonií a představila několik
uměleckých osobností, které žily v ostravských dělnických koloniích. Seznámila tak účastníky semináře
s osudy osobností, jako byli Bohuslav a Luisa Čenští
(členové Národního divadla moravskoslezského),
hlavní dramaturg Filmových studií Barrandov František Břetislav Kunc, herečka a ředitelka původně Krajského divadla loutek v Ostravě Šárka Babrajová nebo
247
operní pěvec Karel Fiala. Jana Smetková pro změnu
představila historii baťovského hnědouhelného dolu
Tomáš v Ratíškovicích na Hodonínsku v letech 1932–
1945. Svým příspěvkem obohatila tematiku semináře
věnovaného výlučně ostravsko-karvinskému revíru.
Na závěr celého bloku prezentoval Tomáš Majliš využití historického vědeckého výzkumu hornických kolonií ke komerčním účelům formou naučných komentovaných prohlídek. Nejednalo se o pouhou ideu, ale
o vlastní zkušenost přednášejícího, který se prohlídkám hornických kolonií již několik let aktivně věnuje.
Závěrem celého semináře, po poděkování přednášejícím, se organizátoři shodli na potřebě hlubšího
zaměření budoucích seminářů na etnografii hornictva
a dějiny karvinské části ostravsko-karvinského revíru.
Také přítomné ujistili, že všechny přijaté referáty by
měly být vydány v připravovaném sborníku.
Martin Drápela – Mariana Stonišová – Ondřej Štarman
Přednáška Nigela Swaina Twenty First Century Perspectives on Collectivisation and De-collectivisation.
9. dubna 2013, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
Dne 9. dubna 2013 se v budově Filozofické fakulty
Karlovy univerzity konala přednáška profesora Nigela
Swaina z univerzity v Liverpoolu pod názvem Twenty
First Century Perspectives on Collectivisation and De-collectivisation. Přednášku zorganizoval Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK spolu s Ludwig
Boltzmann Institut für Europäische Geschichte und
Öffentlichkeit. Profesor Swain patří mezi přední britské odborníky na dějiny střední a východní Evropy
a dlouhodobě se zabývá problematikou jak pozemkových reforem, tak především procesů kolektivizace
a následné de-kolektivizace v socialistických a post-socialistických zemích Evropy. Je také spoluautorem
úspěšné publikace Eastern Europe since 1945 (New
York, 1993), která se dočkala již několika vydání.
Přednáška vycházela z jeho komparativní studie
o procesech de-kolektivizace na počátku devadesátých
let 20. století ve východoevropských státech (např.
v Československu, Polsku, Maďarsku či v bývalé Německé demokratické republice a Bulharsku). Nejdříve
profesor Swain seznámil přítomné se zaměřením
svých badatelských aktivit, samotnou přednášku poté
uvedl shrnutím základních mezníků a dat v dějinách
kolektivizace ve střední a východní Evropě a porovnal
produkci a strukturu zemědělských podniků ve sledovaných státech.
Vlastní jádro svého přednesu pak vyhradil nejprve
procesu kolektivizace. Poukázal především na specifické formy jejího provádění v jednotlivých státech
bývalého východního bloku. Nastínil průběh kolektivizace v 50. letech, tedy dobu nuceného vstupu do
družstev, okolnosti jejich zakládání, mechanizaci
a problémy s produkcí či rentabilitou. Pozastavil se
u politického termínu kulak a zhodnotil změny, ke
kterým došlo na přelomu 50. a 60. let a zejména
248
v následujícím desetiletí v důsledku společenských
a hospodářských okolností. Poukázal na zjevnou tendenci, kdy zatímco zpočátku byla snaha vytvořit z mnoha
menších pozemků na vesnici jedno scelené družstvo,
později se uplatňuje plán tyto družstva dále spojovat
do velkých celků a vytvořit tak jeden podnik pro několik vesnic. Profesor Swain velmi objektivně poukazoval
na problémy zkolektivizovaného zemědělství, stejně
tak však nezpochybnil ani některé jeho kladné stránky.
Na závěr rozvedl průběh a specifika de-kolektivizačních procesů po pádu totalitních režimů a s tím
související vlnu restitucí. Opět si povšiml některých
zajímavých a zásadních momentů v post-socialistických státech a zajímal ho především další osud v minulosti zkolektivizované půdy, která byla v jednotlivých
případech za konkrétních právních i lokálních podmínek vrácena těm, jež byli (resp. jejichž předci byli) kolektivizací poškozeni. Neopomněl zmínit skutečnost,
že jim nebyla vždy restituována přesně ta půda, o kterou přišli, nýbrž velmi často jiné a třeba i zemědělsky
nevyužitelné pozemky. Zároveň však zdůraznil, že tito
noví nabyvatelé půdy, pocházející často např. z řad
střední městské vrstvy, k těmto pozemkům neměli
takový vztah jako jejich předci, sedláci, kteří na půdě
sami pracovali. Tito lidé nechtějí nebo nemohou takto
získané pozemky patřičně využít, a proto je (pokud
je o ně zájem) zpětně pronajímají staronovým družstvům nebo jiným podnikatelům za patřičnou rentu.
V tomto bodě profesor Swain konstatoval, že struktura i fungování zemědělství se za minulého režimu
natolik změnily, že úplná de-kolektivizace pak nebyla
možná ani žádoucí. Na závěr poukázal ještě na jakési
převrácení sociálních pyramid a vlastnické struktury
zemědělské půdy. Na jedné straně máme model, kdy
jeden vlastník půdy o velké rozloze poskytoval většímu
množství lidí drobnější výměru půdy za rentu. Během
kolektivizace došlo z hlediska vlastnictví ke scelení
pozemků. Následná částečná de-kolektivizace však
přinesla také nový obrácený model, kdy větší množství
nových vlastníků půdy ji za rentu (či za jinak stanovených podmínek) pronajímá jednomu zemědělskému
producentovi (družstvu, podnikateli apod.), který pak
tyto pozemky skutečně a uceleně obhospodařuje.
Co říci závěrem? Snad jen to, že profesor Nigel
Swain je velice příjemný člověk a jeho přednáška se
nesla v komorním, uvolněném prostředí a nezbývá
proto, než se opět těšit na jeho další návštěvu a vystoupení.
Adam Polášek
Doktorandský workshop Dějiny podnikání a podnikatelstva. 3. května 2013, Olomouc, katedra historie
Univerzity Palackého v Olomouci.
V rámci programu Inovace studia Historických
věd na Univerzitě Palackého v Olomouci se konal na
zdejší katedře historie 3. května 2013 doktorandský
workshop zaměřený na problematiku tzv. Business
history.
Program celé akce byl koncipován tak, aby byl dán
co nejširší prostor k diskusi. Workshopu se účastnili
zástupci historické obce ze tří největších moravských
historických pracovišť. Domácí pracoviště zastupovali
PhDr. Michael Viktořík, Ph.D. a profesorka Jana Buršová se svými svěřenci. Katedru historie Filozofické
fakulty brněnské Masarykovy univerzity přijela reprezentovat Mgr. Věra Bystrianská. Četně byli zastoupeni
historikové z Ostravské univerzity v Ostravě.
Po krátkém úvodním slovu jednoho z hlavních organizátorů setkání Michaela Viktoříka vystoupil v dopoledním bloku s hlavním referátem profesor Aleš Zářický, ředitel Centra pro hospodářské a sociální dějiny
při Ostravské univerzitě, který se s posluchačstvem
podělil o své dlouholeté zkušenosti s výzkumem na
poli hospodářských a sociálních dějin. Již název příspěvku Podnikatelstvo (a nejen ono) jako předmět
historického výzkumu aneb něco málo k biografistice
této sociální skupiny napovídal, že bude následovat
dlouhá a podnětná diskuse. Profesor Zářický seznámil posluchačstvo se základními terminologickými,
metodickými a teoretickými východisky a s řadou souvisejících problémů, které vyvstávají před badatelem
při studiu dějin podnikání a podnikatelstva jakožto
socioprofesní skupiny obyvatelstva. Problematika biografického výzkumu podnikatelstva byla deklarována
na popisu heuristických východisek a na průběhu
zpracování rozsáhlé a průkopnické dvousvazkové kolektivní biografie Historická encyklopedie podnikatelů
Čech, Moravy a Slezska, na které spolupracoval tým
odborníků z českých zemí. Navazující debata přinesla
řadu otázek a nových východisek pro další historická
směřování v této problematice. Jako jeden z hlavních úkolů bylo stanoveno především hlubší studium
vztahu zaměstnavatele a zaměstnanců podniku tak,
aby byla komplexně chápána sociální realita.
Intermezzo mezi dopolední a odpolední částí
workshopu vyplnilo posezení u oběda, po kterém prezentovali své příspěvky doktorandi z jednotlivých historických pracovišť. Celému odpolednímu programu
dominovaly ženské hlasy. Příspěvky byly tematicky
velice pestré, a proto se nad každým z příspěvků diskutovalo ihned po jeho zaznění. Jako první vystoupila
Mgr. Pavla Dubská (Olomouc) s příspěvkem Textilní
podnikání v dějinách města Šumperka (současný stav
výzkumu a jeho další perspektivy). Historička zaměřuje
pozornost na specifika textilního podnikání s tím, že
meritem jejího badatelského zájmu jsou především
osudy podnikatelských rodin Seidlů a Sieglů v této
oblasti. Druhý referát zazněl z úst Mgr. Jany Suché,
studentky doktorandského studia historie Ostravské
univerzity. Ve svém výstupu seznámila kolegy s podnikatelskými aktivitami Židovské kartounkářské rodiny
Porges-Portheim. I následující referát Mgr. Věry Bystrianské (Brno) přinesl řadu otázek do diskuse. Jejím
tématem byl Obraz dělnického vůdce Petra Cingra. Autorka projektu má široce pojatou vizi představit tuto
významnou postavu českých dějin pohledem několika generací v rámci celého dvacátého století. Pokud
mladá historička využije všech možných heuristických
východisek, může přijít s ojedinělou prací, která by
mohla přinést zajímavé závěry, jež by mohly reflekto-
KRONIKA
vat vnímání historické paměti ve společnosti. Odpolední sekci zakončila svým výstupem Mgr. Michaela
Závodná (Ostrava) s příspěvkem Akciová společnost
v městské dopravě na přelomu 19. a 20. století. Po jejím
fundovaném výkladu došlo opět k rozsáhlé diskusi, po
které bylo více než zřejmé, že sféra výzkumu akciových
společností nabízí do budoucna řadu otázek, na které
bude nutno hledat odpovědi. Doktorandský workshop
probíhal celý den v duchu přátelské atmosféry a přinesl účastníkům celou řadu myšlenek a nových tvůrčích podnětů k jejich další usilovné práci.
Adam Židek
International Summer School in Historical Demography. Introductory Course. 31. máj – 9. jún 2013,
Kluž (Cluj-Napoca), Universitatea Babeş-Bolyai,
Rumunsko.
Sieť stredoeurópskej historickej skupiny pre populácie v spolupráci s Medzinárodnou komisiou pre historickú demografiu, Univerzitou Babeş-Bolyai v Kluži
pod záštitou Európskeho vedeckého fondu zorganizovala na prelome mája a júna 2013 Letnú školu historickej demografie.
Organizátori sa rozhodli vytvoriť úvodný kurz pre
záujemcov a začiatočníkov v odvetví populačných
bádaní v minulosti pre širšiu akademickú verejnosť.
Idea vytvorenia kurzu vznikla v roku 2012 na stretnutí
Medzinárodnej komisie pre historickú demografiu
v Amsterdame. Miesto pre prijatie účastníkov a ich
prednášajúcich bolo vybrané na Univerzite v Kluži,
v západnej časti Rumunska. Pre organizátorov a širšiu
verejnosť interesujúcu sa o populačné štúdie v minulosti je miestna univerzita dobre známym prostredím,
a to vďaka rastúcej výskumnej skupine historickej
demografie okolo profesora Joana Bolovana. Prostredníctvom tohto prorektora univerzity sa podarilo
v Kluži organizovať v posledných rokoch už viacero
konferencií k problematike (Demographic Changes
in the Time of Industrializiation (1750–1918), 2008;
Families in Europe between the 19th and 21th Centuries,
2009; Central Europe Population History during 1st Demographic transition, 2011).
Vstupný kurz pre bádateľov historickej demografie
privítal v Kluži študentov, doktorandov a mladých výskumníkov z viacerých krajín. Najsilnejšie zastúpenie
mali domáci účastníci, najmä z miestnej univerzity,
ďalej to boli účastníci z Ukrajiny, Ruskej federácie,
Chorvátska, Poľskej republiky, Slovenska, Maďarska,
Holandska a Čile. Keďže úroveň vedomostí z problematiky bola v skupine účastníkov rôzna, kurz začínal
od základov problematiky. Organizátori na čele s výskumníčkou z domácej univerzity Luminitiou Dumanescu od počiatku vyzývali študentov letnej školy, aby
sa na čokoľvek a kedykoľvek nebáli opýtať či prispievať do diskusie v rámci vyučovacích hodín alebo pre
stávok.
V prvý deň prednáškového cyklu uviedol do základov problematiky rodiny, domácností a demografického prechodu profesor Michiganskej univerzity,
George Alter. V dopoludňajších prednáškach načrel
249
do problematiky výskumu v USA venujúcej sa demografickým premenám súčasnosti, najmä tretieho sveta.
Na túto tému nadviazal predstavovaním výskumu historických populácií v Európe. Popísaním teórie demografického prechodu na európskych krajinách a jeho
postupným posunom na východ starého kontinentu
priblížil účastníkom základy teórie a poznatkov výskumov. Predstavená bola Malthusova teória pozitívnych a preventívnych zábran a Halleyho tabuľky úmrtí.
S tými mohli účastníci pracovať prostredníctvom
programu Microsoft Excel a učiť sa počítať hodnoty
pravdepodobnosti. G. Alter hovoril o registrácii populácií v cirkevných matrikách a vytváraní databáz pri rekonštrukcii rodín v programe Microsoft Access. Túto
prax predstavoval účastníkom aj v popoludňajšom
bloku prednášok druhého dňa letnej školy. Pred ním
vystúpila mladá výskumníčka z Radboud University
v Nijmegenu v Holandsku, Nynke van den Boomen,
na tému úmrtnosti a epidemiologických prechodov v Európe. V bloku prednášok bol predstavený aj
vlastný výskum lektorky o konfesionálnych rozdieloch
medzi katolíckou a protestantskou populáciou v Holandsku v poslednej štvrtine 19. storočia. Popísaním
základnej terminológie a celosvetových trendov poklesu mortality sa prednášajúca dostala k problematike najčastejších príčin úmrtí na konci 19. storočia
a vytváraniu vlastných záverov.
V tretí deň letnej školy sa účastníci kurzu oboznámili s problematikou plodnosti v historických populáciách v podaní riaditeľa Max Planck Institute for
Demographic Research v Rostocku, Joshuu Goldsteina. Prednášajúci hovoril o základoch demografického výskumu, v ktorom nie je dôležité len objavovať
zmeny, ale najmä ich vedieť popísať a vysvetliť. Svojim
poslucháčom predstavil základný kontext poklesu
prirodzenej plodnosti v Európe a vypracovanie štatistickej stratifikácie tohto javu Ansleym J. Coaleom.
Výpočtami indexov fertility (Im; If; Ig; Ih) nadviazala
Goldsteinova spolupracovníčka Christa Matthys.
Počas svojho workshopu vyučovala účastníkov princípy počítania indexu fertility na spracovaných sčítaniach obyvateľstva z 19. storočia zo západnej Európy.
V popoludňajšom bloku vystúpil opäť J. Goldstein
s predstavovaním spracovania moderných sčítaní
obyvateľstva a vzájomného porovnania rôznych krajín
Európy a zámoria. Predstavený bol aj európsky projekt
MOSAIC, ktorý spracováva a interpretuje tieto pramene, a snaží sa vytvoriť kompletnejší obraz o populáciách starého kontinentu v druhej polovici 19. storočia.
V podvečer vystúpil riaditeľ Medzinárodného inštitútu
pre sociálne dejiny z Amsterdamu Kees Mandemakers s priblížením programu Microsoft Access a jeho
využitia pri analýze cenzov obyvateľstva. Pre väčšinu
účastníkov školy bola práca s Accessom a sčítaniami
obyvateľstva nepoznanou problematikou, ktorej sa
bolo treba náležite venovať.
Organizátori letnej školy ďalej ponúkli účastníkom
bloky prednášok a cvičení o migrácii populácií, ktoré
viedol Gunnar Thorvaldsen, riaditeľ Nórskeho historického centra pre štatistiku pri univerzite v Tromsø.
250
Po predstavení problematiky geografických pohybov
obyvateľstva sa autor dopoludňajšieho bloku štvrtého
dňa kurzu venoval škandinávskej populácii v druhej polovici 19. storočia a jej emigrácii na americký
kontinent. Pri práci s počítačmi predviedol výskumník viacero online databáz a prameňov, ktoré možno
analyzovať a spracovávať podľa potrieb výskumných
otázok. Sériu prednášok o prirodzenom cykle populácie zavŕšila francúzska historička Antoinette
Fauve-Chamoux, ktorá priblížila poslucháčom problematiku manželstiev. Na príklade rekonštrukcie rodín
vybraných francúzskych farností zo 17. a 18. storočia
predstavila témy manželských foriem, definitívneho
celibátu a vdovstva. Podvečer sa k účastníkom letnej
školy opäť prihovoril Kees Mandemakers s témou
stratifikácie sociálnych skupín na príklade povolania.
Predstavil index povolaní v minulosti HISCO a opäť sa
venoval účastníkom pri cvičení spracovávania údajov
v programe Microsoft Access.
Záverečný deň prednáškovej časti letnej školy historickej demografie pripravila pre účastníkov cvičenia
v programe Microsoft Excel opäť Christa Matthys.
Cvičenia sa venovali práci s viacnásobnými podmienkami v tabuľkách pri práci s databázami a hľadaniu
žiadaných informácií o registrovaných jednotkách.
Následne boli tieto údaje štatisticky upravované a vyhodnocovaný bol ich výskyt a množstvo. C. Matthys
v ďalších prednáškach a cvičeniach doplnil jej kolega
z Max Planck Institute v Rostocku, Siegfried Gruber.
Vedúci projektu MOSAIC predstavoval vo svojich
prednáškach rôzne pohľady a klasifikácie domácnosti v populácii. Hovoril o základnej terminológii,
aktuálnych trendoch vo výskume a hlavných teóriách
stratifikácie domácností v minulosti a dnes. V závere prednáškového bloku celej letnej školy pripravil
pre účastníkov seminárnu hodinu s určovaním typu
domácnosti na základe Hammelovej a Laslettovej
štruktúry. Ako prameň použil databázy sčítaní obyvateľstva miest Rostock a Jasenica v Srbsku z konca
19. storočia. Na základe registrovaných členov domácnosti účastníci letnej školy definovali jednotlivé
typy jednotiek spoločnosti. V závere letnej školy historickej demografie boli študenti účastníkmi na medzinárodnej konferencii organizovanej na univerzite
Intermarriage troughout History. Hodnotenie kurzu
účastníkov spočívalo v tom, že z vypočutých príspevkov mali napísať správu, ktorá bola hodnotená skúšajúcou komisiou pozostávajúcou najmä z prednášateľov kurzu. Ďalším krokom záveru letnej školy bolo
písomné hodnotenie kurzu a odpovedanie na otázky
o prednáškach, vyučujúcich, organizácii, názoroch
a prípadných predstavách o ďalších ročníkoch školy.
Posledným krokom hodnotenia boli rozhovory v malých skupinkách (3 až 5 osôb) s prednášajúcimi kurzu.
Podmienkam záverečného hodnotenia vyhoveli nakoniec všetci účastníci a mohli sa teda tešiť z certifikátu
úspešných absolventov. Po skončení letnej školy bola
pre jej účastníkov a ich skúsenejších kolegov a učiteľov
z konferencie prichystaná exkurzia do mesta Alba Iulia a blízkeho okolia. I táto spoločná aktivita potvrdila
príjemnú atmosféru a dobré vzťahy medzi skúsenou
a začínajúcou výskumnou generáciou v problematike historickej demografie. Účastníci sa tak rozlúčili
s dobrým pocitom a s nádejou opakovania letnej školy
v budúcom roku s vytvorením ročníka pre pokročilých,
teda tohtoročných prvých absolventov.
Ján Golian
Konferencia Intermarriage troughout History.
5.–8. jún 2013, Kluž (Cluj-Napoca), Universitatea
Babeş-Bolyai, Rumunsko.
V rumunskom meste Kluž, na miestnej BabeşBolyai univerzite, sa zišla opäť európska odborná
verejnosť z problematiky historickej demografie.
Organizovaná bola ďalšia konferencia pod záštitou
Medzinárodnej komisie pre historickú demografiu
s názvom Intermarriage troughout History. Konferencia priniesla príspevky účastníkov počas dvoch
dní v dvoch paralelne idúcich paneloch. Mapa krajín,
z ktorých pochádzali výskumy, sa rozrástla z Európy
do ďalekej Ázie a až na americký kontinent.
V prvom príspevku v hlavnom panely konferencie
predstavila bádateľka Carmen Albert problematiku
zmiešaných manželstiev v medzivojnovom období
vo východnej časti Rumunska, v Banáte. Príspevok
s názvom Inter-war Remarks on the Mixed Marriages
in the Banat hovoril o histórii kraja, ktorý vznikal kolonizáciou nemeckých baníkov v 18. storočí. Prezentáciu svojho výskumu autorka otvorila predstavením
mienok miestnych rumunských mužov z medzivojnového obdobia. V tomto čase rumunský štatistický
úrad usporiadal anketu, v ktorej mali odpovedať muži
rôznych vekových kategórií na otázku, či by si vzali
za manželku ženu nemeckej národnosti. Odpovede
sa rôznili najmä podľa veku opýtaných mužov. Starší
argumentovali, že by si Nemku za ženu nevzali, pozerajúc sa na tradície svojej národnosti a potreby ich
zachovania. Tí mladší pozerali na ženy nemeckej národnosti ako na dobrú alternatívu vzhľadom na ich
pracovitosť. C. Albert analyzovala kraj v okolí dediny
Reșița v rokoch 1895–1912. Svoj výskum postavila na
základe analýzy štátnych sobášnych matrík, v ktorých
bola zachytená až extrémna etnokonfesionálna diverzita regiónu. Najmä v horách žilo obyvateľstvo prevažne nemeckej národnosti a v nižšie položených oblastiach žili iné etnicity ako Rumuni, Srbi a Chorváti.
Z výskumu vyplývala klesajúca tendencia zmiešaných
manželstiev, ktoré tvorili 13 % všetkých manželstiev.
V druhom panely konferencie porovnávali doktorandky Mihaely Mededinți a Cecilia-Alina Sava z domácej univerzity pramene o zmiešaných manželstvách
v Sedmohradsku z pohľadu cudzokrajných cestopisov
a záverov historicko-demografických výskumov tejto
problematiky. Príspevok Marriage and Identity in
Transylvania during the First Half of the 19th Century
as Seen by Foreign Travellers prezentoval cestovateľov,
ktorí v popisovanom období navštevovali región a zachovávali svoje dojmy z krajiny a z praxe zakladania
rodín miestneho obyvateľstva. Sedmohradsko bolo
veľmi etnicky a konfesionálne rôznorodým regiónom
KRONIKA
a zmiešané manželstvá boli dôkazom stierania týchto
rozdielov medzi skupinami.
Pozorovatelia podávali informácie o veľmi nízkom
sobášnom veku miestneho obyvateľstva, ktoré vstupovalo do prvých manželstiev už vo veku dokonca nižšom ako 12 rokov a 1 až 2 deti malo vo veku 15 rokov.
Toto platilo pre ženskú populáciu a pre mužov platil
vek 18 až 23 rokov. Výskumy však dokázali vyšší vek,
ako zaznamenávali doboví cestovatelia, a to u žien
18 až 22 rokov a u mužov 23 až 26 rokov v prvej polovici 19. storočia. Až polovicu všetkých sobášov tvorili zmiešané manželstvá (46,9%), z ktorých drvivú
väčšinu zastávali sobáše v mestskom prostredí, vo vidieckej spoločnosti sa tieto zväzky objavovali len veľmi
zriedkavo.
Na konferencii vystúpil aj Corneliu Pădurean, už
tradičný prispievateľ konferencií v Kluži, z aradskej
univerzity Aurel Vlaicu (Universitatea Aurel Vlaicu
din Arad) s príspevkom The Mixed Marriage in Arad
during Communism. Autor pokladal pri vstupe do
témy za smerodajné charakteristiky komunistického
režimu v spoločnosti, ktorý do značnej miery vplýval
na demografické správanie sa obyvateľov. Exogamné
sobáše väčšinového rumunského obyvateľstva s menšími etnickými skupinami mali byť jedným z charakteristických znakov premien spoločnosti. Predpoklad
rozdielov bol kladený aj na mestskú a vidiecku spoločnosť, v ktorej sa etnické rozdiely obyvateľstva mali líšiť.
C. Pădurean predpokladal vyššie zastúpenie zmiešaných sobášov v meste ako na vidieku, na ktorom sa
mali prejavovať znaky zvýšenej endogamnosti.
Podľa sčítania obyvateľstva autor príspevku
uvádzal, že mesto Arad malo v roku 1977 spolu
171 193 obyvateľov. Okrem majority Rumunov v ňom
žila aj menšina maďarského obyvateľstva a ďalšie etnické skupiny Nemcov, Srbov či Slovákov. Výskum
postavený na analýze civilných matrík hodnotil zmiešané manželstvá z rokov 1981 a 1986. Medzi skúmanými rokmi sa nenašli väčšie rozdiely. Zmiešané
manželstvá tvorili od 18,6% do 19,2% zo všetkých
manželstiev. Je otázne, či má zmysel skúmať tak blízke
etapy dejín, ktoré nemusia ukázať meniace sa trendy
v populácii. Pritom aj skúmaná vzorka pravdepodobne nemohla mať výpovednú hodnotu. Výskum by
podčiarkol svoj význam rozšírením na väčšie obdobie
etapy socializmu v Rumunsku.
Marie-Pierre Arrizabalaga z Université de Cergy
Pontoise vo Francúzsku predstavila zaujímavú tému
z dejín francúzskych emigrantov na území Spojených
štátov amerických od polovice 19. do polovice 20. storočia. V príspevku Mixed marriages among French
immigrants in California, 1850–1950 prezentovala
spoločnosť prvej generácie francúzskych imigrantov
z Európy na západné pobrežie kontinentu. Bádateľka
predstavila kontext spoločnosti na pobreží Tichého
oceánu, kde obyvateľstvo pochádzajúce zo západu
Európy tvorilo vlastné sídelné jednotky, ktoré sa pri
uzatváraní sobášov tiež správalo endogamne. Autorka
príspevku sa zameriava práve na prípady endogamných francúzskych sobášov. Na začiatku si kládla
251
otázky, či francúzski emigranti častejšie vstupovali do
manželstva pred alebo po opustení svojej domoviny.
Či si našli svojho manželského partnera vo svojom
rodisku či z jeho blízkosti, alebo si partnerov našli už
v novej krajine z inej časti Francúzska. A ako často sa
v spoločnosti objavovali zmiešané a exogamné manželstvá a aké pravidlá najčastejšie platili pri sobášoch
francúzskej populácie.
M.-P. Arrizabalaga pri svojom výskume vychádzala zo sčítaní obyvateľstva, sobášnych, rodných
a úmrtných certifikátov a dokladov o naturalizovaní
nového obyvateľstva, kde sa nachádzalo miesto narodenia. Výskum bol realizovaný v regióne Kern v Kalifornii, kam podobne, ako aj do ostatných oblastí
spojených štátov, pribúdalo stále viac francúzskeho
obyvateľstva. Podľa výskumu obyvateľstvo v slobodnom stave prichádzajúce na americký kontinent
tvorilo polovicu emigrantov. Po príchode do novej
vlasti si najčastejšie vytvárali novú rodinu v tej istej
francúzskej skupine podľa geografického pôvodu.
Menej často uzatvárali manželstvo s partnermi z inej
francúzskej lokality a rovnako s obyvateľmi, ktorí sa
už narodili v USA. Takto vznikala nová Frenchness
spoločnosť, ktorá najmä v mestskom prostredí tvorila
a obnovovala francúzsku identitu v rozmanitej severoamerickej spoločnosti.
Siegfried Gruber, zástupca oddelenia pre historickú demografiu pri Max Planck Institute v Rostocku,
predstavil v príspevku Marriages across religious
boundaries in Albania around 1900 problematiku
konfesionálnej plurality Balkánu. Albánsko bolo súčasťou Ottomanského impéria do roku 1912, bola to
krajina s rozdeleným obyvateľstvom na moslimskú
a kresťanskú časť. Predstavovalo príklad spoločnosti,
kde obe skupiny prenikali medzi seba len veľmi zriedkavo. Príspevok sa venoval strednej časti krajiny a za
svoje ciele si kládol sledovať zmiešané manželstvá
u skupín, ktoré žili mimo homogénnej a dominantne
prevládajúcej spoločnosti. Ďalším cieľom bolo sledovať mestské prostredie ako miesto, kde sa zmiešané
manželstvá objavovali skôr ako prípady migrantov,
ktorí sa v novej spoločnosti častejšie asimilovali prostredníctvom zmiešaných zväzkov.
Špecifikum krajiny tvorila jej severná časť, kde nebola potvrdená dominancia moslimského obyvateľ
stva, ale väčšinovo tu žili katolíci a pravoslávni veriaci.
V tejto spoločnosti sa najviac zmiešaných sobášov
objavovalo v spoločnosti robotníkov v priemysle. Toto
obyvateľstvo bolo väčšinou gramotné a potvrdzovalo
teóriu, že žilo častejšie v mestách. Najčastejšie to boli
mladí ľudia do 20 rokov presťahovaní zo vzdialenejších
oblastí. Ich pôvodná spoločnosť už na nich nemala
taký výrazný dosah. Najčastejšie sa zmiešané manželstvá objavovali v spoločnosti katolíkov, výrazne menej časté boli tieto manželstvá medzi pravoslávnymi
a moslimami. Z etnických skupín najviac dominovali
Rómovia. Ukážka niekoľkých príspevkov z bohatej
ponuky konferencie ukázala, že výskum populácií má
v historických vedách svoje nezameniteľné miesto. Podujatie poukázalo tiež na potrebu nových výskumných
252
otázok a medzinárodných fór, kde sa bádatelia môžu
stretávať a vymieňať si svoje názory. Prínos konferencie o zmiešaných manželstvách spočíva nielen v prednesených príspevkoch, ale aj v plodných diskusiách,
ktoré vytvorili priestor pre ďalšie podobné podujatia.
Ján Golian
4. mezinárodní doktorandská konference Where Life
Once Used to Be – the Vanished Places and Sights.
14. června 2013, Ostrava, Filozofická fakulta
Ostravské univerzity v Ostravě.
V pátek 14. června 2013 proběhla na půdě Filozofické fakulty OU v pořadí již čtvrtá mezinárodní konference pořádaná doktorandy katedry historie a katedry
dějin umění a kulturního bohatství, tentokráte na
téma Tady to žilo – zaniklá místa a památky / Where
Life Once Used to Be – the Vanished Places and Sights.
Oproti dřívějším konferencím pozměněný organizátorský tým letos podpořil konferenci zbrusu novými
webovými stránkami, kde jsou, kromě informací týkajících se letošního ročníku, veřejnosti zpřístupněny
také odkazy na ročníky uplynulé včetně programů a seznamu účastníků (http://conferenceuo.naproti.cz).
Pozvání k účasti tradičně zasílané všem na historii
zaměřeným fakultám univerzit v Polsku, Maďarsku,
Slovensku, Německu, Rakousku a Česku přijaly tři
zahraniční studentky (z Polska) a tak se konference se
svými příspěvky zúčastnilo celkem třináct účastníků:
dva z Masarykovy univerzity v Brně, dva z Karlovy
univerzity, dva z Jagelonské univerzity v Krakově, jeden z univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni a šest
z Ostravské univerzity v Ostravě.
Konference tradičně pořádaná v anglickém jazyce
začínala v banketce Filozofické fakulty OU o osmé hodině ráno a byla rozdělena do čtyř tematických okruhů.
Leitmotivem dopoledního bloku bylo téma židovské
a všeobecně kulturní: There Used to Live the Jews a The
Vanished Cultural Phenomena; v odpoledním bloku
se hovořilo na téma průmyslu a míst relaxace: There
Flourished the Industry a The Vanished Places of the
(Spiritual) Relaxation. Po přivítání účastníků otevřela
konferenci úvodním slovem vedoucí katedry historie
FF OU prof. Nina Pavelčíková, která přivítala účastníky na půdě naší univerzity, vyzvedla přínos pořádání
takových konferencí pro studenty doktorského studia
a připomněla témata a průběh konferencí minulých.
Po organizační stránce proběhla akce zdařile.
Počáteční potíže s technikou se podařilo dát rychle
do pořádku (byť bylo třeba tří notebooků a v jednu
chvíli to vypadalo jako na konferenci technických
služeb), účastníci se dostavili v plném počtu a včas
a příspěvky nepřetahovaly vymezený čas (pro každý
příspěvek bylo vyhrazeno 15 minut), takže konference proběhla zcela ve shodě s programem. Diskuze
nevázly a bylo znát zájem účastníků o daná témata jak
po stránce obsahové, tak po stránce metodologické.
Pestrý program přinesl příspěvky z širokého spektra
historické problematiky: osudy Krakovské synagogy,
profanace židovského hřbitova a jeho válečné osudy
v podobě pracovního tábora (Płaszów), zaniklá místa
židovského fenoménu v Brně, zámek Dybów poblíž
Toruně, německé Národní domy v Brně a Ostravě,
ostravské kolonie, zaniklé úseky železnice (trať Moravský Beroun – Ondrášov-Dvorce, Mutěnice – Kyjov
a Čejč –Ždánice), zajímavou odbočkou byl pohled na
kulturní fenomén italského Arte povera, příspěvek
o zaniklých poutních tradicích ve Frýdku, Bruntále,
Krnově a ve Zlatých Horách, do středověku zamířil
příspěvek o životě a legendě sv. Benedikta v Krnově-Kostelci, zajímavá byla vystoupení věnovaná zaniklým zahradám v Těšíně / Cieszyně či barokní kompozici krajiny Františka Josefa hraběte Šlika (východní
Čechy). I časové rozpětí témat bylo tedy velmi široké,
přesto se nezdálo, že by kterýkoli příspěvek svou prezentací vybočoval z předpokládaného tematického
konceptu.
Po skončení se organizátorský tým rozloučil
s účastníky a informoval je ohledně sborníku, který by
měl být k této konferenci vydán co nejdříve. Přítomní
se ještě mohli neformálně pobavit na after party, která
se uskutečnila v prostorách restaurace Astoria na
ostravském Masarykově náměstí.
Tomáš Řeha
XIII katowicka konferencja naukowa Budownictwo
i architektura Katowic. 12–13. września 2013 roku,
Katowice, Muzeum Historii Katowic, Polska.
Już od 13 lat badacze różnych specjalności spotykają się w pierwszej połowie września na dwudniowych konferencjach organizowanych przez Muzeum
Historii Katowic oraz Katowicki Oddział Polskiej
Akademii Nauk. Tegoroczne spotkanie odbyło się
w dniach 12–13. 9. 2013 roku i poświęcone było Budownictwu i architekturze Katowic. Zwyczajem ostatnich lat stał się wykład inaugurujący oraz dyskusja
panelowa w auli katowickiej Akademii Muzycznej
z udziałem zaproszonych gości. Wykład wprowadzający Przestrzeń i architektura Katowic jako miejsca
wielorakich niespokojnych pamięci wygłosiła prof. dr
hab. Ewa Chojecka – promotorka badań nad sztuką
Katowic i aglomeracji, podjętych tu przed ponad
30 laty. Po przerwie obiadowej uczestnicy przenieśli
się do pobliskiego budynku Muzeum Historii Katowic, gdzie kontynuowano obrady w dwóch blokach
tematycznych. Pierwszy zatytułowano Architektura
Katowic i jej przeobrażenia. Dwa pierwsze referaty
wygłosili nestorzy miejscowego środowiska architektów – mgr inż. arch. Henryk Buszko i dr inż. arch.
Aleksander Franta, twórcy, których dokonania na
trwale wpisały się w panoramę Katowic i okolicznych miast. Pierwszy podjął rozważania na temat:
Katowice – miasto samorodne. Spojrzenie z zewnątrz
i od wewnątrz, drugi – Istota katowickiej moderny.
Następnie dr Aneta Borowik omówiła Innowacyjność
architektury i urbanistyki „Nowych Katowic” w latach
60. i 70. XX wieku, koncentrując się na technologii
tzw. ślizgów, przeszczepionych na grunt polski z Rumunii i stwarzających szansę znacznego przyspieszenia tempa budownictwa. Z kolei mgr Alicja Gzowska
KRONIKA
w referacie Katowicka lekcja postmodernizmu podjęła
temat jeszcze nowszych kreacji architektonicznych,
których nie pokryła jeszcze patyna czasu. Do nieodległej przeszłości sięgnęła natomiast dr Magdalena
Sumorok, omawiając Śląskie wnętrza okresu realizmu
socjalistycznego.
Po dyskusji i przerwie w dziale Architektura budynków użyteczności publicznej dr Zdzisław Jedynak
podjął zagadnienie nie raz już omawiane – problem
niemiecko-polskiej rywalizacji na obszarze aglomeracji dziś zwanej katowicką. O zawartości wystąpienia
dobrze informuje długi tytuł: Architektura instytucji
kulturalnych Katowic z perspektywy Bytomia w aspekcie sporu o prymat dwu ośrodków miejskich w okręgu
przemysłowym na Górnym Śląsku w latach 1872–1939.
Okresu międzywojennego dotyczyło także interesujące wystąpienie dra hab. Lecha Krzyżanowskiego
Zasoby infrastrukturalne międzywojennego wymiaru
sprawiedliwości na polskim Górnym Śląsku ze szczególnym uwzględnieniem Katowic. Wystąpienie to
wprowadziło w zagadnienie funkcjonowania budowli. Kolejnym z tego nurtu był referat mgra Piotra
Rygusa Budynki administracyjne zarządów i banków
w przestrzeni miejskiej Katowic i ich założenia architektoniczne (do 1939 r.), zaś powstawania, ale i losów,
w tym dewastacji budynków dotyczyło wystąpienie
mgr Anny Syski Architektura w służbie edukacji. Powojenne budynki katowickich szkół, pokazujący, jak
kruche jest dziedzictwo architektoniczne czasów –
wydawało by się – tak nieodległych, jak lata pięćdziesiąte i sześćdziesiąte XX w. Dyskusja, jaka się potem
toczyła, dotyczyła między innymi niekontrolowanych
przeobrażeń budynków z okresu powojennego i roli
w tym procesie prawa autorskiego.
Drugiego dnia kontynuowano obrady poświęcone
budowlom użyteczności publicznej. Otworzył je referat dra Jana Lewandowskiego Willa Goldsteinów – pałac zmiennych czasów, prezentujący zmienne, półtorawiekowe losy dawnej willi przemysłowców i siedziby
instytucji finansowych, a po 1945 r. – prokomunistycznych organizacji. Następnie dr hab. Bogusław
Czechowicz, prof. Uniwersytetu Opolskiego w referacie Praska paralela dla katowickiej katedry? omówił
relacje ideowe łączące świątynię górnośląskiej metropolii ze współczesnym jej gmachem dawnego Arcybiskupiego Seminarium Duchownego w Pradze-Dejvicach, wskazując na możliwe biblijne asocjacje obu
budowli. Następnie mgr Ryszard Szopa przedstawił
Architekturę kościoła pw. św. Józefa Robotnika w Katowicach-Józfowcu na tle architektury regionu i nie tylko,
zaś dr Maciej Fic podjął zagadnienie siedzib instytucji
naukowej, jaką był Instytut Śląski w Katowicach (Od
Warszawskiej 37 do Granicznej 32. Warunki lokalowe
Instytutu Śląskiego i Śląskiego Instytutu Naukowego
w Katowicach).
Kolejny, ostatni już blok nosił tytuł Architektura
osiedli mieszkaniowych. I tak: mgr Przemysław Nadol
ski omówił Kolonie urzędniczo-robotnicze księcia
pszczyńskiego na przykładzie Murcek i Kostuchy,
mgr Przemysław Piwowarczyk – Osiedla pracowni-
253
cze koncernu Hermann-Göring-Werke w Bogucicach,
dr inż. Ryszard Nakonieczny – Architekturę budynków jednorodzinnych Katowic między 1945 r. a dniem
dzisiejszym, a dr Jacek Kurek i mgr Anna Piontek
przedstawili opracowanie Domy i ludzie. 85 lat koloni
Mościckiego. Po przerwie w dziale Varia dr hab. Zygmunt Woźniczka, znany badacz czasów stalinizmu,
w sugestywnym wystąpieniu ukazał dramatyczne
Warunki lokalowe mieszkańców Katowic na przełomie
lat 40. i 50. XX w. W inną problematykę wprowadził
referat mgr Agaty Bryłki Inskrypcje na budynkach
mieszkalnych jako źródło do dziejów Katowic, w jeszcze inną – wystąpienie mgr inż. arch. Bogusława
Małuseckiego Budowniczowie i mistrzowie murarscy
z Katowic – członkowie Cechu Murarzy i Cieśli w Gliwicach, oparty na dogłębnej kwerendzie źródłowej
w archiwum gliwickim. W końcowej dyskusji skoncentrowano się na trzech ostatnich wystąpieniach,
powracano jednak także do wcześniejszych – dyskusja
była długa, chwilami bardzo szczegółowa i toczyła się
z udziałem wielu osób przy niemal pełnej sali! Wyraźnie pokazało to, jak dużym zainteresowaniem cieszy
się podjęty temat, który – z racji wielu analogii łączących Katowice i Ostrawę – powinien chyba zainteresować badaczy z ostrawskiego ośrodka naukowego.
Tom z materiałami pokonferencyjnymi tradycyjnie
już ukazuje się drukiem w ciągu roku. Zapewne i tym
razem otrzymamy go na wrześniowej konferencji,
która – jak zapowiedział organizator tych spotkań,
prof. dr hab. Antoni Barciak – ma dotyczyć Katowic
w okresie międzywojennym.
Bogusław Czechowicz
Bergbau und Krieg – 12. Montanhistorischer Kongress 2013. 25.–28. září 2013, Sterzing / Vipiteno,
Schwaz a Hall in Tirol, Itálie / Rakousko.
V zaujímavom prostredí troch tirolských bývalých
banských miest Sterzing / Vipiteno, Schwaz a Hall in
Tirol sa uskutočnil 25. až 28. septembra 2013 v celkovom poradí už 12. medzinárodný montánno-historický kongres, a tento raz na tému Baníctvo a vojna.
Prvý deň kongresu začal v stredu 25. septembra 2013
na radnici v starej zasadacej sieni v Sterzingu (v severnom Taliansku, tal. Vipiteno). V prvej prednáške
sa Uwe Meyerdirks (Tübingen, Nemecko) zaoberal
úlohou vojen ako skutočnou alebo predpokladanou
príčinou zániku baníctva v oblasti Schwarzwald, pritom poukázal na rôzne aspekty vplyvu vojenských
konfliktov v 16. a 17. storočí na banskú a hutnú výrobu v ním skúmanom regióne. Ulrich Stanjek (Osthofen, Nemecko) sa zaoberal krízami a sociálnymi
pomermi v baníctve v Hornom Falcku, zvlášť postavením banského robotníctva v tamojšej ranonovovekej
spoločnosti. Miroslav Lacko (Bratislava, Slovensko)
vystúpil s prednáškou Financovanie vojenskej politiky
habsburskej monarchie a uhorská meď v 40. rokoch
18. storočia, v ktorej poukázal na význam produkcie
uhorskej medi pre štátne financie počas vojen o rakúske dedičstvo na základe svojho najnovšieho archív
neho výskumu vo Viedni. Axel Rüthrich (Freiberg,
254
Nemecko) sa venoval vo svojom príspevku saskému
baníctvu v kontexte sedemročnej vojny a všímal si jej
vplyv na produkciu striebra v oblasti Freibergu.
Večer v ten istý deň sa na radnici v Sterzingu uskutočnilo slávnostné otvorenie kongresu, pri ktorom
nechýbalo ani kultúrne privítanie príjemným hudobným vstupom Isabelly Knottner. Účastníkov kongresu
následne privítal primátor a ďalší predstavitelia mesta.
O príprave a organizácii kongresu hovoril spoluorganizátor Wolfgang Ingenhaeff (Wattens, Rakúsko)
a prednášajúci dostali ako pozornosť viaceré publikácie od organizátorov z produkcie vydavateľstva
Berenkamp. Spoluorganizátor podujatia Johann Bair
z Univerzity Innsbruck predstavil všetkých prednášajúcich a Manfred Putz (Schwaz, Rakúsko) odprezentoval kongresový zborník s príspevkami z predchádzajúceho ročníka 2012. So slávnostnou prednáškou
vystúpil Harald Kofler (Gossensass, Južné Tirolsko)
na tému Nepokoje, náboženské spory a vojenské služby
baníkov pod Banským súdom Gossensass-Sterzing
v 15. a 16. storočí.
Druhý deň kongresu – štvrtok 26. septembra prebiehal v banskom skanzene Schneeberg v Ridnaune
(tal. Ridanna). Andreas Rainer z tunajšieho banského
múzea sa venoval problematike baníctva na Schneebergu počas prvej svetovej vojny a Hermann Schölzhorn, takisto z ridnaunského skanzenu, sa zaoberal
baníctvom na Schneebergu počas druhej svetovej
vojny, pritom si všímali aj politické, sociálne a kultúrne otázky spojené s banskou činnosťou v tejto časti
Tirolska. Ľudovít Hallon a Michal Schvarc (Bratislava,
Slovensko) poukázali na prenikanie nemeckého kapitálu do ťažby ropy a ropnospracujúceho priemyslu
na Slovensku a v juhovýchodnej Európe najmä na
základe výskumu v nemeckých archívoch. Jens Pfeifer
(Freiberg, Nemecko) referoval o nasadení vojnových
zajatcov a robotníkov na nútené práce v nemeckom
baníctve počas prvej a druhej svetovej vojny, podal
prehľad jednotlivých banských revírov a poznatky
o využívaní týchto pracovných síl v montánnych regió
noch Nemecka. Popoludní nasledovala mimoriadne
pútavá exkurzia do autentického prostredia starých
banských diel na Schneebergu, účastníci kongresu
boli najprv vystrojení a potom vyvezení k ústiu štôlne
Poschhaus v nadmorskej výške 1 976 m, ktorou boli vo
vozíkoch dopravení na ďalšie fáranie v ranonovovekých i moderných banských úsekoch.
Nasledujúci deň – piatok 27. septembra – začal
kongres nemenej zaujímavou exkurziou do tzv. Messerschmittových hál vo Schwazi (Rakúsko), kde
účastníkov dopravili dedičnou štôlňou Wilhelm na
opustené banské pracoviská. Počas fárania tak mali
možnosť vidieť staré neskorostredoveké a ranonovoveké dobývky, ako aj moderné banské pracoviská
zanechané po skončení aktívnej ťažby. Samotné Messerschmittove haly sa nachádzajú v rozsiahlych vydobytých priestoroch, kde sú vybetónované tri podlažia.
V týchto priestoroch vyrábali počas druhej svetovej
vojny časti lietadiel robotníci na nútených prácach
a vojnoví zajatci, pri prechode frontu bola časť pries-
torov zámerne deštruovaná odstrelmi a inak nie sú
prístupné pre verejnosť. Po obede v banskom múzeu
pokračoval kongres na radnici vo Schwazi popoludňajším blokom prednášok. Adi Meierkord (Ötz, Rakúsko) referoval o baníctve v oblasti Ötztal a jeho význame pre energetiku a letecký výskum počas druhej
svetovej vojny. Peter Gstrein (Innsbruck, Rakúsko) sa
venoval surovinám pre vojenské potreby ako mangán,
olovo, molybdén a ortuť v Tirolsku a ich ťažbe. Peter
Mernik (Deutsch Tschantschendorf, Rakúsko) podrobne referoval o situácii novokrstencov v tirolských
banských mestách v 16. storočí.
V posledný deň kongresu – v sobotu 28. septembra – sa uskutočnil ďalší blok prednášok v meste Hall
in Tirol (Rakúsko). S prvou prednáškou vystúpil Martin Vogelsberger (Schwaz, Rakúsko) k problematike
vplyvu surovinovej základne na vojenskú stratégiu
počas druhej svetovej vojny. Günther Beck (Flensburg, Nemecko) sa zaoberal obchodnými a dopravnými konfliktami vo výrobe a obchode so soľou v juhonemeckých teritoriálnych štátoch v prvej polovici
19. storočia. Hermann Wirth (Weimar, Nemecko) referoval v prehľadovom príspevku o využívaní baníkov
a banskej práce počas vojenských konfliktov. Tento
blok ešte uzavrela záverečná diskusia k celkovej téme
kongresu, ktorej hlavnou diskutovanou otázkou bol
vplyv vojen na vývoj techniky. Po odznení niektorých
diskusných príspevkov bol kongres záverečným prejavom organizátorov ukončený.
Ako už bolo spomenuté, na kongrese organizátori
odprezentovali aj zborník štúdií z predchádzajúceho
roku na tému Baníctvo a umenie III: Technické diela,
na ktorom participovali autori z Rakúska, Talianska,
Nemecka a Slovenska. Čitatelia a záujemcovia o dejiny
baníctva v ňom nájdu štúdie o vodných čerpacích strojoch (Andreas Haasis-Berner, Miroslav Lacko), vetracích zariadeniach (Andreas Kofler, Axel Rüthrich),
vývoji banskej dopravy (Wilhelm Brauneder, Jens
Pfeifer, Andreas Rainer, Ulrich Stanjek), banskom
meračstve (Hermann Schölzhorn, Wolfgang Wedrac),
ako aj o vývoji banskej techniky v rôznych stredoeurópskych montánnych regiónoch. Vydarené grafické
spracovanie zborníka podčiarkujú obrazové prílohy
uverejnené v plnej farbe.
Montánno-historický kongres v roku 2014 bude
venovaný téme Bergbau und Gewerken – Persönlichkeiten, Familien, Landeshernn, teda problematike
ťažiarov v baníctve so zreteľom na osobnosti, rodiny
a panovníkov.
Miroslav Lacko
Dům u šraněk: paměť jednoho místa. Kulturně-informační, kronikářské a historické centrum
v Ostravě-Vítkovicích.
V letošním červnu tomu byl již rok, co v ostravském
městském obvodu Vítkovice začalo fungovat kulturně-informační, kronikářské a historické centrum Dům
u šraněk. Zařízení vzniklo díky neúnavné píli bývalé
kronikářky Lenky Kocierzové a vstřícnému přístupu
rady ostravského městského obvodu Vítkovice, která
255
KRONIKA
pro středisko uvolnila prostory na ulici Jeremenkova
13 a také určité množství finančních prostředků.
Náplň nového centra lze rozdělit do několika oblastí. První, kronikářská, zahrnuje sledování života
v obci, jeho dokumentaci a fotodokumentaci a výhledově také spolupráci s pamětníky, kdy by metodou
oral history měly být zachyceny vzpomínky generace
lidí hlavně narozených ve 40. a 50. letech minulého
století. V současné době je kronikářské úsilí uloženo
v patnácti kartonech. Druhá činnost s tou první velice
úzce souvisí – na základě entuziastického nadšení
místních lidí (aktuálně se jedná o více než 70 dárců) se
v Domě u šraněk „hromadí“ připomínky nedávné minulosti – předměty denní potřeby, oděvy či nejrůznější
technická zařízení. Nechybí ani fotografie, archivní
dokumenty a knihy. Neustálé přírůstky (v průměru
přibývá jeden až dva předměty za týden) si již nyní
žádají založení sbírky muzejní povahy a vytvoření
„podsbírek“ využitelných k propagaci městského
obvodu Vítkovíce i k didaktickým účelům. Lze předpokládat, že v budoucnu si tato víceméně pasivní akvizice vyžádá rozšíření úložných a výstavních prostor.
Další oblast činnosti Domu u šraněk můžeme nazvat
informační – na základě znalostí místních poměrů
a historie pomáhá osazenstvo domu probouzet v lidech zájem o místo, kde žijí a pracují, a uchovávat
odkaz pro další generace. Nejedná se pouze o poskytování informací laickým zájemcům, pracovníci domu
(zejm. Lenka Kocierzová) velmi aktivně spolupracují
s historiky z ostravských odborných institucí zabývajícími se otázkou dělnických kolonií, historickou
toponomastikou či historickou každodenností a dějinami mentalit. V Domě u šraněk se návštěvníci v rámci
prohlídky dočkají také výkladu o dějinách Vítkovic
a principech fungování vystavených předmětů. A v ne
poslední řadě se pracovníci Domu u šraněk zabývají
pořádáním větších i menších kulturních akcí, které
se úzce dotýkají dějin i současnosti Vítkovic. Z besed
připomeňme alespoň tradiční a oblíbenou Vitkovickou
štokrlu nebo komentované prohlídky Vítkovic.
Stříbrná Jihlava 2013 – medzinárodná konferencia
k dejinám starého baníctva a hutníctva. 10.–12. októbra 2013, Jihlava, Krajský úrad v Jihlave.
V dňoch 10.–12. októbra 2013 sa v Jihlave uskutočnila medzinárodná konferencia k dejinám baníctva Stříbrná Jihlava, ktorá nadväzuje na predchádzajúce rovnomenné podujatia, konané každý
tretí rok v Jihlave. Organizátormi konferencie boli
Archaia Brno, o.p.s. a Múzeum Vysočiny v Jihlave
s podporou Masarykovej univerzity v Brne a Filozofickej fakulty Univerzity Karlovej v Prahe, partnermi
boli Kraj Vysočina a Štatutárne mesto Jihlava. Otvorenie konferencie, ktorá prebiehala v kongresovej sieni Krajského úradu v Jihlave, sa uskutočnilo
vo štvrtok 10. októbra, pričom odborný program
začal prvým blokom prednášok o ranej exploatácii
zlata. V prvej prednáške predstavil Michal Zezula,
Josef Večeřa a kolektív z Národného pamiatkového
ústavu – územné pracovisko Ostrava – a Českej
geologickej služby výsledky záchranného archeologického výskumu stredovekého ryžoviska v lokalite
Suchá Rudná, ktoré sa podarilo datovať do rokov
1225–1230. Jiří Valkony, Michal Ernée, Petr Hrubý,
Karel Kašák, Karel Malý a Martin Tomášek prezentovali súčasný stav výskumu ranej exploatácie zlata
v oblasti Českého Krumlova, kde zmapovali rozsiahle ryžoviská na vodných tokoch Jílecký, Malčický,
Mirkovický a Zubčický. Lenka Losertová a Zbyněk
Buřival referovali o historických banských dielach
pri Humpolci v oblasti Trucbába a Valcha, kde zdokumentovali pingy a povrchové sýpy, ako aj vodný
kanál v miestach s výskytom zlata a wolframitu, na
čo nadväzovala aj exkurzia v sobotu 12. októbra. Petr
Hejhal predniesol príspevok o počiatkoch stredovekej ťažby zlata na západnej Českomoravskej vrchovine.
Druhý dopoludňajší blok bol venovaný ťažbe
a zhutňovaniu železa. Ondřej Merta, Jiří Merta a Martin Barák predstavili experimentálne tavby v rekonštrukciách ranostredovekých kusových železiarskych
pecí, ktoré realizuje pravidelne Technické múzeum
v Brne na každoročnom workshope starého železiarstva. Martin Straßburger referoval o ranostredovekej
výrobe železa v Bavorsku, kde sa od roku 2008 realizujú montánno-archeologické výskumy v rámci vedeckého projektu na mníchovskej univerzite, vďaka
čomu sa výskumom v oblasti mesta Aichach a iných
lokalitách podarilo objaviť areály zo 7. storočia.
Popoludní pokračoval program ďalším blokom
pod názvom Staré baníctvo zabudnuté a znovu objavované. Milan Vokáč, Pavel Škrdla a Stanislav Houzar
z Múzea Vysočiny v Jihlave a Moravského zemského
múzea v Brne prezentovali poznámky k drobným výskytom drahých kovov na juhozápadnej Morave. K ich
exploatácii dochádzalo v období od vrcholného stredoveku až do 19. storočia a dodnes o tom svedčia viaceré pozostatky po dobývaní. Martin Kvietok zo Stredoslovenského múzea v Banskej Bystrici informoval
o stave a perspektívach montánnej archeológie na Pohroní, pričom poukázal na mimoriadny potenciál dosiaľ archeologicky úplne neprebádaného územia rozsiahleho banskobystrického banského revíru. Dana
Chmelíková sa zaoberala ložiskami medenej rudy pri
Mutěníne (okr. Domažlice) v západných Čechách
a otázkou ich využitia v praveku. Ulrich Haag a Josef
Velfl referovali o vodnom hospodárstve a využívaní
vody v banskom revíre Březové hory pri Příbrame. Jakub Bohátka a Petr Olišar sa vo svojom príspevku venovali znovuobjaveným, dosiaľ neznámym priestorom
bane Jeroným pri Čistej v Slavkovskom lese, v ktorých
bolo čiastočne použité dobývanie ohňom.
V druhom popoludňajšom bloku boli v centre pozornosti Krušné hory od stredoveku do raného novoveku. V prvej prednáške sa Volkmar Scholz pokúsil
o popisnú rekonštrukciu banskej techniky v stredovekých baniach v Dippoldiswalde, ktorú konfrontoval
s výjavmi banskej práce v miniatúrach Kutnohorského
256
kancionálu. Christiane Hemker – vedúca medzinárodného projektu ArcheoMontan o stredovekom baníctve
v Sasku a Čechách – sa zaoberala nálezmi baníckych
nástrojov zo stredovekých baní v Sasku, na základe
čoho bolo možné utvoriť si detailnú predstavu o stredovekej banskej prevádzke, organizácii práce a jednotlivých pracovných úkonoch. Susann Lentzsch
a Margit Georgi referovali o pozostatkoch po banskej
činnosti v oblasti Schwarzenberg/Erzgebirge. Kateřina Matasová predniesla príspevok o úlohe žien v ranonovovekom baníctve so zameraním na robotníčky
v jáchymovskom baníctve do Tridsaťročnej vojny. Po
ukončení záverečnej diskusie sa vo večerných hodinách uskutočnila prehliadka historických priestorov
jihlavskej radnice.
V piatok 11. októbra sa konal blok prednášok
o olove a striebre v stredoveku, v rámci ktorého
najprv Dariusz Rozmus (v spoluautorstve s Piotrom
Borońom) referoval o problémoch archeologických
výskumov produkcie striebra a olova v južnom Poľsku
v oblasti Bytom, Olkusz a Tarnowské hory v 11. až
16. storočí a v druhej prednáške (v spoluautorstve
s Bartlomiejom Sz. Szmoniewskim) prezentoval analýzy dopadov ranostredovekých technológii zhutňovania striebra a olova na životné prostredie. Maria Legut-Pintal a Pawel Cembrzyński referovali o leteckom
laserovom skenovaní krajiny ako metóde lokalizácie
a dokumentovania pozostatkov banskej činnosti na
príkladoch vybraných lokalít v Sliezsku, ako Lwówek
Śląski, Glucholazy a Zlaty Stok, kde sa v minulosti
dobývalo zlato. Simon Timberlake z Univerzity Cambridge predstavil výsledky montánno-archeologických výskumov stredovekej ťažby a zhutňovania olova
vo Walese a strednom Anglicku. David Zimola sa vo
svojej prednáške venoval analýze keramických artefaktov z archeologických nálezov na Jihlavsku a Hornocerekvicku.
Popoludňajší program pokračoval samostatným
blokom o Kutnej Hore, v rámci ktorého na úvod vystúpil Filip Velímský s prednáškou o kovolejárstve farebných a drahých kovov v stredovekej Kutnej Hore
vo vzťahu k ťažbe a úprave rúd na základe doterajších
archeologických výskumov. Jan Frolík prezentoval
výstupy archeologického výskumu predmestia Kutnej Hory, pri ktorom sa podarilo objaviť v areáli jezuitského kolégia keramické časti interpretované ako
súčasti skúšobníckej pece a datované do 15. až 16. storočia. Milan Holub referoval o pilieri striebornej rudy
ponechanom v 16. storočí na Láskovskej žile v Kutnej
Hore v širokom kontexte historických a geologických
poznatkov o tamojšom baníctve. Jan Horák v príspevku zhrnul poznatky z výskumu dynamiky nivného
prostredia a kontaminácie ťažkými kovmi v súvislosti
s historickou exploatáciou.
V záverečnom bloku vystúpil Miroslav Lacko z Historického ústavu SAV v Bratislave, ktorý referoval
o kontaktoch a transfere poznatkov medzi českými
banskými revírmi a spišsko-gemerskou banskou oblasťou v prvej polovici 18. storočia na základe vlastného archívneho výskumu v Rakúsku, Česku a na
Slovensku. Ako posledná prednáška bol do programu
konferencie zaradený, namiesto dvoch neprítomných
slovenských kolegov z Banskej Štiavnice, príspevok
Martina Straßburgra o baníctve na striebro v oblasti
severotalianského Trentina, pričom poukázal na mimoriadny rozsah tamojších povrchových banských
prác v minulosti. Záverečné zhrnutie konferencie
predniesol na žiadosť usporiadateľov Josef Večeřa,
ktorý vyzdvihol odbornú úroveň prednesených referátov. Vo večerných hodinách bol pre účastníkov
konferencie pripravený spoločenský večer na hrade
Roštejn.
V sobotu 12. októbra sa uskutočnila exkurzia do
širšieho regiónu Jihlavy, na ktorej mohli prítomní vidieť povrchové relikty po stredovekej ťažbe drahých
kovov pri Vyskytnej – v pelhřimovskom rudnom
revíre a v zlatonosnej oblasti Trucbába – Valcha pri
Humpolci. Po návrate do Jihlavy bola konferencia
rozpustená.
Na margo konferencie treba zdôrazniť vynikajúcu
odbornú úroveň a interdisciplinárny charakter tohto
podujatia, na ktorom sa stretli montánni archeológovia a historici zaoberajúci sa stredovekými a ranonovovekými dejinami baníctva. Vďaka tomu mohli byť vzájomne konfrontované výskumy a pracovné metódy tak
archeológov, ako aj historikov, pričom došlo i k nadviazaniu mnohých nových pracovných kontaktov.
Prednášky – príspevky z konferencie – budú prístupné
širokej odbornej verejnosti a publikované v roku 2014
v recenzovanom časopise Acta rerum naturalium,
ktorý vydáva Múzeum Vysočiny.
Miroslav Lacko

Stáhnout PDF/Download - Ostravská univerzita

Transkrypt

Podobne dokumenty

Warehouse Management System

Muzyczne pejzaże pogranicza polsko-czeskiego

Document 63671